Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. I. ÚS 200/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 145/9 SbNU 285 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.200.96

sp. zn. I. ÚS 200/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. a D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatelky podaly ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, ve Strakonicích ze dne 28. 3. 1996, č.j. PÚ/6573/92/K/2. Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), správní orgán určil, že oprávněná osoba J. H. nabývá vlastnických práv k vydávaným nemovitostem a do vlastnictví se vydávají pozemky v kat. úz.M., obci R. dle "Srovnávacího sestavení parcel Katastrálního úřadu ve Strakonicích ze dne 15. 2. 1995, č. zakázky 950 - 601 - 93, opraveného dne 15. 11. 1995". Dále rozhodl, že stěžovatelky a F. H. nenabývají vlastnictví k požadovaným nemovitostem, které jsou uvedeny v tomto "Srovnávacím sestavení Katastrálního úřadu ve Strakonicích". Okresní úřad - pozemkový úřad tak učinil po zjištění, že původním vlastníkem nemovitostí zapsaných v pozemkové knize č. knihovní vložky 12 pro kat. úz. M. byl J. V., který zemřel 26. 2. 1970 bez zanechání závěti. Rozhodnutím Státního notářství ve Strakonicích ze dne 5. 1. 1970, sp. zn. D 271/70, nabyl dědictví čs. stát - ONV Strakonice, neboť pozůstalé sestry M. H. a A. V. dědictví odmítly. K odmítnutí dědictví docházelo postupně, zemědělský majetek přecházel z vlastnictví jedné dědičky do vlastnictví druhé a následně přešel celý majetek z A. V. v důsledku jejího odmítnutí dědictví do vlastnictví čs. státu. Okresní úřad - pozemkový úřad konstatoval, že šlo o odmítnutí dědictví učiněné v tísni, což je doloženo v čestném prohlášení Ing. O. N. a J. H., a poukázal na to, že dědičky A. V. a M. H. nemohly pro svůj věk zabezpečit údržbu hospodářských budov. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5. 1996, 10 Ca 219/96-15, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu věci vyšel z ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni. Sestra J. V. M. H. odmítla dědictví po J. V. na základě písemného prohlášení nejpozději dne 1. 4. 1970, kdy toto prohlášení došlo Státnímu notářství ve Strakonicích. Vzhledem k tomuto odmítnutí dědictví bylo nutno hledět na M. H. tak, jako by se "nápadu dědictví" po J. V. nedožila a celý dědický nárok přešel na další dědičku ze zákona ve třetí dědické skupině, sestru J. V. A. V. Při dědění ze zákona ve třetí skupině došlo k akrescenci, tj. podíl M. H., která odmítla dědictví, přirostl další zákonné dědičce ve třetí skupině A. V. Teprve v důsledku odmítnutí dědictví A. V. došlo k přechodu majetku náležejícího J. V. do vlastnictví státu podle §462 občanského zákoníku, a to ke dni jeho úmrtí. Kdyby byla A. V. neodmítla dědictví po J. V. dne 5. 11. 1970 v tísni, jak bylo uznáno Okresním úřadem, pozemkovým úřadem, ve Strakonicích, stala by se dědičkou veškerého majetku J. V. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť podle jeho názoru se jednalo o jednoduchý případ, správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a šlo pouze o posouzení právní otázky (§250l odst. 2 a §250 f občanského soudního řádu /dále jen "o.s.ř"/). Stěžovatelky v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že časové posloupnosti, v jaké dědičky po J. V. dědictví po J. V. odmítaly, neprávem přikládá krajský soud zásadní význam. Část sedmá občanského zákoníku "platného pro dědické řízení po zůstaviteli J. V. upravující dědění majetku v osobním vlastnictví" však s časovou posloupností, ve které dědicové dědictví odmítají, vůbec nepočítá a pořadí nepřikládá žádný význam. Podle ust. §460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Dědic měl možnost dědictví odmítnout (§463 odst. 1 občanského zákoníku). Možnost odmítnout dědictví je výrazem dědicovy volnosti při nabytí dědictví a dědic takové rozhodnutí činí právě ve vztahu k dědictví a nikoli ke vztahu k případným dalším dědicům. Zákon ve svém ustanovení §464 občanského zákoníku stanoví pouze lhůtu, do jaké může dědic učinit prohlášení o odmítnutí dědictví, nespojuje však žádné právní důsledky s časovým pořadím projevu vůle dědice, kterým dědictví odmítá v případě, že je více dědiců. Jestliže v tomto případě obě dědičky dědictví odmítly, pak se účinky odmítnutí vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, obě měly naprosto stejné a