Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.10.1997, sp. zn. I. ÚS 67/97 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 130/9 SbNU 179 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.67.97

sp. zn. I. ÚS 67/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. B. a E. B., obou zastoupených JUDr. K. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. 21 Co 249/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel I. B. se sám domáhal žalobou u Okresního soudu v Semilech (sp. zn. 1 C 833/95), aby žalovaní J. a Z. Š. byli povinni uzavřít dohodu o vydání domu čp. 205 v Č. u H. s pozemky č. 40 a č. 113/5 v katastrálním území Č. u H., který měli stěžovatelé ve svém spoluvlastnictví předtím, než v roce 1983 emigrovali bez povolení tehdejších československých úřadů. Byli za to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 1. 1984, sp. zn. 3 T 16/84, odsouzeni k trestu odnětí svobody, každý v trvání jednoho roku; současně jim byl uložen trest propadnutí majetku. Uvedené nemovitosti pak byly kupní smlouvou ze dne 26. 10. 1984 převedeny bývalým Místním národním výborem v Č. u H., který k nim měl právo hospodaření, do vlastnictví (u pozemku do osobního užívání) žalovaných, v tomto případě vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem. Odsuzující trestní rozsudek byl zrušen podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. včetně dalších rozhodnutí v téže věci obsahově navazujících. Stěžovatel uplatnil ve své žalobě názor, že je oprávněnou osobou podle §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a žalovaní jsou osobami povinnými podle §20 tohoto zákona, protože zrušením trestního rozsudku včetně výroku o propadnutí majetku byl původní vlastnický vztah obnoven. Okresní soud sice nesouhlasil s názorem o obnovení původního vlastnického vztahu, ale přesto žalobě nevyhověl, protože stěžovatel - žalobce neprokázal, že by žalovaní nabyli těchto nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů a žalovaní tedy nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové zaujal stanovisko, že majetek z důvodů časových i věcných přešel na stát podle §453a občanského zákoníku, a nikoliv výrokem o propadnutí majetku v odsuzujícím trestním rozsudku vydaném po opuštění republiky. Nicméně potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta s tím, že žalobce - stěžovatel nepřišel s žádným konkrétním tvrzením a s důkazními návrhy ohledně skutečností, které by bylo možno v souvislosti s kupní smlouvou žalovaných ze dne 26. 10. 1984 kvalifikovat jako porušení tehdy platných právních předpisů, cenového předpisu nebo jako protiprávní zvýhodnění osob žalovaných ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, případně ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě. Sám stěžovatel dokonce výslovně prohlásil při jednání před okresním soudem, že takové skutečnosti není schopen prokázat. V odvolacím řízení soud zamítl jen návrh na přibrání dalšího účastníka do řízení, tj. stěžovatelky, s odvoláním na §92 odst. 1 a §216 odst. 1 o. s. ř. Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 2. 1997 navrhli oba stěžovatelé zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1997, čj. 21 Co 249/96-41, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 2. 1996, čj. 1 C 833/95 - 25, týkající se uzavření dohody o vydání nemovitosti, jak byla výše popsána. Proti závěrům obou soudů namítají, že nebylo zkoumáno, za jakých okolností došlo k převzetí nemovitostí státem, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a zda rehabilitačním usnesením se obnovilo vlastnictví stěžovatelů. Nepovažují za správné stanovisko, že k přechodu na stát došlo podle §453a občanského zákoníku, ve znění novely č. 131/1982 Sb., protože nebyly splněny všechny podmínky, za nichž k takovému přechodu mohlo dojít, a poukazují na to, že toto ustanovení občanského zákoníku bylo v rozporu s tehdejší Ústavou ČSSR, popř. mezinárodními smlouvami o lidských právech, kterými byla ČSSR vázána. Dovolávají se i zákona č. 119/1990 Sb., jímž byly zrušeny výroky o propadnutí majetku s účinností ex tunc, jakož i nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93. Stěžovatelé vyjadřují své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje ochranu vlastnického práva, neboť odvolací soud vychází z právních úprav, které samotné jsou v rozporu se zásadou ochrany vlastnického práva. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Hradci Králové. V odpovědi ze dne 12. 6. 1997 předseda senátu 21 Co vychází v podstatě z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku a má za to, že v tomto sporu není rozhodující, zda nemovitosti přešly na stát podle §453a občanského zákoníku, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., či až na základě výroku o propadnutí majetku v trestním rozsudku. Rozhodujícím se jeví, že žalované osoby by mohly být povinnými osobami jen tehdy, kdyby nabyly věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, jak výslovně stanoví §20 odst. 1 a 2 a §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové v návrhu na zamítnutí ústavní stížnosti vyslovuje dále přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zaujímá stanovisko k aplikaci zákona o soudní rehabilitaci a zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zákon o soudní rehabilitaci ohledně podmínek pro uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku odkazuje na zvláštní zákon, který v době vydání zákona o soudní rehabilitaci ještě neexistoval a jehož přijetí se předpokládalo. Nepočítal tedy s tím, že by rehabilitovaným osobám vzniklo přímo