ECLI:CZ:US:1997:3.US.337.97
sp. zn. III. ÚS 337/97
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 13. listopadu 1997 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, o prodloužení vazby takto:
1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn.
2 Tvno 33/97, se z r u š u j e .
2. Návrh stěžovatele na zrušení usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, se
z a m í t á .
3. Postavení vedlejšího účastníka se J. Ch., t. č. Vazební
věznice v Českých Budějovicích, n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. září
1997, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, a usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97,
o prodloužení vazby. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen ve
svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst.
5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
II.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn.
2 Tvno 33/97, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, o prodloužení vazby, jakož
i z dalších vazebních rozhodnutí v předmětné věci, a dále
z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna
1997, č. j. 1 T 7/97-1731, ve spojení s usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 25/97, o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření, bylo Ústavním soudem zjištěno
následující:
Stěžovatel, stíhaný pro trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) a §158 odst. 2
písm. c) trestního zákona a pro trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona,
byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.
srpna 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. září 1995, sp. zn. 4 To 651/95, vzat do
vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. ř. Vazba
v přípravném řízení byla později soudem opakovaně prodlužována,
a to až do 28. února 1997.
Dne 27. února 1997, tj. den před uplynutím vazební lhůty,
byla krajským státním zástupcem v Českých Budějovicích podána
u Krajského soudu v Českých Budějovicích na stěžovatele obžaloba.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna
1997, č. j. 1 T 7/97-1731, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 25/97, byla věc
vrácena státnímu zástupci k došetření a zároveň bylo rozhodnuto
o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů dle §67 písm. a)
a b) tr. ř. Spis byl státnímu zástupci soudem doručen dne 11.
července 1997.
Na návrh vrchního státního zástupce v Praze usnesením ze dne
25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, byla stěžovateli podle §71 odst. 3 trestního řádu prodloužena vazba do 16. února 1998,
a to opětovně z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. ř.
Ve stížnosti proti tomuto usnesení vrchního soudu kromě
jiných argumentů stěžovatel uvádí, že dle jeho přesvědčení vrácení
věci k došetření nezakládá počátek běhu nové vazební lhůty, nýbrž
jde jen o určení okamžiku, kdy pokračuje běh této lhůty
v přípravném řízení. Domnívá se, že při vrácení věci státnímu
zástupci k došetření je lhůta uvedená v §71 odst. 2 tr. ř. lhůtou
v dříve již započatém a nyní pokračujícím přípravném řízení, která
pokračuje od doručení spisu státnímu zástupci soudem a nepočíná
běžet znovu. V této souvislosti dále uvádí, že v situaci, kdy se
jedná o zásah do osobní svobody, nelze v pochybnostech zákon
vykládat v neprospěch obviněného, přičemž odkazuje na ustanovení
čl. 8 odst. 5 Listiny a na skutečnost, že vazba může trvat pouze
nezbytnou dobu. Kromě toho vyjadřuje svoje přesvědčení, že v jeho
případě došlo k účelovému spojení věcí, jež mělo sloužit pouze
k vytvoření potřeby provést znovu již provedené procesní úkony.
Nejvyšší soud ve svém zamítavém usnesení ze dne 20. srpna
1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, vycházel zejména z pohledu stávající
soudní praxe. Právní názor, zastávaný v současné době Nejvyšším
soudem, přitom vychází z toho, že při vrácení věci státnímu
zástupci k došetření, ať již podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř.,
podle §221 odst. 1 a 2 tr. ř. nebo podle §260 tr. ř., běží lhůty
uvedené v §71 odst. 2 znovu. Za tohoto stavu věcí, dle názoru
Nejvyššího soudu, není proto třeba rozhodovat o prodloužení
vazebních lhůt uvedených v §71 odst. 2 tr. ř., dokud neuplyne
nová šestiměsíční lhůta. Senát Nejvyššího soudu, rozhodující
v této trestní věci, tímto respektoval právní názor, vyjádřený ve
stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení
§71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.).
