Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.1997, sp. zn. II. ÚS 171/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 136/9 SbNU 225 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.171.97

sp. zn. II. ÚS 171/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. M. D., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedlejších účastníků M. K., a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20.3.1997, č.j. 11 To 76/97-159, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12.11. 1996, č.j. 2 T 165/96-139, takto: Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e zamítá . Odůvodnění: Dne 20.5. 1997 obdržel Ústavní soud stížnost, která směřovala proti uloženému trestu vyhoštění, o kterém rozhodl ve svém rozsudku Okresní soud v Nymburce dne 12.11. 1996, pod č.j. 2 T 165/96-139. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, to však bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20.3. 1997, č.j. 11 To 76/97-159, zamítnuto. Stížnost vypracovala nadace Tolerance, Projekt "Článek 8" v zastoupení navrhovatele J. L. Podle názoru stěžovatele došlo uložením trestu vyhoštění z území ČR k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života tak, jak to stanoví čl.8 odst.1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 10 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uložením trestu vyhoštění došlo podle tvrzení stěžovatele i k porušení principu trestního zákona, neboť obecné zásady pro ukládání trestů stanovené v §31 a násl. tr. zák. nekorespondují s účelem a smyslem trestu za spáchaný trestný čin. V odůvodnění svého podání stěžovatel uvedl, že na území ČR se zdržuje od roku 1987, pracoval zde u různých firem a bydlel střídavě po ubytovnách a u svých příbuzných. Je sice občanem slovenského státu, kde má trvalý pobyt, fakticky se tam však nezdržuje, neboť tam nemá žádné zaměstnání a naopak jeho rodinní příslušníci jako otec a strýcové bydlí v Praze, takže doživotní vyhoštění by proto pro něj znamenalo znemožnění udržování rodinných svazků. Na základě písemné výzvy spojené s poučením o náležitostech podání ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud doplněné podání spolu s plnou mocí k zastupování před Ústavním soudem udělené advokátu JUDr. M. D. Doplněné podání v podstatě shrnuje stejné důvody, pro které stěžovatel navrhuje zrušení jak usnesení Krajského soudu v Praze, tak i rozhodnutí soudu I.instance ve výroku, týkajícího se uloženého trestu vyhoštění. Navrhovatel ke shora uvedeným důvodům k zrušení trestu vyhoštění navíc uvedl, že jako příslušník romské menšiny žije v Čechách již od roku 1984, trest uložený Okresním soudem v Nymburce byl první, ke kterému byl na území ČR jako cizinec odsouzen, a domnívá se, že i z toho důvodu je trest vyhoštění nepřiměřený. V této souvislosti navrhovatel odkazuje i na odůvodnění nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 9/94, který se vyslovil k pojmu trvalého pobytu tak, že jej lze chápat ve smyslu faktického trvalého pobytu osob na území konkrétního státu, tedy nikoli pouhého evidenčního se přihlášení na příslušném úřadu. Trvalý pobyt tedy, jak uvádí stěžovatel, pro něj znamená místo, kde má své zaměstnání, své příbuzné a hodlá se zde i nadále zdržovat trvale. Navíc, jak uvádí navrhovatel, tento trest není úměrný k stupni nebezpečnosti spáchaných trestných činů pro společnost a je rovněž v rozporu s účelem trestu podle §23 odst.1 tr. zák. Domnívá se proto, že napadená rozhodnutí jsou v přímém rozporu s existující judikaturou Evropského soudu a komise pro lidská práva, ze které vyplývá, že počet a závažnost spáchaných trestných činů nejsou samy o sobě dostačujícím argumentem k uložení trestu vyhoštění. Jako příklad uvádí stěžovatel rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě Moustaquim z 18.2. 1991, který ve svém shrnutí znamená požadavek na důsledné zvažování proporcionality zájmů státu a práv jedince na soukromý a rodinný život. V této souvislosti připomíná navrhovatel i stanovisko českých představitelů ke zprávě komise expertů Rady Evropy, kde se uvádí, že k ukládání trestu vyhoštění bude docházet jen v případech závažných trestných činů (Zpráva expertů Rady Evropy o zákoně o občanství ČR a SR a jeho implementace, včetně odpovědí vlád ČR a SR). Na podporu shora jmenovaných argumentů uvádí stěžovatel rovněž rozhodnutí č. 4/1996 uveřejněné ve Sbírce soudních a rozhodnutí a stanovisek. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že jako příslušník romské menšiny má daleko širší rodinné vazby, které zahrnují jak část příbuzenských svazků v Čechách, tak i na Slovensku a zdůrazňuje, že jeho současné vazby k území SR jsou pouze formální, založené na jeho státní příslušnosti. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje náležitosti uvedené v §34 odst.1,2 ve vztahu k ustanovení §72 odst.1 písm.a), odst.2 a 4 zák.