Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 159/97 [ usnesení / ZAREMBOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.159.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1997:4.US.159.97
sp. zn. IV. ÚS 159/97 Usnesení IV. ÚS 159/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., proti usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 262/97, ze dne 11. 3. 1997, a sp. zn. 44 To 351/97, ze dne 28. 3. 1997, a jim předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3.2.1997 a 13.2.1997 téže sp. zn. Nt 2049/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora uvedených čtyř rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 262/97, ze dne 11. 3. 1997, byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 2049/97, ze dne 3. 2. 1997, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele do 17. 4. 1997. Usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 351/97, ze dne 28. 3. 1997, pak byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 2049/97, ze dne 13. 2. 1997, jímž tento soud zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 2380/95, ze dne 24.6.1995, s tím, že se do doby trvání vazby započítává výkon předchozí vazby od 24. 6. 1992 do 12. 5. 1993. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které požadoval započtení celé jeho předchozí vazby od 24. 6. 1992 do 27. 4. 1995. Městský soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 44 To 1114/95, ze dne 1. 9. 1995, stížností napadené usnesení zrušil s tím, že do doby trvání vazby nezapočetl z předchozí vazby dobu žádnou. Tímto rozhodnutím byl podle názoru stěžovatele porušen zákon, a proto stěžovatel podal dne 23. 10. 1995 ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona. 0 tomto podnětu nebylo dosud rozhodnuto, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práv 2 IV. ÚS 159/97 zaručovaných čl. 38 odst. 2 Listiny. Je toho názoru, že je ve vyšetřovací vazbě držen kontinuitně od 24. 6. 1992, tedy po dobu téměř 5 let, čímž je dotčeno jeho základní právo zaručené v č1. 8 odst. 2 Listiny, který ukládá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Obdobně i podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy nesmí být nikdo zbaven svobody kromě případů v tomto článku uvedených. Podle usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl vzat do vazby a které započetlo do doby trvání vazby pouze část předchozí vazby od 24. 6. 1992 do 12. 5. 1993, měl tehdy, vzhledem k tomu, že rok vazby vypršel již dne 5. 8. 1995, státní zástupce podat před skončením jednoroční lhůty trvání vazby návrh na prodloužení trvání vazby, což neučinil, přičemž toto usnesení bylo zrušeno až 1. 9. 1995. Stěžovatel nicméně trvá na započtení celé předchozí vazby do doby trvání stávající vazby. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 22/94, ze dne 20. 2. 1995, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže a trestným činem porušování domovní svobody a odsouzen ke trestu odnětí svobody na 3 roky, do něhož mu byla započítána doba strávená ve vazbě od 24. 6. 1992 do 27. 4. 1995, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon. Stěžovatelovo odvolání však bylo rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 119/95, ze dne 27. 4. 1995, zamítnuto. Stěžovatel proto podal i v tomto případě podnět ke stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti, o němž dosud nebylo taktéž rozhodnuto. Stěžovatel je přesvědčen, že do stávající vazby měla být započtena celá předchozí vazba od 24. 6. 1992 do 27. 4. 1995, je tedy držen ve vazbě po dobu delší než připouští zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), a proto navrhuje, aby stížností napadená usnesení byla Ústavním soudem zrušena. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojenými spisy Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 2049/97 a Nt 2141/97, konstatoval, že meritum ústavní stížnosti představuje otázka délky doby trvání vazby, která podle názoru stěžovatele překračuje zákonem stanovenou dobu a zakládá tak porušení jeho základního práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud zaměřil především na důvodnost výslovně stěžovatelem uplatněných námitek, týkajících se otázky započtení vazby. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. Nt 221/92, ze dne 25. 6. 1992, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 Nt 3889/92, ze dne 23. 7. 1992. V průběhu této vazby bylo proti stěžovateli nejprve vedeno společné řízení, a to řízení pro trestný čin krádeže a trestný čin porušování domovní svobody a řízení pro trestný čin vraždy. Usnesením vyšetřovatele ze dne 12. 5. 1993 bylo ze společného řízení vyloučeno řízení pro trestný čin vraždy. Stěžovatel byl tedy v řízení pro trestný čin vraždy ve vazbě v době, kdy se vedlo společné řízení, tedy od 24. 6. 1992 do 12. 5. 1993. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 22/94, ve spojení s rozsudkem Městské soudu v Praze, sp. zn. 9 To 119/95, ze dne 27. 4. 1995, však byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže a trestným činem porušování domovní svobody a odsouzen za tyto trestné činy a dále za trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, jímž byl již dříve uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky. Do tohoto trestu byla stěžovateli započítána podle §38 trestního zákona vazba, kterou vykonával od 24. 6. 1992 do 27. 4. 1995. Doba strávená ve vazbě v rámci společného řízení, která byla po vyloučení řízení pro trestný čin vraždy ze společného řízení a odsouzení stěžovatele za ostatní výše uvedené trestné činy započítána do uloženého trestu odnětí svobody, se však již do doby trvání vazby v řízení pro trestný čin vraždy, uvedené v ustanovení §71 trestního řádu, nezapočítává. Ústavní soud se v tomto závěru neodchyluje od judikatury obecných soudů (viz rozhodnutí č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě byl trest vykonán vazbou a takto do uloženého trestu započítanou vazbu nelze proto již započíst do doby trvání 3 IV. ÚS 159/97 vazby v řízení vedeném pro trestný čin vraždy. Dobu trvání vazby v řízení vedeném pro trestný čin vraždy je proto třeba počítat ode dne 24. 6. 1995, tj. kdy byl stěžovatel vzat do vazby po výkonu trestu odnětí svobody usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 2380/95, ze dne 24. 6. 1995, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 1114/95, ze dne 1. 9. 1995. Toto usnesení Městského soudu v Praze, které nezapočetlo a započíst nemohlo předchozí vazbu do doby trvání stávající vazby, je rozhodnutím pravomocným i přes stěžovatelem podaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona a stěžovatel by ho mohl ústavní stížností napadnout pouze ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Stížnost pro porušení zákona ( a tím méně pak podnět k jejímu podání) jako mimořádný opravný prostředek není podle ustálení judikatury Ústavního soudu považována za poslední prostředek k ochraně práva, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně podat stížnost pro porušení zákona. V případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze k postupu ministra spravedlnosti namítat dotčení stěžovatelova základního práva obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, byl návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. prosince 1997 JUDr. Ev Zarembová soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:4.US.159.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 159/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 12. 12. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 5. 1997
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Zarembová Eva
Napadený akt  
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy  
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-159-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30526
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-29