Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.12.1997, sp. zn. II. ÚS 104/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 148/9 SbNU 305 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.104.96

sp. zn. II. ÚS 104/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci podané ústavní stížnosti navrhovatele P. R., t.č. ve výkonu trestu v ÚVT Kuřim, zastoupeného JUDr. J. A., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedlejších účastníků řízení 1) Okresního státního zastupitelství v P., 2) M. S., zastoupeného JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2. 1996, sp. zn. 5 To 41/96, takto: Ústavní stížnost se z a m í t á. Odůvodnění: Dne 10.4. 1996 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2. 1996, sp.zn. 5 To 41/96 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28.11. 1995, sp. zn. 2 T 16/95. Navrhovatel uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem I. stupně byl uznán vinným spácháním několika trestných činů, a to trestného činu vydírání ( podle §235 odst.1 tr. zák.), ublížení na zdraví (§221 odst.1 tr. zák.), křivého obvinění (§174 odst.1 tr. zák), omezování osobní svobody (§238 odst.1,3) a vydírání ( §235 odst.1,2 písm.b), za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl navrhovateli uložen dřívějšími rozhodnutími Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně. Navrhovatel v odůvodnění svého podání uvedl, že v průběhu skončeného trestního řízení došlo ze strany obou soudů k porušení čl.8 odst.2, čl. 36 odst.1 a čl.38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina"). Pokud se týká údajného porušení čl.8 odst.2 Listiny, tvrdí stěžovatel, že soudy obou stupňů porušily zásady trestního řádu, konkrétně zásadu presumpce neviny, objektivní pravdy a zásadu vyhledávací. Na podporu této argumentace uvádí navrhovatel v podstatě stejné skutečnosti, které byly předmětem odvolacího řízení před Krajským soudem v Brně. Navrhovatel zdůrazňuje tu okolnost, že oba soudy hodnotily jako důkaz výpověď svědka P. J., učiněnou mimo hlavní líčení dne 27.4. 1995, a posléze i napadá samotné provedení výslechu tohoto svědka v nepřítomnosti obžalovaných a jejich právních zástupců. Ke čtení jeho svědecké výpovědi před soudem I. instance odmítli dát souhlas všichni spoluobžalovaní, včetně jejich právních zástupců. Svědecká výpověď však nebyla předsedou senátu ani doslovně přečtena, pouze byla reprodukována jeho vlastními slovy s občasným nahlédnutím do protokolace. Z tohoto důvodu navrhuje stěžovatel zrušení obou rozsudků obecných soudů a rozhodnutí na ně navazující. Po písemné výzvě se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který jako účastník řízení uvedl, že přezkoumal řízení před soudem I. stupně a neshledal v něm vady dle §258 odst.1 písm.a) tr. ř. Pokud se týká tvrzeného porušení tr.ř. v případě výslechu svědka P. J., pak uvádí, že v tomto bodě není podaná stížnost rovněž pravdivá. Tento svědek byl soudem I. stupně slyšen v řízení dvakrát. Poprvé v přípravném řízení a podruhé v hlavním líčení dne 25.4. 1995 (č.listu spisu 315-317), kdy oproti přípravnému řízení výpověď změnil. Sám se pak dostavil k Okresnímu soudu v Prostějově dne 27.9. 1995, aby příslušnému předsedovi senátu vysvětlil změnu svého postoje. O této návštěvě svědka byl sepsán protokol. Po této okolnosti byl svědek znovu vyslechnut soudem I. stupně v hlavním líčení dne 31.10. 1995. Při této výpovědi měly strany trestního řízení možnost klást mu otázky a byly rovněž seznámeny s obsahem protokolu ze dne 27.9. 