Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.1997, sp. zn. II. ÚS 159/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 135/9 SbNU 219 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.159.97

sp. zn. II. ÚS 159/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.2. 1997, č.j. 29 Co 10/97-60, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.2.1997, č.j. 29 Co 10/97-60 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 4.6. 1996, č.j. 3 C 78/94-45, se z r u š u j í . Odůvodnění: Řádně a včas podanou ústavní stížností brojí navrhovatel proti výše zmíněným rozsudkům, protože se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl.11 a čl.31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto základních práv vyvozuje stěžovatel z toho, že mu byly na základě hospodářské smlouvy z r.1991 od bývalého státního podniku RD R. dodány montované domky, které měly sloužit jeho podnikatelské činnosti. Po dodání a montáži domků se zjistilo, že domky jsou ze zdravotních důvodů neobyvatelné, neboť vyzařovaly formaldehyd. Tato závažná zdravotní závadnost byla prověřena Institutem hygieny a epidemiologie. Stěžovatel proto v záruční lhůtě reklamoval odstranění vady, do dnešního dne však dodavatel na reklamaci nereagoval. Po postavení domků nebylo stavebním orgánem vydáno požadované kolaudační rozhodnutí o uvedení domků do provozu, neboť bylo zjištěno, že pro výše uvedenou vadu nejsou schopny užívání. Pro nečinnost dodavatele stěžovatel odmítl proplatit faktury za dodání a montáž domků ( spojené soudem v jedno řízení), ve snaze donutit jej k odstranění vad. Namísto odstranění vad přikročil dodavatel k žalobě na zaplacení faktur ve výši 4 078 066 Kč. Protože byla vůči stěžovateli podána žaloba na zaplacení kupní ceny za výrobek, který nebyl způsobilý k užívání a neodpovídal obsahu smlouvy, vznesl stěžovatel protinávrh na kompenzační započtení jeho nároku ve výši žalované částky. Soud I.stupně tento protinávrh stěžovatele vyloučil k samostatnému projednání, aniž by připustil stěžovatelem nabízené důkazy včetně zpracovaných znaleckých posudků. V odmítnutí kompenzace a provedení důkazů s ní spojených spatřuje stěžovatel vadný postup soudu, kterým mu byla odňata možnost se jakýmkoli způsobem bránit proti uvedené žalobě. V další části své stížnosti stěžovatel rozebírá ustanovení §133 h.z., §50 vyhl.č. 104/1973 Sb. a §290 a násl.h.z., ze kterých dovozuje řádné provedení reklamačního řízení a v návaznosti na §202 h.z. právo odběratele nezaplatit fakturu v rozsahu vadného plnění, pokud dodavatel neuzná provedenou reklamaci. Upozorňuje také na právo uplatnění náhrady škody podle §131b h.z., kterou u dodavatele v otevřené lhůtě uplatnil a která mu oběma soudy rovněž nebyla přiznána. Z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. června 1996, č.j. 3 C 78/94-45, se zjišťuje, že soud spojil obě věci-návrhy žalobce na zaplacení faktur ke společnému projednání. Rozsudek obsahuje také vyjádření stěžovatele, který vznáší protinávrh, kterým uplatňuje proti žalobci své nároky, a to částku 1 742 473,50 Kč jako ztrátu na úrocích z úvěru poskytnutého na výstavbu po dobu do kolaudace. Montované domky typu Okal měly sloužit k podnikatelskému záměru penzionu. Stěžovatel zjistil únik formaldehydu ze zabudovaného materiálu a vadu u s.p. RD R. reklamoval. Proto také neuhradil kupní cenu. Stěžovatel u soudu I.stupně uplatnil ztrátu zisku za období leden 1992 až prosinec 1992, podle jeho úvahy ve výši 2 533 000 Kč a další ztrátu zisku za leden 1993 až září 1993 ve výši 1 899 000 Kč. Dále musel zhotovit klimatizaci na odvětrávání formaldehydu za částku 421 570 Kč. Okresní soud však vyloučil protinávrhy žalovaného k samostatnému projednání s odůvodněním, že nebyly splněny zákonné podmínky pro projednání protinávrhu stěžovatele. Dále se zabýval otázkou uplatněného nároku žalobce proti žalovanému. Z výpovědi stěžovatele před tímto soudem vyplývá, že hygienikem byla stavba povolena k užívání až v září 1993. Předchůdce žalobce v dopisu ze dne 13.2. 