rovnocenné postavení a právě v důsledku odmítnutí dědictví ze strany obou, tedy jedné i druhé, se naplnilo ustanovení §462 občanského zákoníku a dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu. V obou případech, jak u M. H., tak u A. V., došlo k odmítnutí dědictví v dědickém řízení v tísni a je zde dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Rozhodnutí krajského soudu je závažným zásahem do práva stěžovatelek a ve svém důsledku znamená jejich vyloučení z možnosti nabýt spoluvlastnického práva k nemovitostem v rámci restituce zemědělského majetku. Tím bylo porušeno jejich základní právo na majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto stěžovatelky navrhly, aby byl napadený rozsudek zrušen. Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, nabyl právní moci dne 28. 5. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 22. 7. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne 19. 7. 1996, takže ve smyslu ust. §57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení uvedl, že uvedeným rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelek, neboť stěžovatelky nikdy nebyly vlastnicemi nemovitostí v kat. území M. a v restitučním řízení je teprve zjišťováno, zda splňují podmínky oprávněných osob podle zákona o půdě k vydání nemovitostí. Restitučním titulem bylo odmítnutí dědictví v dědickém řízení v tísni podle ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Okresní úřad, pozemkový úřad, ve Strakonicích ve správním řízení zjistil, že A. V. odmítla dědictví po J. V. jako poslední a v důsledku odmítnutí dědictví A. V. přešly nemovitosti na stát. Za oprávněnou osobu považoval krajský soud dceru A. V. Stěžovatelky jako praneteře A. V. nelze považovat za oprávněné osoby ani podle ust. §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Názor stěžovatelek, že všichni právní nástupci sester zemřelého J. V. jsou oprávněnými osobami, nepovažuje krajský soud za správný. Tak by tomu mohlo být v případě, kdyby obě sestry zůstavitele M. H. a A. V. odmítly dědictví po J. V. současně. Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní úřad, pozemkový úřad, ve Strakonicích jako vedlejší účastník sdělil, že nemovitosti, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání v restitučním řízení, přešly do vlastnictví státu způsobem předpokládaným v ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, tj. odmítnutím dědictví učiněném v tísni. O části těchto nemovitostí rozhodl pozemkový úřad již rozhodnutím ze dne 9. 11. 1995, č.j. PÚ/6573/92/K, tak, že oprávněná osoba J. H. nabývá vlastnické právo k těmto nemovitostem a další žadatelé F. H., Ing. O. N. a D. V. vlastnická práva nenabývají, protože nesplňují podmínky ust. §4 odst. 2 zákona o půdě. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 1996, č.j. 10 Ca 709/95-20, bylo rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že soud uložil pozemkovému úřadu doplnit řízení o zjištění, jak nastalo odmítnutí dědictví po J. V. Pozemkový úřad zajistil protokol o dědickém řízení po J. V. a o uplatňovaném majetku opětovně rozhodl dne 28. 3. 1996 pod č.j. PÚ/6573/92/K/2. Při rozhodování pozemkový úřad posoudil způsob, jak docházelo k odmítnutí dědictví a řídil se právním názorem krajského soudu. Pozemkový úřad Strakonice se k ústavní stížnosti přímo nevyjádřil, avšak vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatelky souhlas s upuštěním od ústního jednání nedaly. Další vedlejší účastníci, a to Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Strakonice, F. H., Zemědělské družstvo "Mír", Miloňovice, t.č. v likvidaci, 386 01 Strakonice, J. H. a Lesy České republiky, s.p., Lesní správa Vodňany, Tyršova 1066, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdali. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, byť z jiných příčin, než kterých se stěžovatelky dovolávají. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 19/96, vyplývá, že krajský soud při projednání opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí pozemkového úřadu s poukazem na ustanovení §250l odst. 2 o.s.ř. a §250f o.s.