Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 04.12.1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/96 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ],paralelní citace: N 133/6 SbNU 473 [ 2/1997 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.24.96
Jednoroční prekluzivní lhůta v zákoně o mimosoudních rehabilitacích - rovnost v právech dle čl. 1 LZPS
Právní větaRozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věci podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/94, nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojen vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení, jakož i v ustanovení §5 odst. 2 zákona. Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", je proto v rozporu s článkem 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech, jakož i z dalších důvodů konstatovaných v citovaném nálezu pléna Ústavního soudu. Zrušení tohoto ustanovení nejen není v rozporu s principem tzv. nabytých práv, ale nezakládá ani nepřípustnou retroaktivitu. Uspokojené oprávněné osoby ocitají se totiž v procesu aplikace citovaného zákona zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že budou vystaveny evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku, a to ve prospěch neuspokojených oprávněných osob.
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.24.96
sp. zn. Pl. ÚS 24/96NálezÚstavní soud České republiky rozhodl dne 4. prosince 1996 v plénu o návrhu 1) M. M., 2) L. M., obou zastoupených JUDr. F. S., advokátem AK, na zrušení části ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, takto:Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudníchrehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v části uvedenéza poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dneúčinnosti tohoto zákona", z r u š u j e dnem vyhlášení nálezu veSbírce zákonů.Odůvodnění:Navrhovatelky podaly s poukazem na ustanovení §74 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností protirozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. l996, čj. 12 Co199/96-76, také návrh na zahájení řízení podle ustanovení §64odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Svůj návrh na zrušeníustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudníchrehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v části uvedené zaposlední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnostitohoto zákona", odůvodňují jeho rozporem s článkem 1Listinyzákladních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícím rovnostv právech, neboť zakládá faktickou nerovnost oprávněných osoba připouští, aby stejné nároky oprávněných osob byly uspokojoványodlišně. Podle názoru navrhovatelek zákon má nyní podobu,odnímající mu logický smysl. Staví totiž formálně všechnyoprávněné osoby na stejnou úroveň a obsahuje i konkrétníustanovení o právu těch oprávněných osob, které uplatnily svénároky později, domáhat se vydání části věci proti těm, kterýmv mezidobí byly již vydány. V případě osob oprávněných vzhledemk ústavnímu nálezu, publikovanému pod č. 164/1994 Sb., však nelzetohoto ustanovení úspěšně použít, neboť v jejich případě zákonemposkytnutá lhůta skončila dříve, než jim vůbec začala běžet.Dosavadní text zákona zpochybňuje i samotný smysl zákonao mimosoudních rehabilitacích, protože vede ke zdvojnásobenínápravy křivd. Jednou v podobě vydání nemovitosti "in natura",podruhé pak v náhradách poskytnutých státem těm oprávněným osobám,kterým nemovitosti již fakticky nelze vydat. Tento postup by bylna újmu státu i občanů, jako daňových poplatníků.Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádřeníze dne 22. 10. 1996, podepsaném jejím předsedou, uvedla, že souladzákonného řešení s ústavní garancí základních práv a svobod jenutno posoudit zejména s ohledem na dobu, ve které byl zákonpřijat. Zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že zákon č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl přijat v souladus Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu, abyposoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.Z obsahu spisu Pl. ÚS 3/94 Ústavního soudu ČR Ústavní soudzjistil, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromážděnídne 21. 