Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.11.1996, sp. zn. IV. ÚS 97/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 119/6 SbNU 365 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.97.96

sp. zn. IV. ÚS 97/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. G., bytem B., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem se sídlem v P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, se z r u š u j e. Odůvodnění: Dne 2. 4. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 1994, č. j. 16 C 56/93-27, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-40, a opraveným usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-41. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1963 mezi M. Ž. jako postupitelkou a čs.státem, zastoupeným finančním odborem ONV v Praze 4, jako nabyvatelem, ohledně domu čp. 324 a stavební parcely č. 254 v k.ú. P. Žalobu jako nedůvodnou zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 proto, že žalobce jednoznačně neprokázal tíseň a nápadně nevýhodné podmínky na straně původní vlastnice, a to z hlediska posouzení podle ustanovení §37 tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s ustanoveními §6, §120, §132 a §153 odst. 1 občanského soudního řádu, poskytovat ochranu právům a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud soudní rozhodnutí tato zaručená práva nerespektovalo, došlo k též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Základem ústavní stížnosti je námitka, že odvolací soud přehlédl, že právní závěr uvedený v rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu se zjištěními, která vyplynula z jednotlivých provedených důkazů. I když odvolací soud provedl doplnění důkazů, měl podle názoru stěžovatele respektovat zásady, které pro hodnocení provedených důkazů vyplývají z ustanovení §132 o.s.ř. V daném případě však odvolací soud vytrhl ze souvislostí pouze několik listinných důkazů a přecenil část obsahu jednoho z dopisů postupitelky, v němž v souvislosti s nabídkou darování nemovitostí státu hovořila o stáří svém a svého manžela, když přehlédl, že také poukazovala na to, že s manželem nemají z domu žádný příjem a nemají majetkové možnosti na dům doplácet. Dále pak přehlédl a vůbec nehodnotil žalobcův účastnický výslech, jakož i výslech svědka J. G.. K tomu stěžovatel připomíná, že soud I. stupně považoval za prokázané, že finanční situace postupitelky M. Ž. byla v 50. letech velmi špatná, neboť její manžel měl důchod ve výši Kč 1 250,- měsíčně a ona sama žádný důchod neměla. Navíc jim stát znárodnil lékárnu s domem v D., byli ve špatné finanční situaci, a když národní výbor vznesl požadavek provést opravy domu v P., dostali se do zcela neřešitelné situace. M. Ž. na domě velmi lpěla, protože to byl svatební dar, a proto po velmi dlouhém váhání souhlasila s jeho darováním státu, což vždy pociťovala jako křivdu a jako důsledek tehdejší právní a společenské situace. Podle provedených důkazů činila obecná hodnota nemovitostí v době převodu na čs. stát celkově Kč 115 000,-. Stěžovatel rovněž připomíná, že odvolací soud zcela pominul to ustanovení postupní smlouvy, podle kterého čs. stát nepřejímal žádné závazky a pokud by se nějaké vyskytly, zavazuje se postupitelka, že je zaplatí ze svého a že ručí celým svých jměním za to, že nebudou uplatněny proti státu. V tom spatřuje stěžovatel zcela nerovné postavení smluvních stran a rozpor s dobrými mravy. Na základě všech skutečností uvedených v ústavní stížnosti proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj závěr, že na straně původní vlastnice sporných nemovitostí nebyl dán nedostatek náležitostí vůle, který by ve smyslu ustanovení §30 a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. způsoboval neplatnost postupního prohlášení z 26. 6., resp. 2. 7. 1963, a to i přesto, že k němu došlo v době vymezené jak zákonem č. 87/1991 Sb., tak zákonem č. 198/1993 Sb. Uvedl dále, že stěžovatel opakuje argumenty, které obsahovalo již jeho odvolání, a proto odvolací soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění svého rozhodnutí, které považuje i nadále za odpovídající zákonu. Tvrzení stěžovatele proto odmítá a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Městská část Praha 4 se podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 C 56/93, který si od tohoto soudu vyžádal. Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatele prokázání splnění znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které by zakládaly neplatnost právního úkonu podle ustanovení §37 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. V tomto směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. 16 C 56/93, že oba soudy se věcí zabývaly a v rámci provedeného dokazování, které bylo doplněno a zopakováno soudem odvolacím, dospěly k závěru, že důvody neplatnosti převodu předmětných nemovitostí nejsou dány. Přihlédly totiž k tomu, že původní vlastnice M. Ž. nemovitosti nabídla státu, což jednoznačně zdůvodnila zejména stářím a nemožností správu domu vykonávat, což podle jejich názoru nelze považovat za jednání v tísni, tedy stav, který by mohl vyloučit svobodné vytváření vůle a doléhal by na ni takovým způsobem, že by se jím dala pohnout k uzavření takového právního úkonu, který by jinak neučinila. Pokud soudy posuzovaly znak nápadně nevýhodných podmínek, konstatovaly, že M. Ž. se ke smluvnímu převodu zmíněných nemovitostí rozhodla sama dobrovolně, aniž by k tomu měla právní povinnost. Ústavní soud se z hlediska ústavnosti zabýval aplikací procesních ustanovení a dospěl k závěru, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., neboť se nezabývaly všemi námitkami stěžovatele jako žalobce a svědka J. G., které uvedl ve svých výpovědích. Odvolací soud nepřihlédl ani k celému obsahu postupního prohlášení ze dne 26. 6. 1963 v rámci provádění důkazů listinami, i když na jeho obsah stěžovatel výslovně upozorňoval ve svém odvolání. Pokud jde o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 59/95 (uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4), ve kterém se konstatuje, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, a proto právě vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví je oním objektivně působícím a existujícím stavem pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, s výjimkou případů, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smysl. S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí neodpovídá naplnění čl. 36 odst. 1 Listiny o právu občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud považuje za potřebné připomenout, s odkazem na svou již ustálenou judikaturu, že ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. V daném případě však stěžovatel opodstatněnost určovací žaloby odůvodňuje potřebou rozhodnutí pro účely dodatečného projednání dědictví. Je tedy zřejmé, že existence vlastnického práva má být teprve zjištěna či konstituována, a proto nemůže zatím spadat pod ústavní ochranu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. (§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.), a to bez ústního jednání, když účastníci s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 14. 11. 1996