ze zákona právo na fyzické vydání podle již existujícího občanského zákoníku, tj. vydání ve smyslu vindikace. Důvodová zpráva k zákonu o soudní rehabilitaci v části týkající se §23 odst. 2 tohoto zákona odkazuje na úpravu, která bude komplexně provedena zvláštním zákonem a teprve na jeho základě se budou moci postižení domáhat svých nároků ohledně majetkových restitucí. Tímto zvláštním zákonem je zákon o mimosoudních rehabilitacích. Ten ve svém §1 odst. 2 stanoví, že též upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah nároků, a v poznámce přímo poukazuje na ustanovení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. V §19 pak vymezuje pro oblast trestněprávních vztahů okruh oprávněných osob a v §20 odst. 1 a 2 okruh povinných osob a způsob, jakým budou křivdy způsobené zrušenými výroky o trestu propadnutí majetku zmírňovány, přičemž odkazuje na §4 odst. 1 a 2 a dále na ustanovení §5, §7 až 12 a §13 tohoto zákona. Tato ustanovení nebyla žádným zákonem ani nálezem Ústavního soudu zrušena a nejsou ani v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Naopak bez této zvláštní úpravy by se otevřela cesta k novým křivdám na osobách, které nabyly věci od státu řádným a zákonným způsobem tak, jak se věci běžně nabývají, aniž by přitom nějak těžily z tehdejších politických poměrů. Proto zákonodárce vtělil do zákona o mimosoudních rehabilitacích v návaznosti na §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci konstrukci, podle které povinnost věc vydat podle §5 zákona o mimosoudních rehabilitacích u fyzických osob ukládá jen těm, kdo ji nabyli od státu za některé ze zavrženíhodných okolností uvedených v §20 odst. 1 a §4 odst. 2 tohoto zákona. Zákonodárce stál před dilematem, kterému z vlastnických práv dát přednost - zda právu osoby postižené komunistickým režimem, pro kterou věc odňatá na základě trestního rozsudku představuje majetkovou hodnotu, k věci ji patrně pojí i určitý sentimentální vztah a navrácení věci by pro ni bylo i určitým morálním zadostiučiněním, avšak zpravidla na odňaté věci již není existenčně závislá, či právu osoby, která věc nabyla po převzetí státem v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez jakéhokoliv protiprávního zvýhodnění a pro kterou věc - zejména jde-li o nemovitost - často představuje nejen majetkovou hodnotu, která je i předmětem citové vazby, ale i rodinné, společenské a často i existenční zázemí. Dal přednost alternativě druhé a jeho volba není v rozporu s duchem ani literou Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zhodnotil podání a vyjádření stran, účastníků tohoto řízení, jakož i spisy obou soudů v předmětné restituční záležitosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. I když jak stěžovatelé, tak i soudy soustředili svou pozornost především na to, jak se majetek stěžovatelů dostal do rukou státu, zda propadnutím majetku v důsledku trestního rozsudku nebo podle §453a občanského zákoníku ve znění novely č. 131/1982 Sb., či jiným způsobem, jeví se Ústavnímu soudu jako základní moment pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti ústavní stížnosti a restitučního nároku stěžovatelů aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho §19 a §20, ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb., s přihlédnutím ke smyslu a účelu těchto zákonů, a soulad této interpretace s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování aplikace obou uvedených zákonů je třeba vycházet z toho, že zákon o soudní rehabilitaci, stejně jako zákon o mimosoudních rehabilitacích, jsou spojené nádoby a nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Podobně by se zřejmě bylo možno vyjádřit i o ostatních restitučních zákonech. Zákon č. 119/1990 Sb., jehož účelem bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné, nejen stanovil, která rozhodnutí budou zrušena ze zákona, ale též že se zrušují k datu, kdy byla vydána, tedy ex tunc. Příslušná rozhodnutí soudu o rehabilitaci jednotlivých odsouzených je uvedla do pozice, že se obnovilo původní vlastnictví majetku a zákon sám stanovil, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož cílem je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony, správními akty a úprava podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci. Aplikace obou zákonů je tedy důsledně propojena a spojovacím článkem je §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení obou těchto paragrafů znamenalo dokončení soudní rehabilitace, protože §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci stanovil, že podmínky uplatňování nároků ze zrušených trestních rozsudků podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, budou upraveny zvláštním zákonem. I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v §2 odst. 1 in fine stanovil, že příslušné trestní rozsudky, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se zrušují k datu, kdy byla vydána a došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tehdy neztratil vlastnictví, pak ustanovení §23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve samostatný zákon měl stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak bude náhrada provedena. Tímto zákonem byl zákon č. 87/1991 Sb. Jeho §19 označil osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. za osoby oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 zákona (případně jejich nástupci podle §3 odst. 2 zákona). Jeho §20 pak stanovil v odst. 1 výslovně, že povinnými osobami jsou právnické osoby podle §4 odst. 1 zákona a též fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona. Podmínkou je, aby