infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-144-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.1997, sp. zn. II. ÚS 192/96 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 129/9 SbNU 175 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.192.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K restitučnímu důvodu spočívajícímu ve znárodnění bez náhrady

Právní věta Ústavní soud, vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, má za to, že pokud jde o formulování jednotlivých restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li tedy v §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována skutková podstata restitučního důvodu slovy: "V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona", a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě §2 odst. 3 věta druhá jde z hlediska systematického o restituční titul, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jež zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak má na mysli zák. č. 87/1991 Sb.

ECLI:CZ:US:1997:2.US.192.96
sp. zn. II. ÚS 192/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelů ing. P. E., ing. P. E., ing. Z. D. a Š. E., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon 434/96-9, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a dále ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993, čj. 5 C 252/92-20, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon 434/96-9, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993, čj. 5 C 252/92-20, se z r u š u j í . Odůvodnění: Ve včas podané a obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům stěžovatelé v podstatě uvádí, že jejich nárok uplatněný dle zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 92/1991 Sb. byl zamítnut proto, že ke znárodnění předmětného majetku došlo mimo rozhodné období, ačkoliv dle jejich názoru ke znárodnění majetku firmy V. E. a spol. přechodem vlastnictví na stát došlo až zápisem do pozemkové knihy, který byl učiněn v rozhodném období, tj. 20. 9. 1948. Dále ve své ústavní stížnosti uvedli, že jak k přechodu, tak k převodu vlastnictví může dojít, jen je-li majetek konkrétně určen, přičemž v tomto směru zdůraznili význam výměru Ministerstva průmyslu vydaného v rozhodném období, tj. dne 30. 6. 1948, jenž navíc odkazuje na znárodňovací předpis již z roku 1948, tj. zák. č. 114/1948 Sb., dle kterého byla také provedena intabulace dne 20. 9. 1948. Protože obecné soudy nárok stěžovatelů zamítly v důsledku jiného právního názoru, totiž že ke znárodnění předmětného majetku došlo mimo rozhodné období, bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně tak došlo též k porušení rovnosti občanů v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že důvody, pro které byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen a zamítnuto dovolání, jsou uvedeny v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, a dále s tím, že ke znárodnění zestátněním podniku právního předchůdce žalobce došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., který počítal s tím, že ve vyhlášce uveřejněné v Úředním listě bude vyhlášeno, že podnik byl citovaným dekretem znárodněn. Stát potom nabyl vlastnictví znárodněného podniku se zřetelem k §4 odst. 1; §12 odst. 1 a §13 odst. 2 cit. dekretu. Protože k tomuto došlo ještě před rokem 1948, podmínka přechodu vlastnictví tím byla splněna před restituční hranicí, tj. 25. 2. 1948, na rozdíl od případů dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kde se nepočítalo s obecným právním předpisem, ale individuálním správním aktem, k němuž docházelo i po 25. 2. 1948. Ch. s. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovily přesvědčení o správnosti závěrů uvedených v rozhodnutí soudů obou stupňů, a to v tom smyslu, že ke znárodnění dle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a tedy k přechodu vlastnictví na stát došlo před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů. V této souvislosti pak uvedly, že pokud soudy postupovaly v souladu s platnými předpisy, nemohlo dojít ani k porušení základních práv a svobod, zaručených Listinou. Zcela na závěr vedlejší účastník zkonstatoval, že Ch. s. dnes v důsledku privatizace existují již pouze ve zbytkové podobě. Fond národního majetku ve svém vyjádření předeslal, že v dané věci je rozhodující, zda ke znárodnění předmětného majetku došlo v rozhodném období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. nebo před tímto obdobím, a poté dovodil z §4 odst. 1, ve spojení s §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a s odkazem na odůvodnění dovolacího soudu, že k přechodu majetku stěžovatelů došlo před rozhodným obdobím, a to dne 27. 10. 