Při vědomí nejednotnosti doktrinárních názorů na problém
interpretace dotčených ustanovení tr. ř. vyjádřil Nejvyšší soud
v odůvodnění svého usnesení přesvědčení, podle něhož jistě stojí
za úvahu předložit tento zásadní problém, nepochybně se dotýkající
ochrany základních lidských práv a svobod, k posouzení Ústavnímu
soudu.
V ústavní stížnosti, směřující jak do rozhodnutí Nejvyššího
soudu, tak i do rozhodnutí vrchního soudu o prodloužení vazby, je
namítáno porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, jež je spatřováno v tom,
že vrácení věci k došetření nezakládá počátek běhu nové vazební
lhůty, nýbrž jde jen o určení okamžiku, kdy pokračuje běh této
lhůty v přípravném řízení. Shodně s obsahem své stížnosti do
rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel i v ústavní stížnosti
vyslovuje přesvědčení, dle kterého v případě zásahu do osobní
svobody občana nelze v pochybnostech použít výklad v neprospěch
obviněného, a tudíž je třeba dobu trvání vazby před podáním
obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření
z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat. Uvedený
závěr, dle názoru stěžovatele, plyne z jazykového, logického
a systematického výkladu ustanovení §71 tr. ř.
Kromě uvedeného stěžovatel se cítí být dále dotčen na svém
právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý
právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Z tohoto práva plyne, dle mínění stěžovatele, povinnost státu
zajistit projednání věci bez zbytečných průtahů. Pokud soud při
vrácení věci k došetření poukazuje na nesprávné zaměření
vyšetřování, jedná se, dle stěžovatele, o typickou subjektivní
vadu při postupu vyšetřovatele, popřípadě státního zástupce,
nejedná se tedy o obtížnost věci či jiný závažný důvod ve smyslu
§71 odst. 3 tr. ř., a tudíž takováto vada nemůže jít k tíži
obviněného.
Ústavní soud si dne 22. září 1997 podle §42 odst. 3 a §76
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu
vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu bylo dne
6. října 1997 doručeno vyjádření Nejvyššího soudu, vypracované
předsedou senátu v zastoupení. Vyjádření v první řadě obsahuje
návrh, aby stížnost byla usnesením odmítnuta pro nepřípustnost,
jelikož "Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí
Nejvyššího soudu, pokud s ní není spojen návrh na zrušení zákona,
popř. některého ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo
rozhodnuto". Zároveň upouští od uvedení důvodů, pro které se
považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, a to vycházeje z praxe,
při které "Ústavní soud na sebe atrahoval přezkumnou pravomoc vůči
rozhodnutím Nejvyššího soudu a ostatních obecných soudů". Pro
případ meritorního přezkoumání obou napadených rozhodnutí se ve
vyjádření navrhuje zamítnutí návrhu, a to z důvodů, jež jsou
obsaženy v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dne 21. října 1997 vyzval Nejvyšší soud
k doplnění uvedeného vyjádření, a to zejména k objasnění důvodu,
proč nebylo zpracováno předsedou senátu, a dále, jelikož vyjádření
Nejvyššího soudu se zaměřuje na otázku pravomoci Ústavního soudu
a nikoli na posuzovaný případ, vyzval jej i k podrobnějšímu
zdůvodnění stanoviska, odmítajícího kompetenci Ústavního soudu
přezkoumávat ústavnost rozhodnutí obecných soudů.
Podáním ze dne 30. října 1997, jež Ústavní soud obdržel 4.
listopadu 1997, předseda senátu 2 Tvno Nejvyššího soudu objasnil
svojí dlouhodobou nepřítomností skutečnost, že vyjádření bylo
zpracováno zastupujícím předsedou senátu. Podrobnější zdůvodnění
stanoviska, odmítajícího kompetenci Ústavního soudu přezkoumávat
ústavnost rozhodnutí obecných soudů, nepředkládá a pouze v této
souvislosti odkazuje na původní vyjádření Nejvyššího soudu.