3. 1991, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a bylřádně vyhlášen. Citovaný zákon, jehož napadené ustanovení §5odst. 5 nebylo novelizováno, byl tedy přijat a vydán v mezíchÚstavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§68odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).Z nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994, sp. zn.Pl. ÚS 3/94, Ústavní soud zjistil, že jím dnem 1. 11. 1994 bylyzrušeny 1) v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnícícha doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a mátrvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení §3 odst. 4 téhožzákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (předúčinností zákona č. 116/1994 Sb., označeném jako odst. 2), částvěty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", 2)v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnícícha doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". Citovanýnález Ústavního soudu se tedy nedotýká ustanovení §5 odst. 5zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve zněnípozdějších předpisů, podle něhož, byla-li věc vydána, mohou osoby,jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst. 2 nebylyuspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým bylavěc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Taktovznikla situace, že osoby, kterým byl uvedeným nálezem Ústavníhosoudu přiznán status oprávněných osob, nemohou již svůj nárok,vyplývající z ustanovení §5 odst. 5 zákona, uplatnit, ať již vůčipovinným osobám podle ustanovení §5 odst. 2 zákona, tak i u souduvůči osobám, kterým byla věc vydána (§5 odst. 5 zákona). Jinýmislovy, rozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věcipodle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudníchrehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nezměnilo nic nadiskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojenvzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení.Pokud jde o otázku zrušení uvedené lhůty, o kterouv projednávané věci jde, přidržuje se Ústavní soud argumentaceobsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995,sp. zn. Pl. ÚS 8/95. Jak se v tomto nálezu konstatuje, "pokud jeexistence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, žeprávo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstraniti překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění". V tétosouvislosti považuje však Ústavní soud za nezbytné vypořádat sei s otázkou tzv. nabytého práva a rovněž i s otázkouretroaktivity. To proto, že osoby, kterým byla věc vydána, nejsouidentické s povinnými osobami podle §4 zákona č. 87/1991 Sb.,o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboťjde ve skutečnosti o oprávněné osoby, jejichž nároky již bylyuspokojeny. Samotný zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudníchrehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, počítal tedyv ustanovení §5 odst. 5 s možností kolize zájmů více oprávněnýchosob, jejíž podstatou je to, že nároky pouze některých z osob,oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nárokyjiných osob uspokojeny nebudou. Tuto kolizi mezi ústavně zaručenourovností a faktem, že věc již byla vydána některé z oprávněnýchosob, řeší tento zákon výslovným zakotvením oprávněníneuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůčiuspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoročníprekluzivní lhůtě. Také uspokojené oprávněné osoby ocitají sev procesu aplikace zmíněného zákona zcela neodvratitelně v poziciočekávání, že v případě zmíněné kolize budou vystaveny evidentnímuriziku redukce rozsahu jejich, již uspokojeného, nároku. To, žezákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku záměrněvystavil, je podle