ECLI:CZ:US:1997:2.US.317.96
sp. zn. II. ÚS 317/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. T., CSc., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Praze, 2) Okresního soudu v Kolíně a vedlejšího účastníka řízení JUDr. J. M., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.6. 1996, sp. zn. 28 Co 217/96, 28 Co 218/96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4.6. 1996, sp. zn.
28 Co 217/96, 28 Co 218/96 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze
dne 23.1. 1996, č.j. 9 C 322/92-128a, se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se domáhá stěžovatel
zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.6. 1996, sp. zn.
28 Co 217/96, 28 Co 218/96 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze
dne 23.1. 1996, č.j. 9 C 322/92-128a, kterými byl zamítnut jeho
návrh na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
v platném znění.
Oběma rozsudkům vytýká stěžovatel porušení čl. 36 odst.1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90
Ústavy a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel po stránce
procesní v tom, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje poučení
o možnosti podat dovolání a dále v tom, že ze spisu se ztratil
přípis Městské organizace KSČ v Praze 12 ze dne 17.4. 1994, který
byl důkazem, svědčícím v jeho prospěch.
Hlavní pochybení obou soudů spatřuje v právním posouzení
účinnosti trhové smlouvy ze dne 22.9. 1943. Oba rozhodující soudy
proto, že tato smlouva nebyla zaknihována, dospěly k závěru, že
k převodu příslušných nemovitostí vůbec nedošlo. Nevzaly v úvahu,
že zaknihování nebylo ze strany jak fašistických, tak ani
komunistických orgánů povoleno.
Ze stížností napadeného rozsudku soudu I. stupně se zjišťuje,
že uzavřené dohody se stěžovatel domáhal pro vydání chaty,
evid.č. 1006 se stavební p.č. 257 o výměře 32 m2 , stavební
plochou č. 356 o výměře 13 m2 , p.č. 1462/2 - les o výměře 206 m2
a p.č. 1582/3 - ostatní plocha o výměře 1 907 m2 , vše
v k.ú. S. S.. Tyto nemovitosti koupili rodiče stěžovatele J. a R.
T. od A. B. K. trhovou smlouvou ze dne 22.9. 1943, která
v důsledku nesouhlasu okupačního orgánu nebyla zaknihována.
K dalšímu pokusu o zaknihování došlo v r. 1955 a ani této žádosti
nebylo vyhověno proto, že proti rodičům stěžovatele byla
podniknuta řada perzekučních kroků, byli soudně stíháni, veškerý
jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb., a to i majetek nezaknihovaný. Původní vlastníci
zemřeli a stěžovatel uplatnil nárok podle §3 odst. 2 písm.c)
zák.č. 87/1991 Sb.
Předmětná kupní smlouva obsahuje ustanovení o nutnosti jejího
schválení okresním úřadem podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb.,
kdy bez tohoto souhlasu by nemohlo dojíti k platnosti smlouvy.
Podle přípisu Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu, obvod Praha,
ze dne 22.7. 1944, adresovaného okresnímu náčelníkovi říšské
správy v Českém Brodu, soud I. stupně zjistil, že žádost
o schválení smlouvy byla vrácena zpět bez vyřízení s poznámkou, že
zamýšlený prodej není válečně důležitý a uplatňované osobní důvody
nemohou být brány v úvahu. Současně bylo oběma smluvním partnerům
dáno na vědomí, aby smlouvu předložili ke schválení po válce.
Dále soud I. stupně zjistil z rozhodnutí finančního odboru
Obvodního národního výboru v Praze 3, že tento orgán rozhodl
výměrem ze dne 16.5. 1949, zn. 1099-VIII-49, že se na rodiče
stěžovatele vztahuje ustanovení §10 odst.1 dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. a že se proto konfiskuje veškerý
majetek, který vlastnili k 30.10. 1945. Jimi podané odvolání bylo
zamítnuto a důvody uvedené ve výměru ze dne 16.5. 1949 byly
pozměněny, protože rozsudek MLS v Praze, který byl důvodem pro
tento prvý výměr, byl zrušen. Rozhodnutí ze dne 20.3. 1956 bylo
konečné. Konfiskační výměr obsahuje ustanovení o tom, že
konfiskaci podléhá i nemovitý majetek T., který dosud není
v pozemkových knihách zapsán, ačkoli podle kupní smlouvy se T.
stali vlastníky tohoto majetku. Dále jsou ve výměře vyjmenovány
nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení.
