ECLI:CZ:US:1997:3.US.218.97
sp. zn. III. ÚS 218/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. p. p., nadace, zastoupeného JUDr. B. G., CSc., proti postupu Okresního soudu v Mělníku takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993
Sb.] vytkl stěžovatel "nečinnost" obecného soudu I. stupně
(Okresního soudu v Mělníku, ve věci 10 C 1243/94) a tvrdil, že
tento soud v rozporu s ústavním příkazem (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) bezdůvodně a navzdory jeho stížnostem
včasně a bez průtahu neprojednává jeho žalobu (o ca 119 000,- Kč)
vůči žalovaným, které ve své žalobě (a v ústavní stížnosti jako
vedlejší účastníky) řádně označil; s odkazem na nález Ústavního
soudu ve věci I. ÚS 5/96 (publ. in Ústavní soud České republiky:
Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., č. 116, vydání 1. Praha, C.
H. Beck 1997) a usnesení téhož soudu ve věci III. ÚS 169/96 (publ.
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
5., usn. č. 15, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997) proto navrhl,
aby Ústavní soud svým nálezem obecnému soudu uložil, aby
"nepokračoval v průtazích ve věci, vedené u Okresního soudu
v Mělníku pod sp. zn. 10 C 1243/94, a aby neprodleně v této věci
jednal".
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Z vyjádření předsedkyně senátu k rozhodnutí stěžovatelovy
věci v řízení před obecnými soudy příslušné, jakož i z vyjádření
předsedkyně věcně a místně příslušného obecného soudu, které si
Ústavní soud vyžádal (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., č. l.
8), je patrno, že stěžovatel v posuzované věci k tomuto soudu (pod
sp. zn. 10 C 1243/94) podal žalobu s návrhem na vydání platebního
rozkazu dne 8. září 1994, že dne 11. listopadu 1994 bylo jeho
návrhu vyhověno a že proti vydanému platebnímu rozkazu podal prvý
žalovaný v zákonné lhůtě odpor; podle obsahu spisu obecného soudu
stěžovatel ve své žalobě neuvedl správně buď adresu nebo jméno
druhého žalovaného (ing. P. Š.?), neboť tomuto účastníkovi řízení
se platební rozkaz doručit nepodařilo (dle poštovní relace je
"adresát neznámý"), což vedlo obecný soud k tomu, aby po tomto
účastníkovi, resp. po jeho pobytu pátral, aniž bylo patrno, že
stran těchto vad (objasnění jména či místo pobytu tohoto
účastníka) (§79 odst. 1 al. 1 o. s. ř.) stěžovatel poskytl soudu
nezbytnou součinnost; ostatně s obdobnými potížemi stran toho
účastníka (jako vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti)
se setkal i Ústavní soud (č. l. 15).
Podle Ústavnímu soudu obecným soudem předloženého přehledu
věcí v oddělení 10 C obecného soudu I. stupně dosud neskončených
(č. l. 8) je za období let 1988 až 1994 neskončeno dosud celkem
157 věcí, což spolu s dalšími věcmi napadenými do tohoto oddělení
později, případně též spolu s částí agendy převzaté z neobsazených
senátů, dosahuje (ke dni 30. června 1997) - bez přihlédnutí
k agendě rejstříku P a Nc, která do tohoto oddělení částečně podle
stanoviska poměru rovněž spadá - celkem 867 dosud neskončených
věcí.
Z vyjádření předsedkyně senátu (viz dříve) dále vyplývá, že
všechny věci jí přidělené jsou vyřizovány chronologicky podle data
jejich nápadu s tím, že je kladen důraz na vyřizování věcí datem
nejstarších. Přednostně, tedy mimo pořadí daného nápadem věci,
vyřizují se pouze věci péče o nezletilé, věci pracovní, restituční
žaloby a dále takové věci, ve kterých byla podána žádost
o upřednostnění, která byla soudem shledána důvodnou. Takovým
důvodem pro upřednostnění shledává např. lékařská potvrzení
o nepříznivém zdravotním či psychickém stavu účastníků majícím
souvislost s řízením, jak je tomu např. u rozvodu manželství.
