ECLI:CZ:US:1997:2.US.346.97
sp. zn. II. ÚS 346/97
Usnesení
II. ÚS 346/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. Z.N., zastoupeného JUDr. R.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 16 Ca 210/97-9, ze dne 16. 7. 1997, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém návrhu domáhal, s odvoláním na porušení jeho základních práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a č1. 2 ost. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku.
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 1996,
II. ÚS 346/97
zn. 24879-1/110/95, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v J.N. ze dne 11. 11. 1994, čj. FÚ/03927/210/94, o stanovení výše daně z příjmu navrhovatele za zdaňovací období r. 1992.
Porušení svých práv spatřuje navrhovatel v tom, že mu bylo odepřeno právo na provedení jím navržených důkazů a bylo po něm požadováno provedení negativních důkazů, tj. podání důkazu o tom, že věci pořízené navrhovatelem do obchodního majetku sloužily výhradně pro podnikání. Navrhovateli je tak přičítáno k tíži, že nesplnil povinnosti, které mu žádný zákon neukládá. Navrhovatel dále nesouhlasí se závěry daňových orgánů, týkajících se požadavků na vedení evidence používání osobního automobilu, horského kola a neuznání provize do nákladů navrhovatele. Dále namítal, že krajský soud nezdůvodnil, proč nemohly být uznány do výdajů navrhovatele náklady vynaložené na kurz němčiny a pouze částečné uznání výdajů na domácí telefonní stanici.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatele spolu s předloženým rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 210/97, ze dne 16. 7. 1997 a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení čl. 2 odst. 3, čl. 36 Listiny a čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud již v řadě svých případů konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a není oprávněn do jejich činnosti zasahovat, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§II. ÚS 346/97
132, §120 o.s.ř.). Jestliže tedy obecný soud respektuje podmínky dané zákonnými ustanoveními, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit "hodnocení důkazů" tímto soudem, příp. správním orgánem, jehož rozhodnutí napadenému rozhodnutí krajského soudu předcházelo, neboť by tím zasahoval do zmíněného ústavního principu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, pokud jde o uznání výdajů vynaložených za zdaňovací období r. 1992. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se při veřejném jednání zabýval jednotlivými námitkami proti provedenému dokazování, které navrhovatel uplatnil, vycházel přitom z ustanovení §2501 a §249 o.s.ř. V odůvodnění rozsudku pak zcela přesně uvedl, z jakých právních předpisů při posuzování věci vycházel a na základě kterých dospěl ke svému rozhodnutí (tj. zejména §9 odst. 1 zák. č. 389/1990 Sb., §2 odst. 3 a §31 odst. 9 zák.č. 337/1992 Sb.), opírajícímu se o právní názor, že je na navrhovateli, aby průkazně doložil, že ty či ony výdaje byly vynaloženy v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a že ve všech případech bylo možné, aby navrhovatel potřebné doklady doložil, ovšem za předpokladu, že by vedl o uplatněných výdajích řádnou evidenci.
Vzhledem k tomu, že, jak již konstatoval krajský soud, správní orgány obou stupňů se při dokazování řídily ustanovením §2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. a krajský soud neshledal v jejich postupu pochybení, nepovažuje Ústavní soud skutečnost, že se krajský soud v odůvodnění rozsudku podrobně nevyjádřil k jednotlivým položkám daňových výdajů za vybočení z mezí ústavnosti.
II. ÚS 346/97
Sama okolnost, že navrhovatel nesouhlasí s provedeným dokazováním a právním závěrem z toho vyplývajícím, ještě není důvod pro podání ústavní stížnosti jako krajního prostředku ochrany práva.
S ohledem na výše uvedené a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 12. 1997 soudkyně Ústavního soudu