Na základě výše citovaného konfiskačního výměru ze dne 16.5.
1949 byla nemovitost - chata čsl. státem - Fondem národní obnovy
v Praze převedena na MNV a posléze prodána dne 6. září 1949
vedlejším účastníkům. Na ostatní pozemky jim bylo zřízeno právo
osobního užívání.
Rozsudek okresního soudu se vypořádává dále s otázkou
účinnosti předmětné trhové smlouvy, kterou podle obecného zákoníku
občanského z roku 1811 s přihlédnutím k §431 o.z.o. váže správně
na provedení intabulace, jejíž nezbytnost pro účinnost právního
aktu však skončila zrušením obecného zákoníku občanského, tj. dnem
31.12. 1950. Dále se zabývá soud otázkou řádné držby jako podmínky
pro možnost vydržení. U rodičů stěžovatele se jednalo o držbu
nikoli řádnou (§316 o.z.o.), která vylučovala vydržení podle §146 o.z.o.
Dále soud I. stupně dovozuje, že vzhledem k tomu, že pro
předmětnou kupní smlouvu nebyl udělen souhlas podle vládního
nařízení č. 218/1938 Sb., nedošlo k její platnosti.
Vylučuje také možnost konvalidace kupní smlouvy podobně, jak
je uvedeno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 7/1966, které takovou možnost připouští. Své
odmítavé stanovisko opírá soud o tvrzení, že ke konvalidaci
smluvního právního aktu by mohlo od 1.1. 1951 podle zák.č.
141/1950 Sb. dojít pouze v případě, pokud by byl platný právní
důvod nabytí, který i před 31.12. 1950 by byl schopný
k intabulaci. Tento právní důvod u předmětné trhové smlouvy
chyběl, neboť vzhledem k nesouhlasu podle vládního nařízení č.
218/1938 Sb. byla smlouva neplatná.Soud nikterak nevzal
v pochybnost, že rodiče stěžovatele udělali vše pro to, aby
k převodu majetku došlo. Nestalo se tak z důvodů, které byly mimo
jejich vůli. Ze všech výše citovaných skutečností a s přihlédnutím
k provedené konfiskaci soud I. stupně dospěl k závěru, že
stěžovatel není oprávněnou osobou podle §3 odst.2 písm.c) zák.č.
87/1991 Sb., a proto žalobu zamítl.
Odvolací soud ve svém rozsudku sub I. potvrdil usnesení soudu
I. stupně ze dne 23.1. 1996 ( o zastavení řízení proti zemřelému
žalovanému sub 2. žaloby), v enunciátu sub II. změnil výrok
o nákladech řízení, ale jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Důležité z ústavního hlediska pro posouzení stížnosti
Ústavním soudem jsou otázky související s platností trhové
smlouvy, převodu vlastnictví a jeho přechodu na stát.
K těmto otázkám odvolací soud konstatoval, že soud I.stupně
provedl všechny potřebné důkazy, správně je hodnotil a rovněž
dospěl ke správným skutkovým závěrům. Pro stručnost poukázal znovu
na tyto závěry.
O otázce namítané možnosti vydržení dovodil navíc nedostatek
vydržecí doby, která podle obecného zákoníku občanského z roku
1811 činila 30 let a za účinnosti obč. zákoníku z roku 1950 10
let. K vydržení v projednávaném případě nemohlo dojít, neboť ke
konfiskaci majetku došlo nejpozději ke dni 20.3. 1956, tedy před
uplynutím lhůt.
Odvolací soud potvrzuje rovněž stanovisko okresního soudu, že
podle nezaknihované trhové smlouvy nemohlo dojít k převodu majetku
podle zák.č. 141/1950 Sb., a to vzhledem k její neúčinnosti pro
nedostatek souhlasu okresního úřadu podle vládního nařízení č.
218/1938 Sb. Proto nebylo možno dospět k závěru, že žalobce je
oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb. Proto také
prohlásil, že je nadbytečné provádět další důkazy a zabývat se
dalšími tvrzeními a úvahami odvolatele.
K podané stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanoviska obou
rozhodujících soudů.
Okresní soud se vyjádřil, že není kompetentní vyjadřovat se
k tvrzení proti ústavnosti rozhodnutí jak svého, tak i soudu
odvolacího. Aplikoval především zákon č. 87/1991 Sb., obecný
zákoník občanský z r. 1811 a obč. zákoník č. 141/1950 Sb., kdy své
aplikační vývody v rozsudku řádně zdůvodnil.