Lze tedy co do skutkového aspektu posouzení ústavní stížnosti
uzavřít, že
a) průtahy ve vyřízení stěžovatelovy věci před obecným soudem
I. stupně jsou jednak dány očividně neúplným personálním obsazením
tohoto soudu, jednak - a to nikoli v zanedbatelné míře - samotným
stěžovatelem, který, ať již bydliště či jméno druhého žalovaného
uvedl natolik nepřesně (nesprávně), že tomuto účastníkovi do
současné doby nebylo možno doručit platební rozkaz, a který sám
- přes výzvu obecného soudu - zůstal (ke dni podání ústavní
stížnosti) nečinný;
b) obecnému soudu I. stupně napadlé a dosud neskončené věci
jsou ve shodě s jednacím řádem pro okresní a krajské soudy (§2
vyhl. min. spr. č. 37/1992 Sb., v platném znění) do jednotlivých
oddělení soudu (jednotlivým soudcům) přidělovány podle zásad
pevného přidělování agendy (rozvrhu práce) a také vzniklé
nedodělky jsou postupně vyřizovány dle pevně stanovených pravidel
(v chronologickém postupu s pevně stanovenými výjimkami).
Z takto zjištěného stavu věci vyvodil Ústavní soud
následující závěry:
Zásady spravedlivého procesu vyžadují - mimo jiné - aby se
každému dostalo právní ochrany bez zbytečných průtahů ze strany
orgánů veřejné moci (soudů) (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny
základních práv a svobod); v nálezu ve věci IV. ÚS 55/94 (publ. in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
2., č. 42, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995) Ústavní soud
vyslovil, že "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak,
aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly
respektovány".
Není pochyb o tom, že pojem "stát" v citované právní větě
nelze vztáhnout k vlastní jurisdikční složce soudní moci, ale
výlučně na tu její část, jíž náleží, jako části výkonné moci
veřejné, správa soudů, a která je od vlastní jurisdikce přísně
oddělena, a do jejíž výlučné pravomoci spadá povinnost rozdílení
soudu napadlé agendy, stejně tak jako povinnost dbát na řádné
a dostatečné personální obsazení jednotlivých soudů. Orgánem,
jemuž tedy svědčí posléze zmíněná povinnost, nejsou tedy obecné
soudy jako jurisdikční část soudní moci, ale Ministerstvo
spravedlnosti, a proto povinnost plynoucí z citované právní věty
míří nikoli vůči obecným soudům jako takovým, ale vůči němu.
Jestliže ústavní záruka spravedlivého procesu vyžaduje, aby
ochrana právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) byla poskytována
bez zbytečných průtahů, nelze adjektivu "zbytečných" rozuměti
jinak, než že při jeho výkladu - ve vztahu k obecným soudům - je
nezbytné vycházet z reálných možností, jimiž tyto soudy disponují;
řečeno jinými slovy, o zbytečné průtahy ve smyslu porušení
ústavních zásad spravedlivého procesu (tj. "stanoveného postupu
- čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) půjde zpravidla
jen tehdy, jestliže tyto průtahy in concreto vzniknou špatnou či
nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný
funkcionář soudu nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě
zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi
spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně. Bylo již
řečeno, že v posuzované věci nebylo zjištěno, že by průtahy ve
stěžovatelově věci vedené před Okresním soudem v Mělníku měly svůj
původ v okolnostech již zmíněných; nadto bylo třeba současně
přihlédnout i k tomu, že nedodělky před tímto soudem, mezi něž
patří i stěžovatelova právní věc, jsou postupně zpracovávány podle
pevných pravidel, a že nebyl shledán dostatečně vážný důvod pro
to, aby stěžovatel byl na újmu jiných upřednostňován.
I když - z obecného hlediska a ve vztahu ke státu - Ústavní
soud neztrácí ze zřetele, že průtahy v poskytování ochrany právům
(čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) jsou nejen z ústavního hlediska
jevem nežádoucím, který - nebyl-li by postupně zásahy státu
napravován - by mohl snadno přerůst ve vážné ohrožení ústavnosti;
ve věci stěžovatelovy ústavní stížnosti však zákonný (ústavní)
znak "zbytečných průtahů" z vyložených důvodů shledán nebyl,
a proto Ústavní soud rozhodl, jak z výroku tohoto nálezu je
patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 4. 12. 1997