ECLI:CZ:US:1997:2.US.287.96
sp. zn. II. ÚS 287/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupené JUDr. J. N., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedlejších účastníků řízení J. V. a I. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.6.1996, č.j.18 Co 367/95-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.6. 1996, č.j. 18
Co 367/95-175, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6.6.
1995, č.j. 6 C 179/91-146, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá
zrušení rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 6.6. 1995,
č.j. 6 C 179/91-146, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že na
ni přechází vlastnické právo k pozemkům p.č. 160/23, 162/2,160/24
a 162/33 v k.ú. V. nad V., které jsou zapsány v katastru
nemovitostí na LV č. 986 u Katastrálního úřadu Praha - západ jako
vlastnictví J. a I. V.
Současně se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 12.6. 1996, č.j. 18 Co 367/95-175, který potvrdil rozsudek I.
stupně.
Stěžovatelka uvádí, že oběma rozsudky bylo porušeno právo,
zakotvené v čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Poukazuje přitom na odůvodnění obou rozsudků a z nich
vyplývajících závěrů, podle kterých postup, který byl zvolen
tehdejšími funkcionáři MNV V. nad V. před uzavřením kupní smlouvy
o převodu příslušných pozemků na stát, nevybočoval z rámce tehdy
platných předpisů a že upozornění na užití institutu vyvlastnění
nelze pokládat za nepřípustný nátlak - za protiprávní výhrůžku.
Dále uvádí, že takováto pohrůžka byla bezprávná, neboť
k vyvlastnění mohlo dojít pouze ve veřejném zájmu a o veřejný
zájem nemůže jít tam, kde se jedná o uspokojení individuelní
potřeby - výstavby rodinných domků občanů. V tomto nátlaku
spatřuje stav tísně, tak jak to má na mysli restituční zákon č.
229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku.
Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ, č.j. 6 C 179/91-146,
který nabyl právní moci dne 4.9. 1996, vyplývá, že se tento soud
velmi pečlivě zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi. Soud
I.stupně má za prokázané, že nemovitosti, které jsou předmětem
sporu, přešly do vlastnictví státu - správy MNV V. nad V. kupní
smlouvou uzavřenou dne 29.3.1984 stěžovatelkou a jejím otcem jako
spoluvlastníky ( pozemky č.k. 162/2 a 160/23) a kupní smlouvou ze
dne 31.5.1984, kterou uzavírala již pouze stěžovatelka jako
výlučná vlastnice pozemků, neboť byla jedinou dědičkou po zemřelém
otci ( pozemky č.k. 160/22 a 162/31).
K uzavření obou kupních smluv, jak dovozuje dále soud I.
stupně, došlo za situace, kdy byli vlastníci opakovaně vyzýváni
jak písemně, tak i osobně, aby převedli nemovitosti na stát za
účelem výstavby rodinných domků i s upozorněním, že budou jinak
vyvlastněny. Lze uvěřit tomu, uvádí dále okresní soud, že
upozornění na možnost vyvlastnění přinejmenším jistě přispělo
k rozhodnutí prodat nemovitosti státu, tato situace však nezakládá
objektivní vztah tísně.
Tísní, ve smyslu ustanovení §6 odst.1 písm.k) zák.č.
229/1991 Sb., v platném znění, podle kterého je celý případ
projednáván, rozumí okresní soud objektivní, hospodářský nebo
sociální, někdy i psychický stav ( např. rozrušení, obavy
o blízkou osobu apod.), nikoli však psychické donucení, které by
mohlo být právně relevantní z hlediska §37 O.Z., jenž s takovým
způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající
smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní
právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň tedy musí mít základ
v objektivně existujícím a působícím stavu, musí být tedy pro ni
objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle
jednající osoby tak, že tato osoba jedná ku svému neprospěchu.
Po zhodnocení provedených důkazů dospěl tak okresní soud
k závěru, že žalobkyni-stěžovatelce se nepodařilo prokázat
především již to, že došlo k přechodu nemovitostí na stát způsobem
uvedeným v §6 odst.1 zákona č.229/1991 Sb. Protože soud
neshledal, že by tento přechod nemovitostí byl učiněn v tísni,
nemusel již podle §8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb. zvažovat splnění
dalších předpokladů, a proto žalobu zamítl.