Dále s odvoláním na ustanovení §3 zák.č. 87/1991 Sb. znovu
dovodil, že jakákoli osoba, aby mohla být považována za osobu
oprávněnou, musí v řízení prokázat, že buď ona sama nebo osoba, od
níž své právo odvozuje, byla v době přechodu věci vlastníkem této
věci. Tento případ u stěžovatele nenastal a vlastnické právo
k předmětným nemovitostem na rodiče stěžovatele nikdy nepřešlo.
Skutečnost, že okolnosti a doba nepřály tomu, aby tento
převod vlastnického práva byl řádně uskutečněn, není právotvornou
skutečností a nemůže nahradit intabulaci.
K provedené konfiskaci odkazuje okresní soud na §1 zák.č.
480/1991 Sb., o době nesvobody. Zřejmě měl být citován §2 tohoto
zákona, podle kterého právní akty přijaté v letech 1948-1989 se
ruší jen tehdy, stanoví-li se tak zvláštními zákony. Polemizuje
rovněž s tvrzením stěžovatele o ztrátě přípisu MěO KSČ v Praze 12
ze soudního spisu, který nelze ani vyvrátit a ani potvrdit,
protože pro to chybí jakékoli důkazy. Proto okresní soud navrhuje
zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 2. září 1997 uvádí, že
součástí poučení o opravných prostředcích nemusí být dovolání,
jehož možnost podání je upravena občanským soudním řádem. Při
vyhlašování rozsudku bylo též dáno poučení o dovolání. Potvrzuje
stanovisko okresního soudu ve věci údajně ztraceného přípisu MěO
KSČ v Praze 12 a své vyjádření uzavírá tím, že vzhledem k právní
stránce věci bylo nadbytečné se v řízení zabývat politickou
perzekucí rodičů žalobce, k níž v rozhodném období zcela
nepochybně došlo.
Ústavnímu soudu bylo rovněž zasláno vyjádření druhého
vedlejšího účastníka. Toto vyjádření se zabývá odmítáním
porušování ústavnosti tak, jak to tvrdí stěžovatel. Odmítá i jeho
stížnost na nesprávnost poučení krajského soudu o možnostech
podání dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem. Podle
jeho názoru nelze v krátkém poučení vyčerpávat všechny možné
mimořádné prostředky.
K tvrzení o porušení čl. 36 odst.1 Listiny vedlejší účastník
uvádí, že stěžovatel oběma soudy nikterak nebyl ve svých
procesních právech omezován a že soudy nikterak nebránily ochraně
jím uplatňovaného práva. K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy uvádí,
že i tento článek nebyl ze strany soudů porušen, neboť stěžovatel
se dovolával ochrany vlastnického práva, které mu nikdy
nenáleželo. K porušení čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod č. 209/1992 Sb. rovněž nemohlo dojít, neboť
žaloba stěžovatele byla spravedlivě a veřejně v přiměřené lhůtě
projednána a rozsudek sám byl veřejně vyhlášen. K porušení čl. 11
Listiny také nemohlo dojít, neboť jak uvedl již výše, vlastnické
právo stěžovatel neměl. V závěru poukazuje vedlejší účastník na
formální důvody, pro které by nemělo být stěžovateli vyhověno,
neboť nevyužil všech zákonných prostředků pro uplatnění svého
práva, tj. podání dovolání. Navrhuje rovněž zamítnutí stížnosti.
Upozorňuje, že první vedlejší účastnice JUDr. S. M. zemřela.
Jak bylo Ústavním soudem opakovaně zdůrazňováno, jeho
kompetence, jako orgánu ochrany ústavnosti, nastává v případech,
kdy je stěžovatelem tvrzeno, že došlo k porušení jeho ústavních
práv, stížnost není zjevně neopodstatněná a splňuje další podmínky
stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. Pro správné posouzení stížnosti
si Ústavní soud vyžádal soudní spis Okresního soudu v Kolíně, sp.
zn. 9 C 322/92. Z podání stěžovatele, tehdy žalobce, ze dne 4.8.
1993 zjišťuje, že jeho rodiče byli po roce 1945 souzeni jako
kolaboranti. Z dokladů založených ve spisu se zjišťuje, že ve věci
jejich obvinění z kolaborace byl vydán zprošťující rozsudek dne
28.2. 1947. Nejdříve však konfiskace jmění byla vyslovena v rámci
trestního rozsudku Lidového soudu v Praze ze dne 2.9. 1948, a poté
výměrem ONV v Praze ze dne 16.5. 1949. I tento rozsudek byl
zrušen.
Odvolání rodičů stěžovatele do výměru o konfiskaci bylo ÚNV
Praha zamítnuto a tento orgán dal příkaz finančnímu odboru rady
Obvodního národního výboru v Praze 3 k provedení realizace
konfiskovaného majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., v tomto
pokynu se mimo jiné uvádí : "Upozorňujeme, že konfiskaci podléhá
i nemovitý majetek T., který není dosud v pozemkových knihách
zapsán jako jejich vlastnictví, ačkoli podle kupní smlouvy se
stali T. vlastníky tohoto majetku."
Citovaným výměrem ÚNV v Praze, č.j. Jin./3-818/56, bylo
odvolání o konfiskaci zamítnuto takto:
Obvodní národní výbor
v Praze 3 rozhodl výměrem ze dne 16.5. 1949, zn. 1099-VIII-49, že
se na J. a R. T. vztahuje ust. §1 odst.1 čís.3 dekretu č.
108/1945 Sb. a že se proto konfiskuje veškerý jejich majetek,
který vlastnili k 30.10. 1945, poněvadž byli odsouzeni MLS v Praze
dne 2.9. 1948 pro udavačství v době okupace.Rozhodujíce pak
o těchto jejich odvoláních sdělujeme Vám, že vyhověti nemůžeme.
Zároveň vzhledem k tomu, že rozsudek MLS v Praze byl zrušen,
pozměňujeme podle §37 vládního nařízení č. 20/1955 Sb. odůvodnění
výměru takto:
J. a R. T. vyvíjeli v době zvýšeného ohrožení
republiky činnost směřující proti republice a jejím národům,
zejména podporu okupantů svým členstvím ve fašistických
organizacích. Podporovali germanizaci tím, že zaměstnávali osoby
německé národnosti nebo osoby české národnosti, které se
k nacistickému režimu hlásily a těchto známostí využívali
k zesílení svého postavení v různých záležitostech obchodních
i osobních. Následuje ještě právní kvalifikace konfiskačního
dekretu č. 108/1945 Sb.
Je pravdou, že ustanovení §1 odst.3 dekretu č. 108/1945 Sb.
uvádí, že o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle
tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Právním
důvodem konfiskace je však pouze dekret, výměry okresních výborů
pouze deklarují oprávněnost jeho použití. V posuzovaném případě je
evidentní snaha po likvidaci majetku rodičů stěžovatele, když
původně uváděné důvody byly soudně zrušeny a nahrazeny novými,
veskrze neprokázanými.
Tím však perzekuce rodičů stěžovatele neskončila, neboť byli
odsouzeni bývalým Lidovým soudem v Praze rozsudkem ze dne 13.7.
1955, sp. zn. 3 T 411/55, protože měli v roce 1941 spáchat trestný
čin vojenské zrady podle §6 odst.1 zák.č. 50/1923 Sb. Bylo přitom
použito zák.č. 33/1948 Sb., kdy bylo možno bez jakýchkoli podmínek
formálnosti zahájit řízení podle retribučních dekretů, byť by byla
již pravomocně skončená. (Rodiče stěžovatele byli MLS v Praze v r.
1947 zproštěni obžaloby z kolaborace. Předtím byli odsouzeni
bývalým mimořádným soudem v Praze rozsudkem ze dne 2.9. 1948 m.j.
k trestu těžkého žaláře v trvání 5 let).
Z podaných žádostí o obnovu byla pravomocně povolena obnova
až v r. 1955, kdy nová žaloba při nezměněných skutkových
zjištěních byla překvalifikována na výše uvedenou vojenskou zradu
podle §6 odst.1 zák.č. 50/1923 Sb. Skutková podstata je absurdní,
kdy např. T. měli udat na gestapu člověka, jenž byl legionářem.
Tomu však v době legionářské anabaze byly 3 roky. Svým jednáním
měli opatřit nepříteli nějaký (!) prospěch.
Tato celá totalitně protiprávní perzekuce byla zrušena
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 1994, sp. zn. Tz
15/93. V době stížností napadeného rozhodování obou soudů byl již
tento rozsudek k dispozici. Ani jeden ze soudů, které věci
rozhodovaly, se o tomto rozsudku nezmiňuje, ačkoli se zabývaly
právními účinky konfiskace.