1945. V další části svého vyjádření vedlejší účastník rozvedl nesprávnost názoru stěžovatelů, pokud nevzali v úvahu dva zásadně rozdílné způsoby nabývání vlastnictví převodem a přechodem s tím, že na přechod vlastnictví nesprávně aplikovali §431 OZO z roku 1811, který se vztahuje na převody, a které také podléhaly zápisu do pozemkových knih, zatímco v dané věci šlo o přechod, k němuž se nevyžadovalo zapsání do pozemkových knih ani odevzdání nemovitosti. S odkazem také na citaci článku uveřejněného v Právní praxi č. 3/1994 autora Cyrila Svobody "Restituce v rámci privatizace v České republice", v němž tento výslovně uvádí, že vlastnictví přecházelo u znárodňovacích zákonů ex lege, vedlejší účastník znovu poukázal na nedodržení podmínky rozhodného období a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR vzhledem k tvrzenému porušení základních práv a svobod, jak předpokládá §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 252/92, z něhož zjistil, že restituční nárok stěžovatelů, uplatněný s odkazem na §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. a §47 zák. č. 92/1991 Sb., byl zamítnut v podstatě s odůvodněním, že k přechodu podniku právního předchůdce stěžovatelů na stát došlo přede dnem 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodné období. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že majetková podstata firmy E. a spol. byla odňata znárodněním dle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945, na který ve smyslu §1 odst. 4 uvedeného dekretu navazovala vyhláška ministra průmyslu ze dne 27 . 12. 1945, uveřejněná pod č. 120/1946 Ú.l. Ústavní soud pak, vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, dospěl k závěru, že pokud jde o formulování jednotlivých restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li tedy v §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována skutková podstata restitučního důvodu slovy: "V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona", a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. jde z hlediska systematického o restituční titul spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jež zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak je má na mysli zák. č. 87/1991 Sb. Jde tedy o to, že v případě §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. máme co do činění se specifickým restitučním důvodem nejen proto, že je uplatnitelný podle zvláštního zákona, kterým je zák. č. 92/1991 Sb., ale také proto, že rozhodujícím zůstává snaha zákonodárce napravit ty křivdy, ke kterým došlo v důsledku znárodnění proběhnuvšího, aniž byla poskytnuta náhrada, tak jak dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. v ustanovení §7 a násl. předpokládal, k čemuž byl vytvořen prostor právě v důsledku změny poměrů ve společnosti nastalé po 25. únoru 1948. Tato změna navíc došla i formálního výrazu v poměru k dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a to hned zák. č. 114/1948 Sb., kterým byl zrušen §10 odst. 2 a 3, podřizující znárodnění správnímu řízení, resp. režimu vládního nařízení č. 8/1928 Sb., čímž se tak proces znárodnění stal předmětem komunistické zvůle. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dekret č. 100/1945 Sb., spolu s vyhláškou ze dne 27. 12. 1945 č. 120/1946 Ú.l., jsou předpisy povahy veřejnoprávní, a proto nabytí vlastnictví znárodněného majetku státem nelze pojmově spojovat s převzetím znárodněného majetku národním podnikem, jak se uvádí v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, neboť převzetí jednak charakterizuje soukromoprávní vztahy a navíc ne všechen znárodňovaný majetek byl, jak vyplývá z §14 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., převzat národním podnikem. Protože obecné soudy nezvážily danou věc z pohledu právních aspektů shora rozvedených, došlo k porušení práva na soudní ochranu stěžovatelů, tak jak je zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, tedy i §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. Jestliže tedy došlo v projednávané věci k porušení ústavně zaručených práv, uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět a z důvodu procesní ekonomie zrušit všechny tři rozsudky obecných soudů dle §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. 10. 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:2.US.192.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 192/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 129/9 SbNU 175
Populární název K restitučnímu důvodu spočívajícímu ve znárodnění bez náhrady
Datum rozhodnutí 22. 10. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 7. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Brožová Iva
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 95 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 100/1945 Sb., §4 odst.1, §12 odst.1, §13 odst.2, §14
  • 114/1948 Sb.
  • 120/1946 Sb.
  • 87/1991 Sb., §2 odst.3, §2 odst.1 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík znárodnění
náhrada
rozhodné období
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-192-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28416
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31