1992 uvědomil žalovaného-stěžovatele m.j. také o tom, že pokud jde o výskyt formaldehydu, jsou objekty dodané žalobcem hygienicky nezávadné a výskyt formaldehydu je minimální natolik, že nemůže bránit v užívání objektů. Po zhodnocení důkazů a jejich právním posouzení podle v té době platných předpisů, t.j. hospodářského zákoníku ve znění z r. 1983, soud žalobnímu návrhu na zaplacení faktur v plném rozsahu vyhověl. V hodnocení námitek žalovaného co do vad dodaných věcí soud dovodil, že se jednalo o vady zřejmé, které měly být reklamovány v zápisu o předání a převzetí stavby. Pokud se týká protinávrhu stěžovatele, soud uvádí, že tyto nároky nebyly zcela jednoznačným a určitým způsobem specifikovány, ani řádně doloženy a zpoplatněny. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele, že soud I. stupně nepřipustil jeho protinávrh do výše žalované částky, uvedl ve svém rozsudku ze dne 27. února 1997, č.j. 29 Co 10/97-60, že stěžovatel nepřipojil k odvolacímu podání žádný listinný důkaz ani návrh na provedení důkazů o svých tvrzeních, aniž by předložil účty, prokazující náklady spojené s vybudováním zařízení pro odstranění formaldehydu. Teprve v závěru odvolacího řízení předložil stěžovatel znalecké posudky prof. ing. M. J., DrSc. o poklesu užitné hodnoty budov a o ušlém zisku z pronájmu staveb v souvislosti s výskytem formaldehydu. Navrhl také provedení výslechu ing. V. M. ke škodlivosti formaldehydu na lidské zdraví. Tento svědek nebyl odvolacím soudem připuštěn proto, že nebezpečí formaldehydu pro lidské zdraví je soudu známo. Odvolací soud rovněž konstatoval, že žalovaný-stěžovatel předložil soudu výsledky měření množství formaldehydu na stavbách, zhotovených RD R., které hygienici provedli ve dnech 7.11. 1991, 7.8. 1992 a poté po instalaci vzduchotechnického větrání dne 27.7. 1993. Protože stěžovatel neprokázal ani výši škody a ani neoznačil důkazy pro svá tvrzení uvedená v jeho protinávrhu, odvolací soud potvrdil výroky soudu I. stupně jako věcně správné. Přitom odvolací soud nepřihlížel k vadám řízení před soudem I. stupně a ani k těm, které vytýkalo odvolání, neboť nezpůsobily nesprávné rozhodnutí ve věci ( §212 odst.3 o.s.ř.). Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud Praha-východ. Soudkyně trvá na svém rozhodnutí a na právním zhodnocení skutečností. Soud je toho mínění, že nebyly splněny podmínky §112 odst.1 o.s.ř. ke společnému projednání návrhu i zápočtového protinávrhu. Jinak odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který ve svém odůvodnění se zabývá námitkami stěžovatele. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti se zaměřil na specifikaci vad a dovodil, že stěžovatel nepostupoval při jejich uplatnění podle tehdy platného ustanovení §294 h.z., takže ztratil právo na bezplatné odstranění vady nebo na přiměřenou slevu z ceny dodávky. Dále uvedl, že pro započtení náhrady škody jako vzájemného návrhu, způsobilého k započtení podle §97 odst.1 a §98 o.s.ř., chyběla ochota a schopnost stěžovatele vyčíslit výši této škody a prokázat RD R., že jej uvedly v omyl zamlčením nebezpečí vzniku nadměrného množství formaldehydu nebo prokázání příčinné souvislosti mezi zanedbáním povinnosti z právního předpisu a zaviněnou škodou. Jinak uvádí, že zanikla práva stěžovatele z odpovědnosti za vady. Neshledal ani podmínky pro spojení žaloby o zaplacení dlužné ceny staveb se vzájemným návrhem stěžovatele. Spolu s vyjádřením soudu I. stolice byl Ústavnímu soudu zaslán vyžádaný spis tohoto soudu, sp. zn. 3 C 78/94. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti rozhoduje podle čl. 87 odst.1písm.d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud stěžovatel tvrdí, že v řízení, jehož byl účastníkem, právě tímto pravomocným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy. Pokud se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný, ale o návrh podaný v otevřené lhůtě a osobou kompetentní, je povinen Ústavní soud takový návrh projednat. Protože vyžádaný spis soudu I. stolice, sp. zn. 3 C 78/94, neobsahoval některé doklady nutné pro posouzení věci, vyžádal si Ústavní soud od stěžovatele reklamační dopis z 28.4. 1992 a oba, v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze zmíněné, znalecké posudky. Ze zaslaných dokladů se zjišťuje, že dle hospodářské smlouvy č. 25809 a č. 25328, uzavřené mezi stěžovatelem a RD R. o dodávce ubytovny a dvou domků systému RD, měly být takto smluvně zajištěné objekty dodány stěžovateli do konce září 1991. K jejich předání a převzetí došlo dne 20.9. 1991. Převzatá dodávka v době předání a převzetí nevykazovala žádné vady. Dodané domky byly určeny k obývání a k tomuto účelu sjednal stěžovatel se zájemci smlouvy o jejich pronájmu. Nedlouho po vybudování domků stěžovatel zjistil podle zápachu, že z domků vyzařuje formaldehyd. Na základě rozborů Institutu hygieny a epidemiologie v Praze se jeho podezření potvrdilo s tím, že delší pobyt v těchto domcích je zdraví velmi škodlivý pro jeho karcinogenní účinky a vleklé záněty oční sliznice. Protože se jednalo o stavební dodávku, v řádné reklamační lhůtě doporučeným dopisem ze dne 28.4. 1992 reklamoval stěžovatel vadu dodávky u dodavatele s tím, že trval na odstranění zjištěných vad nejpozději do 1 měsíce od doručení reklamačního přípisu. Současně upozornil dodavatele, pro případ jeho nečinnosti, na možnost uplatnění dalších postupů s tím, že nezaplatí faktury do doby, dokud nebudou vady odstraněny. Dodavatel v odpovědi ze dne 11.5. 1992 se zavázal, že zajistí neprodleně měření volného formaldehydu v objektech a podle výsledku měření (při překročení normy) uhradí stěžovateli veškeré škody včetně koberců. Měření se provádělo dne 7.11. 1991 a 7.8.1992 hygienickou službou. Dle sdělení hygienika Okresního úřadu Praha-východ naměřené hodnoty výrazně překročily nejvýše přípustné hodnoty, takže se předpokládalo, že koncentrace formaldehydu před tímto datem, t.j. od 1.10.1991 musela být ještě vyšší. Nebyl proto dán souhlas ke kolaudaci objektů. Vyplývá to z vyjádření Okresního úřadu Praha-východ, okresního hygienika ze dne 23.9.1992,č.j. 5019-21/92 Dr.Je. Dodavatel sám z titulu odpovědnosti za vady k datu podání ústavní stížnosti nezaujal k reklamovaným vadám žádné stanovisko, t.j. zda přikročí k odstranění vady nebo zda se jedná o vady neodstranitelné. V jeho dopise ze dne 11.5. 