ECLI:CZ:US:1997:1.US.202.97
sp. zn. I. ÚS 202/97
Usnesení
I. ÚS 202/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Z.B., zastoupené advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 1997, sp. zn. 22 Co 136/97 a 22 Co 137/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 4 C 179/89, bylo ve věci žalobce ing. A.F. proti stěžovatelce (žalované) o zrušení a vypořádání podílového
I. Ús 202/97
spoluvlastnictví účastníků k domu v K., se
stavební parcelou č. 360, zahradou č. 1878/1 s otevřenou kolnou a venkovními úpravami, zapsanými na LV č. 753 pro katastrální území a obec K. (dále jen "předmětné nemovitosti"), zrušuje a tyto nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce, který je povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílu celkovou částku 600 000 Kč.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že stěžovatelka vlastnila 3/8 a žalobce 5/8 předmětných nemovitostí. Stěžovatelka navrhovala zrušení podílového spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem a jejich reálné rozdělení. Účastníci řízení se však nedokázali na způsobu jejich rozdělení dohodnout. Proto soud vycházel z ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož - pokud nedojde k dohodě - soud spoluvlastnictví zruší a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka, přičemž přihlédne k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům a přitom přihlédne k tomu, aby věc mohla být víc účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí.
V souzené věci soud vycházel ze skutečnosti, že z provedeného dokazování a z ohledání místa sice vyplývá možnost reálného rozdělení nemovitostí, které by si však vyžádalo značné stavební úpravy a tedy i velké finanční náklady. Soud přihlédl i k tomu, že "vzájemné vztahy mezi účastníky jsou nevraživé" a že by bylo zřejmě nutno provést i oplocení či přeplocení pozemků, přestože stavební předpisy to nežádají. Soud při svém rozhodování
I. úS 202/97
zohlednil skutečnost, že žalobce je podnikatelem, pro své podnikání prostory prokazatelně potřebuje, v domě má své provozní místností a je vlastníkem většinové části (5/8) předmětných nemovitostí. V souzené věci údajně nebylo možno
přistoupit k rozdělení nemovitostí, neboť účastníci nebyli schopni se v tomto směru dohodnout a jejich návrhy nebyly reálné. Proto soud rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce a stěžovatelce přiznal zaplacení částky 600 000 Kč, tj. 3/8 jejich celkové tržní ceny, stanovené znaleckým oceněním.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Kolíně ve věci samé potvrzen s tím, že se stavební parcela uvedená ve výroku označuje jako č. 360/1, a byl změněn pouze ve výrocích o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že již před okresním soudem se účastníci řízení shodli na tom, že dům převezme do vlastnictví žalobce, a spornou zůstala pouze otázka rozdělení pozemků. Krajský soud však došel k závěru, že vzhledem k zákonnému požadavku účelného využití věci reálné rozdělení pozemků možné není. Výměra těchto pozemků (včetně zastavěné plochy) totiž činí 526 m2 a je přiměřená vzhledem k účelnému využití "při trvalém obývání domu ". Při reálném rozdělení pozemků, jak navrhuje stěžovatelka, by u tohoto domu zůstala jen parcela o rozloze 263 m2 včetně zastavěné plochy. Protože však je stěžovatelka i spoluvlastnicí domu č. 106 a k němu náležejícím pozemkům (rovněž v rozsahu 3/8), pak pokud by došlo ke zrušení jejího spoluvlastnictví i u těchto nemovitostí a stěžovatelce by nebyly přikázány do výlučného
I. ús 202/97
vlastnictví, byl by jakýkoliv její přístup k pozemkům, náležejícím k domu č. 91, nemožný. Pokud by se výlučnou vlastnicí těchto pozemků stala, byl by rozsah jejich pozemků přibližně stejný jako na straně žalobce. Z těchto důvodů krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na účelné využití nemovitostí okresní soud rozhodl správně, jestliže je přikázal do výlučného vlastnictví žalobce.
Citovaný rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že od počátku řízení požadovala reálné rozdělení věci, které prý "bylo v tomto případě dobře možné", o čemž svědčí zejména zpráva stavebního úřadu v K. ze dne 15. 6. 1995. Napadeným rozhodnutím prý byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základnách práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Protože podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu a protože prý zrušení spoluvlastnictví je ve svých důsledcích faktickým vyvlastněním, musí být respektováno ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku, upravující "postup pro tuto formu vyvlastnění". Podle tohoto předpisu mají způsoby vypořádání stanovené pořadí, jež je nutno respektovat, přičemž prvním a přednostním způsobem je rozdělení věci. Názor odvolacího soudu o nemožnosti účelného využití nemovitostí v případě jejich rozdělení je prý nesprávný, neboť soud neodůvodněně počítal s možností, která neexistuje, totiž že dojde ke zrušení spoluvlastnictví i u sousední nemovitosti. Navíc i žalobce
s možností rozdělení nemovitostí souhlasil, pouze to chtěl učinit
I. ús 202/97
jiným způsobem, než stěžovatelka. Krajský soud prý proto porušil i čl. 90 Ústavy,, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatelka konečně prohlásila, že trvá na ústním jednání před ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Praze, dále Okresní soud v Kolíně a vedlejší účastník řízení - Ing. A.F.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a upozornil na ustanovení §200 odst. 1 občanského zákoníku, platného před 1. 1. 1992, který za účelně využitý pozemek k rodinnému domku považoval pozemek do 800 m2. Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud v Kolíně rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 10. 1996 a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ing. A.F. se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že došlo k určité formě "vyvlastnění", neboť pak by bylo "vyvlastněním" každé rozhodnutí soudu ve věci zrušení podílového spoluvlastnictví, jestliže by soud věc reálně nerozdělil a přikázal by ji za náhradu do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že na ústním jednání
I. ús 202/97
před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud již dříve vícekrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani nepřísluší přehodnocování dokazování, před nimi prováděného. Jak však v souzené věci Ústavní soud shledal, stěžovatelka v ústavní stížnosti většinou pouze opakuje námitky, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, a neuvádí argumenty nové. S těmito námitkami se již dostatečně vypořádaly soudy obecné. Ústavní soud by mohl jejich závěry zpochybnit pouze tehdy, jestliže by postupem okresního a krajského soudu v souzené věci byla porušena stěžovatelčina základní práva nebo svobody. Nic takového však Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a dále že byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Stěžovatelka dovozuje, že "zrušení spoluvlastnictví je ve svých důsledcích pro toho z účastníků, který pozbývá spoluvlastnického práva, fakticky vyvlastněním. Proto musí při zrušení spoluvlastnictví být respektováno ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku", neboť"způsoby vypořádání mají v zákoně své stanovené pořadí, které soud ve svém procesním postupu musí respektovat."
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že nelze akceptovat názor stěžovatelky, podle něhož zrušení podílového spoluvlastnictví
I. ÚS 202/97
soudem a přikázání věci jednomu z spoluvlastníků má povahu vyvlastnění ve smyslu č1. 11 odst. 4 Listiny. Institut vyvlastnění je totiž svou povahou institutem veřejnoprávním, zatímco zrušení spoluvlastnictví spadá do oblasti občanského, tj. soukromého práva. Jeho smyslem tedy není upřednostnění "veřejného zájmu" před zájmem soukromým, nýbrž pouze zrušení spoluvlastnictví tam, kde jeho další trvání není - s ohledem na zákonem stanovené důvody - nadále možné.
Lze ovšem souhlasit s tím, že z ustanovení §142 občanského zákona stanovené pořadí způsobu vypořádání spoluvlastnictví skutečně vyplývá. Stěžovatelka se však mýlí, pokud tvrdí, že obecné soudy zákonný postup nerespektovaly. Z odůvodnění rozsudků okresního i krajského soudu je totiž zřejmé, že se stěžovatelka i žalobce ing. F. v zásadě dohodli na tom, že dům č. 91 převezme do vlastnictví ing. F., leč - protože ohledně pozemků nedošlo k dohodě - musel o zrušení spoluvlastnictví rozhodnout soud. Oba soudy velmi pečlivě hodnotily otázku, zda je rozdělení pozemků dobře možné, svůj názor náležitě a přesvědčivě odůvodnily a shledaly, že vzhledem k jejich účelnému využití taková možnost dána není. Obecné soudy tedy nepřehlédly zákonem stanovené pořadí způsobů vypořádání, pouze došly k závěru, že v dané věci se zřetelem ke všem okolnostem je nutno nemovitosti za přiměřenou náhradu přikázat vedlejšímu účastníkovi. V závěru obecných soudů neshledal Ústavní soud protiústavní zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, takže v tomto směru je
ústavní stížnost nedůvodná.
Pokud stěžovatelka namítala, že rozdělení věci bylo "dobře
I. ÚS 202/97
možné", v podstatě brojila proti hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž - jak zdůraznil již na jiném místě - mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, jestliže by s ním sám nesouhlasil. Proto se ústavní soud touto námitkou stěžovatelky věcně nezabýval.
Na základě těchto úvah Ústavní soud dospívá k závěru, že základní práva stěžovatelky, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny a v článku 90 Ústavy, porušena nebyla.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako návrh, který je zjevně neopodstatněný [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 1997
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj