ECLI:CZ:US:1997:1.US.308.96
sp. zn. I. ÚS 308/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září 1996, sp. zn. 15 Ca 186/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového
úřadu, L. ze dne 28. 2. 1996, č.j. 366/96-R/138/91/Typ. Tímto
rozhodnutím vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění novel (dále jen "zákon o půdě"), správní orgán určil, že
stěžovatel není vlastníkem parcel podle dřívějšího pozemkového
katastru 1025, 1020, 1009, 1005, část 993, část 1019, část 1011
v k.ú. B., odpovídající částem parcely 993/1 a 993/2 podle
nynějšího katastru nemovitostí. Dále určil, že není vlastníkem
ideální poloviny parcely st. 5 s čp. 3 podle dřívějšího
pozemkového katastru, odpovídající polovině parcel část. st. 5
s čp. 3 a část. st. 6 v katastru nemovitostí v témže katastrálním
území.
Rozsudkem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31, Krajský
soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí správního orgánu
potvrdil a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud se v řízení zabýval návrhem stěžovatele (v řízení před soudem
navrhovatele) na vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení
§6 odst. 1 písm. p) a §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Nejprve
poukázal na to, že dne 29. 12. 1950 se uskutečnilo na MNV B. za
účasti navrhovatele, zástupců JZD, MNV a ONV jednání, jehož
výsledkem bylo převzetí zemědělské usedlosti čp. 3 jednotným
zemědělským družstvem včetně živého a mrtvého inventáře.
K přechodu vlastnictví usedlosti na stát nebyly v této souvislosti
provedeny žádné úkony, takže vlastnické vztahy nebyly nijak
dotčeny. Teprve dne 2. 11. 1965 vydal odbor vod. hospodářství
a pro věci zemědělství a lesnictví ONV v L. rozhodnutí č.j.
5292/1965, jímž byl příděl zemědělské usedlosti čp. 3 v B.
(s uvedením zemědělských pozemků a poloviny parcely č. 5 a čp. 3)
navrhovateli odňat. Na základě tohoto rozhodnutí přešly předmětné
nemovitosti do vlastnictví státu, takže nešlo o přechod
vlastnictví převzetím bez právního důvodu a restituční důvod podle
§6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě tedy nepřichází v úvahu. Soud
dále zkoumal, zda není dán restituční důvod uvedený v ust. §6
odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tedy zda nedošlo k přechodu
vlastnictví na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu
porušujícího obecně závazná lidská práva a svobody. Existenci
tohoto restitučního důvodu se však prý nepodařilo navrhovateli
prokázat, i když soud souhlasil s názorem navrhovatele, že věc
nelze posuzovat mechanicky podle stavu v roce 1965, kdy došlo
k odnětí přídělu a že je nutno vzít v úvahu situaci, jak se
vytvořila na přelomu let 1950 a 1951, kdy usedlost s inventářem
převzalo zemědělské družstvo, a jejímž důsledkem bylo, že v roce
1965 navrhovatel již bezmála 15 let na usedlosti v B.