Odvolací soud převzal za správné hodnocení soudu I.stupně
v tom, že ve smyslu ustanovení §30 zák.č. 229/1991 Sb., v platném
znění (dále také "zákon o půdě"), pro posuzování věci je
rozhodující povaha pozemků v době odnětí. V době převodu byly tyto
pozemky součástí zemědělského půdního fondu a sloužily jako
zahrady. Rovněž tak převzal jako správný závěr okresního soudu
zjištění, že podle §8 odst. 1 zákona o půdě se přechodu
vlastnictví může domáhat jen oprávněná osoba, a to žalobou, kterou
je nutno podat do 31.12. 1992. V předmětné věci žaloba došla soudu
I. stupně dne 7.10. 1991, tedy v otevřené lhůtě. V dalším, při
kvalifikaci smluv, jak to má na mysli §6 odst.1 písm. k) zákona
o půdě, je třeba zkoumat, zda tak bylo učiněno v tísni a za
nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň i nápadně nevýhodné podmínky
musí existovat společně. Uzavření kupní smlouvy jen v tísni, aniž
by byla splněna podmínka nápadné nevýhodnosti a naopak, pro
restituční účely nepostačuje.
Odvolací soud plně přejímá okresním soudem provedenou
kvalifikaci tísně, jejíž definice, jak uvádí, je v souladu se
stávající judikaturou. Doplňuje ji pouze v tom směru, že tu jde
o duševní stav postiženého subjektu, posouditelný podle
konkrétního individuálního případu, přičemž to musí být stav
společensky uznatelný a dosti vážný.
Za takovýto stav tísně nelze považovat upozornění na možnost
vyvlastnění v případě, že pozemky nebudou vlastníky prodány.
K vyvlastnění dochází z veřejného zájmu poměrně často a tento
institut je v právním řádu všech států běžný. Nelze použití
vyvlastnění pokládat za nepřípustný nátlak - za protiprávní
výhrůžku. Odvolací soud uzavírá, že lze tedy konstatovat, že stav
tísně při uzavření obou kupních smluv nebyl spolehlivě doložen
a chybí tedy základní podmínka k tomu, aby žalobkyně-stěžovatelka
nebyla oprávněnou osobou ve smyslu ust. §8 odst. 1 zákona o půdě.
Proto také není třeba se zabývat dalšími zákonnými podmínkami pro
restituci.
Na výzvu Ústavního soudu se vyjádřil Okresní soud Praha-západ
k ústavní stížnosti tak, že odkázal na odůvodnění rozsudků soudů
obou stupňů s tím, že se domnívá, že ústavní práva stěžovatelky
nebyla porušena a že podaná stížnost není důvodná.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřili jako vedlejší
účastníci řízení J. a I. V., kteří ve svém podání, doručeném
Ústavnímu soudu dne 24.10. 1997, uvedli, že stěžovatelka během
uplynulých sedmi let vedla proti nim mnoho různých
občanskoprávních sporů, které však všechny vyústily v rozsudky
a rozhodnutí, znějící v neprospěch stěžovatelky.
Podle názoru vedlejších účastníků je jediným důvodem podané
ústavní stížnosti snaha získat zpět již jednou prodané pozemky
a zabránit tak vedlejším účastníkům ve stavbě jejich rodinného
domu.
Přílohou podání byly mimo napadených rozsudků rozhodnutí
pozemkového úřadu, rozsudek Městského soudu v Praze, rozsudek
Vrchního soudu v Praze, rozsudek Krajského soudu v Praze
a rozsudek Okresního soudu Praha-západ.
Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany
ústavnosti. Podle čl. 87 odst.1 písm.d) Ústavy rozhoduje mimo jiné
o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu
orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv
a svobod. Tato ústavní ustanovení blíže rozvádí §72 odst.1 písm.
a) zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je-li proto
stěžovatelkou tvrzeno, že její základní právo zakotvené v Ústavě
a v Listině základních práv a svobod bylo porušeno a nejedná-li se
o zjevnou neopodstatněnost takovéhoto tvrzení, je povinen Ústavní
soud se podaným návrhem zabývat.
Z připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 6
C 179/91, jakož i z obou ústavní stížností napadených rozsudků
vyplývá, že zamítavá rozhodnutí opírají oba soudy o zjištění, že
se žalobkyni-stěžovatelce nepodařilo prokázat, že k přechodu
předmětných nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu došlo
způsobem uvedeným v §6 odst.1 písm.k) zák.č. 229/1991 Sb.,
t.j. v důsledku kupních smluv uzavřených v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek. Pojem tísně je potom v obou rozsudcích
definován podle §49 O.Z. Tato definice ovšem nepřihlíží k době,
která byla zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, prohlášena za dobu,
m.j. vyznačující se programovým ničením tradičních hodnot evropské
civilizace a pokud se týká charakteru vládnoucího režimu v době od
25. února 1948 do 17. listopadu 1989, byl tento režim prohlášen za
zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.
Pro tuto dobu, na kterou se vztahují restituční zákony a tedy
i zákon č.229/1991 Sb., byl Ústavním soudem zvlášť a opakovaně
definován pojem tísně. Ústavní soud vyslovil právní názor, že
pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy
i v souvislosti s výše uvedeným politickým nátlakem let
1948-1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán jako
jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož
výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila
ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila.
K posouzení pojmu tísně pod tímto zorným úhlem oba soudy vůbec
nepřistoupily. Krajský soud v Praze v odůvodnění rozsudku
poukazuje na to, že oběma soudy definovaný pojem tísně je
v souladu s judikaturou a příkladem uvádí stanovisko Nejvyššího
soudu publikované pod Cpjn 50/1993, popř. rozhodnutí č. 36/1992
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nelze předpokládat, že
oběma rozhodujícím soudům nejsou známy nálezy Ústavního soudu,
m.j. také řádně publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, z nichž některé jsou publikovány ve Sbírce zákonů.
Obecné soudy poukazují na svoji přetíženost. Je potom
nepochopitelné, i z hlediska procesní ekonomiky, že nepřihlíží
k nálezům Ústavního soudu a berou na sebe riziko opakovaných
projednávání případů, které v intencích právní kvalifikace svých
nálezů musí Ústavní soud zrušit.
Proto lze jen uvítat, že ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, sešit 8/1997, v příloze na str. 259 a násl., je
k závaznosti nálezů Ústavního soudu uvedeno, že rozhodnutí
Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst.2 Ústavy závazné
pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace kdy je Ústavní
soud nejvyšším orgánem ústavnosti ( srov. hlava čtvrtá, čl.83, čl.
87 Ústavy), jsou obecné soudy per analogiam vázány názorem
Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 o.s.ř.
Oba soudy proto, že neshledaly, že by k přechodu nemovitostí
na stát došlo v tísni a tím, že nebyl splněn prvý předpoklad,
t.j. uzavření kupní smlouvy v tísni [§6 odst.1 písm.k) zák.č.
229/191 Sb.], nezabývaly se již dalšími podmínkami pro restituci.
Stěžovatelce nebyla tak oběma soudy poskytnuta ochrana jejích
práv, čímž došlo k porušení ustanovení čl. 90 věta prvá Ústavy
a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a Ústavnímu soudu
nezbylo než oba rozsudky, t.j. rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 12.6. 1996, č. j. 18 Co 367/95-175, a rozsudek Okresního soudu
Praha- západ ze dne 6.6. 1995, č.j. 6 C 179/91-146, zrušit podle
ustanovení §82 odst.3 písm.a) zák.č. 182/1993 Sb.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k takto:
zjištěné neústavnosti se již nezabýval dalšími námitkami
stěžovatelky, neboť jejich hodnocení přísluší obecným soudům,
které tak dosud neučinily.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29.10. 1997