názoru Ústavního soudu zcela na místě, neboť setak děje zcela v souladu s účelem zákona, sledujícího zmírněnínásledků majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989a tendencí dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnit všemoprávněným osobám uspokojení jejich nároků v rozsahu, jaký jim zezákona přísluší, a to lhostejno, že některým z nich byla již věcvydána. Zmíněný účel a tendence zákona č. 87/1991 Sb.,o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,představují natolik významné dominanty, že v jejich světledovolávání se nabytých práv či principů retroaktivity, a to takévzhledem k již uvedeným pozicím očekávání uspokojených oprávněnýchosob, vystavených zákonem, pro ně nepříznivému, riziku kolize sezájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako nepřípadné.Bylo-li by možno v této souvislosti vůbec uvažovat o tzv. nabytýchprávech, neboť pojmově jde spíše o práva nově konstituovaná, nověproto, že se tak děje především na základě jiných hmotně právníchpředpisů, potom je zde patrně na místě argument, že již v dobějejich konstituování měla práva těchto oprávněných osob vzhledemk možnosti zákonem předvídané kolize se zájmy dalších oprávněnýchosob "rizikový" podtext, jinými slovy, tyto oprávněné osoby muselynutně počítat s následky uvedenými v ustanovení §5 odst. 5zákona. Proto zde obdobně neobstojí ani námitka retroaktivity,neboť nároky uspokojených oprávněných osob při existencicitovaného ustanovení §5 odst. 5 zákona byly přiznávány za"asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení těchto nárokůbude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojenýchoprávněných osob.Ústavní soud má proto za to, že návrh na zrušení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve zněnípozdějších předpisů, za poslední větnou čárkou ve znění "dojednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" je důvodný provytýkaný rozpor s ustanovením článku 1Listiny, zaručujícímrovnost v právech. Podle názoru Ústavního soudu je však návrhdůvodný i pro rozpor s článkem 1Ústavy, který prohlašuje Českourepubliky za právní stát, založený na úctě k právům a svobodámčlověka, s článkem 3 odst. 1Listiny, zakazujícím diskriminaciv oblasti základních práv a svobod, s článkem 4 odst. 2Listiny,stanovícím zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být zapodmínek, stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, s článkem4 odst. 3 Listiny, určujícím, že zákonná omezení základních práva svobod musí platit stejně pro všechny případy splňujícístanovené podmínky, jakož i z dalších důvodů konstatovanýchv nálezech pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS8/95.Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud podanému návrhuvyhověl a ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.,o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednohoroku ode dne účinnosti tohoto zákona", podle ustanovení §70 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil, a to dnemvyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.Zrušením již konstatované části ustanovení §5 odst. 5 zákonač. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějšíchpředpisů, se dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cestak uplatnění nároku, zakotveného v tomto ustanovení. Je přitom nazákonodárci, aby uvedl právní úpravu do takového stavu, aby byloevidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým tozrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala, stanovilnovou, tímto nálezem vypuštěnou, lhůtu, a umožnil vypořádat se sesituacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydánívěci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jinéosoby.