1995, ze kterého je jasně patrné, že tohoto dne svědek k žalované věci nevypovídal. Motivem změny výpovědi svědka oproti přípravnému řízení byl strach z obžalovaných. Proto byl svědek vyslýchán v dalším hlavním líčení bez přítomnosti obžalovaných. Ti byli s jeho výpovědí seznámeni a mohli se k ní vyjádřit. Krajský soud neshledal, že by v průběhu řízení před soudem I. stupně byla porušena ustanovení trestního řádu uváděná ve stížnosti nebo, že by byla krácena některá ze stran řízení ve svých procesních právech. Pokud není v trestním spise protokolováno, že v hlavním líčení před soudem I. instance dne 31.10. 1995 okresní soud postupoval podle ustanovení §209 odst.1, věty druhé a třetí tr.ř., je třeba poukázat na část protokolu č.listu spisu 421, z něhož vyplývá, že s výpovědí tohoto svědka byli obžalovaní seznámeni. Okolnost, že obžalovaní opustili na výzvu soudu jednací síň, pak podle názoru odvolacího soudu neměla vliv na procesní kvalitu tohoto důkazu. V tomto smyslu i jejich práva, chráněná ustanovením §214 tr.ř. byla poté, co byli s výpovědí svědka seznámeni, dodržena. Tvrzení stěžovatele, že nebylo umožněno jeho obhájci položit otázku ke svědecké výpovědi P. J., nelze ze spisového materiálu doložit, ale ani tato okolnost nemohla mít vliv na konečné rozhodnutí odvolacího soudu. K podané ústavní stížnosti se ve smyslu ustanovení §76 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Prostějově, které jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že proti rozsudku prvostupňového soudu podal okresní státní zástupce odvolání, ale jen do výroku o trestu. Odvoláním vedlejšího účastníka tedy nebyl napaden výrok o vině stěžovatele. Podaným odvoláním státní zastupitelství sledovalo možnost napravit pochybení prvoinstančního soudu v tom, že ačkoli mu nebyl uložen souhrnný trest, nebyla rovněž doceněna závažnost stíhaného jednání a jeho dopady vůči poškozeným. Krajský soud v Brně vyhověl ve svém rozsudku odvolání okresního státního zástupce a zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu ohledně obžalovaného (stěžovatele). Vedlejší účastník zdůraznil, že v trestní věci stěžovatele nezjistil žádný důvod pro podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ani pro podání návrhu na obnovu řízení. K namítaným porušením článků Listiny pak první vedlejší účastník zdůraznil, že oba obecné soudy vycházely při rozhodování z řádně zjištěného skutkového stavu a přihlédly pouze k těm důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení. Z rozsudků obou soudů nelze dojít k závěru, že výpověď svědka P. J., která měla být učiněna mimo hlavní líčení, ovlivnila rozhodování těchto soudů. K návrhu stěžovatele se vyjádřil jako druhý vedlejší účastník i spoluodsouzený M. S., který uvedl, že se připojuje k podané ústavní stížnosti s tím, že se zcela ztotožňuje s důvody, o které se tato stížnost opírá. Postupem obou obecných soudů bylo podle jeho názoru obžalovaným odňato právo na spravedlivý proces, když zároveň došlo i k porušení předpisů tr.ř. (§2 odst.13, §209 a §215 odst.1,2). V této souvislosti opakuje výhrady stěžovatele proti neveřejnému výslechu svědka P. J. Uvádí, že při jeho výslechu dne 31.10. 1995 bylo soudem I. stupně postupováno v přímém rozporu s ustanovením §215 odst.1,2 tr.ř. Navrhuje proto, aby podané ústavní stížnosti bylo zcela vyhověno. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2. 1996, sp. zn. 5 To 41/96 se podává, že odvolací soud projednal odvolání státního zástupce a obžalovaných M. S., P. R. a J. L. proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově a rozhodl tak, že podle ustanovení §258 odst.1 písm.d), odst.2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o trestu ohledně stěžovatele a za splnění podmínek §259 odst.3 tr. ř. mu byl uložen podle ustanovení §235 odst.2 tr.zák. za použití §35 odst.2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou a současně s tím byl zrušen výrok o trestu stěžovatele, který mu byl uložen předcházejícími rozhodnutími a dalšími rozhodnutími na tento výrok obsahově navazujícími. Odvolání obžalovaných bylo zamítnuto, když jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu I. stolice napadá všechny výroky o vině, v podané ústavní stížnosti však zpochybňuje pouze výpověď svědka P. J. a její hodnocení obecnými soudy, která se vztahuje k bodu 2 rozsudku, jimž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst.1, 3 tr.zák., vydírání podle §235 odst.1,2 písm.b) tr. zák. Podle odůvodnění tohoto rozsudku stěžovatel dne 4.9. 