nehospodařil. Rozhodná je skutečnost, proč navrhovatel předal
usedlost zemědělskému družstvu a zda k tomu byl přinucen přímým
nátlakem nebo okolnostmi majícími původ v tehdejší společenské
a politické situaci. Ze zápisu o jednání dne 29. 12. 1950
a z dalších písemností je patrno, že navrhovatel, který
obhospodařoval i usedlost manželky v P., nehodlal pokračovat
v hospodaření v B., čemuž nasvědčuje i jeho výminka, že část zásob
hospodářství v B. převeze do hospodářství v P., dále obsah
potvrzení MNV v B. ze dne 4. 1. 1951, že jej "propouští z obce
a ze zemědělství", a potvrzení JZD z 18. 1. 1951, že "na základě
podané přihlášky ruší JZD její platnost a propouští J. K. ze svého
kolektivu". Odnětí přídělu při dlouhodobém nedodržení podmínky
hospodaření na usedlosti bylo prý proto v tomto případě důsledkem
aplikace přídělových předpisů, "jež nevybočovala ze zákonného
působení státu při realizaci důsledků konfiskace zemědělského
majetku v roce 1945". Z uvedených důvodů krajský soud nedospěl
k závěru, že by bylo napadené rozhodnutí správního orgánu
v rozporu se zákonem. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě
namítá, že z písemných podkladů (předložených soudu) je
prokazatelné, že na stěžovatele byl přinejmenším od srpna 1948
činěn nátlak tím, že mu byl odebrán traktor a tento nátlak vedl
k zabrání nemovitosti včetně zásob mrtvého a živého inventáře dne
29. 12. 1950. V roce 1956 byl znovu učiněn pokus ze strany orgánů
státní správy, aby podepsal prohlášení o vzdání se přídělu - které
bylo připraveno s datem 12. 7. 1956 - což neakceptoval. Je proto
absurdní považovat za důvod přechodu majetku na stát až rozhodnutí
ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, (roz. o odnětí
přídělu) odůvodněné tím, že opustil přidělenou zemědělskou
usedlost, kterou obhospodařuje JZD v B., jestliže toto rozhodnutí
bylo vydáno 15 let od převzetí nemovitosti (roz. družstvem). Tento
akt pouze zlegalizoval zabrání zemědělského majetku stěžovatele,
k němuž došlo v roce 1950. Z předložených dokladů a z časové
návaznosti je zřejmé, že stěžovatel neudělal po dobu 15ti let od
převzetí nemovitosti žádný úkon, který by nasvědčoval tomu, že
majetek dobrovolně opustil a předal jej jinému. Za důvod zbavení
vlastnického práva nelze považovat potřebu JZD užívat předmětnou
usedlost pro hospodaření družstva. Podle názoru stěžovatele byl
tedy prokázán důvod restituce uvedený v §6 odst. 1 písm. p)
zákona o půdě, tedy převzetí nemovitosti bez právního důvodu, ke
kterému došlo již dne 29. 12. 1950. Stěžovatel dále poukázal na
nátlak v období po 25. 2. 1948, který směřoval k likvidaci
soukromých vlastníků zemědělského majetku. Namítal, že se soud
v přezkumném řízení nezabýval skutečností, že řada svědků nejprve
uvedla, že na něj byl činěn nátlak, ale později tvrdili opak.
Stěžovatel našel v současné době další svědky, které navrhuje
vyslechnout, a to V. P. a V. V. Podle názoru stěžovatele byl tedy
v daném případě prokázán i restituční důvod uvedený v §6 odst.
1 písm. r) zákona o půdě, tedy politická perzekuce a postup
porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel
získal legálně majetek v kat. úz. B. a na základě přídělové
listiny ze dne 12. 5. 1948, č.j. K 2394/48-I, ten mu však byl
nelegálně odňat. Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo tedy
porušeno "základní ústavní právo" stěžovatele zaručené v čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj.