č. 182/1993 Sb. a neshledal důvod k odmítnutí návrhu ve smyslu ustanovení §43 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. Po výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti nejprve vyjádřil Krajský soud v Praze, který uvedl, že podanou stížnost nepokládá za důvodnou, když z odůvodnění svého rozhodnutí, na které jinak zcela odkazuje, je patrné, že odvolací soud se při posuzování otázky naplnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění zabýval rovněž aspekty, které nyní stěžovatel zdůrazňuje. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Nymburce, které jako vedlejší účastník uvedlo, že uložení trestu vyhoštění bylo státním zastupitelstvím navrženo na podkladě posouzení všech okolností případu, přičemž pro uložení tohoto trestu byly splněny všechny zákonné podmínky. Trest uložený stěžovateli se nejeví jako nepřiměřeně přísný z pohledu zjištěných skutečností v trestní věci. V dalším odkazuje vedlejší účastník na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20.3. 1997, č.j. 11 To 76/97-159, s jehož obsahem se vedlejší účastník plně ztotožňuje. Citované písemné vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 17.9.1997, doplnil Krajský soud v Praze dodatkem, doručeným Ústavnímu soudu dne 29.9. 1997, tak, že soud druhé instance při svém rozhodování přihlížel i ke skutečnosti doložené písemným sdělením Okresního úřadu v Nymburce, živnostenského úřadu, že firma Š. H. Nymburk, kde měl být stěžovatel zaměstnán, není živnostenským úřadem evidována. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce 2 T 165/96, ze kterého zjistil, že prvoinstanční soud rozhodl tak, že stěžovatel je vinen, že dne 28.9. 1995 kolem 2.30 hod. v Nymburce v prostoru stadiónu Polaban fyzicky napadl vedlejšího účastníka (poškozeného) tak, že ho nejprve v chodbě restaurace Polaban opakovaně udeřil rukou do obličeje, poté ho vyhodil ze schodů restaurace ven obličejem na zem, znovu ho tloukl do obličeje, dále pak násilí stupňoval tím, že mrštil vedlejším účastníkem na zem, kopal ho do obličeje, zad, dupal mu po hlavě, zádech, rukou, v útoku pokračoval i v prostoru pokladen tak, že s ním opět mrštil na zem, kopal ho a tloukl do oblasti obličeje a hlavy, dupal po něm a poté ho bez poskytnutí pomoci ponechal v bezvládném stavu ležet na chodníku, přičemž mu svým jednáním způsobil lehký otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, sedm tržných ran v obličeji a na hlavě, z toho čtyři v pravé a levé temenní krajině, pronikající ke kosti s rozsáhlým krvácením a zhmožděním měkkých částí v okolí, rozsáhlý podkožní krevní výron kolem levého ušního boltce, rozsáhlý otok a četné podkožní krevní výrony po celém obličeji s dobou léčení v trvání cca 1 měsíc. Popsané jednání stěžovatele prvostupňový soud kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst.1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst.1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a za to byl stěžovatel odsouzen podle §222 odst.1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, tedy v samé dolní hranici trestní sazby. Podle §39a odst.2 písm.b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR. V odůvodnění shora citovaného rozsudku prvoinstanční soud uvedl, že bylo v průběhu řízení prokázáno, že vedlejší účastník nezavdal stěžovateli žádnou příčinu k napadení, vedlejší účastník si žádné z popsaných zranění nezpůsobil pádem. Při úvaze o druhu a výměře trestu rozhodující soud vycházel mimo jiné z konstatování, že společenská nebezpečnost jednání stěžovatele byla dána tím, že stěžovatel porušil zájem společnosti na ochraně lidského zdraví a na ochraně klidného občanského soužití, veřejného klidu a pořádku. Nebezpečnost jednání stěžovatele byla ještě zvýšena tím, že vedlejšího účastníka napadl stěžovatel zcela bezdůvodně, surovým způsobem a za situace, kdy tento byl ve stavu těžké opilosti, takže nebyl schopen klást odpor a způsobil mu poměrně závažná poranění. Pokud se týká osobních poměrů stěžovatele, pak soud zjistil, že je občanem SR, v místě trvalého bydliště na území SR se však trvale nezdržuje. Bydlí v Praze u svých příbuzných, případně na ubytovnách, je zaměstnán u stavební firmy jako dělník a na území ČR dosud nebyl soudně trestán. Konstatoval však zároveň, že u stěžovatele se jedná o sklon k páchání násilné trestné činnosti, o čemž svědčí opis rejstříku trestů GPSR. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20.3. 1997, č.j. 11 To 76/97-159, se podává, že odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12.11. 