ECLI:CZ:US:1997:1.US.96.96
sp. zn. I. ÚS 96/96
Nález
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. J. V. proti pravomocnému rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, č. j. 34/21-1495-44/2, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 10. 1. 1996, č. j. 530 118 011, o zastavení výplaty výsluhového příspěvku navrhovateli podle §33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
I.
Ing. J. V. podal dne 20. 2. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní
stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí Ministerstva obrany ČR,
jímž ministerstvo potvrdilo rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení. Tímto rozhodnutím byla navrhovateli zastavena výplata
výsluhového příspěvku na základě novely zákona č. 76/1959 Sb.,
o některých služebních poměrech vojáků, provedené zák. č.
160/1995 Sb. Touto novelou byl doplněn §33 cit. zákona o odst.
11 , podle něhož při opětovném přijetí do služebního poměru podle
jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Navrhovatel
svoji ústavní stížnost zároveň spojil s návrhem na zrušení
ustanovení §33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č.
160/1995 Sb., čl. XII, neboť dle jeho názoru je v rozporu s čl.
1 Ústavy ČR, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina") a čl. 26 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel podal ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba
podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo
porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Navrhovatel
podal zároveň na základě §74 zákona o Ústavním soudu spolu
s ústavní stížností návrh na zrušení části zákona, který může být
podán v případě, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele
jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy. Ústavní soud zjistil, že všechny zákonné podmínky
pro podání ústavní stížnosti spolu s návrhem na zrušení části
zákona byly splněny.
Vzhledem k výše uvedenému postupoval Ústavní soud v souladu
s ustanovením §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Senát
Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na
zrušení části zákona postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87
odst. 1 písm. a) Ústavy.
Plénum Ústavního soudu svým nálezem ze dne 30. 4. 1997, sp.
zn. Pl. ÚS 17/96, návrh na zrušení ustanovení §33 odst. 11 zákona
č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, v platném
znění, zamítlo.
Z ústavní stížnosti soud zjistil, že navrhovatel byl dne 31.
3. 1994 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a dle
rozkazu ministra obrany ČR byl následujícího dne přeložen do
zálohy. Propuštěn byl na základě ustanovení §26 odst. 1 písm. g)
zák. č. 76/1959 Sb., v platném znění, z toho důvodu, že pro něho
nebylo při snižování počtu ozbrojených sil jiné služební zařazení.
Ke dni propuštění vykonal službu v ozbrojených silách po dobu 22
roků a 7 měsíců a do zálohy byl propuštěn v hodnosti
podplukovníka. Vzhledem k tomu splňoval podmínky pro výsluhový
příspěvek ve výši 32% platu podle ust. §33 odst. 1 písm. c) cit.
zák. Vojenský úřad sociálního zabezpečení mu na základě toho
přiznal výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč od 1. 4. 1994.
Zároveň mu bylo sděleno, že pokud dojde po přiznání výsluhového
příspěvku k přijetí do jiného služebního poměru než vojáka
z povolání, v souladu s tehdy platným ust. §33 odst. 4 cit. zák.
přiznaný příspěvek náleží i nadále a při souběhu s jinými příjmy
z výdělečné činnosti se nekrátí.
Na základě své žádosti a po splnění zákonných podmínek byl
navrhovatel dne 1. 7. 1994 přijat do služebního poměru příslušníka
Policie ČR v hodnosti podporučíka a zároveň byl ustanoven do
funkce inspektora kriminální služby. Byl informován o tom, že
vzhledem k odlišnosti služebního poměru policisty od služebního
poměru vojáka z povolání není možno mu přiznat dle zák. ČNR č.
186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, dosaženou
hodnost podplukovníka a není možné, aby mu byla započítána
vykonaná služba ve služebním poměru vojáka z povolání. Byl proto
jmenován do základní hodnosti podporučíka za osobního ohodnocení
v 7. platové třídě bez praxe v 1. stupni s platem příslušníka po
ukončení základní vojenské služby.
Dne 11. 12. 1995 byl navrhovatel upozorněn Vojenským úřadem
sociálního zabezpečení na novelizaci zákona č. 76/1959 Sb., který
byl doplněn ustanovením §33 odst. 11 tak, že při opětovném
přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata
výsluhového příspěvku nenáleží.
Dne 10. 1. 1996 obdržel navrhovatel rozhodnutí o zastavení
výsluhového příspěvku od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení.
Proti němu se včas odvolal, odvolání však bylo zamítnuto
a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že výsluhový
příspěvek považoval za určité odškodnění státu za to, že byl bez
svého zavinění zbaven své profese, kterou vykonával ve svém
nejproduktivnějším věku. K Policii ČR nastoupil proto, že byla
nejblíže jeho původní profesi a podmínky zde byly pro něho
přijatelné právě za předpokladu, že bude nadále pobírat k platu
výsluhový příspěvek. Navrhovatel uvádí, že je ženatý, má tři děti
a pouze díky výsluhovému příspěvku k platu u Policie ČR je schopen
finančně zabezpečit potřeby své rodiny.