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 4. prosince 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKOJUDr. Z.K. k nálezu Pl. ÚS 24/96Nález podle odůvodnění má odstranit nerovnost mezi účastníkyrestitučního procesu a umožnit osobám, kterým bylo nálezemÚstavního soudu Pl. ÚS 3/94 přiznáno (dodatečně) postaveníoprávněné osoby, uplatnit v nově založené lhůtě své nároky vůčiosobám, kterým byla věc již dříve (v období od r. l992) vydána.Tím, že směřuje proti principu nerovnosti (diskriminace) mezipůvodními a nově (dodatečně) konstituovanými oprávněnými osobamizpochybnil nález jiné nepřehlédnutelné základní principy právníhořádu, a to jak zásadu stability, tak ochranu vlastnictví.Zákonodárce v ust. §5 odst. 5 zákona č. 87/l99l Sb.,o mimosoudních rehabilitacích, stanovil (zřejmě z důvodůadministrativně technických) jednoroční prekluzivní lhůtu odúčinnosti zákona, v níž se mohl svého nároku domáhat u soudu ten,jehož uplatněné nároky nebyly uspokojeny vůči tomu, jemuž byla věcvydána.Uplynutím této jednoroční lhůty bylo vlastnictví (obnovenénebo nově konstituované) fixováno a vlastník byl oprávněn ke všemdispozicím s vlastnickým právem spojeným (převod, přestavba,demolice, zástava apod.). Nelze se ztotožnit s odůvodněním nálezu,že ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 87/l99l Sb. má "rizikový"podtext a že je tedy možno do vlastnických práv toho, komu bylavěc vydána, kdykoli zpětně nebo i v budoucnu zasáhnout proto, abybyla odstraněna nerovnost účastníků.Restituční zákony, včetně zákona č. 87/l99l Sb.,o mimosoudních rehabilitacích, se snaží o zmírnění následkůněkterých křivd (l odst. l zák. č. 87/l99l Sb.). V případech, kdynení možná naturální restituce, upravují zákony náhradu vyplacenímfinančního odškodnění státem. Tento postup však nález odmítás poukazem na to, že by byl "na újmu státu i občanů jako daňovýchpoplatníků a vedl by ke zdvojnásobení nápravy křivd".Tento názor je však v rozporu se závěrem odůvodnění nálezu,v němž se požaduje po zákonodárci, aby úpravou zákona "umožnil sevypořádat se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, žev mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebopřechodu věci na jiné osoby". Takovou dodatečnou úpravu by zřejměvyžadovaly i případy, kdy věc zanikla (demolice, asanace) nebopřestavbou ztratila původní charakter a vznikla věc nová.Nález tedy - při zpochybnění zásady stability právního řádu,ochrany vlastnických práv - přehlédnutím principů restitučníchzákonů i vůle zákonodárce umožňuje sice domáhat se formálně svýchnároků osobám splňujícím dodatečně podmínku oprávněných osob vůčitěm, jimž byla věc dříve vydána, ale do doby, než budou nověupraveny shora zmíněné případy (převod, přechod, zánik věciapod.), nebude možno o takovém nároku rozhodnout.V Brně dne 19. 12. 1996ODLIŠNÉ STANOVISKOJUDr. V.Š. ve věci Pl. ÚS 24/96Materie, jíž se nález Ústavního soudu ČR zabývá v této věci,je obdobná, ne-li v podstatných bodech totožná s tou, která bylajiž dříve předmětem rozhodování Ústavního soudu ve věcech Pl. ÚS3/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezůa usnesení, sv. 1, č. 38) a Pl. ÚS 8/95 (publ. in Ústavní soudČeské republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 83); protožeproti nálezům přijatým v oněch věcech vyjádřil jsem svá odlišnástanoviska a protože ani v mezidobí nenastaly takové okolnosti,které by mne nutily ke změně názoru, na své dřívější odůvodnění seodvolávám a s odkazem na to, co bylo řečeno již dříve, dodávám:Odůvodnění většinově přijatého nálezu pokouší se námitkyretroaktivity nálezem vzniknuvší, případně námitky zásahu do jižnabytých práv, překlenout výkladem, jehož těžiště spočíváv poněkud neurčitém rozlišování práv nabytých a "práv nověkonstituovaných"; z této konstrukce pak pro "rizikový podtext"nově nabytého práva za "asistence" zákonné redukce, plynoucíz vydané (a oprávněnou osobou již ex lege nabyté) věci, zpětnédůsledky z nálezu plynoucí odmítá. Tato konstrukce vyvolává dojem,jakoby důsledkem uvažovaného nálezu měl být nárok na věcné plnění,tj. zřejmě nárok na příslušný ideální spoluvlastnický podílk nemovitosti stran níž - co do rozhodnutí obecného soudu - bylapodána ústavní stížnost.Jak naznačenou konstrukci, tak i její zdůvodnění nepokládámza ústavně