ř. nenařídil jednání, neboť byl názoru, že se jednalo o jednoduchý případ, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci a že šlo pouze o posouzení právní otázky. Krajský soud nepovažoval opravný prostředek navrhovatelek - stěžovatelek - za důvodný, neboť nesouhlasil s jejich názorem, že postupné odmítnutí dědictví nemá žádné právní následky. Krajský soud zastával názor, že k dědici, který dědictví odmítl, se při projednání dědictví nepřihlíží a vychází se z fikce, že takový dědic není naživu. Zákonné důsledky odmítnutí dědictví jsou různé, a to podle toho, zda se jedná o dědění v první dědické skupině, popř. v jiné skupině, např. ve třetí skupině, jako v konkrétním případě, nebo na základě závěti. Při dědění ze zákona ve třetí skupině prý došlo k akrescenci, tj. podíl M. H., která odmítla dědictví, přirostl zákonné dědičce ve třetí skupině A. V. Teprve v důsledku odmítnutí dědictví A. V. došlo k přechodu majetku náležejícího J. V. podle §462 občanského zákoníku do vlastnictví státu, a to ke dni jeho úmrtí. Krajský soud se vůbec nezabýval závěrem správního orgánu, že k odmítnutí dědictví došlo v tísni, jestliže obě dědičky A. V. a M. H. nemohly pro svůj věk zabezpečit údržbu hospodářských budov. Z této skutečnosti vyvozovaly stěžovatelky závěr, že A. V. i M. H. ve stejném rovnocenném postavení odmítly dědictví po J. V. v tísni, "jsou oprávněnými osobami podle ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě" a s ohledem na úmrtí M. H. jsou tedy oprávněnými osobami i stěžovatelky Ing. O. N. a D. V. Krajský soud však dovodil, že k odmítnutí dědictví učiněnému v tísni, a tím i k naplnění ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, došlo pouze v případě A. V., aniž by se - se zřetelem na svůj právní názor - jakkoli zabýval námitkou stěžovatelek a zjištěním pozemkového úřadu, že k odmítnutí dědictví učiněnému v tísni došlo nejen u A. V., nýbrž i u M. H. S ohledem na námitky stěžovatelek se Ústavní soud zabýval především otázkou, zda postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k porušení práv navrhovatelek na soudní ochranu zaručovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto článku se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, ,,aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Dle ust. §250f o.s.ř. v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem. Podmínkou aplikace ustanovení §250f o.s.ř. musí být - mimo jiné - zjištění, že jde o jednoduchý případ. V dané věci se jednalo o zkoumání podmínek odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni, tedy i o zkoumání podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, což jsou kategorie nejen právně, nýbrž i skutkově náročné. Je tedy zpravidla vyloučeno, aby se jednalo o jednoduchý případ. Ústavní soud má za to, že za stavu, když sám Okresní úřad, pozemkový úřad ve Strakonicích konstatoval, že k odmítnutí dědictví po J. V. došlo v tísni, jestliže dědičky A. V. a M. H. nemohly pro svůj věk zabezpečit údržbu hospodářských budov (a když stěžovatelky z této skutečnosti vyvozovaly závěr, že A. V. a M. H. ve stejném postavení dědictví po J. V. v tísni odmítly), nebyly dány podmínky pro použití ust. §250f o.s.ř., o který se krajský soud opírá. Nedodržení podmínek ust. §250f o.s.ř. zakládá nejen porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu právům, ale i čl. 38 odst. 2 Listiny. Ostatně tento názor vyslovil Ústavní soud již ve věci sp. zn. II. ÚS 75/94 (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, nález č. 48). Pro úplnost je třeba uvést, že nálezem Ústavního soudu České republiky č. 269/1996 Sb. bylo ustanovení §250f o.s.ř. dnem 1. května 1997 jako neústavní zrušeno. I se zřetelem k tomu je třeba možnost aplikace tohoto předpisu v době před tímto datem vykládat velmi přísně a restriktivně. Jak již uvedl Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popřípadě nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud pouze zkoumá, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V souzené věci dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces respektováno nebylo a dovodil, že napadený rozsudek je s ustanovením čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky v rozporu. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, zrušil. Pokud stěžovatelky tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které neúspěch v restitučním sporu sám o sobě nemůže být důvodem ústavní stížnosti. Ochranu stanovenou tímto ustanovením zásadně chápe Ústavní soud jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže (např. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, nález č. 24). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. listopadu 1997