Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, sp. zn. I. ÚS 348/96 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 165/9 SbNU 419 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.348.96

sp. zn. I. ÚS 348/96 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. C. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 14 Co 339/95, ve věci návrhu na finanční náhradu podle §13 zák. č. 87/1991 Sb., takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 14 Co 339/95, ze dne 12. 9. 1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 9 C 254/94, ze dne 28. 3. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na určení, že navrhovatelka má proti vedlejšímu účastníkovi právo na finanční náhradu podle §13 zák. č. 87/1991 Sb. za dům čp. 477 se stavební par. č. 133 v katastrálním území H. Navrhovatelka poukazuje ve své ústavní stížnosti na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovozuje, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a dále právo na soudní ochranu. V tomto směru vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr pokud tvrdí, že neprokázala ve své určovací žalobě naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Podle navrhovatelky tento naléhavý právní zájem spočíval v nutnosti vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy mezi ní a vedlejším účastníkem. Otázka výše nároku podle ní vyplývá přímo ze zákona o mimosoudních rehabilitacích a způsob stanovení výše pak ze zák. ČNR č. 231/1991 Sb., kde je zakotvena povinnost oprávněné osoby předložit znalecký posudek. Stěžovatelka nadále setrvává na tvrzení, že svůj dům odevzdala v tísni bezplatně do vlastnictví státu, tedy pozbyla ho způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích (zák. č. 87/1991 Sb.). Obecnému soudu prvního stupně pak navrhovatelka vytýká nesprávné posouzení stavu tísně, když tento soud dovodil, že v době darování nemovitosti nebyla tíseň navrhovatelky vyvolána křivdami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud se seznámil se spisem Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 9 C 254/94, z jehož obsahu zjistil, že navrhovatelka svým podáním z 18. 1. 1994 uplatnila žalobu na zaplacení částky 10 000 Kč. Touto žalobou na plnění se domáhala navrhovatelka odškodnění podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podáním z 15. 3. 1995 pak navrhovatelka změnila žalobní petit na určovací, jímž se domáhala určení, že má právo na finanční náhradu podle §13 zák. č. 87/1991 Sb. za dům čp. 477 se stavební parcelou č. 133 v kat. území H. Z vyžádaných písemností Ústavní soud zjistil, že soudní spis obsahuje písemnou nabídku bezplatného odevzdání nemovitého majetku do vlastnictví československého státu z roku 1961. V této nabídce nabízí navrhovatelka dobrovolně a neodvolatelně své nemovitosti státu, aby je bezplatně převzal do svého vlastnictví. Důvodem její nabídky je skutečnost, že nemůže o nemovitosti pečovat a udržovat je pro vzdálenost svého bydliště a nedostatek finančních prostředků. Ve své účastnické výpovědi před obecnými soudy ze dne 13. 2. 1995 navrhovatelka uvedla, že dům v H. postavila s manželem za okupace. V roce 1942 se její manžel zastřelil a to byl vážný důvod, proč nechtěla nadále v tomto domě žít. Odešla proto ke svému otci a od roku 1942 nikdy v domě v H. nebydlela. Pouze dostávala od bývalého městského národního výboru nájemné za pronájem bytů i nebytových prostor v domě. Dům potřeboval opravu střechy a nátěry oken, na což neměla navrhovatelka finanční prostředky. Bývalý městský národní výbor ji o tyto opravy domu urgoval. Protože peníze na údržbu neměla, rozhodla se darovat dům státu. Dále stěžovatelka uvedla, že bývalý městský národní výbor ji nikdy nežádal o předmětný dům s tím, že by jej potřeboval, nikdy také v těchto záležitostech neprobíhala na bývalém městském národním výboru žádná jednání. Jediné, oč byla urgována ze strany bývalého městského národního výboru, bylo zajistit opravu domu. K sepsání písemné nabídky bezplatného odevzdání nemovitosti státu navrhovatelka uvedla, že ji psala sama a přitom jí radila její sestřenice. V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl vedlejší účastník - Ministerstvo financí ČR - zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník zdůraznil skutečnost, že navrhovatelka nabídku darování v roce 1961 učinila státu z důvodů subjektivních, nikoliv z objektivního stavu tísně, tj. vzhledem ke vzdálenosti bydliště navrhovatelky od nemovitosti, nedostatku finančních prostředků a nemožnosti pečovat o údržbu domu. Zvláště pak stěžovatelka vázala bezplatné předání nemovitosti státu na podmínku, že stát převezme úhradu jejího dluhu v hodnotě 78 255 Kčs. Nabídku stěžovatelky přijal Okresní národní výbor v Chrudimi 12. 10. 1961 i s podmínkou, že stát uhradí spořitelně výše uvedený dluh. Krajský soud v Hradci Králové pak ve svém vyjádření odkázal na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s tím, že naléhavý právní zájem na určení v případu navrhovatelky neshledal, neboť tento soud projednával žalobu jako určovací a tento předpoklad žaloby musel zvažovat. II. V předmětné věci má meritorně zásadní význam posouzení otázky, zda smlouva o bezplatném odevzdání nemovitosti státu byla uzavřena v tísni. Tísní ve smyslu restitučních zákonů se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy být pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Přitom samotné společenské klima a společenský systém, ve kterém byl právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako tíseň. V tomto směru, podle názoru Ústavního soudu, nedošlo v případě stěžovatelky ke splnění podmínky §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. Na navrhovatelku nebyl vyvíjen nátlak státu, aby svou nemovitost na něj bezplatně převedla. Čistě subjektivní důvody přiměly navrhovatelku k rozhodnutí bezplatně odevzdat svou nemovitost státu. Tyto důvody spočívaly ve značné vzdálenosti bydliště od nemovitosti, v nedostatku finančních prostředků na opravu nemovitosti (v tomto směru ani nájemné, které bylo navrhovatelce vypláceno, nepostačovalo ke krytí nákladů na údržbu nemovitosti), ve snaze zbavit se dluhu na nemovitosti ve výši 78 255 Kčs, konečně pak i v nechuti navrhovatelky osobně nemovitost užívat vzhledem k tragické smrti jejího manžela, která se v tomto domě odehrála. Nejednalo se tedy na straně navrhovatelky o objektivně navozený stav tísně, v jehož důsledku by navrhovatelka bezplatně převedla svou nemovitost na stát. Navrhovatelka také nehledala jiný způsob jak udržet anebo prodat nemovitost, ani se v té věci neporadila s advokátem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat celkově rozhodování obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavní práva, mezi nimi i právo na soudní a jinou právní ochranu. Proto vedle posouzení otázky tísně ve smyslu restitučních norem se dále Ústavní soud zabýval závěry rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska úpravy žalobního petitu, kterou v běhu řízení před obecnými soudy provedla navrhovatelka. V rámci odvolacího řízení dospěl soud druhé instance k závěru, že navrhovatelka nesprávně upravila žalobní petit z žaloby na plnění na žalobu určovací. V tomto směru pak konstatoval odvolací soud, že změna žalobního petitu nebyla správná, neboť v tomto případě není dán naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.] na určení existence právního vztahu nebo práva. S tímto názorem odvolacího soudu Ústavní soud souhlasí. Podstata této věci skutečně spočívala v žalobě na plnění, tj. v žalobě na zaplacení finanční částky, která by odškodnila navrhovatelku podle zák. č. 87/1991 Sb. Pokud by došlo k pouhému určení existence či neexistence práva, pak by to do budoucna nevyloučilo možný následný spor o výši náhrady. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení byla ohrožena práva žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Tak tomu však není v předmětné věci, kde, jak tvrdí sama navrhovatelka, již došlo k porušení práva. Nelze dovodit ani to, že by naléhavý právní zájem na určení byl dán z toho důvodu, že by se určením existence či neexistence práva na finanční odškodnění vytvořil pevný právní základ pro vztahy účastníků sporu a tím by se předešlo možným navazujícím žalobám na plnění, jak uvedeno shora. Ani v tomto směru proto nelze vytknout obecnému soudu, konkrétně soudu odvolacímu, že by odepřel navrhovatelce právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost odkazuje na porušení čl. 11 odst. 1 a čl.36 odst. 1 Listiny, tj. na ustanovení, která zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů státní moci a ochranu vlastnictví. Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě však nebyl prokázán na straně navrhovatelky objektivně stav tísně, v jehož důsledku by bezplatně převedla svou nemovitost na stát a současně z hlediska procesního neuplatnila správný žalobní petit, neboť žalováno mělo být na plnění. Nelze proto dovozovat, že by došlo k porušení shora citovaných článků Listiny. Pokud pak jde o čl. 11 odst. 1 Listiny, jeho předmětem je ochrana vlastnictví již nabytého, nikoli jen tvrzeného nároku na ně. Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu aplikací příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i občanského soudního řádu, respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38 Listiny, nelze z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Ze všech uvedených důvodů proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 17. prosince 1997