právo vlastnit majetek.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem zrušen.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31, nabyl
právní moci dne 17. 9. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu
soudu dne 6. 11. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne
5. 11. 1996, takže ve smyslu ust. §57 odst. 3 občanského soudního
řádu je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné
formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní
stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení zejména
uvedl, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebylo porušeno
právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené jako základní lidské
právo v článku 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel považuje za porušení
práva vlastnit majetek závěr soudu, který souhlasil se skutkovým
zjištěním správního orgánu a dospěl ke shodnému právnímu posouzení
věci, podle něhož není naplněn žádný z restitučních důvodů podle
zákona č. 229/1991 Sb. Správní orgán se řídil právním názorem
zaujatým v téže věci v předchozím rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 8. 11. 1995, č.j. 16 Ca 595/95-14, "k otázce
přechodu vlastnictví předmětné usedlosti na stát a existence
restitučního titulu dle §6 písm. r) zákona o půdě". Podle názoru
soudu odpovídalo skutkové zjištění správního orgánu výsledkům
provedeného dokazování. Soud nepovažoval za prokázáno, že by
odchod stěžovatele z usedlosti v B. v roce 1951 byl důsledkem
nátlaku tehdejších orgánů nebo okolností majících původ v dané
politické a společenské situaci. Proto zaujal stanovisko, že
odnětí přídělu, k němuž došlo až v roce 1965, bylo důsledkem
aplikace přídělových předpisů na vzniklou situaci, nikoli
důsledkem politické perzekuce. Krajský soud vyslovil souhlas
s upuštěním od ústního jednání. Družstvo vlastníků V. v Č. jako
vedlejší účastník sdělilo, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem v předmětné záležitosti považuje za správné, neboť je
v souladu s platnou právní úpravou. Dále uvedl, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatel souhlas s upuštěním od ústního jednání nedal.
Další vedlejší účastníci, a to Okresní úřad L. - okresní pozemkový
úřad, Pozemkový fond České republiky, Praha, Těšnov 17, A. N.
a Zemědělské družstvo "S." D., se postavení vedlejšího účastníka
řízení vzdali.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného
rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca
186/96 vyplývá, že se krajský soud pečlivě zabýval tvrzením
stěžovatele, že je naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1
písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitosti bez právního důvodu)
i podle §6 odst. 1 písm. r) téhož zákona (přechod nemovitostí na
stát v důsledku politické perzekuce a postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práv a svobody). Krajský soud odkázal na správná
a spolehlivá zjištění správního orgánu, z něhož vyplývá, že se dne
29. 12. 1950 uskutečnilo jednání na MNV B. za účasti zástupce ONV,
stěžovatele a zástupců JZD a MNV, jehož výsledkem bylo převzetí
zemědělské usedlosti čp. 3 jednotným zemědělským družstvem včetně
živého a mrtvého inventáře. K přechodu vlastnictví usedlosti na
stát nebyly v této souvislosti provedeny žádné úkony, takže
dosavadní vlastnické vztahy nebyly nijak dotčeny. Teprve
rozhodnutím odboru vodního hospodářství a pro věci zemědělské
a Lesnictví ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, byl
příděl zemědělské usedlosti čp. 3 v B. (s uvedením zemědělských
pozemků a poloviny stavební parcely č.k. 5 a čp. 3 - polovina)
stěžovateli odňat. Na základě tohoto rozhodnutí přešly předmětné
nemovitosti do vlastnictví státu; nešlo tedy o přechod vlastnictví
převzetím bez právního důvodu, takže restituční důvod uvedený
v ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nelze považovat za
naplněný. Podle názoru krajského soudu rovněž nebylo v řízení
prokázáno, že by došlo k přechodu vlastnictví na stát v důsledku
politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona
o půdě, neboť odnětí přídělu je odůvodněno neplněním povinnosti
přídělce na přiděleném zemědělském majetku osobně a řádně
hospodařit; přídělce totiž přidělenou usedlost opustil a základní
podmínku přídělu tak neplnil. Stěžovatel v řízení před správním
orgánem a před krajským soudem neprokázal, že předání usedlosti
družstvu počátkem roku 1951 bylo důsledkem politické perzekuce
s ohledem na jeho příslušnost k sociální skupině soukromých
rolníků, případně že k předání byl přinucen snahou zbavit jej
zemědělského majetku v rozporu se zásadami demokratické
společnosti. Řada vyslechnutých svědků - jak dovodil krajský soud
- potvrdila, že se stěžovatel po uzavření sňatku v roce 1947
přestěhoval za manželkou na její usedlost do P. a na usedlost čp.
3 v B. se již nevrátil. O tom, že stěžovatel nehodlal pokračovat
v hospodaření na usedlosti čp. 3 v B., svědčí i jeho výminka při
předání usedlosti družstvu, že část zásob usedlosti převeze do
hospodářství v P., dále obsah potvrzení MNV v B. ze dne 4. 1.