souladné.Předně - pokud jde o "práva nově konstituovaná", z nichžnález jako ze základu vychází - nespatřuji nijaký rozumný důvodpro podobné rozlišování, a to mimo jiné již proto, že i práva (nazákladě jiných hmotně právních předpisů) "nově konstituovaná"nelze - v daných souvislostech - chápat jinak, než jako práva (jižvskutku) nabytá, a to se všemi důsledky, které z toho plynou,a bez ohledu na jakýkoli "rizikový podtext" či "asistenci zákonnépodmínky". Oprávněná osoba, jestliže jí v režimu zákona č.87/1991 Sb. byla věc vydána, bez jakéhokoli omezení k vydané věci,nabyla (ex lege) právo vlastnické, mimo jiné také proto, že jiný(ať odkládací ať rozvazovací podmínkou omezený) způsob nabytívlastnického práva k vydané věci v uvažovaném režimu ani zákon anidoktrína neznají; nelze proto - podle mého přesvědčení a v souladus odlišným stanoviskem JUDr. P. - nároky neuspokojených (a jinakoprávněných) osob chápat jinak, než jako nárok na peněžité plnění,nadto důvodně - pro nezbytný požadavek právní jistoty - omezenýkrátkou prekluzivní lhůtou (nálezem nyní zrušenou), jejíždůvodnost a okolnosti, za nichž byla přijata, jsem vyložilv předchozích odlišných stanoviscích; jeví se mi proto odkazodůvodnění nálezu na ústavně zaručenou rovnost v právech jakonepřípadný a nález sám - především pro průlom do právních vztahůzaložených dnes již před delší dobou zákonem a - též i z důvodůvyložených již dříve - jako ústavně problematický.Nejen z důvodů vyložených v odlišném stanovisku ve věci Pl.ÚS 8/95 pokládám také apel na zákonodárce obsažený v poslednímodstavci nálezu rovněž za problematický, v současné době též i proznačný legislativní tlak na společensky významnější problémy; lzese proto obávat, že nadto praxe obecných soudů bude zatížena novoukomplikovanou agendou (v případech založení nemovitostí, jejichzcizení, přestavba apod.), s jejímiž problémy se bude moci jenobtížně vyrovnávat.Mám proto za to, že návrh v této věci podaný stěžovatelkamiv souvislosti s ústavní stížností proti rozhodnutí obecného souduměl být zamítnut.V Brně dne 19. 12. 1996ODLIŠNÉ STANOVISKOJUDr. V.P. ve věci Pl. ÚS 24/96Učiněné závěry, týkající se lhůty v §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nejsou přesvědčivéa neumožňují současný právní stav označit za protiústavní.Neposkytují tedy podklady k rozhodnutí o nutnosti a oprávněnostizrušit napadené ustanovení zákona.Hlavní váha argumentace, odůvodňující zrušující rozhodnutíÚstavního soudu, spočívá na čl. 1 Listiny základních práva svobod, který svou obecnou charakteristikou konstatuje, že lidéjsou si rovni v důstojnosti i v právech. Tohoto textu je pakpoužíváno takovým způsobem, jako by z nálezu mělo vyplynout, žerovnost v právech znamená stejné postavení pro všechny, stejnévýhody všech či stejná uplatnění oprávněných osob v rámcirestitučního zákona, jako v tomto konkrétním případě. Zcela seopomíjí skutečnost, že takovéto ústavní zásady jsou v danémpřípadě konkretizovány a aplikovány v jednotlivých, na Ústavunavazujících zákonech a specifikují konkrétní práva a povinnostiobčanů. To ostatně platí obecně i pro další zásady, jichž seodůvodnění dovolává, ať již jde o čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2a 3 Listiny základních práv a svobod či čl. 1 Ústavy ČR.Takovou konkretizaci představují i restituční zákony, které bylyv ČR (ČSFR) vydány a jsou v platnosti. Ony samy však zdůrazňují,že jde jen o zmírnění škod a křivd, které byly občanům protiprávnězpůsobeny v uplynulých 50 letech. Jejich cílem nebylo, podleúmyslu zákonodárců v zákonech vyjádřených, nahradit veškerou újmu,která vznikla, nýbrž stanovit kriteria pro provádění restitucív konkrétních případech za konkrétních podmínek. Dovolávat se zatěchto okolností rovnosti osob, kterým byl majetek odňat, jenepředstavitelné. Zákonodárce měl nepochybně právo upravit otázkyrestituce způsobem, jehož realizaci považoval za možnou. Stát jakočlen mezinárodního společenství měl a má možnost s přihlédnutímk zásadním politickým a ekonomickým změnám nepřikročit vůbeck restitucím státního majetku, jak to ostatně učinily i některéstáty, které se ocitly v obdobné situaci. Stejně tak pro nějneplyne povinnost uhradit veškeré škody a vrátit bezpodmínečněveškerý majetek, který jeho předchůdce v uplynulých letechneoprávněně získal a jím disponoval.Z toho vyplývá, že zákonodárce měl možnost stanovit kriteriai rozsah restitucí rozdílně pro určité okruhy oprávněných osobi rozsah povinností pro osoby povinné, což také učinil. Připouštíto i nález Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 22/92z 8.10.1992, čl. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního souduČSFR), který uvádí, že pro určité obory mohou speciální normystanovit zvláštní kriteria rovnosti, která ze všeobecného principuneplynou, protože aplikaci zásady rovnosti nejsou stanoveny takpřesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří jeaplikují. Tento nález dále zdůrazňuje, že při relativní rovnosti,jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, nemá jednotlivecprávo, aby stát odstranil všechny faktické nerovnosti, nýbrž jen,aby v mezích svých možností odstranil neodůvodněné rozdíly.V případě restitučních zákonů však práva jednotlivců nebylakonstituována na principu rovnosti, právě naopak samy restitučnízákony vyzdvihují, že jsou zaměřeny jen na zmírnění následkůněkterých křivd, k nimž došlo v předchozí historické etapě a tímdeklarují, že osobám, které uplatní na základě těchto zákonůurčité nároky, budou takové nároky uspokojeny státem, kterýpřevzal řízení věcí veřejných po "sametové revoluci", jenv zákonem stanovené míře, v rozsahu možnosti státu a podlekonkrétních podmínek případu. Rovnost osob, uplatňujících nároky,ze zákonů nevyplývá a s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům anivyplývat nemohla ani nemůže, přičemž důvody rozdílů přiuspokojování nároků oprávněných osob pak naopak ze zákonů jasněvyplývají.Tím by bylo možno zakončit toto odlišné stanovisko, protoženení pochyby, že protiústavnost napadeného ustanovení není dánaa návrh na jeho zrušení měl být zamítnut.Nelze však opomenout, že vypuštěním slov "do jednoho roku odedne účinnosti tohoto zákona" z §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.došlo k hlubokému zásahu do práv občanů. Je třeba se zmínit aspoňo některých z nich, jež představují důvody proti zrušení zmíněnéhoustanovení zákona:1. Odůvodnění nálezu se opírá o výklad ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. v jeho původním znění, které nedoznalozměny ani v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23.12.1995,sp. zn. Pl. ÚS 8/95: "Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichžnároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst. 2 nebyly uspokojeny,tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána,do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.V tomto výkladu se uznává, že v uvedeném textu je zakotvenooprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nárokyvůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoročníprekluzivní lhůtě. V dalším však se dospívá k ničím nepodloženýmzávěrům, že uspokojené oprávněné osoby se ocitají v procesuaplikace zákona č. 87/1991 Sb. (tedy kdykoliv bez ohledu naprekluzivní lhůtu) zcela neodvratitelně v pozici očekávání, žev případě kolize mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věcbyla vydána některé z oprávněných osob, budou vystavenyevidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku.Údajně zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto rizikuvystavil záměrně, aby mohl dát průchod ústavnímu principu rovnostia zmírnit křivdy, které zákon blíže určuje. Je tedy vyslovenadomněnka, avšak vzhledem ke zmíněné prekluzivní lhůtě zcelabezdůvodná, že práva uspokojených oprávněných osob měla v sobě"rizikový podtext", t.j. tyto osoby musely nutně počítats následky uvedenými v ustanovení §5 odst. 5 zákona, a popírá sei námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených oprávněnýchosob byly při existenci tohoto zákonného ustanovení údajněpřiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojeníbude redukován v případě kolize s nároky neuspokojenýchoprávněných osob.Zrušení citovaného ustanovení zákona však přineslo účinky,o nichž odůvodnění samo nepojednává. Oprávněné osoby, kterým bylyk restituci určené věci vydány od r. 1991, resp. od účinnostirestitučních zákonů do této doby, byly postaveny do situace, kdyjejich vlastnictví pro nedostatek právní úpravy i neúplnostzdůvodnění je nyní zpochybněno, přestože bylo nabyto na základězákona a v dobré víře. Retroaktivita nálezu byla v odůvodněníoznačena za nepřípadnou a tedy vzhledem k účelu a tendencirestitučního zákona za nevýznamnou, to zcela bez ohledu na právníjistotu občana. Zásada "účel světí prostředky" tedy ještě nevyšlaz užívání.2. Odůvodnění se opomenulo vypořádat s právními problémy,které výše zmíněná úprava §5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. seboupřinesla.V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že věci, v tomtopřípadě nemovitosti, které byly řádně vydány podle uvedenéhozákona oprávněné osobě, nabyla tato osoba do vlastnictví podle §47 občanského zákoníku právní mocí registrace písemné smlouvy,příp. došlo k převodu vlastnictví pravomocným rozsudkem podle §161 o.s.ř., resp. intabulací podle pozdějších předpisů.Tato osoba, jejíž nárok v restituci byl takto uspokojen, sestala vlastníkem a zákon nemá jiné ustanovení, z něhož byvyplynulo, že její postavení vlastníka může být jakýmkolivzpůsobem ohroženo, leda vyvlastněním za náhradu, ve veřejnémzájmu. Ani z §5 odst. 5 zákona v původním znění nelze odvodit, žeosoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, může požadovat u souduvydání věci již jednou vydané, ale hovoří jen o uplatnění nárokuvůči osobám, kterým byla věc vydána, tedy zřejmě o nároku navyrovnání, ale nikoliv na vydání, a toto uplatnění navíc váže najednoroční prekluzivní lhůtu.V souvislosti s uvedenou prekluzivní lhůtou vznikl nepochybněi výklad, že se zde vytváří jakési vlastnictví dočasné, podmíněné,prozatímní nebo jakási obdoba právního institutu hereditas iacens.I když restituční zákony jsou právem pokládány za leges specialesa upravují pro konkrétní případy vznik nebo i zánik vlastnictví,nelze mít za to, že mění obsah pojmu vlastnictví v rozsahu právěuvedeného výkladu a dostávají se tak do rozporu s čl. 11 Listinyzákladních práv a svobod.Pokud tedy odůvodnění hovoří zcela obecně a nevyhraněněo evidentním riziku redukce uspokojeného nároku, nevzalo výšeuvedený právní problém v úvahu.3. Odůvodnění opomenulo při své konstrukci nerovnostioprávněných osob reagovat na ustanovení §71 odst. 4 zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnostiz právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisuzůstávají nedotčena.Takovými právními vztahy jsou nepochybně všechny registrovanésmlouvy, týkající se vydání věci nebo rozhodnutí soudů o jejichvydání a nemohou být vedena v pochybnost pouhou domněnkouexistence rizika redukce rozsahu jednou již uspokojeného.4. Zákonodárce i v restitučních zákonech respektovalvlastnictví k majetku fyzických osob, které jej nabyly v dobrévíře ze státního majetku nikoliv protiprávním způsobem. Takovéosoby se nestaly povinnými osobami ve smyslu zákona a v takovýchpřípadech nebyl majetek vydán původnímu vlastníku a byla muposkytnuta náhrada např. podle §13 zákona o mimosoudnírehabilitaci.V této souvislosti zvlášt vyniká nepřiměřenost současnéhonálezu, protože zákon sám pamatuje na případy, kdy státemneoprávněně získaný majetek nebude možno vydat, ať již bylzastavěn, přestavěn či vydání bylo jinak znemožněno, např.ustanovením o nevydávání pozemků pod rekreačními chatami a pod.Je proto protismyslné vyvolávat v život právní úpravu, kterázavádí zpětnou účinnost zákona a může se projevit v praxi jakoprotiústavní, když zákon sám má ustanovení pro řešení takovýchpřípadů.5. Odůvodnění se sice odvolalo na nálezy pléna Ústavníhosoudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS 8/95 (Sbírka nálezů a usneseníÚstavního soudu ČR sv.l., č.38 a sv. 4, č. 83), ale nereagovalo naskutečnost, že při rušení některých ustanovení napadeného §5 cit.zákona plénum ÚS nedospělo k závěru, že na jeho obsahu je třebacokoliv měnit. V této souvislosti se nelze odvolávat na to, jak točiní odůvodnění, že zrušení §5 zákona č. 87/1991 Sb. nebylonavrhováno. Podle §78 odst. 2 v souvislosti s §64 odst. 5 zákonač. 