1992 není pro tato eventuální plnění stanovena žádná lhůta. Namísto toho dne 28.3.1994 podal soudu návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení faktur. Odvolací soud správně dovodil, že podle ustanovení §763 obch.zák. se všechna práva a povinnosti, vzniklé mezi účastníky projednávané věci, jakož i lhůty na ně navazující, posuzují podle hospodářského zákoníku. Podle §202 odst.2 h.z., žádá-li odběratel odstranění vad a je-li nebezpečí z prodlení, musí mu dodavatel vyhovět, i když neuznává, že za vady odpovídá. Výše uvedeným ustanovením §202 h.z. se oba soudy vůbec nezabývaly. Další závažnou namítanou právní skutečností je otázka započtení vzájemných pohledávek. Soud I.stupně ji bez usnesení vyloučil k samostatnému řízení. Stanovisko tohoto soudu odvolací soud potvrdil a doplnil je zjištěním, že žalovaný stěžovatel nepřipojil ke svému podání, doručenému soudu I. stupně dne 19.4. 1994, žádný listinný důkaz, ani návrh na provedení důkazu pro tvrzení jeho protinávrhu a teprve v závěru odvolacího řízení poukázal na znalecké posudky prof. Ing. M. J., DrSc. Projev k započtení podle §580 O.Z. lze učinit i v průběhu soudního řízení jako obranu proti žalobě. Z protokolů o jednání je zřejmé, že tak stěžovatel činil opakovaně a svou protipohledávku omezil do výše žalované částky. Pokud soud tvrdí, že svá tvrzení o protipohledávce nedoložil žádnými doklady, nelze mu přisvědčit. Ve znaleckých posudcích prof.Ing. M. J., DrSc., člena České komory odhadců majetku jmenovaného rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21.1. 1993 pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady, se zvláštní specializací pro oceňování nemovitostí, jsou stěžovatelem tvrzené ztráty a náklady přesně stanoveny. Ve znaleckém posudku ze dne 6.1. 1995, zapsaným pod poř.č. 34/95 znaleckého deníku, je stanoveno snížení užitné hodnoty v důsledku vady výrobku o 625 896,-Kč. Ke znaleckému posudku jsou přiloženy veškeré doklady týkající se realizace dodávky, vyjádření hygieniků i kolaudační rozhodnutí. Znalecký posudek téhož znalce ze dne 7.1. 1995, zapsaný ve znaleckém deníku pod poř.č. 35/95 prokazuje finanční ztrátu stěžovatele v důsledku ušlého zisku z pronájmu těchto objektů částkou 6 473 800 Kč. Posudek je rovněž doplněn vyjádřením hygieniků, kolaudačním rozhodnutím ze dne 8.9. 1993 a smlouvou o pronájmu objektů. Závažnost takto stanovených cen nelze podle názoru Ústavního soudu opomíjet a oba posudky měly být soudem projednány. Je tedy rovněž nutno přihlédnout k projevu vůle stěžovatele, který se dožadoval kompenzačního započtení pouze do výše proti němu uplatněné pohledávky. Ústavní soud se ztotožňuje s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27.10. 1994, sp.zn. 5 Cmo 76/94, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/1996, podle kterého, jestliže odpůrce protinávrhem uplatní k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu. Z povahy tohoto návrhu vyplývá, že musí být projednán v rámci téhož řízení a nelze jej vyloučit k samostatnému projednání. O vzájemný návrh by šlo jedině v tom případě, kdyby stěžovatel požadoval, aby mu bylo přisouzeno více, než uplatnil navrhovatel, a to jen v části, kterou by požadoval více. Tomu odpovídá i ustanovení §98 o.s.ř. Oběma rozsudky došlo tak k porušení čl.90 Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny, neboť stěžovateli nebyla oběma soudy zákoným způsobem poskytnuta ochrana jeho práv. Porušen byl i čl.11 odst.3 Listiny, kdy uskutečněním převodu vlastnictví došlo k možnosti poškozování lidského zdraví a životního prostředí nad míru stanovenou zákonem. Proto byl nucen Ústavní soud oba stížností napadené rozsudky zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5.11. 1997