1951, že jej "propouští z obce a ze zemědělství" a potvrzení JZD
z 18. 1. 1951, že "na základě podané přihlášky ruší JZD její
platnost a propouští jmenovaného ze svého kolektivu". Stěžovatel
sice v roce 1956 odmítl podepsat prohlášení o vzdání se přídělu,
avšak z obsahu přípisu zemědělského odboru ONV v L. ze dne 21.
10. 1956, č.j. 1540/56, vyplývá, že svůj postoj odůvodnil tím, že
příděl mu byl již dříve zrušen podle zákona č. 55/1957 Sb. Nešlo
tedy o výraz jeho snahy zachovat si vlastnictví usedlosti.
Jestliže nebyl splněn žádný z uplatňovaných restitučních důvodů,
nemohl být požadovaný zemědělský majetek vydán.
Ze spisového materiálu je tedy zřejmé, že jak správní orgán,
tak i soud vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně
za účasti stran a způsobem, který je stanoven procesními předpisy.
Za tohoto stavu Ústavní soud neshledává důvod, aby se od tohoto
zjištění odchyloval a aby hodnocení provedených důkazů
"přehodnocoval".
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje v podstatě tytéž
argumenty, které uplatňoval v řízení o vydání předmětného majetku.
Nově pouze uvádí, že v současné době našel nové dva svědky
V. P. a V. V., které navrhuje v uvedené věci vyslechnout. Ústavní
soud však tomuto návrhu nevyhověl, neboť považuje vzhledem
k obsahu spisu za postačující výslechy svědků provedené správním
orgánem (L. H., J. K., V. P., Z. S., M. D., V. S., F. M.
a dalších). I když ustanovení §49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, důkaz výslechem svědka Ústavním soudem umožňuje,
je nicméně především věcí obecných soudů, aby ty cestou dokazování
prováděly zjištění skutečného stavu věci. V souzeném případu
správní orgány - jak již bylo uvedeno - řadu relevantních důkazů
provedly, řádně je zhodnotily a Ústavní soud proto nevidí důvod
k tomu, aby do tohoto procesu zasahoval, pokud v provedeném
dokazování nevznikla taková mezera, která by ve svých důsledcích
činila řízení jako celek nespravedlivým. K takovému závěru však
Ústavní soud nedospěl. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí
vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 194/96, II. ÚS 45/94, II.
ÚS 92/95), že není třetí instancí v systému všeobecného
soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve
vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy ČR).
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu
veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo
svoboda stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu].
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními
závěry napadeného rozsudku krajského soudu, a to ve zcela shodném
smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravného prostředku stěžovatele
proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v L. Krajský
soud námitky stěžovatele v úvahu vzal a v odůvodnění svého
rozhodnutí se s nimi i náležitě vypořádal. Otázkou důvodů
restituce zemědělského majetku podle §6 odst. 1 zákona o půdě se
Ústavní soud zabýval již např. ve věci sp. zn. I. ÚS 188/94 (viz
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
5., vydání 1., Praha, C. H. Beck, str. 31) a konstatoval, že
"odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení §6 odst. 1
zákona o půdě nezná. Při posouzení otázky, na základě jakých
skutečností byl ONV oprávněn vydat rozhodnutí o odnětí přídělu, je
nutno vyjít především z ustanovení §5 odst. 2 dekretu prezidenta
republiky č. 28/1945 Sb., kde je jednoznačně stanovena povinnost
přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit a dále pak
z prováděcích směrnic k tomuto zákonu. Základní podmínkou pro
přidělení nemovitosti do vlastnictví byla povinnost přídělce na
nabyté půdě skutečně hospodařit. Podle přídělové listiny bylo
možné příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené
povinnosti". Protože v dané věci stěžovatel nejpozději koncem roku
1950 přidělenou nemovitost dobrovolně opustil a řadu let na nabyté
půdě skutečně nehospodařil, došlo k odnětí přídělu. Ostatně proti
rozhodnutí ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, o odnětí
zemědělské usedlosti čp. 3 v B. (s uvedením zemědělských pozemků,
poloviny stavební parcely č.k. 5 a čp. 3 - polovina) stěžovatel
ani nepodal odvolání. Rovněž z této okolnosti lze usuzovat, že na
přidělené usedlosti nehospodařil a neměl možnost uvést žádné
okolnosti, jimiž by mohl prokázat opak. Svým chováním od konce
roku 1950 dal jasně najevo, že na dalším hospodaření nemá zájem.
