ECLI:CZ:US:1997:1.US.253.97
sp. zn. I. ÚS 253/97
Usnesení
I. ÚS 253/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R.T., zastoupené advokátem JUDr. J.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1997, č.j. 12 Co 307/96-127 a č.j. 12 Co 334/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 1995, sp. zn. 28 C 210/90, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 1996, bylo ve věci žalobkyň H.K. a L.F. proti žalované (stěžovatelce) zrušeno jejich podílové spoluvlastnictví k rekreační chatě v obci kat. území V., postavené na stavební parcele č. parc. 1040/1 a 1040/2 o výměře 44 m2, zapsané na LV č. 259 a č. 526 kat. území V. u kat. úřadu v P. (dále jen "předmětná nemovitost") a nemovitost byla přikázána do vlastnictví stěžovatelky s tím, že je každé z žalobkyň povinna zaplatit částku 44 505,- Kč a že je povinna žalobkyním uhradit náklady řízení a znalečné.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se zabýval otázkou
I. ÚS 253/97
charakteristiky předmětné nemovitosti a došel k závěru, že se nejedná o dvojchatu, nýbrž o nemovitost jedinou s jedním vchodem. Protože tato stavba vznikla původním způsobem, tj. výstavbou, byl jejím vlastníkem ten, kdo ji postavil. V dané věci soud zjistil, že stavebníky byli F.R. (otec H. K.) a RNDr. M.R. (jeho syn, manžel matky stěžovatelky a bratr L. F.), kteří se na stavbě podíleli rovným dílem, a to i finančně. Stěžovatelka tak po své matce RNDr. J.R. (jež tuto část chaty získala na základě vypořádání BSM) mohla zdědit pouze jednu ideální polovinu nemovitosti a nikoliv nemovitost celou. Žalobkyně H.K. a L.F. se staly po svém otci a bratrovi dědičkami druhé ideální poloviny chaty, tj. každá zdědila její čtvrtinu. Stěžovatelka tedy nebyla oprávněna disponovat celou nemovitostí, neboť ji nevlastnila, a jestliže ji tedy prodala, jednalo se ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku o absolutně neplatný právní úkon z důvodu rozporu se zákonem.
Soud postupoval podle ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc byla účelně využita. V souzené věci se žalobkyně domáhaly rozhodnutí, jímž by soud po zrušení podílového spoluvlastnictví přikázal nemovitost za náhradu do výlučného vlastnictví žalované (stěžovatelky). Soud shledal, že nemovitost je věcí jedinou a nedělitelnou a její reálné rozdělení tedy nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka prý žalobkyním po dobu téměř deseti let bránila v užívání nemovitosti, přestože byly jejími spoluvlastnicemi, a že nemovitost je na pozemku, jenž žalobkyním ani zčásti nepatří, soud dospěl k závěru, že zrušení vlastnictví je namístě. Přikázání věci stěžovatelce je prý optimálním způsobem vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Proto soud rozhodl výše uvedeným způsobem s tím, že při stanovení částky, určené jako náhrada žalobkyním, vyšel z ocenění nemovitosti znalcem.
I. ÚS 253/97
Rozsudek Obvodního soudu v Praze 4 byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzen. V odůvodnění rozsudku se praví, že nalézací soud správně a dostatečně zjistil skutkový stav věci a dospěl rovněž ke správným právním závěrům. Vlastnictví k předmětné nemovitosti originárně nabyli F. a M.R. a chata byla postavena na základě řádného stavebního povolení, takže nešlo o stavbu neoprávněnou. I pokud by tomu tak nebylo a skutečně by se jednalo o stavbu neoprávněnou, stal by se - podle tehdejší právní úpravy - i u neoprávněné stavby od počátku jejím vlastníkem stavebník. Chata tedy byla ve spoluvlastnictví F. a M.R., přičemž její ideální polovinu nabyly jako dědictví po F.R. žalobkyně a druhou polovinu (patřící RNDr. M.R.) - na základě dohody o vypořádání BSM - jeho bývalá manželka J.R. a po její smrti jako dědictví její dcera - stěžovatelka. Údajně neobstojí ani námitka stěžovatelky, že vlastnictví celé chaty nabyla vydržením na základě dobré víry, neboť již její právní předchůdkyně (matka stěžovatelky) při vypořádání BSM žádala pouze polovinu chaty a sama stěžovatelka v řízení o dědictví po své matce připustila, že chata je ve spoluvlastnictví. Soud I. stupně správně zjistil spoluvlastnické podíly, dovodil, že chatu nelze reálně rozdělit a vycházel i z toho, že chatu dlouhodobě užívá stěžovatelka. Proto soud postupoval správně,jestliže podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti zrušil a přikázal ji do výlučného vlastnictví stěžovatelky.
V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že citovaným rozsudkem bylo porušeno její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Soudy prý v prvé řadě pochybily tím, že se nezabývaly tvrzením stěžovatelky, že formální stavebník nemovitosti F.R. neměl k pozemku, na němž byla chata budována, žádné užívací ani vlastnické právo a nemohl proto k takto vybudované stavbě ve smyslu §221 tehdy platného občanského zákoníku nabýt vlastnické právo. I tento nedostatek prý znamená
I. ÚS 253/97
porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy. Skutečnost, že žalobkyně vlastnické právo matky stěžovatelky uznávaly, prý vyplývá z notářského zápisu Státního notářství v P. ze dne 19. 5. 1981, č.j. NZ 427/81, neboť ve smlouvě o reálném rozdělení nemovitostí první žalovaná spolu se svým manželem potvrzují, že na pozemku č.p. 1040 je postavena její rekreační chata, a také z toho, že H.K. v dědickém řízení po svém otci neuvedla, že by její otec F.R. předmětnou nemovitost vlastnil nebo byl jejím spoluvlastníkem. Teprve až v roce 1988 prý H.K. požádala státní notářství o dodatečné projednání dědictví po svém otci, jehož předmětem bylo i vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti.