Dle navrhovatele odvolací orgán napadeným rozhodnutím porušil
jeho základní práva daná Ústavou a Listinou. Rozhodnutí je
v rozporu s čl. 1 Ústavy, v němž je naše republika definována jako
svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě
k právům a svobodám člověka a občana. Dále se namítá rozpor
s principy právní jistoty a zasahuje tak zcela neoprávněně do jeho
rodinného a soukromého života a porušuje tak jeho další ústavní
právo zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny. Novela ustanovení §33
zák. č. 76/1959 Sb. omezuje dále navrhovatelovu svobodnou volbu
povolání a porušuje tím jeho další ústavní právo v čl. 26 odst.
1 Listiny.
Na základě toho navrhovatel tvrdí, že uplatněním §33 odst.
11 zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, došlo k vydání
pravomocného rozhodnutí, které je v rozporu se shora uvedenými
ústavními právy.
Z uvedených důvodů navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud
zrušil rozhodnutí Ministerstva obrany ČR ze dne 9. února 1996, č.
j. 34/21-1495-44/2.
Z rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení soud
zjistil, že navrhovateli byl rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 4.
5. 1994 po propuštění z činné služby přiznán s účinností od 1. 4.
1994 výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč měsíčně do doby dosažení
věku 60 let. Na základě novely zákona č. 76/1959 Sb., č. 160/1995
Sb., byla navrhovateli výplata výsluhového příspěvku zastavena
s účinností od 1. 2. 1996 s odůvodněním, že je to v souladu
s touto novelou účinnou od 1. 1. 1996.
Z rozhodnutí Ministerstva obrany ČR o odvolání navrhovatele
bylo zjištěno, že rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení bylo v plném rozsahu potvrzeno s odůvodněním, že podle
§33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb. (ve znění zák. č. 160/1995 Sb.
čl. XII) při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných
zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Z novely vyplývá,
že se vztahuje na všechny příjemce výsluhových příspěvků ve
služebním poměru bez ohledu na předchozí délku služby či na to, od
kterého data byl příspěvek přiznán. Není tedy rozhodující, kdy
poživatel výsluhového příspěvku do tohoto jiného služebního poměru
vstoupil, zda před účinností tohoto zákona nebo za jeho účinnosti.
Rozhodující je zde pouze datum účinnosti novely č. 160/1995 Sb.,
od něhož výplata příspěvku nenáleží, přičemž však nárok na tuto
dávku zůstává zachován. Uvedené ustanovení bylo do zákona doplněno
proto, aby bylo ustanovení zák. č. 76/1959 Sb., týkající se
výsluhového příspěvku, uvedeno do souladu s podobnými ustanoveními
jiných zákonů o služebních poměrech (např. Policie ČR
a Bezpečnostní informační služby).
Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 17/96, pak vyplývá, že návrh na zrušení ustanovení §33
odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, o některých
služebních poměrech vojáků, Ústavní soud zamítl, neboť neshledal,
že by přímým působením napadené právní normy došlo k omezení nebo
porušení navrhovatelem uváděných základních práv a svobod. Ústavní
soud dospěl k závěru, že nebyl porušen ani princip právní jistoty
zakotvený v čl. 1 Ústavy ČR, ani právo stěžovatele na svobodnou
volbu povolání dle článku 26 odst. 1 Listiny, ani zásada rovnosti
občanů, ani nedošlo k neoprávněnému zásahu do soukromého
a osobního života navrhovatele dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
II.
Podle názoru Ústavního soudu je rozhodnutí v předmětné věci
o porušení základních práv a svobod navrhovatele ing. J. V. přímo
spjato s citovaným nálezem pléna Ústavního soudu a jeho
odůvodněním.
Ústavní soud zhodnotil všechny výše uvedené skutečnosti,
zejména pak závěry, uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/96, na nějž
v plném rozsahu odkazuje, a dospěl k závěru, že napadeným
rozhodnutím Ministerstva obrany ČR nebyla porušena základní práva
a svobody navrhovatele, jak v návrhu uvádí.
Z ústavní stížnosti pak vyplývá, že navrhovatel napadl
předmětné rozhodnutí Ministerstva obrany ČR pro jeho rozpor se
základními právy a svobodami občanů, nikoliv však pro rozpor
s novelizovaným ustanovením §33 cit. zákona. Jinými slovy,
navrhovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí o odvolání je
protiústavní proto, že bylo vydáno na základě §33 odst. 11 zák.
č. 76/1959 Sb., v platném znění, a že díky tomu, že se opíralo
o citované ustanovení, došlo k porušení jeho základních práv.
Plénum Ústavního soudu však ve svém nálezu dospělo k závěru,
že ustanovením §33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění
poslední novely, není porušeno ani omezeno žádné ze základních
práv a svobod podle čl. 1 Ústavy ČR, čl. 26 odst. 1 Listiny a čl.
10 Listiny, jak to navrhovatel v ústavní stížností uvádí.
Vzhledem k tomu, že Vojenský úřad sociálního zabezpečení
i Ministerstvo obrany ČR při svém rozhodování postupovaly podle
§33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tedy v souladu se zákonem, nezbylo Ústavnímu soudu než
konstatovat, že oba uvedené orgány státní správy svými
rozhodnutími neporušily základní lidská práva a svobody
navrhovatele, a proto byla ústavní stížnost navrhovatele zamítnuta
a to rozhodnutím bez ústního jednání, neboť všichni účastníci
vyslovili souhlas s upuštěním od ústního projednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 11. listopadu 1997