1994 kolem 22 hod. v Prostějově násilím a proti vůli uživatele bytu vnikl společně s dalšími dvěma pachateli do bytu S. M. v domě na ulici Z. , kde poté jmenovaného bitím a vyhrožováním nutili, aby jim vydal dekret od bytu, a aby tento byt prodal a z výtěžku prodeje uhradil dluh svého syna P. M., který tento měl vůči J. Ch.. Fyzickým násilím způsobili vedl. účastník č.2 a další pachatel poškozenému M. zhmoždění nosu se zlomením nosních kůstek, řeznou ránu na dolním rtu, pohmoždění hrudníku a krevní podlitiny v oblasti temene hlavy a v oblasti hýždí, za kteréžto zranění byl od 5.9. do 30.9. 1994 v pracovní neschopnosti. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel v odvolání napadá výroky o vině a tvrdí že se žádné trestné činnosti nedopustil. Domnívám se, uvádí stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku I. stupně, že tento soud při hodnocení důkazů se neřídil základními zásadami trestního řízení a porušil tak ustanovení §2 odst.2,5,12 tr.ř. Odvolací soud však zdůraznil, že napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž bylo postupováno ve shodě s trestním řádem, nedošlo v něm k vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci a na možnost uplatnění práva obhajoby. Prvoinstanční soud vycházel při hodnocení důkazů ze skutkových okolností případu a věrohodných výpovědí jak poškozených, tak i jejich rodinných příslušníků a svědecké výpovědi P. J. a tří policistů, kteří byli přítomni v bytě poškozeného. V bodech 3 až 4 obžaloby pak soud I. instance dostatečně prokázal vinu obžalovaných jak výpověďmi policistů, tak i dalších náhodných svědků, o jejichž pravdivosti nemohou být žádné pochybnosti, zejména také z toho důvodu, že k jednání uvedenému pod bodem 4 rozsudku se stěžovatel a další obvinění doznali. Navíc pak nelze pochybovat ani o závěrech lékařské zprávy, podané soudním znalcem, která s provedenými důkazy koresponduje. Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Prostějově spis, sp. zn. 2 T 16/95, ze kterého zjistil, že soud I. stolice ve svém rozsudku proti stěžovateli pod bodem 1 rozhodl mimo jiné o vině stěžovatele a dalších dvou spoluobžalovaných, když je uznal vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst.1 tr. zák., pod bodem 2 písm.a) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst.1.3 tr. zák. a písm. b) trestným činem vydírání podle §235 odst.1, odst.2 písm.b) tr. zák., pod bodem 3 rozsudku písm.a) byl stěžovatel společně s dalším obžalovaným M. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst.1 tr. zák. a pod bodem b) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst.1 tr. zák. a pod bodem 4 rozsudku trestným činem křivého obvinění podle §174 odst.4 tr. zák. Předmětem podané ústavní stížnosti je zejména okolnost údajného nepřípustného postupu soudu I. stupně v případě výslechu a protokolace svědecké výpovědi svědka P. J. V odůvodnění rozsudku soudu I. stupně se uvádí, že tento svědek v přípravném řízení usvědčoval svou výpovědí stěžovatele a ostatní spoluobžalované ze skutků kladených jim za vinu pod bodem 2 obžaloby. U hlavního líčení tento svědek svoji výpověď částečně změnil, mluvil vyhýbavě a nepotvrzoval v celém rozsahu svoji výpověď z přípravného řízení. Po provedeném hlavním líčení se však bez předvolání dne 27.4. 