infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.10.1997, sp. zn. I. ÚS 319/97 [ usnesení / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: U 17/9 SbNU 449 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.319.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Pravomoc ústavního soudu rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutí Nejvyššího soudu

Právní věta Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje "o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod". To je rozvedeno v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože Nejvyšší soud ČR je součástí soustavy obecných soudů, které jsou orgány veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy, je mimo jakoukoli pochybnost založeno právo Ústavního soudu, aby o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR rozhodoval.

ECLI:CZ:US:1997:1.US.319.97
sp. zn. I. ÚS 319/97 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.G., zastoupené advokátem JUDr. P.H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 1997, sp. zn. 2 Ntv 40/97, a proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 1 Tvno 206/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: V záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu prodloužil vazbu stěžovatelky do 31. 12. 1997. V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že stěžovatelka byla do vazby vzata dne 13. 9. 1995 na základě vazebních důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu, byť vazební důvod podle písm. b) byl později vypuštěn. Stěžovatelka je prý důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, jehož se měla dopustit na svém manželovi P.G. tím, že po dohodě s G.C. - a po několika neúspěšných pokusech - dala dne 9. 5. 1995 přímým pachatelům D. a A.W., které za tím účelem "sjednal" G.C., předem dohodnutý signál o odchodu poškozeného z bytu, načež byl poškozený těmito přímými pachateli zastřelen. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od 10 do 15 let a že je tedy nutno konstatovat konkrétními skutečnostmi odůvodněnou obavu, že v případě propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnula trestnímu stíhání, popř. trestu (§67 písm. a) trestního řádu). Zároveň prý hrozí, že propuštěním stěžovatelky na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení (§71 odst. 3 trestního řádu). Podle názoru vrchního soudu je splněna i druhá z podmínek prodloužení vazby, spočívající v obtížnosti věci a v nutnosti "nařídit přednostní vazební věci, jež musely být v senátě Krajského soudu v Ostravě nařízeny pro dříve vzniklou možnost uplynutí dvouleté vazební lhůty". Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla stížnost stěžovatelky proti výše citovanému usnesení vrchního soudu zamítnuta. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že vrchní soud rozhodl v souladu se zákonem a že v přípravném řízení ani v řízení před soudem nedošlo ke zjevně neopodstatněným průtahům. K odůvodnění usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že závažné důvody, pro které nebylo trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby, nelze spatřovat v tom, že délka řízení byla ovlivněna rozhodováním o žádostech o propuštění z vazby a zatížením senátu Krajského soudu v Ostravě projednáváním jiných trestních věcí, neboť podávání žádostí o propuštění z vazby je právem obžalované-stěžovatelky v souladu s §72 odst. 2 trestního řádu a zatíženost soudu jinými věcmi spadá do sféry organizace výkonu soudnictví. Tato chybná argumentace vrchního soudu prý však neměla vliv na věcnou správnost výroku o prodloužení vazby. Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu trvá i nadále, neboť propuštěním stěžovatelky z vazby na svobodu údajně hrozí zmaření nebo podstatné ztížení účelu trestního řízení a doba, na kterou vrchní soud vazbu prodloužil, se jeví jako nezbytně nutná s ohledem na povahu projednávané věci i s ohledem na stadium, v němž se řízení nachází. Nejvyšší soud ČR se rovněž dovolal ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, z jehož hlediska je podstatné, že se věc vyznačuje značnou obtížností, velmi komplikovanou důkazní situací, potřebou provedení širokého okruhu důkazů a tím, že podstatná část důkazů byla opatřována v rámci právní pomoci vyžadované od justičních orgánů Polské republiky. Citovaná usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž uvedla, že uvedenými usneseními bylo porušeno její základní právo podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť doba její vazby překročí dva roky, což je prý v rozporu i s ustanovením §71 odst. 3 trestního zákona (správně trestního řádu). Důkazní situace se údajně vyvíjí ve prospěch stěžovatelky a důvodem prodloužení vazby je prý pouze neschopnost orgánů činných v trestním řízení věc včas ukončit a skutečnost, že stěžovatelka trestnou činnost popírá. Proto stěžovatelka navrhla, aby byla napadená usnesení obou soudů zrušena. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ČR - a vedlejší účastníci řízení - Krajský soud v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Nejvyšší soud ČR v prvé řadě namítl, že Ústavní soud vůbec není oprávněn rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR přezkoumávat. K věci samé uvedl, že čl. 8 odst. 5 Listiny porušen nebyl, neboť v souzeném případě byly dány podmínky pro to, aby podle §71 odst. 3 trestního řádu byla vazba stěžovatelky prodloužena nad dobu dvou roků. O porušení citovaného ustanovení Listiny by prý šlo jen za situace, kdy by byla vazba prodloužena na dobu delší než 4 roky (§71 odst. 4 trestního řádu). Proto Nejvyšší soud ČR navrhuje odmítnutí, popř. zamítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě pouze odkázal na svá rozhodnutí, která v souzené věci učinil, a nad jejich rámec se nevyjádřil. Krajské státní zastupitelství v O. ve svém vyjádření zrekapitulovalo dosavadní průběh trestního řízení a upozornilo na složitost a obtížnost souzené věci, zejména s ohledem na nutnost opatřování části důkazů v rámci mezinárodní právní pomoci z Polské republiky. Ze strany orgánů činných v trestním řízení prý nedošlo k žádným neodůvodněným průtahům. K otázce důkazní situace státní zastupitelství uvedlo, že si není vědomo jejího pozitivního vývoje ve prospěch stěžovatelky. Vazební důvod podle citovaného §67 písm. a) trestního řádu u stěžovatelky trvá i nadále a má oporu v konkrétních skutečnostech, neboť stěžovatelce hrozí vysoký trest, po spáchání trestného činu se zdržovala v zahraničí a existuje proto reálné nebezpečí, že "jejím propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení". Ústavní soud se v první řadě musel vypořádat s námitkou Nejvyššího soudu ČR, obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tuto námitku shledal nedůvodnou. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje "o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod". To je rozvedeno v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože Nejvyšší soud ČR je součástí soustavy obecných soudů, které jsou orgány veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy, je mimo jakoukoli pochybnost založeno právo Ústavního soudu, aby o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR rozhodoval. Tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že Ústavní soud na sebe "atrahoval" přezkumnou pravomoc ve vztahu k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, je tedy zjevně v nesouladu nejen s prostým zákonem, nýbrž i s Ústavou. Obecně lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 131/93 in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck, Praha 1994, str. 133 a násl.). Ve věci samé však Ústavní soud názor obecných soudů plně sdílí. Stěžovatelka namítá porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu." Z ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu vyplývá, že "vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud." Podle odst. 4 stejného ustanovení "prodloužit vazbu podle odstavců 2 a 3 lze jen tak, aby vykonaná vazba a lhůta, o niž je trvání vazby prodlouženo, nepřesáhla 3 roky, a u zvlášť závažných trestných činů 4 roky." V daném případě Ústavní soud konstatuje, že nevidí důvod zpochybňovat trvání vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení došly k závěru, že u stěžovatelky reálně hrozí, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání nebo trestu, a tento závěr Ústavní soud - vzhledem k okolnostem případu a k osobě stěžovatelky - shledává jako důvodný. Rovněž je nespornou skutečností, že stěžovatelce hrozí vysoký trest v rámci zákonné trestní sazby odnětí svobody na deset až patnáct let (§219 odst. 1 trestního zákona). Rovněž neopodstatněnou se jeví stěžovatelčina námitka ohledně doby trvání vazby. Z příslušného vyšetřovacího a soudního spisu vyplývá, že vrchní soud rozhodl o dalším trvání vazby nad dobu dvou roků zejména s ohledem na obtížnost věci, neboť bylo nutno - mimo jiné - provádět dokazování v Polské republice, takže i z toho důvodu bylo dokazování poměrně složité. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem obou obecných soudů, že v souzené věci by po propuštění stěžovatelky na svobodu hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení (§71 odst. 3 trestního řádu). Zároveň lze konstatovat, že celková doba trvání vazby stěžovatelky bude k 31. 12. 1997 mírně překračovat dobu dvou roků a tří měsíců, takže nebude překročena maximální doba trvání vazby čtyř roků, přípustná v případě zvlášť závažných trestných činů (§71 odst. 4 trestního řádu). Za tohoto stavu je tedy zřejmé, že napadenými usneseními obecných soudů k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny nedošlo, neboť stěžovatelka byla do vazby vzata z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. K námitce stěžovatelky, že se důkazní situace údajně vyvíjí v její prospěch, Ústavní soud stanovisko zaujmout nemůže, protože mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování, prováděné orgány činnými v trestním řízení. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 1997 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:1.US.319.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 319/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 17/9 SbNU 449
Populární název Pravomoc ústavního soudu rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutí Nejvyššího soudu
Datum rozhodnutí 31. 10. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 8. 1997
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67 písm.a, §67 písm.b, §71 odst.3, §71 odst.4
  • 182/1993 Sb., §72 odst.1 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík vazba
vazba/prodloužení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-319-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 29445
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30