Dne 11. listopadu 1997 Ústavní soud obdržel podání J. Ch., t.
č. ve vazbě, Vazební věznice v Českých Budějovicích, ve kterém se
sděluje, že dne 20. října 1997 jím byla podána ústavní stížnost,
jež je obsahově stejná, přičemž u J. Ch. a stěžovatele v předmětné
věci se jedná o společné trestní řízení. Z uvedených důvodů se
v podání žádá o přiznání postavení vedlejšího účastníka.
III.
Předpokladem meritorního přezkoumání napadených rozhodnutí
Nejvyššího a vrchního soudu je vyřešení námitky nepřípustnosti
ústavní stížnosti, vznesené účastníkem řízení.
Nejvyšší soud uplatnil uvedenou námitku již ve věci sp. zn.
I. ÚS 131/93 (ÚS, sv. l, č. 18). Ústavní soud v odůvodnění nálezu
v dané věci konstatoval, že z hlediska ustanovení §72 zákona
o Ústavním soudu ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není
pochyb, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je konečné, bez možnosti
odvolání proti němu, a že jako každý soud uvedený v čl. 90 a násl.
Ústavy je i Nejvyšší soud orgánem veřejné moci, speciálně moci
soudní, a že příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí v tomto
případě je dána mimo jakoukoli pochybnost.
V návaznosti na uvedený závěr, obsažený v nálezu Ústavního
soudu, je nutno uvést následující:
Ústavní soud opakovaně poukazuje na čl. 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy, dle něhož Ústavní soud rozhoduje i o ústavní stížnosti
proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci
do ústavně zaručených práv a svobod. Dle čl. 2 odst. 1 Ústavy je
státní moc vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,
výkonné a soudní, přičemž vymezení soustavy soudů, zakotvené v čl.
91 odst. 1 Ústavy, zahrnuje i Nejvyšší soud. S ohledem na uvedené
ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy nutno proto interpretovat
i příslušná ustanovení zákona o Ústavním soudu (zejména §30 odst.
3, 75 odst. 1, 76 odst. 2).
Pokud Ústava i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
používají pojem orgánu veřejné moci a nikoli orgánu státního, lze
tento interpretovat jednak doktrinárně a jednak pozitivněprávně.
Doktrinárně, a to bez jakékoli pochybnosti, pojem orgánu
veřejné moci zahrnuje orgány státní a dále orgány samosprávné.
Z této koncepce vychází i Ústava, která postavení samosprávných
orgánů upravuje v hlavě sedmé. Pozitivněprávně lze pojem orgánu
veřejné moci, a to opět bez jakýchkoli pochybností, odvodit
z ustanovení §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož
účastníkem řízení je kromě stěžovatele státní orgán nebo jiný
orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje.
Tím je normativně dáno začlenění státních orgánů pod pojem orgánů
veřejné moci. Podřazení soudů a konkrétně Nejvyššího soudu pod
pojem státního orgánu je pak normativně zakotveno v již zmiňovaném
čl. 2 odst. 1 a čl. 90 a násl. Ústavy.
IV.
Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu
ustanovení §71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.), jež
je i východiskem napadených rozhodnutí, je založeno na těchto
argumentech:
Prvním je jazykový výklad, vycházející z dikce §71 odst. 8
věty druhé tr. ř., která upravuje lhůtu jako takovou, a nikoli
její zbytek, resp. její pokračování.
Argumentem druhým je důraz na ustanovení §71 odst. 1 tr. ř.,
dle kterého jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat
vazební věci přednostně s největším urychlením, přičemž se
považuje za nelogické, aby soud byl nucen rozhodovat často ihned
po nabytí právní moci svého rozhodnutí o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření a rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného
ve smyslu §192 tr. ř. znovu o dalším trvání vazby podle §71
odst. 2 tr. ř.
Argumentem třetím je pak praktický důvod, podle něhož pokud
by totiž byla obžaloba podána v době kratší než patnáct dnů před
uplynutím šestiměsíční nebo roční lhůty trvání vazby, nemohl by
státní zástupce po pravomocném vrácení věci k došetření tuto lhůtu
(stanovenou v §71 odst. 6 tr. ř.) dodržet a při důsledném
zachování zákona by musel být obviněný vždy propuštěn na svobodu.
Na podporu uvedené argumentace Nejvyšší soud poukazuje na
rozdílnost právní úpravy podání návrhu na prodloužení vazby dle
§71 odst. 7 tr. ř.
V protikladu s právním názorem Nejvyššího soudu se nachází
názor části právní doktríny, dle které věta druhá §71 odst. 8 tr.
ř. "nezakládá počátek běhu nové lhůty, nýbrž jde jen o určení
okamžiku, kdy pokračuje běh této lhůty v přípravném řízení. Při
vrácení věci státnímu zástupci k došetření je lhůta uvedená v §71 odst. 2 lhůtou v dříve již započatém a nyní pokračujícím
přípravném řízení, která od doručení spisu státnímu zástupci
soudem pokračuje a nepočíná běžet znovu. Protože jde o otázku
zásahu do osobní svobody obviněného, nelze v pochybnostech použít
výklad v neprospěch obviněného. Dobu trvání vazby před podáním
obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření je nutno
z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat." (J.
Jelínek, Z. Sovák, Trestní zákon a trestní řád. 8. vydání. Linde,
Praha 1997, s. 376).
Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ve
věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (ÚS, sv. 2, č.46), obsahem
právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných
důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného,
s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního
řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody,
u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům
činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení.
Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání
pachatele", samotným účelem trestního řízení je i zabezpečení
"fair" procesu. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou
podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve
vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.
Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudíž
považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného
(resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenou
orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení.
Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě
existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,
v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit.
Rozhodování o prodloužení vazby (tj. o dalším omezení osobní
svobody osoby vůči které se vede trestní řízení a na níž nutno
pohlížet z hlediska principu presumpce neviny) je tudíž
rozhodováním, na které nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na
rozhodování o vazbě.
Na ústavní kontexty rozhodování o vazbě Ústavní soud poukázal
i v řadě svých dalších rozhodnutí, zejména v nálezu sp. zn. III.
ÚS 83/96 (ÚS, sv. 6, č. 87).
Dle ustanovení §71 odst. 8 tr. ř. při vrácení věci státnímu
zástupci k došetření běží lhůta, uvedená v odstavci 2, ode dne,
kdy byl spis doručen státnímu zástupci. Ustanovení, na které
uvedená právní norma odkazuje, však obsahuje několik lhůt: lhůtu
šestiměsíční, lhůtu prodloužení vazby do jednoho roku a lhůtu
prodloužení vazby do dvou let. Pro všechny tyto lhůty platí přitom
obecná maxima, že jsou maximální, přičemž je úkolem soudů je
omezit na nezbytně nutnou dobu. Pouhým propojením ustanovení §71
odst. 8 a §71 odst. 2 tr. ř. nelze tudíž zodpovědět spornou
výkladovou otázku. Odpovědět na ni není možno ani pouhým jazykovým
výkladem. Jak nespolehlivý může jazykový výklad být, lze
demonstrovat i na skutečnosti, že tímto výkladem katedra Právnické
fakulty Univerzity Karlovy v Praze dospívá k závěru přesně
opačnému, než je závěr Nejvyššího soudu. Poukazuje přitom na výraz
"běží", obsažený v ustanovení §71 odst. 8 tr. ř., který, dle
jejího názoru, nelze klást na roveň výrazu "počíná běžet znovu"
[viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu
ustanovení §71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.)].
Ohledně argumentů rychlosti řízení a argumentu vycházejícího
z praxe, když je obžaloba podávána bezprostředně před uplynutím
vazební lhůty, nutno konstatovat, že jejich závažnost (pokud tyto
argumenty vůbec lze akceptovat) není možné srovnávat s argumenty
ochrany základních práv a svobod.
Odpověď na otázku stanovování vazební lhůty po vrácení věci
k došetření státnímu zástupci soudem nutno odvodit ze smyslu
tohoto právního institutu, z obsahu právního institutu vazby
a zejména z ustanovení Listiny, dotýkajících se uvedené
problematiky.
Dle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč
z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí
soudu. Z uvedené ústavní maximy, ve spojení se zákonnou podmínkou
trvání vazby pouze v nezbytně nutné době, jakož i ve spojení
s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným ve věci sp. zn. Pl. ÚS
4/94, časové vymezení vazby, resp. jejího prodloužení, v konkrétní
věci musí být i konkrétně, po náležitém zdůvodnění, stanoveno
a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Doba stanovená zákonem dle
uvedeného ustanovení Listiny představuje maximální zákonnou
hranici délky trvání vazby (a tedy omezení osobní svobody),
v žádném případě však po konstatování důvodnosti vazby v soudním
rozhodnutí není automatickým vymezením délky jejího trvání. Je
úkolem soudů při rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení,
stanovit i dobu jejího trvání v konkrétním případě. Ústavní soud
opakovaně v této souvislosti zdůrazňuje tu skutečnost, že při
rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného
vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v jejichž důsledku
v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit, a tedy rozhodování
o prodloužení vazby je proto postupem, na který nutno vztáhnout
vyšší požadavky, než na rozhodování o vazbě.
Z tohoto důvodu je úkolem soudů při vrácení věci k došetření
státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby
speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním
právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8
odst. 5 Listiny, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být
další prodlužování vazby odůvodňováno, kromě existence vazebních
důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení [§188
odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Jinými slovy, do jaké míry může závažné
pochybení státu odůvodňovat další trvání tak závažného omezení
osobní svobody, jakým je vazba.
Po vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem nezačíná
nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu přípravného
řízení (§191 odst. 2 tr. ř.). Jelikož se věc vrací do stavu
přípravného řízení a nezačíná přípravné řízení nové, vyplývá
z toho, že rovněž v případě dalšího trvání vazby (o čemž je
v případě předběžného projednání obžaloby obligatorně rozhodováno
- §192 tr. ř.) se bez jakýchkoli pochybností jedná o omezení
osobní svobody, které v daném okamžiku nezačíná, nýbrž pokračuje,
a to ve stadiu přípravného řízení. Z tohoto důvodu se na něj
vztahuje časové vymezení, vyplývající z příslušných rozhodnutí
soudů o vzetí do vazby, resp. o prodloužení vazby, a to právě ve
vztahu k prvotnímu omezení osobní svobody. Pokud se soudy
v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat
tím, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které
skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba
provést (§191 odst. 1 tr. ř.), a ve vazebních věcech zároveň
rozhodnout o dalším trvání vazby, není možné z pohledu čl. 8 odst.
5 Listiny a §71 odst. 2 tr. ř. tak učinit bez konkrétního
stanovení nezbytně nutné doby vazby.
Skutečnost, že je běžnou praxí podávání obžaloby státním
zastupitelstvím soudu ve lhůtě kratší než je 15 dní před uplynutím
vazby, není a ani nemůže být argumentem porušování základních práv
a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení čl.
8 odst. 5 Listiny, Ústavní soud ústavní stížností napadené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno
33/97, zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Zamítnutí návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, Ústavní soud
odůvodňuje opakovaně zdůrazňovanou zásadou minimalizace zásahů do
pravomoci jiných orgánů, tj. postupem, dle kterého v případě
dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutno volit pouze
taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež
v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.
Ústavní soud v řízení o předmětné ústavní stížnosti nepřiznal
J. Ch. postavení vedlejšího účastníka, jelikož pouze zájem na
možné právní argumentaci Ústavního soudu v případě posuzování
obdobné věci nezakládá právní zájem na věci ve smyslu §76 odst.
3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně 13. listopadu 1997