Stěžovatelka dále namítla, že její právní předchůdkyně předmětnou nemovitost jako jediná užívala a vykonávala veškerá práva, spojená s vlastnictvím k ní ve smyslu §129 občanského zákoníku, a byla po dobu více než 10 let v dobré víře, že jí toto právo podle §130 občanského zákoníku náleží. Tím "by došlo" k vydržení vlastnictví sporné poloviny nemovitosti, neboť vydržecí doba by byla naplněna. Touto námitkou se prý soudy rovněž nezabývaly, čímž porušily zásadu vyjádřenou v čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 4 a vedlejší účastnice H.K. a L.F.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření prohlásil, že ústavní stížnost je nedůvodná. Stěžovatelka se prý mýlí, jestliže tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly skutečností, že chata byla postavena na cizím pozemku a že její matka nabyla vlastnické
I. ÚS 253/97
právo k ní vydržením, a odkázal na odůvodnění obou rozsudků. Ostatně námitku vydržení prý stěžovatelka uplatnila až v odvolacím řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Vedlejší účastnice H.K. a L.F. se k ústavní stížnosti vyjádřily společně a zejména uvedly, že ji považují za "bezpředmětnou", neboť stěžovatelka prý nepředkládá žádný důkaz o tom, že by bylo v řízení před soudem porušeno rovné postavení stran. Odvolací soud se prý s námitkami stěžovatelky ohledně způsobu výstavby předmětné nemovitosti náležitě vypořádal. Ze spisu je zřejmé, že vlastnictví k chatě originárně nabyli F.R. a M.R. (právní předchůdci účastníků řízení), kteří chatu společně postavili. Nelze prý akceptovat ani námitku, že došlo k vydržení vlastnictví jedné poloviny chaty v dobré víře, neboť matka stěžovatelky i stěžovatelka sama neměly "víru o výlučném vlastnictví", což lze dovodit z řízení o vypořádání BSM, v němž matka stěžovatelky žádala pouze polovinu chaty a stěžovatelka v řízení o dědictví uváděla, že chata je ve spoluvlastnictví. Přitom žalobkyně o svůj majetek zájem projevovaly a nemohly jej užívat pouze vinou stěžovatelky. Proto vedlejší účastnice navrhly ústavní stížnost zamítnout a sdělily, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka namítá porušení základního práva vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny a porušení článku 96 odst. 1 Ústavy, podle něhož mají všichni účastníci před soudem rovná práva.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v řízení před ním neuvedla žádné další důkazy a argumenty, s nimiž by se již dostatečným způsobem v obou citovaných rozsudcích nevypořádaly obecné soudy. Stěžovatelka proto ve skutečnosti brojí pouze proti způsobu věcného a právního posouzení dané věci, provedenému obecnými soudy, a u Ústavního soudu se domáhá jeho přehodnocení. V této souvislosti nezbývá než. uvést - jak Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně nepřísluší ani přehodnocování dokazování
I. ÚS 253/97
před nimi prováděného. Úkolem Ústavního soudu v dané věci je pouze přezkoumat, zda napadeným rozsudkem městského soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
V odůvodnění napadeného rozsudku se městský soud v prvé řadě dostatečně vypořádal s námitkou, že stavebník F.R. neměl k předmětné nemovitosti vlastnické právo, takže proto prý neměl ani užívací právo ani vlastnické právo k pozemku, na němž byla chata postavena. Obecný soud dospěl k závěru, že příslušný pozemek "patřil rodině R.", na stavbu chaty bylo vydáno řádné stavební povolení a vlastnictví k ní originárně nabyli F.R. a M.R. jejím postavením. I kdyby tomu tak však nebylo, byl by - podle tehdy platné právní úpravy - i u neoprávněné stavby jejím vlastníkem od počátku stavebník. Je tedy nepřesné tvrzení stěžovatelky, že k její námitce soud nezaujal žádné stanovisko. Ústavní stížnost je proto v této své části, fakticky brojící proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, neopodstatněná.
Městský soud se zabýval i námitkou vydržení vlastnického práva k chatě a dospěl k závěru, že není namístě. Soud považoval za prokázáno, že dobrou víru v této otázce neměla ani stěžovatelka ani její matka, neboť matka při vypořádání BSM žádala pouze polovinu nemovitosti a stěžovatelka při řízení o dědictví připustila, že chata je ve spoluvlastnictví. Na těchto závěrech městského soudu Ústavní soud neshledal nic protiústavního a stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že se obecný soud námitkou vydržení vlastnictví k nemovitosti nezabýval. Ústavní stížnost je proto i v tomto směru neopodstatněná.
Vzhledem k těmto důvodům je zřejmé, že postupem městského soudu nedošlo ani k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, jehož se stěžovatelka dovolává. Obecný soud se s námitkami stěžovatelky řádně a přesvědčivě vypořádal a z obsahu spisu nelze tedy dovodit, že by se zabýval toliko tvrzením žalující strany. Ani v tomto směru tedy nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
I. ÚS 253/97
Nad rámec této argumentace Ústavní soud dodává, že nebylo porušeno ani právo na spravedlivý proces, zakotvené zejména v hlavě páté Listiny, do jehož rámce nepochybně patří i princip "rovnosti zbraní". Obecné soudy v dané věci postupovaly nezaujatě, nestranně a dodržely zákonem stanovený postup, takže i v tomto směru byly základní práva a svobody stěžovatele respektovány.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 1997
'
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj