ECLI:CZ:US:1997:1.US.284.97
sp. zn. I. ÚS 284/97
Usnesení
I. ÚS 284/97
USNESENÍ
Ústavní soud rozhodl v právní věci I.B., zastoupeného JUDr. L.D. , o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor. sp. zn. 14 To 115/97, ze dne 17. 4. 1997, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, jako účastníka řízení. takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění;
Navrhovatel svým podáním ze dne 4. 8. 1997 napadá usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 17. 4. 1997. sp. zn. 14 To 115/97, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby. O vzetí navrhovatele do vazby rozhodl v první instanci Okresní soud v Táboře pod sp. zn. Nt 213/97 dne 3. 4. 1997. Navrhovatel dovozuje že citovaným rozhodnutím obecného soudu byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). nebot' ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Došlo tak podle navrhovatele k porušení zásady "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Ve své ústavní stížnosti dále navrhovatel uvádí, že podal ještě další opravný prostředek, konkrétně podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlností rozhodlo o jeho odložení dne 30. 6. 1997 pod č.J. 2 Tp 79/97. Právě
L ÚS 284/97
od doručení tohoto rozhodnutí počítá navrhovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavními soudu.
V písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl Krajský soud České Budějovice, pobočka Tábor. že do vazby byl navrhovatel vzat, protože se dopouštěl krádeží automobilů. K otázce příslušnosti soudu poukázal na vyhl. č. 1/1994 Sb.. kterou byla zřízena pobočka Krajského soudu České Budějovice v Táboře. jakož i na ustanovení §26 odst. l, 2 tr. ř.
Písemné stanovisko zaujalo i Ministerstvo spravedlnosti ČR. které rovněž považuje námitku navrhovatele o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny za nedůvodnou. I zde se poukazuje na to, že první návrh na vzetí do vazby učinil státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Vzápětí však postoupil věc Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočce Tábor. Proto byl vlastní návrh adresován Okresnímu soudu v Táboře, v jehož obvodě je tato pobočka činná. S poukazem na §26 odst. 1 tr. ř. vzetí do vazby může státní zástupce krajského státního zastupitelství podat kterémukoli okresnímu soudu v obvodu své působnosti. Zakládá tím příslušnost soudu k provádění úkonů v přípravném řízení. Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí výjimka pro případ postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Postoupením věci pak je nutno rozumět i postoupení v rámci téhož krajského státního zastupitelství jde-li o pobočku. jejíž existence je vymezena vyhl. č. 23/1994 Sb. Protože Krajské státní zastupitelství České Budějovice. pobočka Tábor, je činné mimo obvod Okresního soudu v Českých Budějovicích, nebylo lze trvat na místní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích. Proto byl také jako nedůvodný odložen podnět navrhovatele ke stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud zkoumal zejména otázku náležitostí ústavní stížnosti, mezi něž náleží i uplatnění ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat pouze ve lhůtě do 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zák.). V daném případě zcela jednoznačně navrhovatel uplatnil svou ústavní stížnost daleko za touto lhůtou. Ústavní stížnost byla podána 4. 8. 1997, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 17. 4. 1997. Od tohoto data začala plynout stanovená 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti, která marně uplynula dne 16. června 1997. Nelze přitom akceptovat úvahu navrhovatele, že stanovená lhůta k podání ústavní stížnosti se počítá až od doručení přípisu Ministerstva spravedlnosti, jímž se odkládá podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pro počítání stanovené lhůty jsou rozhodující řádné procesní prostředky obrany, nikoliv mimořádné, k nimž náleží podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.
Vzhledem k tomu. že nebyla možná ani aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., v tomto směru odkazuje Ústavní soud na své vlastní rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 107/95, ze dne 19. 9. 1995. V dané věci vyčerpal navrhovatel všechny řádné opravné prostředky, proto se nejedná o nepřípustnou ústavní stížnost.
S poukazem na skutečnosti shora uvedené Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost odmítl. Současně Ústavní soud poukazuje i na zjevnou neopodstatněnost uplatněné ústavní stížnosti, což znamená, že i pokud by byl návrh uplatněn ve lhůtě, došlo by k jeho odmítnutí ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182;1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. prosince 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu