Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 161/9 SbNU 389 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.195.97

sp. zn. IV. ÚS 195/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. 12. 1997 v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti M. Š., bytem S., a M. T., bytem R. H., oba zastoupeni JUDr. J. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 1997, č. j. 10 Ca 137/97-22, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. J. H., jako účastníka řízení, a města T. a Pozemkového fondu ČR jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 1997, č. j. 10 Ca 137/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Táboře ze dne 20. 2. 1997, č. j. PÚPr/683/97-Ri (UZ 3022) č. 0838, se z r u š u j í . Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 4. 6. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Táboře ze dne 20. 2. 1997, č. j. PÚPr/683/97-Ri (UZ 3022) č. 0838. Krajský soud po přezkoumání správních rozhodnutí zjistil, že povinnou osobou k vydání nemovitostí (část parcely 758/4 zastavěná plocha o výměře 85m2, část zahrady 758/1 o výměře 125m2 a část zahrady 941/3 o výměře 1026m2 v k.ú. K. u T.) bylo město T., které předmětné pozemky prodalo fyzické osobě s účinky k 21. 7. 1994 a teprve dne 24. 4. 1995 obdrželo od stěžovatelů výzvu k vydání pozemků. Na základě toho pak dospěl soud k závěru, že podle ustanovení §14a zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nelze věc vydat, neboť ji po 1. 9. 1993 nabyla do vlastnictví jiná osoba nežli stát. Současně soud konstatoval, že oprávněné osoby mohou požadovat náhradu za nevydávané pozemky, a to podle ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že dne 30. 6. 1992 v souladu s ustanovením §9 zákona č. 229/1991 Sb. uplatnili u Okresního úřadu -pozemkového úřadu- v Táboře nárok na vrácení veškerého majetku. Vzhledem k tomu, že nebyla k dispozici identifikace parcel, bylo vyzváno město T. jako povinná osoba k uzavření dohody teprve poté, co se dozvěděli, že nemovitost (část parcely 758/4 dříve označené 77/1) by měla být v držení města T.. Tato konkretizovaná výzva byla městu doručena dne 24. 4. 1995. Později pak zjistili, že město T. v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. prodalo dne 20. 7. 1994 pozemkové parcely L. H., v jehož prospěch bylo pak dne 2. 8. 1994 zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo. Vycházeli však z toho, že kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1994 bude považována za absolutně neplatný právní úkon. Stěžovatelé proto nesouhlasí s právním hodnocením věci a zastávají názor, že ustanovení §14a zákona č. 30/1996 Sb. lze aplikovat jen na případy platného převedení majetku. Krajský soud v Českých Budějovicích, jak tvrdí stěžovatelé, tak svým postupem porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť se v daném případě neřídil ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Dále pak namítají porušení práva na spravedlivé projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když krajský soud ve všech předchozích řízeních, neboť předmětnou věc projednával celkem třikrát, jednal bez účasti navrhovatelů a zaujal právní názor bez jejich osobního výslechu. V interpretaci ustanovení §14a zákona č. 30/1996 Sb. pak stěžovatelé spatřují porušení zásady rovnosti garantované v čl. 1 Listiny a dále porušení čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť krajský soud nerespektoval závěry nálezů Ústavního soudu, na základě kterých byla novela zákona o půdě (zákon č. 30/1996 Sb.), přijata. Při jednání dne 11. 12. 1997 doplnila právní zástupkyně stěžovatelů podání listinou - dopisem Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Táboře ze dne 13. 1. 1995, který považuje za jednoznačný důkaz o tom, že teprve tímto byly označeny povinné osoby, mimo jiné i město T., a teprve poté tedy mohli stěžovatelé tyto osoby vyzvat k uzavření dohody. K uzavření těchto dohod také došlo, s výjimkou města T. a s výjimkou Správy a údržby silnic T., kde ovšem vydání bránilo zastavění pozemků. Současně vyslovila přesvědčení, že město o uplatněném restitučním nároku vědělo před uzavřením kupní smlouvy, o čemž svědčí i nezvykle krátký čas mezi uzavřením smlouvy a zápisem vkladu do katastru. Ze všech těchto důvodů navrhli stěžovatelé, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejších účastníků a zároveň si vyžádal soudní a správní spisy, s jejichž obsahy se seznámil. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 1997 nesouhlasí s námitkou stěžovatelů ohledně ustanovení §14a zákona č. 30/1996 Sb., neboť vychází z názoru, že věta první ustanovení §14a má obecnou platnost a od 1. 2. 1996 ji lze aplikovat pro řešení restitučních nároků všech oprávněných osob, stejně tak jako u věcí po 1. 9. 1993 privatizovaných. Zákon č. 30/1996 Sb. je zákonem později vydaným než zákon č. 229/1991 Sb., a proto je třeba ustanovení §14a při aplikaci dát přednost před ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud jde o uplatnění nároku, předsedkyně senátu uvedla, že povinná osoba nebyla vyzvána způsobem uvedeným v ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a proto se nemohla ani řídit ustanovením §5 odst. 3 cit. zákona. Vzhledem k tomu, že nebyl zpochybňován restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., mají stěžovatelé možnost uplatnit nároky podle §18a cit. zákona. Závěrem pak předsedkyně senátu odmítá tvrzení stěžovatelů, že by nebyly soudem respektovány nálezy Ústavního soudu. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastník Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Táboře ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 1997 uvedl, že souhlasí s názorem stěžovatelů, a proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku. K tomuto vyjádření však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť vedlejší účastník se svého postavení v tomto řízení současně výslovně vzdal. Druhý vedlejší účastník Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření ze dne 25. 11. 1997, podepsaném vedoucím územního pracoviště v Táboře Ing. S., uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem stěžovatelů a souhlasí s jejich návrhem obsaženým v ústavní stížnosti. Město T. se jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ústavní soud z obsahu správního spisu zjistil, že restituční nároky stěžovatelů byly soudem projednávány opakovaně (rozsudky KS v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 327/96 ze dne 28. 8. 1996 a sp. zn. 10 Ca 1/97 ze dne 22. 1. 1997). Po prostudování spisů sdílí Ústavní soud názor vyslovený v rozsudku 10 Ca 1/97, tj. že restituční nárok byl řádně a včas uplatněn, jakož i názor, že o žádosti stěžovatelů bylo nezbytné rozhodnout autoritativně podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Jádrem ústavní stížnosti je tedy otázka, do jaké míry lze akceptovat právní názor, který soudy zaujaly pokud jde o výklad ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, jakož i otázka, zda vydání majetku brání ustanovení §14a tohoto zákona, resp. zda toto ustanovení lze vůbec aplikovat vůči oprávněným osobám, které svůj nárok na zemědělský majetek uplatnily před novelizací provedenou zákonem č. 30/1996 Sb. K tomu je třeba doplnit, že pokud by existoval Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, příslušela by případná korekce právního názoru krajského soudu nepochybně jemu. Za situace, kdy tento soud zřízen není, nezbývá Ústavnímu soudu nežli opakovat stanovisko, které již zaujal dříve (např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 28/97 ze dne 25.9.1997) tj. že při neexistenci řádného ani mimořádného procesního prostředku k dosažení změny rozhodnutí v tzv. správním soudnictví, které funguje jako jednoinstanční a navíc nemá plnou jurisdikci, je jedinou formou obrany ústavní stížnost a Ústavní soud je povinen se jí zabývat, neboť nedostatky v organizaci soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Je nesporné, že ke dni uplatnění restitučního nároku bylo město T. povinnou osobou ve smyslu §5 zákona o půdě a mělo tedy i povinnosti vyplývající z ustanovení odst. 3 tohoto paragrafu - tedy i povinnost nepřevést majetek na jiného. Uplatnění nároku podle zákona o půdě samo o sobě omezuje smluvní volnost, když ze znění cit. §5 odst. 3 lze dovodit, že ode dne účinnosti zákona o půdě (tj. od 24. 6. 1991) povinná osoba nemůže věci, které jsou předmětem uplatněného nároku, převést do vlastnictví jiného a pokud by takový převod provedla, jde o neplatný právní úkon. Ústavní soud nesdílí názor, že na projednávaný případ lze aplikovat ustanovení §14a, doplněné do zákona o půdě zákonem č. 30/1996 Sb. Toto ustanovení je jednak nepochybně spojeno s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb., ale nemůže se na věc vztahovat i z toho důvodu, že by zcela evidentně jeho aplikace působila retroaktivně. V projednávané věci, přes existenci výše zmíněné blokace, došlo k prodeji nemovitostí a katastrální úřad provedl zápis vkladu do katastru. Tato skutečnost sama o sobě však nemůže být vykládána v neprospěch oprávněných osob s tvrzením, že adekvátním a zákonným řešením je poskytnutí "náhradního plnění" bez rozlišení, zda jde o osoby, jejichž oprávnění vznikla před citovaným nálezem ÚS ČR a před vydáním zákonem č. 30/1996 Sb., nebo o osoby, jejichž nároky vznikly později. Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, tj. odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle zákona č. 92/1991 Sb. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 prakticky bezcenným. Pro podporu tohoto názoru Ústavního soudu svědčí ostatně i praxe obecných soudů, kterou lze dokumentovat např. rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, publikovaným pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku zaujal soud názor, že jedním ze základních předpokladů povolení zápisu vkladu do katastru je zjištění, zda smluvní volnost účastníků není omezena. Uplatnění nároku dle zákona o půdě u pozemkového úřadu však podle soudu takovým omezením je, když z ustanovení §5 odst. 2 (nyní odst. 3) lze dovodit, že ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. od 24. 6. 1991, povinná osoba (v tomto případě rovněž obec) nemůže věci, které jsou předmětem nároku, převést do vlastnictví jiného a pokud by takový převod provedla, jde o neplatný právní úkon. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má Ústavní soud za to, že krajský soud tím, že nevyhověl odvolání stěžovatelů, poskytl ochranu stavu vytvořenému contra legem. Tím porušil čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Na druhé straně Ústavní soud nesdílí názor, že by vůči stěžovatelům došlo k porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, neboť, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 23. 4. 1997, stěžovatelům bylo umožněno předstoupit před soud osobně a obhájit svůj názor před vynesením rozsudku, který napadají ústavní stížností. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 11. 12. 1997