tyto fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, nabyly tuto věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele; povinnými osobami jsou i jejich osoby blízké, pokud na ně věc byla jimi převedena. Pojmy "v rozporu s tehdy platnými předpisy" nebo "protiprávní zvýhodnění nabyvatele" byly aplikovány obecnými soudy v řadě restitučních případů a existuje k tomu i judikatura Ústavního soudu. Rozpor mezi §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a celkově zákonem č. 87/1991 Sb. je rozporem jen zdánlivým. Na ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., zejména ono uvedené ustanovení, nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako jsou zásahy do práv vlastnických, např. v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona fide při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanovených zákonem. Interpretace obou zákonů musí vycházet z jejich smyslu a účelu a brát na zřetel cíle, jichž chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je lex specialis, který kromě svého hlavního zaměření na následky majetkových křivd způsobených fyzickým osobám, občanům ČSFR a posléze občanům ČR, zejména politickou perzekucí či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva, se dotkl nápravy některých ekonomických deformací z uplynulých čtyř desetiletí a jejich pozůstatku, soustředění určitých majetků v rukou státu. Musel proto rozhodnout i o řadě souvisejících otázek, z nichž nejzávažnější byla lhůta pro uplatnění nároku na vydání předmětné věci - majetku oprávněné osobě. Její nedodržení bylo sankcionováno ztrátou nároku. I když oprávněná osoba byla např. zcela nepochybně původním vlastníkem věci, její dřívější majetek jí vrácen nebyl, když stanovenou prekluzivní lhůtu nedodržela. Nikoliv vždy každému původnímu vlastníku věci zákon přiznal postavení oprávněné osoby, jak o tom bude řeč dále. Jednalo se o majetek státu a jemu nelze za těchto výjimečných podmínek upřít oprávnění takovým majetkem disponovat, tj. jej vrátit nebo nevrátit v rozsahu, jaký zákonem určí. Svědčí o tom i skutečnost, že řada států, které se ocitly ve stejné situaci jako ČSFR, neprovedla žádné restituce a nesetkala se povětšině s žádnými námitkami na mezistátní úrovni. Šlo o zakončení, likvidaci politiky uplynulých čtyřiceti let v celé střední a východní Evropě, a pokud by bylo nedošlo k mírovému uspořádání věcí, nemohlo by být o restitucích ani řeči. Ostatně i Evropská komise pro lidská práva ve svých rozhodnutích akceptovala, že státy mají právo stanovit vlastní podmínky pro zákonnou restituci majetku. Stát, zřejmě pod dojmem tohoto stavu, byl nucen zasáhnout přímo tímto zákonem do existujících vlastnických práv. Nejen že nepřikročil k zmírnění křivd způsobených právnickým osobám, ale právnickým osobám bylo i uloženo, aby majetek - věci, které podléhaly podle zákona restituci - samy vydaly. Zásah do vlastnických vztahů se dotýkal i fyzických osob, které např. nabyly věc - majetek od státu, staly se vlastníky podle tehdy platných předpisů a přesto byly zákonem č. 87/1991 Sb. označeny za povinné osoby, např. v případě, kdy k nabytí majetku došlo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, resp. osob jemu blízkých, pokud na ně věc byla jím převedena. V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že podobné ustanovení má i další restituční zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (§8 a §11). Oba restituční předpisy blíže specifikují, v kterých případech věci nelze vydat, i když jsou v držení fyzické osoby, která je od státu nabyla, ať již jde o stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně - technický charakter, či pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání nebo na pozemku byla zřízena chatová či zahrádková osada apod. Je ovšem třeba zdůraznit, že oba předpisy též počítají s tím, že tam, kde nelze dotčený majetek vydat, bude poskytnuta za nemovitost finanční náhrada. Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví, že dotčená osoba musí o to požádat ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci (§13). Obdobné ustanovení má v §13 a §14 i zákon č. 229/1991 Sb. Ústavní soud tedy neshledal, že by se napadené rozhodnutí soudů dostalo do rozporu s čl. 11 odst. 1 resp. odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že by bylo nutno je zrušit, když nebylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že by fyzické osoby, konkrétně manželé Š., nabyly předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Musel dospět k závěru, že nemovitosti získali oba manželé v dobré víře a nezbylo proto než ústavní stížnost zamítnout. I když s některými právními závěry soudů obou instancí v určité míře nesouhlasil, nemělo to vliv na rozhodnutí jako takové, neboť pokud by soudy postupovaly podle zásad, které jsou výše uvedeny, vyznělo by odůvodnění odlišně, ale jeho věcný obsah by zůstal beze změny. Je skutečností, že z poměru uvedených právních předpisů (zákon č. 119/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. ve vztahu k čl. 11 Listiny základních práv a svobod) vyplývá, že tímto právním řešením je preferováno postavení původních vlastníků, ale každý případ je třeba posuzovat individuálně a je na posouzení soudu, aby rozhodl, s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům, zda účastníci splňují podmínky, které jsou stanoveny zákonem pro oprávněné osoby i pro osoby povinné (např. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a aby podle toho i v této složité situaci rozhodl o vydání či nevydání věci. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. října 1997