1996, č.j. 2 T 165/96-139, bylo zamítnuto. Důvody uvedené stěžovatelem v odvolání korespondují s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Odvolací soud nad rámec argumentace okresního soudu k námitkám odvolání uvedl, že stěžovatel byl za své jednání plně trestně odpovědný, povaha intelektu a sklon k agresivitě stěžovatele způsobily pouze nepodstatné snížení jeho rozpoznávacích schopností. Jeho schopnost ovládací sice byla výrazně snížena, výlučně však požitým alkoholem, na němž však stěžovatel není závislý, je schopen se jeho požívání vzdát a jeho účinky na své jednání zná. K uloženému trestu vyhoštění odvolací soud konstatoval, že byly splněny zákonné podmínky stanovené v §57 tr. zák., t.j. stěžovatel není občanem ČR, nebyl mu přiznán status uprchlíka a dopustil se závažného útoku proti zdraví jiného občana, přičemž šlo o útok zcela bezdůvodný, opakovaný a velmi brutální. Ze strany stěžovatele hrozilo i po skončení trestné činnosti nadále nebezpečí, neboť svědci z řad známých stěžovatele (včetně vedl. účastníka) dávali najevo zcela zřetelnou obavu z možné odvety ze strany stěžovatele. Odvolací soud pak přihlédl i k povaze předchozího odsouzení stěžovatele na území SR a všechna tato zjištění shrnul v závěr, že bezpečnost lidí vyžaduje, aby byl z území ČR vyhoštěn. Tento trest podle názoru odvolacího soudu nemůže pro stěžovatele znamenat újmu na jeho osobních a rodinných poměrech, neboť při opakovaných výsleších v průběhu řízení neuvedl nic, co by svědčilo o jeho úzkých příbuzenských svazcích s občany ČR. Ústavní soud ze spisu a z protokolu o výslechu stěžovatele na listech spisu č. 86-89 zjistil, že stěžovatel je svobodný, státní příslušnosti slovenské, národnosti maďarské bez vlastních sourozenců, k trvalému pobytu je hlášen na T., přechodné bydliště pod adresou P. Pracuje podle svého tvrzení u firmy H. Nymburk, do roku 1994 údajně pracoval u blíže neoznačeného soukromníka v Mladé Boleslavi. Pokud se týká údajů o svých rodičích uvedl stěžovatel pouze jejich jména s tím, že otec bydlí v Praze, kde má založenou vlastní rodinu. Ve spisu byl založen psychiatrický posudek stěžovatele, ze kterého vyplývá, že stěžovatel byl v 15 letech odsouzen za loupežné přepadení ke dvěma letům nepodmíněně Okresním soudem v Nových Zámcích, po 18 roce svého věku odjel se známými na práci do Čech, kde se setkal se svým otcem. V 19 letech se ve stavu opilosti dopustil téhož trestného činu, trest si odpykal v trvání 35 měsíců na Slovensku, propuštěn byl na základě amnestie prezidenta republiky. Ústavní soud v odvolání na svou ustálenou judikaturu ÚS konstatuje, že není dalším odvolacím orgánem v systému obecných soudů ČR a nemůže tedy vykonávat nad jejich činností přezkumný dohled, pouze v případě, kdy stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím obecných soudů byla porušena jeho základní práva nebo svobody zakotvené v Listině, může Ústavní soud zkoumat, zda v průběhu řízení byly dodrženy obecné zásady trestního řádu a nebyla porušována stěžovatelova práva, chráněná Ústavou a Listinou. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy uložením trestu vyhoštění porušily ustanovení §23 odst.1 tr. zák., které sleduje účelnost ukládaného trestu. Podle názoru Ústavního soudu citované ustanovení trestního zákona je nutné vykládat vždy se zřetelem k obecným hlediskům stanoveným pro ukládání trestu podle §31 odst.1 tr. zák. Je tedy nezbytné, aby soud při ukládání trestu přihlížel k individuálním charakteristickým zvláštnostem konkrétního trestného činu i osoby pachatele a nalezl tak přiměřenou rovnováhu mezi zájmy společnosti-státu na ochraně života a zdraví všech fyzických subjektů, zdržujících se na jeho území, která je zárukou spravedlnosti a účelnosti uloženého trestu a osobními poměry pachatele. Pokud se týká tvrzeného porušení čl.8 odst.1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak je nutné konstatovat, že tento článek dává právo státnímu orgánu zasahovat do soukromého a rodinného života osoby pouze v případech, kdy je tato nutná ingerence v souladu se zákonem a rovněž v souladu se zájmy chráněných cílů, uvedených v Úmluvě, t.j. zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví a práv jiných. Obecné soudy podle názoru Ústavnho soudu splnily svou zákonnou povinnost tak, jak jim to ukládá ustanovení §57 tr. zák., pokud zjistily osobní poměry pachatele, tj. jeho cizí státní příslušnost a předpoklad pro uložení trestu vyhoštění, kterým je nepodmíněný trest odnětí svobody za násilný trestný čin. Zákonné předpisy našeho státu neukládají obecným soudům při ukládání trestu vyhoštění jiné podmínky než ty, které jsou stanoveny v trestním zákoně. Jejich naplněním proto nemohlo dojít k porušení tvrzených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl proto k závěru, že stížností napadené usnesení neporušuje stěžovatelova práva a svobody chráněné Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy, takže podanou stížnost v celém rozsahu zamítl. Pokud se týká uplatnění náhrady nákladů zastoupení ve výši 30 600 Kč, vzhledem k výsledku řízení se právnímu zástupci náklady řízení nepřiznávají. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5.11. 1997