182/1993 Sb. může řízení o zrušení zákona nebo jeho částizahájit i plénum Ústavního soudu, pokud v souvislostis rozhodováním o ústavní stížnosti dospěje k závěru, že ustanovenízákona nebo jeho jednotlivé části, jejichž uplatněním nastalapříslušná skutečnost, je v rozporu s ústavními zákony.Z toho je nutno odvodit nikoliv nevnímavost nebo nepozornostÚstavního soudu, ale skutečnost, že Ústavní soud, když podrobněanalyzoval §5 cit. zákona pro potřebu tehdejšího rozhodnutí,neshledal jeho rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod,a proto ani k projednání takové otázky již tehdy nepřistoupil.6. Závěrem je třeba konstatovat, že odůvodnění neobsahujepřesvědčivé důvody o tom, že v předložené ústavní stížnosti šloo zásah do práv stěžovatelek z titulu aplikace napadenéhoustanovení zákona, a že je dán důvod, aby se plénum Ústavníhosoudu návrhem na zrušení napadeného ustanovení vůbec zabývalo.Dovolávání se podstatného přesahování významu ústavní stížnostinad vlastními zájmy stěžovatelek jako důvodu projednání v tomtopřípadě nemá oporu v zákoně. Rozhodnutí obecných soudů odpovídaloprávnímu stavu věcí a pokud by nabylo právní moci a obsahovalozávěr, že nelze vydat, mělo své pokračování již předurčenov restitučním zákoně, konkrétně v §13 zák. č. 87/1991 Sb., kterýs takovými případy po celou dobu realizace restitučního zákonapočítal a ještě počítá.V Brně dne 19. 12. 1996ODLIŠNÉ STANOVISKOJUDr. P.V. k nálezu Pl.ÚS 24/96Nález, pokud jde o zrušení lhůty, se přidržuje argumentace,obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995,sp. zn. Pl. ÚS 8/95. Vzhledem k tomu, že jsem již k tomuto nálezuuplatnil odlišné stanovisko a neshledávám důvody pro jeho změnu,nezbývá mi, nežli zopakovat jeho podstatné body.Posláním Ústavního soudu ČR je kontrola ústavnosti, cožznamená, že Ústavní soud má pouze rušit neústavní právní předpisy,případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následkynastalé tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky pro vzniknároku. V opačném případě se Ústavní soud staví do role, která munepřísluší a dosti dobře ani příslušet nemůže. Pokud preambuleÚstavy a její článek 1 deklarují Českou republiku jakodemokratický právní stát, pak tato zásada, alespoň dle mého soudu,vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status moci zákonodárné.V moderním státě lze sice připustit určité přesahováníjednotlivých složek moci, v žádném případě však nemůže dojítk narušení rovnováhy mezi nimi. Úkolem Ústavního soudu by protomělo být, aby o zachování této rovnováhy co nejúzkostlivěji dbal.Rušení lhůt zásady právního státu narušuje, a to především tím, ževýznamným způsobem zasahuje do právních jistot fyzickýchi právnických osob.Z výše uvedených důvodů mám proto za to, obdobně jako ve věciPl. ÚS 8/95, že návrh na zrušení části ustanovení §5 odst. 5zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve zněnípozdějších předpisů, měl být zamítnut.V Brně dne 19. 12. 1996
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.24.96
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 24/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
2/1997 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 133/6 SbNU 473
Populární název
Jednoroční prekluzivní lhůta v zákoně o mimosoudních rehabilitacích - rovnost v právech dle čl. 1 LZPS
Datum rozhodnutí
4. 12. 1996
Datum vyhlášení
Datum podání
24. 7. 1996
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Čermák Vladimír
Napadený akt
zákon; 87/1991; o mimosoudních rehabilitacích; §5/5