Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, sp. zn. I. ÚS 241/97 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.241.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1997:1.US.241.97
sp. zn. I. ÚS 241/97 Usnesení I. ÚS 241/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.J., zastoupeného advokátkou JUDr. B.Z., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 1994, sp. zn. 12 C 297/93, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1995, sp. zn. 22 Co 154/95, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR uznána povinnou zaplatit stěžovateli částku 12 387,50,- Kč. Zároveň byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, pokud se jí domáhal zaplacení další částky 125 775,- Kč. V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že stěžovatel byl účastníkem demonstrace dne 17. 11. 1989 v Praze a při zákroku bezpečnostních sil byl surově zbit a utržil četná zranění. Proto se na žalované domáhal zaplacení bolestného, ztížení společenského I. ÚS 241/97 uplatnění a věcné škody v celkové výši 138 162,50 Kč. Podle lékařského posudku stěžovatelovy ošetřující lékařky MUDr. H. ze dne 18. 12. 1992 činí bolestné 82,50 bodů a podle posudku MUDr. B. ze dne 7. 1. 1993 představuje ztížení společenského uplatnění celkem 310 bodů. Při ústním jednání před obvodním soudem dne 3. 11. 1993 účastníci řízení souhlasili s vypracováním - znaleckého posudku z oboru neurologie a neměli námitky proti osobě znalce MUDr. F.H. Stěžovatel prý souhlasil i s tím, aby si znalec vyžádal jeho lékařskou dokumentaci, avšak svůj souhlas později písemně odvolal a žádal, aby si soud potřebné údaje vyžádal pouze formou zprávy od jeho ošetřující lékařky MUDr. H. Zároveň stěžovatel MUDr. H. (a zároveň i soudu) sdělil, že si nepřeje, aby někomu jeho zdravotní dokumentaci vydávala, nechala do ní nahlížet, pořizovat z ní fotokopie a aby o průběhu jeho onemocnění s kýmkoliv hovořila. Znalec MUDr. H. stěžovatele celkem třikrát pozval k vyšetření, avšak ten se bez omluvy nedostavil. Proto obvodní soud žalobě vyhověl pouze částečně a to tak, že stěžovateli přiznal podle předložených lékařských posudků bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu věcné škody v nesporné výši. Další nároky mu však nebyly přiznány, neboť ani soudu ani znalci neposkytl potřebnou součinnost, takže nebylo prokázáno, že byly dány důvody pro zvýšení odškodnění. Citovaný rozsudek v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil s odůvodněním, že nalézací soud dospěl ke správnému skutkovému i právnímu zjištění. Podle ustanovení §6 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") v řízení postupuje I. ÚS 241/97 soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Podle ustanovení §101 odst. 1 stejného zákona jsou účastníci povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu. Stěžovatel však v daném případě neposkytl potřebnou součinnost a tím citovaná zákonná ustanovení porušil. Pokud se stěžovatel dožadoval zvýšení odškodnění za bolest na patnáctinásobek původní částky, je prý tento požadavek v rozporu s vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, v platném znění, neboť při souběhu důvodů lze odškodnění za bolest zvýšit nejvýše na dvojnásobek základní sazby s tím, že takový posudek lze vydat pouze tehdy, byl-li potvrzen přednostou příslušného odborného oddělení nebo jeho zástupcem (příloha předmětné vyhlášky, bod A.I. odst. 7). Nezbytností pro tento postup je právě posouzení příslušných předpokladů pro zvýšení znalcem, což bylo nedostatkem stěžovatelovy součinnosti znemožněno. I návrh na zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění rovněž na patnáctinásobek základního počtu bodů shledal městský soud nedůvodným, neboť jej stěžovatel nijak neprokázal a soud při zjišťování skutkového stavu proto vycházel z důkazů, které byly provedeny (§120 odst. 1 o.s.ř.). Oba citované rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že soud I. stupně pochybil procesně, když jej I. ÚS 241/97 nepoučil o možnosti podat proti ustanovení znalce "opravný prostředek, a to i z důvodu nemožnosti se ke znalci dostavit", neboť prý nebylo v jeho silách absolvovat cestu k němu. Měl být proto ustanoven znalec, který by působil v blízkosti stěžovatelova bydliště a mohl by tak nahlédnout i do zdravotní dokumentace, vedené ošetřující lékařkou stěžovatele. Stěžovatel nebyl poučen ani o tom, že celé soudní řízení mohlo proběhnout v obvodu jeho trvalého bydliště. Soudy se údajně nezabývaly ani otázkou zvýšení odškodnění, byt prý s ohledem na zprávy a vyjádření jeho ošetřující lékařky "byly dány podklady k rozhodnutí o zvýšení odškodnění nejméně na trojnásobek". Soudy prý svým postupem porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a č1. 