1995 mimo hlavní líčení dostavil k soudu a prohlásil, že se bál proti obžalovaným u hlavního líčení vypovídat. Při dalším výslechu, ke kterému byl již předvolán, opakoval v přítomnosti obžalovaných prohlášení, které učinil do protokolu dne 27.4. 1995 včetně konstatování, že jeho výpověď z předchozího hlavního líčení byla ovlivněna strachem z obžalovaných. Stěžovatel tedy napadá protokol ze dne 27.4. 1995 sepsaný u Okresního soudu v Prostějově za účasti předsedy senátu a zapisovatelky. Uvedený protokol byl založen na č. listu 318 spisu okresního soudu a není z něj patrné nic, co by bylo v rozporu s ustanovením §55 tr.ř. V protokole sepsaném u hlavního líčení před Okresním soudem v Prostějově dne 31.10. 1995 (č. listu 419-421) se uvádí, že bylo přistoupeno po poučení k výslechu svědka P. J., který žádal soud, tak jak mu bylo nabídnuto, aby výslech byl prováděn v nepřítomnosti obžalovaných. Svědek uvedl, že si je vědom, že ve věci vypovídal opatrně, stejně tak si je vědom rozporů ve svých výpovědích. Byl mu poté přečten protokol č. listu 318 spisu sepsaný dne 27.4. 1995 k jehož obsahu uvedl, že potvrzuje správnost tohoto protokolu, tímto chtěl napravit výpověď u hlavního líčení ze dne 25.4. 1995. Jediným důvodem změny výpovědi byl strach z obžalovaných. Nemohl však potvrdit, že by mu byl některý z obžalovaných vyhrožoval. Shodně s obsahem protokolu ze dne 27.4. 1995 pak uvedl, že k telefonátu může uvést jen to, že mu neznámý muž telefonoval domů, vystupoval anonymně a řekl mu pouze to, že pokud změní výpověď, mohlo by z toho něco být, jinak že skončí. Z důvodu určitých obav opustil místo trvalého bydliště a již půl roku se zdržuje na okrese Zlín. Poté bylo prohlášeno usnesení, když podle §211 odst.1 písm.b) tr.ř. [zde měl soud zřejmě na mysli odst.2 písm.b) tr.ř.] soud přečetl výpověď tohoto svědka z č. listu 315-317 a svědek byl vyslýchán jak obhájci, tak i samosoudcem za přítomnosti obžalovaných a ostatních stran trestního řízení. Stěžovatel tvrdí, že obecný soud mimo jiné porušil ustanovení §209 tr.ř., neboť svědek byl vyslýchán v nepřítomnosti obžalovaných dne 27.4. 1995 a dne 31.10. 1995 a jejich právních zástupců. Tomuto tvrzení z dokladované protokolace nelze přisvědčit, neboť je zřejmé, že v průběhu výslechu tohoto svědka měly všechny strany trestního řízení rovné postavení a nebyla tedy porušena práva stěžovatele na řádnou obhajobu. K této námitce je třeba podotknout, že předseda senátu ( příp. samosoudce) má podle novely tr.ř., provedenou zák.č. 152/1995 Sb. s účinností od 1.9. 1995, v rámci svých oprávnění k řízení hlavního líčení (§203 odst.1 tr.ř.) po jeho zahájení možnost učinit opatření na ochranu svědka. Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu. Z obsahu protokolace ze dne 31.10. 1995 Ústavní soud zjistil, že soudem I. instance byl v průběhu hlavního líčení rovněž dodržen postup podle ustanovení §214 tr.ř., kdy byli všichni obžalovaní, včetně jejich právních zástupců po výslechu svědka P. J. dotázáni, zda se k výpovědi svědka chtějí vyjádřit a všichni shodně uvedli, že k jeho výpovědi nemají připomínek. Ze soudního protokolu není rovněž zřejmé, že by obžalovaní a jejich právní zástupci žádali o umožnění provedení výslechu svědka ve smyslu §215 odst.2 tr.ř., neboť takováto žádost o provedení výslechu svědka se zaznamenává do protokolu o hlavním líčení ( §53 odst.1 písm c), a to i s uvedením o vyhovění či nevyhovění této žádosti. Ústavní soud s ohledem na všechna shora uvedená zjištění i obsah spisu Okresního soudu v Prostějově neshledal porušení čl. 38 odst.2 a čl.8 odst.2 jakož i čl.36 odst.1 Listiny. Pokud se týká namítaného porušení zásad tr.ř, zakotvených v ustanovení §2 odst.2,5 a 12, není z předložených listinných dokladů rovněž zřejmé, že by došlo k porušení citovaných zásad tr.ř. Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3.12. 1997