ECLI:CZ:US:1997:3.US.198.97
sp. zn. III. ÚS 198/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky Obchodní společnosti O., zastoupené JUDr. B. M., proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, č.j. 9 C 282/96-13, a usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. 10 Co 23/97-20, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 1997, čj 10 Co
23/97-20, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
29. 11. 1996, č.j. 9 C 282/96-13, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala
zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 1997 čj 10
Co 23/97-20, protože jím měla být porušena stěžovatelčina základní
práva daná Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Okresní
soud v Karlových Varech usnesením ze dne 29. 11. 1996, č.j. 9
C 282/96-13, zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti P. L. na
zaplacení částky 348 323,50,- Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí
odůvodnil tím, že stěžovatelka žalobu podala proti neexistujícímu
subjektu, resp. subjektu bez právní způsobilosti. Proti tomuto
usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítá, že soud
opírá své rozhodnutí o ust. §104 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále o.s.ř.), ačkoliv žalovaní byli zcela správně označeni.
Stěžovatelka přitom vycházela z podkladů Českého statistického
úřadu. Pokud soud zastával jiný názor, měl postupovat v souladu
s ust.§43 o.s.ř. a vyzvat žalobce k úpravě žaloby.
Krajský soud v Plzni usnesením, č.j. 10 Co 23/97-20, ze dne
31. ledna 1997, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil
a v odůvodnění usnesení, které nabylo právní moci dne 10. 4.
1997, se shodl s názorem soudu prvého stupně. V posuzované věci
bylo třeba podle krajského soudu vycházet ze zákonného ust. §79
odst. 1 o.s.ř., kde jsou upraveny podmínky a náležitosti označení
účastníků v žalobě. Ze živnostenských listů a zprávy
Živnostenského úřadu v K. V. vyplynulo, že žalovaný P. L. podnikal
jako fyzická osoba pod různými IČO. Jestliže žaloba směřovala
proti firmám, jejichž majitelem byl žalovaný P. L., avšak nikoliv
proti P. L. jako podnikateli - fyzické osobě, jedná se ve smyslu
§19 o.s.ř. o označení nezpůsobilých účastníků řízení. Je zřejmé,
že v dané věci žaloba měla směřovat proti fyzické osobě.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost,
v níž namítá, že žalovaný byl v žalobě u okresního soudu označen
v souladu s jeho označením v registru ekonomických subjektů,
vedeném Českým statistickým úřadem a v souladu s označením na
převzatých fakturách. Podle názoru stěžovatelky byl soud povinen
ve smyslu ust. §5 a §43 odst. 1 o.s.ř. poučit stěžovatelku
a vyzvat ji k opravě a doplnění nesprávné žaloby. Postupem obou
soudů tedy měly být porušeny čl. 90 věta prvá Ústavy, čl. 36 odst.
1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud
v Plzni, ve svém vyjádření ze dne 2. října 1997, odkázal na
odůvodnění napadeného usnesení. Na doplnění uvedl, že odvolací
soud vycházel ze zásady, že označení fyzické osoby jen jejím
obchodním jménem nebo jen částí obchodního jména je nesprávné.
Fyzická osoba nemůže pod tímto obchodním jménem, tak jak byla
v žalobě označena, činit v občanském soudním řízení procesní
úkony.
Vedlejší účastník, P. L., se přes výzvu Ústavního soudu,
doručenou mu 23. 10. 1997, k věci nevyjádřil.
Ústavní soud ČR si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových
Varech, sp.zn. 9 C 282/96, a z něj zjistil, že dne 8. 11. 1996
podala stěžovatelka žalobu proti žalovaným, označeným v záhlaví
jako
1) Fa. L. - B., zprostředkovatelské služby v oblasti obchodu,
2) Fa. P. L. - A. S. a
3) Fa. P. L. - E.,
všechny zastoupené P. L., majitelem firem. Na str. 2. žaloby, pod
bodem I. však stěžovatelka uvádí, že "žalovaný je podnikatelem
- fyzickou osobou, nezapsaným v obchodním rejstříku". I z dalších
tvrzení, v žalobě uvedených, pak vyplývá, že žalovaným by mohla
být jak fyzická osoba - P. L., tak i právnická osoba - uvedené
firmy. Z podání tedy nebylo zcela zřejmé, zda žalovaným je
právnická osoba (nota bene neexistující) nebo fyzická osoba,
podnikatel.
Soudy se touto okolností nezabývaly, ale soustředily se
výhradně na skutečnost, že v záhlaví žaloby byly označeny jako
žalované výše uvedené firmy, které podle příslušných dokumentů
nemají právní způsobilost a řízení zastavily.
Podle ust. §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení
o jejich procesních právech a povinnostech. Podle ust. §43 odst.
1 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo
neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, poučuje také
účastníky, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Soud při
poučování účastníků musí dbát na to, aby poskytnutým poučením
neporušil zásadu rovnosti účastníků. Rozsah poučovací povinnosti
musí být posuzován především z hlediska, zda řízení před soudem
není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Soud tedy nemůže účastníky poučovat o jejich
hmotných právech, neboť by tím významně překračoval svou pravomoc.
Z uvedených skutečností, které zjevně plynou ze spisu
Okresního soudu v Karlových Varech, sp.zn. 9 C 282/96, je zřejmé,
že v době podání zmíněné žaloby nebylo lze spolehlivě
a jednoznačně dovodit, zda účastníkem řízení měla být jako
podnikatel fyzická nebo právnická osoba (jako nutný předpoklad
k tomu, aby bylo možné hodnotit určitě a nepochybně způsobilost
být účastníkem řízení, když tato způsobilost je upravena rozdílně
pro osoby fyzické a osoby právnické). Za tohoto, v naznačeném
slova smyslu, nejasného stavu, bylo na místě vyzvat žalobce
k odstranění této vady nesprávného podání, kdy nikoli všechny jeho
náležitosti jsou uvedeny přesně, určitě a srozumitelně, a to
postupem podle §43 o.s.ř., tedy tak, aby označení účastníků
předmětného řízení bylo postaveno najisto a nevzbuzovalo žádných
pochybností. Krajský soud pochybení soudu prvého stupně
neodstranil. Takto postupem obou soudů došlo k porušení čl. 90
Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům (postup v souladu s o.s.ř.) a jejich
postupem byl porušen i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, kdy takto bylo v konečném důsledku navrhovateli odepřeno
právo na soudní ochranu. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud dále
nezabýval tvrzeným porušením také čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
S poukazem na zmíněné skutečnosti proto Ústavnímu soudu
nezbylo než ve výroku nálezu uvedená rozhodnutí zrušit s tím, že
také z důvodů procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Okresního
soudu v Karlových Varech.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. listopadu 1997