Vlastnické právo přídělce bylo podle ustanovení §5 odst. 2
dekretu č. 28/1945 Sb. omezeno povinností na přidělené půdě osobně
hospodařit a přídělce ji směl zcizit, dát do nájmu (pachtu) nebo
jiného užívání jen výjimečně ve zvláště odůvodněných případech
a jen se souhlasem Národního pozemkového fondu. Pokud stanovené
podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat, což se také
stalo. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zhodnocení
provedených důkazů krajským soudem, který právem dovodil, že není
rozhodná skutečnost, kdy stěžovatel přestal v B. hospodařit, ale
významný je důvod, proč usedlost předal zemědělskému družstvu, zda
k tomu byl donucen přímým nátlakem nebo okolnostmi majícími důvod
v tehdejší společenské a politické situaci. Tyto okolnosti nebyly
prokázány a rozhodnutí o odnětí přídělu v roce 1965 znamenalo jen
formální legalizaci faktického stavu, s nímž všechny strany
souhlasily. I když jde o situaci ne úplně obvyklou, celý kontext
věci zřetelně nasvědčuje tomu, že existence zákonného restitučního
důvodu podle §6 odst. 1 písm. a) a písm. r) zákona o půdě
prokázána nebyla. Po přezkoumání ústavní stížnosti a obsahu spisů
Okresního úřadu - pozemkového úřadu v L. a Krajského soudu v Ústí
nad Labem dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že okresní úřad
a krajský soud po provedeném dokazování a právním zhodnocení věci
správně dovodily, že podmínky ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě
nejsou splněny. Zejména krajský soud se pečlivě zabýval otázkou
splnění podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. p) (převzetí
nemovitosti bez právního důvodu) a ustanovení §6 odst. 1 písm. r)
(politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská
práva a svobody) zákona o půdě, a přesvědčivě odůvodnil závěr, že
žádná z těchto podmínek nebyla v daném případě splněna. S těmito
závěry se ztotožňuje i Ústavní soud. Za tohoto stavu lze stěží
přisvědčit námitce stěžovatele, že došlo k porušení ústavních
záruk jeho vlastnictví, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny. To je
zřejmé i se zřetelem na třetí odstavec tohoto článku, podle něhož
vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy. Nelze totiž přehlédnout, že základní
podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví i jeho
základním smyslem bylo, aby přídělce na nabyté půdě skutečně
hospodařil, aby z ní byl užitek a aby tak přispěl k zajištění
výživy obyvatelstva v době poválečného všeobecného nedostatku.
Neplnění přídělových podmínek proto umožňovalo odnětí přídělu, jak
byl ostatně přídělce v tzv. přídělové listině náležitě poučen.
V obecné rovině pak Ústavní soud poukazuje - pokud jde o použití
čl. 11 Listiny - na svoji ustálenou judikaturu. Z ní plyne, že
ústavní ochrana vlastnictví předpokládá, že jde zpravidla
o vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoli pouze
o tvrzený nárok na ně. Tento závěr platí i v souzené věci. Na
základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že
k porušení základního práva stěžovatele zaručeného v článku 11
odst. 1 Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo
svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím nedošlo. Proto byla
ústavní stížnost zcela zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. listopadu 1997