95 Ústavy ČR, neboť stěžovatele, jenž nebyl právně zastoupen, nepoučily o jeho právech a znemožnily mu tak ve smyslu ust. §5 o.s.ř. domáhat se jeho práv. Tím prý porušily i zásadu materiální pravdy,protože neprovedly potřebné důkazy a nevyhověly stěžovatelovým návrhům. Proto stěžovatel navrhuje oba napadené rozsudky zrušit. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 1997 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že mu byl rozsudek městského soudu doručen dne 9. 5. 1997, a to až poté, co u soudu učinil dopisem ze dne 17. 1. 1997 písemný dotaz na výsledek řízení. Přestože tedy má napadený rozsudek městského soudu vyznačeno nabytí právní moci dnem 3. 7. 1995, nemohl v tento den rozsudek právní moci nabýt, protože mu byl doručen až 9. 5. 1997 a ústavní stížnost tedy není podána po lhůtě, stanovené zákonem. I. ÚS 241/97 Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ústavní stížnost nebyla podána po zákonem stanovené lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Jak však zjistil ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1, spis zn. 12 C 297/93 "nelze zapůjčit", neboť byl "rekonstruován". Ústavní soud měl proto možnost seznámit se pouze se spisem rekonstruovaným a nikoliv se spisem původním. Protože však z rekonstruovaného spisu nelze způsobem, nevyvolávajícím pochyby, zjistit, zda stěžovateli byl napadený rozsudek městského soudu skutečně doručen (nejpozději) dne 3. 7. 1995 nebo zda k doručení došlo až dne 9. 5. 1997, jak tvrdí stěžovatel (či v některý jiný den), vyložil Ústavní soud tuto procesní situaci ve prospěch stěžovatele, který ji ostatně sám nezavinil. Proto ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci důvod k odmítnutí ústavní stížnosti pro její pozdní podání dán není. Ústavní soud tedy shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení 1 - Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení - česká republika - Ministerstvo vnitra ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti nevyjádřil a sdělil, že na ústním jednání před ústavním soudem netrvá. Městský soud v Praze s argumenty, uvedenými v ústavní 5 I. ÚS 241/97 stížnosti, nesouhlasil. Uvedl, že stěžovatel byl nalézacím soudem řádně vyslechnut, že byli vyslechnuti i navržení svědci a byl proveden rovněž důkaz listinami. V usnesení, jímž byl znalec z oboru zdravotnictví ustanoven, bylo uvedeno i poučení o opravném prostředku, čehož však stěžovatel nevyužil a naopak při jednání před obvodním soudem prohlásil, že s osobou znalce souhlasí. Teprve poté tento souhlas odvolal, ošetřující lékařce zakázal dát k dispozici svoji zdravotnickou dokumentaci a k vyšetření ke znalci se opakovaně bez omluvy nedostavil. Soud I. stupně proto pro vyhovující rozhodnutí o uplatněném nároku neměl dostatečné podklady a nemohl postupovat jinak, než žalobu částečně zamítnout. Toto rozhodnutí tedy není důsledkem nedostatečné poučovací povinnosti soudu, nýbrž neodpovídající součinnosti stěžovatele, kterou soudu odmítl poskytnout. Proto městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR se vyjádřilo tak, že obecné soudy v dané věci rozhodly správně a že pochybil stěžovatel tím, že v řízení neposkytl soudu dostatečnou součinnost, jestliže na tři výzvy znalce k vyšetření nereagoval. Vedlejší účastník má zato, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené k jejímu podání zákonem a proto navrhl její zamítnutí. Ministerstvo vnitra netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Stěžovatel především namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu č1. 36 odst. 1 I. ÚS 241/97 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dále prý bylo porušeno i jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. V souzené věci však Ústavní soud neshledal, že by rozsudky obecných soudů došlo k porušení citovaných ustanovení. Stěžovatel se svého práva domáhal u soudů dvou instancí a podle obsahu spisu nelze usuzovat, že by soudy nepostupovaly nezávisle a nestranně. Veškerou argumentaci a námitky, uvedené v ústavní stížnosti, stěžovatel již uplatnil u obecných soudů, které se s nimi náležitým způsobem vypořádaly, a v jejich závěrech ústavní soud žádný protiústavní zásah neshledal. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že jej soudy řádně nepoučily o právech účastníka řízení a že nebyl právně zastoupen. Z protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 1993 vyplývá, že stěžovatele při jednání osobně zastupoval dr. K. a že proti ustanovení dr. H. soudním znalcem nebyly vzneseny žádné námitky. Mimo to - jak správně upozornil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze - součástí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 111993, č.j. 12 C 297/93-31, jímž byl dr. H. v souzené věci ustanoven znalcem, bylo i poučení o tom, že "proti osobě znalce mohou být podány námitky do 8 dnů od doručení tohoto usnesení; jinak se bude mít za to, že účastníci s ustanoveným znalcem souhlasí." V té době byl stěžovatel advokátem zastoupen. Z toho je tedy zřejmé, že stěžovatel o možnosti podat námitky proti I. ÚS 241/97 osobě znalce poučen byl a navíc byl při řízení před obvodním soudem právně zastoupen. Žádné námitky však v zákonem stanovené lhůtě nevznesl a svým pozdějším negativním postojem ustanovenému soudnímu znalci fakticky znemožnil znalecký posudek provést. To je zřejmé zejména ze skutečnosti že se opakovaně nedostavoval na vyšetření k znalci, zakázal ošetřující lékařce podávat informace o svém zdravotním stavu, a podobně. Proto se ústavní soud ztotožňuje s názorem obecných soudů, že stěžovatel v řízení neposkytl potřebnou součinnost a že zejména z tohoto důvodu soudy nemohly kvalifikovaně posoudit jeho návrh na zvýšení odškodnění a případně mu i vyhovět. Pokud stěžovatel tvrdí, že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav se ke znalci nemohl dostavit, nic mu nebránilo v tom, aby se řádně omluvil, což však neučinil. K námitce, že stěžovatel nebyl informován o možnosti přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, nezbývá než uvést, že z příslušného protokolu z hlavního líčení vyplývá, že na něm stěžovatel přítomen byl a že mu proto žádná újma v uvedeném smyslu nevznikla. I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná. Stěžovatel proto v podstatě brojí proti způsobu věcného posouzení daného případu, provedenému obecnými soudy, a u ústavního soudu se domáhá jeho přehodnocení. V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně dovozoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani nepřísluší přehodnocování dokazování, před nimi prováděného. Úkolem Ústavního soudu v dané věci je pouze přezkoumat, zda napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. I. ÚS 241/97 Ústavní stížnost je proto v této své části, fakticky napadající hodnocení důkazů obecnými soudy, nedůvodná. Pokud stěžovatel poukazuje na údajné porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a č1. 95 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, lze uvést, že tato ustanovení - zejména vzhledem ke svému systematickému zařazení do hlavy čtvrté ústavy ("Soudní moc") - nezakládají subjektivní veřejná práva, nýbrž jsou jen jednou z institucionálních záruk ochrany základních práv a svobod a složkou právního státu (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 87/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, Praha, C.H. Beck, 1997, str. 503, který se sice zabývá pouze čl. 95 odst. 2 Ústavy, argumentaci v něm použitou však lze přiměřeně aplikovat i na čl. 90 Ústavy). Proto se jeho porušení stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem dovolávat nemůže a i v tomto směru je proto ústavní stížnost neopodstatněná. Závěrem tedy ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušena nebyla. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). I. ÚS 241/97 Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 1997 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:1.US.241.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 241/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 12. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 7. 1997
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 32/1965 Sb., čl.
  • 99/1963 Sb., §120 odst.1, §5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík odškodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-241-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 29363
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30