infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsBrne, infUsKratkeRadky-351-003,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.11.1997, sp. zn. III. ÚS 337/97 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 143/9 SbNU 269 [ 84/1999 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.337.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K rozhodování soudu o prodloužení vazby

Právní věta 1) Dle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Z uvedené ústavní maximy, ve spojení se zákonnou podmínkou trvání vazby pouze v nezbytně nutné době, jakož i ve spojení s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, časové vymezení vazby, resp. jejího prodloužení, v konkrétní věci musí být i konkrétně, po náležitém zdůvodnění, stanoveno a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Doba stanovená zákonem dle uvedeného ustanovení Listiny představuje maximální zákonnou hranici délky trvání vazby (a tedy omezení osobní svobody), v žádném případě však po konstatování důvodnosti vazby v soudním rozhodnutí není automatickým vymezením délky jejího trvání. Je úkolem soudů při rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení, stanovit i dobu jejího trvání v konkrétním případě. Ústavní soud opakovaně v této souvislosti zdůrazňuje tu skutečnost, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v jejichž důsledku v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit, a tedy rozhodování o prodloužení vazby je proto postupem, na který nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na rozhodování o vazbě. Z tohoto důvodu je úkolem soudů při vrácení věci k došetření státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 5 Listiny, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být další prodlužování vazby odůvodňováno, kromě existence vazebních důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení [§188 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Jinými slovy, do jaké míry může závažné pochybení státu odůvodňovat další trvání tak závažného omezení osobní svobody, jakým je vazba. 2) Po vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem nezačíná nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu přípravného řízení (§191 odst. 2 tr. ř.). Jelikož se věc vrací do stavu přípravného řízení a nezačíná přípravné řízení nové, vyplývá z toho, že rovněž v případě dalšího trvání vazby (o čemž je v případě předběžného projednání obžaloby obligatorně rozhodováno - §192 tr. ř.) se bez jakýchkoli pochybností jedná o omezení osobní svobody, které v daném okamžiku nezačíná, nýbrž pokračuje, a to ve stadiu přípravného řízení. Z tohoto důvodu se na něj vztahuje časové vymezení, vyplývající z příslušných rozhodnutí soudů o vzetí do vazby, resp. o prodloužení vazby, a to právě ve vztahu k prvotnímu omezení osobní svobody. Pokud se soudy v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat tím, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést (§191 odst. 1 tr. ř.), a ve vazebních věcech zároveň rozhodnout o dalším trvání vazby, není možné z pohledu čl. 8 odst. 5 Listiny a §71 odst. 2 tr. ř. tak učinit bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby.

ECLI:CZ:US:1997:3.US.337.97
sp. zn. III. ÚS 337/97 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 13. listopadu 1997 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, o prodloužení vazby takto: 1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, se z r u š u j e . 2. Návrh stěžovatele na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, se z a m í t á . 3. Postavení vedlejšího účastníka se J. Ch., t. č. Vazební věznice v Českých Budějovicích, n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. září 1997, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, o prodloužení vazby. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, o prodloužení vazby, jakož i z dalších vazebních rozhodnutí v předmětné věci, a dále z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 1997, č. j. 1 T 7/97-1731, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 25/97, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, bylo Ústavním soudem zjištěno následující: Stěžovatel, stíhaný pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) a §158 odst. 2 písm. c) trestního zákona a pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona, byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. srpna 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 1995, sp. zn. 4 To 651/95, vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. ř. Vazba v přípravném řízení byla později soudem opakovaně prodlužována, a to až do 28. února 1997. Dne 27. února 1997, tj. den před uplynutím vazební lhůty, byla krajským státním zástupcem v Českých Budějovicích podána u Krajského soudu v Českých Budějovicích na stěžovatele obžaloba. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 1997, č. j. 1 T 7/97-1731, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 25/97, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření a zároveň bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů dle §67 písm. a) a b) tr. ř. Spis byl státnímu zástupci soudem doručen dne 11. července 1997. Na návrh vrchního státního zástupce v Praze usnesením ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, byla stěžovateli podle §71 odst. 3 trestního řádu prodloužena vazba do 16. února 1998, a to opětovně z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. ř. Ve stížnosti proti tomuto usnesení vrchního soudu kromě jiných argumentů stěžovatel uvádí, že dle jeho přesvědčení vrácení věci k došetření nezakládá počátek běhu nové vazební lhůty, nýbrž jde jen o určení okamžiku, kdy pokračuje běh této lhůty v přípravném řízení. Domnívá se, že při vrácení věci státnímu zástupci k došetření je lhůta uvedená v §71 odst. 2 tr. ř. lhůtou v dříve již započatém a nyní pokračujícím přípravném řízení, která pokračuje od doručení spisu státnímu zástupci soudem a nepočíná běžet znovu. V této souvislosti dále uvádí, že v situaci, kdy se jedná o zásah do osobní svobody, nelze v pochybnostech zákon vykládat v neprospěch obviněného, přičemž odkazuje na ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny a na skutečnost, že vazba může trvat pouze nezbytnou dobu. Kromě toho vyjadřuje svoje přesvědčení, že v jeho případě došlo k účelovému spojení věcí, jež mělo sloužit pouze k vytvoření potřeby provést znovu již provedené procesní úkony. Nejvyšší soud ve svém zamítavém usnesení ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, vycházel zejména z pohledu stávající soudní praxe. Právní názor, zastávaný v současné době Nejvyšším soudem, přitom vychází z toho, že při vrácení věci státnímu zástupci k došetření, ať již podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., podle §221 odst. 1 a 2 tr. ř. nebo podle §260 tr. ř., běží lhůty uvedené v §71 odst. 2 znovu. Za tohoto stavu věcí, dle názoru Nejvyššího soudu, není proto třeba rozhodovat o prodloužení vazebních lhůt uvedených v §71 odst. 2 tr. ř., dokud neuplyne nová šestiměsíční lhůta. Senát Nejvyššího soudu, rozhodující v této trestní věci, tímto respektoval právní názor, vyjádřený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.). Při vědomí nejednotnosti doktrinárních názorů na problém interpretace dotčených ustanovení tr. ř. vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení přesvědčení, podle něhož jistě stojí za úvahu předložit tento zásadní problém, nepochybně se dotýkající ochrany základních lidských práv a svobod, k posouzení Ústavnímu soudu. V ústavní stížnosti, směřující jak do rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i do rozhodnutí vrchního soudu o prodloužení vazby, je namítáno porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, jež je spatřováno v tom, že vrácení věci k došetření nezakládá počátek běhu nové vazební lhůty, nýbrž jde jen o určení okamžiku, kdy pokračuje běh této lhůty v přípravném řízení. Shodně s obsahem své stížnosti do rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel i v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, dle kterého v případě zásahu do osobní svobody občana nelze v pochybnostech použít výklad v neprospěch obviněného, a tudíž je třeba dobu trvání vazby před podáním obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat. Uvedený závěr, dle názoru stěžovatele, plyne z jazykového, logického a systematického výkladu ustanovení §71 tr. ř. Kromě uvedeného stěžovatel se cítí být dále dotčen na svém právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Z tohoto práva plyne, dle mínění stěžovatele, povinnost státu zajistit projednání věci bez zbytečných průtahů. Pokud soud při vrácení věci k došetření poukazuje na nesprávné zaměření vyšetřování, jedná se, dle stěžovatele, o typickou subjektivní vadu při postupu vyšetřovatele, popřípadě státního zástupce, nejedná se tedy o obtížnost věci či jiný závažný důvod ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř., a tudíž takováto vada nemůže jít k tíži obviněného. Ústavní soud si dne 22. září 1997 podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu bylo dne 6. října 1997 doručeno vyjádření Nejvyššího soudu, vypracované předsedou senátu v zastoupení. Vyjádření v první řadě obsahuje návrh, aby stížnost byla usnesením odmítnuta pro nepřípustnost, jelikož "Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud s ní není spojen návrh na zrušení zákona, popř. některého ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo rozhodnuto". Zároveň upouští od uvedení důvodů, pro které se považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, a to vycházeje z praxe, při které "Ústavní soud na sebe atrahoval přezkumnou pravomoc vůči rozhodnutím Nejvyššího soudu a ostatních obecných soudů". Pro případ meritorního přezkoumání obou napadených rozhodnutí se ve vyjádření navrhuje zamítnutí návrhu, a to z důvodů, jež jsou obsaženy v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud dne 21. října 1997 vyzval Nejvyšší soud k doplnění uvedeného vyjádření, a to zejména k objasnění důvodu, proč nebylo zpracováno předsedou senátu, a dále, jelikož vyjádření Nejvyššího soudu se zaměřuje na otázku pravomoci Ústavního soudu a nikoli na posuzovaný případ, vyzval jej i k podrobnějšímu zdůvodnění stanoviska, odmítajícího kompetenci Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost rozhodnutí obecných soudů. Podáním ze dne 30. října 1997, jež Ústavní soud obdržel 4. listopadu 1997, předseda senátu 2 Tvno Nejvyššího soudu objasnil svojí dlouhodobou nepřítomností skutečnost, že vyjádření bylo zpracováno zastupujícím předsedou senátu. Podrobnější zdůvodnění stanoviska, odmítajícího kompetenci Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost rozhodnutí obecných soudů, nepředkládá a pouze v této souvislosti odkazuje na původní vyjádření Nejvyššího soudu. Dne 11. listopadu 1997 Ústavní soud obdržel podání J. Ch., t. č. ve vazbě, Vazební věznice v Českých Budějovicích, ve kterém se sděluje, že dne 20. října 1997 jím byla podána ústavní stížnost, jež je obsahově stejná, přičemž u J. Ch. a stěžovatele v předmětné věci se jedná o společné trestní řízení. Z uvedených důvodů se v podání žádá o přiznání postavení vedlejšího účastníka. III. Předpokladem meritorního přezkoumání napadených rozhodnutí Nejvyššího a vrchního soudu je vyřešení námitky nepřípustnosti ústavní stížnosti, vznesené účastníkem řízení. Nejvyšší soud uplatnil uvedenou námitku již ve věci sp. zn. I. ÚS 131/93 (ÚS, sv. l, č. 18). Ústavní soud v odůvodnění nálezu v dané věci konstatoval, že z hlediska ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není pochyb, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý soud uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy je i Nejvyšší soud orgánem veřejné moci, speciálně moci soudní, a že příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli pochybnost. V návaznosti na uvedený závěr, obsažený v nálezu Ústavního soudu, je nutno uvést následující: Ústavní soud opakovaně poukazuje na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, dle něhož Ústavní soud rozhoduje i o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Dle čl. 2 odst. 1 Ústavy je státní moc vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, přičemž vymezení soustavy soudů, zakotvené v čl. 91 odst. 1 Ústavy, zahrnuje i Nejvyšší soud. S ohledem na uvedené ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy nutno proto interpretovat i příslušná ustanovení zákona o Ústavním soudu (zejména §30 odst. 3, 75 odst. 1, 76 odst. 2). Pokud Ústava i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu používají pojem orgánu veřejné moci a nikoli orgánu státního, lze tento interpretovat jednak doktrinárně a jednak pozitivněprávně. Doktrinárně, a to bez jakékoli pochybnosti, pojem orgánu veřejné moci zahrnuje orgány státní a dále orgány samosprávné. Z této koncepce vychází i Ústava, která postavení samosprávných orgánů upravuje v hlavě sedmé. Pozitivněprávně lze pojem orgánu veřejné moci, a to opět bez jakýchkoli pochybností, odvodit z ustanovení §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož účastníkem řízení je kromě stěžovatele státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Tím je normativně dáno začlenění státních orgánů pod pojem orgánů veřejné moci. Podřazení soudů a konkrétně Nejvyššího soudu pod pojem státního orgánu je pak normativně zakotveno v již zmiňovaném čl. 2 odst. 1 a čl. 90 a násl. Ústavy. IV. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.), jež je i východiskem napadených rozhodnutí, je založeno na těchto argumentech: Prvním je jazykový výklad, vycházející z dikce §71 odst. 8 věty druhé tr. ř., která upravuje lhůtu jako takovou, a nikoli její zbytek, resp. její pokračování. Argumentem druhým je důraz na ustanovení §71 odst. 1 tr. ř., dle kterého jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením, přičemž se považuje za nelogické, aby soud byl nucen rozhodovat často ihned po nabytí právní moci svého rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného ve smyslu §192 tr. ř. znovu o dalším trvání vazby podle §71 odst. 2 tr. ř. Argumentem třetím je pak praktický důvod, podle něhož pokud by totiž byla obžaloba podána v době kratší než patnáct dnů před uplynutím šestiměsíční nebo roční lhůty trvání vazby, nemohl by státní zástupce po pravomocném vrácení věci k došetření tuto lhůtu (stanovenou v §71 odst. 6 tr. ř.) dodržet a při důsledném zachování zákona by musel být obviněný vždy propuštěn na svobodu. Na podporu uvedené argumentace Nejvyšší soud poukazuje na rozdílnost právní úpravy podání návrhu na prodloužení vazby dle §71 odst. 7 tr. ř. V protikladu s právním názorem Nejvyššího soudu se nachází názor části právní doktríny, dle které věta druhá §71 odst. 8 tr. ř. "nezakládá počátek běhu nové lhůty, nýbrž jde jen o určení okamžiku, kdy pokračuje běh této lhůty v přípravném řízení. Při vrácení věci státnímu zástupci k došetření je lhůta uvedená v §71 odst. 2 lhůtou v dříve již započatém a nyní pokračujícím přípravném řízení, která od doručení spisu státnímu zástupci soudem pokračuje a nepočíná běžet znovu. Protože jde o otázku zásahu do osobní svobody obviněného, nelze v pochybnostech použít výklad v neprospěch obviněného. Dobu trvání vazby před podáním obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření je nutno z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat." (J. Jelínek, Z. Sovák, Trestní zákon a trestní řád. 8. vydání. Linde, Praha 1997, s. 376). Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (ÚS, sv. 2, č.46), obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného, s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení. Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je i zabezpečení "fair" procesu. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě. Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudíž považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného (resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenou orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení. Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit. Rozhodování o prodloužení vazby (tj. o dalším omezení osobní svobody osoby vůči které se vede trestní řízení a na níž nutno pohlížet z hlediska principu presumpce neviny) je tudíž rozhodováním, na které nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na rozhodování o vazbě. Na ústavní kontexty rozhodování o vazbě Ústavní soud poukázal i v řadě svých dalších rozhodnutí, zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 (ÚS, sv. 6, č. 87). Dle ustanovení §71 odst. 8 tr. ř. při vrácení věci státnímu zástupci k došetření běží lhůta, uvedená v odstavci 2, ode dne, kdy byl spis doručen státnímu zástupci. Ustanovení, na které uvedená právní norma odkazuje, však obsahuje několik lhůt: lhůtu šestiměsíční, lhůtu prodloužení vazby do jednoho roku a lhůtu prodloužení vazby do dvou let. Pro všechny tyto lhůty platí přitom obecná maxima, že jsou maximální, přičemž je úkolem soudů je omezit na nezbytně nutnou dobu. Pouhým propojením ustanovení §71 odst. 8 a §71 odst. 2 tr. ř. nelze tudíž zodpovědět spornou výkladovou otázku. Odpovědět na ni není možno ani pouhým jazykovým výkladem. Jak nespolehlivý může jazykový výklad být, lze demonstrovat i na skutečnosti, že tímto výkladem katedra Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze dospívá k závěru přesně opačnému, než je závěr Nejvyššího soudu. Poukazuje přitom na výraz "běží", obsažený v ustanovení §71 odst. 8 tr. ř., který, dle jejího názoru, nelze klást na roveň výrazu "počíná běžet znovu" [viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.)]