Předmětné nemovitosti přešly tedy na stát v důsledku
konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. K přechodu došlo
v otevřené lhůtě rozhodného období podle restitučních zákonů, tj.
až po 25.2. 1948. Do r. 1956, tj. pravomocnosti konfiskačního
výměru, je užívali rodiče stěžovatele. Zrušující rozsudky
prokázaly, že zde nebylo důvodu ke konfiskaci, která byla
prováděna protiprávně při porušení základních lidských práv.
Konečně je třeba posoudit platnost i účinnost předmětné
trhové smlouvy. Prvou námitkou je nedostatek intabulace. Souhlas
k intabulaci nebyl dán ze strany orgánu okupační mocnosti. Tato
podmínka souhlasu okupanta nemá pro posouzení platnosti smlouvy
žádné oprávnění. Tím se současně dostáváme ke druhé otázce, tj.
platnosti trhové smlouvy, kdy oba soudy dovozují, že neudělením
potřebného souhlasu podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb.
nedošlo vůbec k její platnosti. Proto nemohl být odstraněn
nedostatek intabulace novým zákonem č. 141/1950 Sb., který
intabulaci již nevyžadoval.
Vládní nařízení č. 218/1938 Sb. pojednává o přechodném
omezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí. Vládní
nařízení bylo vydáno v r. 1938 na základě zákona o obraně státu
č.131/1936 Sb., a to pro dobu branné pohotovosti státu. Bylo tedy
účelové a jeho použití bylo vázáno na přesně specifikovanou dobu,
a to od 23.9. 1938 (viz vládní nařízení č.183/1938 Sb.) do 28.2.
1939 (vládní nařízení č. 28/1939 Sb.). Uplynutím této doby se
stalo jeho použití právně nezpůsobilým, zvláště ze strany
okupačních orgánů a nemohlo již působit na platnost smlouvy. Odkaz
okresního soudu na §2 zák.č. 480/1991 Sb., podle kterého se akty
přijaté v letech 1948-1989 ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní
předpis, je pro tento vztah nepoužitelný.
Konečně není bez zajímavosti, že oba konfiskující orgány, tj.
ÚNV v Praze a Obvodní národní výbor v Praze 3 za majetek manželů
T. označily i majetek dosud nezapsaný v pozemkových knihách,
protože se podle kupní smlouvy stali vlastníky tohoto majetku
a expressis verbis jej specifikovaly v jeho jednotlivostech.
Neměly pochybnosti o tom, že ke konvalidaci nedostatku vkladu do
pozemkových knih došlo novým občanským zákoníkem. Smlouva byla
tedy platně uzavřena ještě za účinnosti obecného zákoníku
občanského z r. 1811. K účinnosti nabytí vlastnictví rodiči
stěžovatele nedošlo potom jednak vzhledem k nezákonnému postoji
říšských okupačních orgánů, jednak vzhledem k nezákonné politické
perzekuci, kdy nemohlo být toto právo intabulace, jak z osobních
příčin tak i z důvodů právních, realizováno. K nabytí vlastnictví
došlo proto již účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.,
a to i bez zápisu do pozemkové knihy. Proto jedině na takto nabyté
vlastnictví mohla být uplatněna konfiskace v r. 1955.
K uplatnění nároku na vydání věci podle zák.č. 87/1991 Sb.
byl tedy stěžovatel plně oprávněn, a to podle ustanovení §3 odst.
2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, ve vztahu
k ustanovení §2 odst.1 písm.c) citovaného zákona, neboť
k odebrání majetku došlo zneužitím dekretu č. 108/1945 Sb. až
v době komunistické totality, v důsledku politické perzekuce
a postupem porušujícím uznávaná lidská práva a svobody.
Namítané porušení procesních předpisů tím, že rozsudek
neobsahoval poučení o možnosti dovolání, vzhledem ke kvalifikaci
meritorních věcí, nepřivodil žádné porušení ústavnosti.
Pokud právní zástupce vedlejšího účastníka při řízení
namítal, že by jednání měli být přítomni dědicové zesnulé JUDr. S.
M., k tomu Ústavní soud podotýká, že řízení u Ústavního soudu není
dáno výhradně občanským soudním řádem a že dědicové jistě budou
účastni při řízení u obecných soudů.
Protože ze strany obou soudů došlo k porušení čl. 90 věta
prvá Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny neposkytnutím soudní ochrany
právům stěžovatele, byl nucen Ústavní soud ústavní stížnosti
v plném rozsahu vyhovět a stížností napadené rozsudky zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. prosince 1997