. Ohledně argumentů rychlosti řízení a argumentu vycházejícího z praxe, když je obžaloba podávána bezprostředně před uplynutím vazební lhůty, nutno konstatovat, že jejich závažnost (pokud tyto argumenty vůbec lze akceptovat) není možné srovnávat s argumenty ochrany základních práv a svobod. Odpověď na otázku stanovování vazební lhůty po vrácení věci k došetření státnímu zástupci soudem nutno odvodit ze smyslu tohoto právního institutu, z obsahu právního institutu vazby a zejména z ustanovení Listiny, dotýkajících se uvedené problematiky. Dle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Z uvedené ústavní maximy, ve spojení se zákonnou podmínkou trvání vazby pouze v nezbytně nutné době, jakož i ve spojení s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, časové vymezení vazby, resp. jejího prodloužení, v konkrétní věci musí být i konkrétně, po náležitém zdůvodnění, stanoveno a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Doba stanovená zákonem dle uvedeného ustanovení Listiny představuje maximální zákonnou hranici délky trvání vazby (a tedy omezení osobní svobody), v žádném případě však po konstatování důvodnosti vazby v soudním rozhodnutí není automatickým vymezením délky jejího trvání. Je úkolem soudů při rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení, stanovit i dobu jejího trvání v konkrétním případě. Ústavní soud opakovaně v této souvislosti zdůrazňuje tu skutečnost, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v jejichž důsledku v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit, a tedy rozhodování o prodloužení vazby je proto postupem, na který nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na rozhodování o vazbě. Z tohoto důvodu je úkolem soudů při vrácení věci k došetření státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 5 Listiny, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být další prodlužování vazby odůvodňováno, kromě existence vazebních důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení [§188 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Jinými slovy, do jaké míry může závažné pochybení státu odůvodňovat další trvání tak závažného omezení osobní svobody, jakým je vazba. Po vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem nezačíná nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu přípravného řízení (§191 odst. 2 tr. ř.). Jelikož se věc vrací do stavu přípravného řízení a nezačíná přípravné řízení nové, vyplývá z toho, že rovněž v případě dalšího trvání vazby (o čemž je v případě předběžného projednání obžaloby obligatorně rozhodováno - §192 tr. ř.) se bez jakýchkoli pochybností jedná o omezení osobní svobody, které v daném okamžiku nezačíná, nýbrž pokračuje, a to ve stadiu přípravného řízení. Z tohoto důvodu se na něj vztahuje časové vymezení, vyplývající z příslušných rozhodnutí soudů o vzetí do vazby, resp. o prodloužení vazby, a to právě ve vztahu k prvotnímu omezení osobní svobody. Pokud se soudy v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat tím, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést (§191 odst. 1 tr. ř.), a ve vazebních věcech zároveň rozhodnout o dalším trvání vazby, není možné z pohledu čl. 8 odst. 5 Listiny a §71 odst. 2 tr. ř. tak učinit bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby. Skutečnost, že je běžnou praxí podávání obžaloby státním zastupitelstvím soudu ve lhůtě kratší než je 15 dní před uplynutím vazby, není a ani nemůže být argumentem porušování základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zamítnutí návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, Ústavní soud odůvodňuje opakovaně zdůrazňovanou zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, tj. postupem, dle kterého v případě dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutno volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud v řízení o předmětné ústavní stížnosti nepřiznal J. Ch. postavení vedlejšího účastníka, jelikož pouze zájem na možné právní argumentaci Ústavního soudu v případě posuzování obdobné věci nezakládá právní zájem na věci ve smyslu §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně 13. listopadu 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:3.US.337.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 337/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů) 84/1999 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 143/9 SbNU 269
Populární název K rozhodování soudu o prodloužení vazby
Datum rozhodnutí 13. 11. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 9. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
zamítnuto
procesní - účastenství v řízení
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §71 odst.2, §191, §192, §188 odst.1 písm.e
  • 84/1999 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík vazba/prodloužení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-337-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30279
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30