Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. IV. ÚS 217/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 133/9 SbNU 199 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.217.96

sp. zn. IV. ÚS 217/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. J. M., advokátem Advokátní kanceláře v P., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, ze dne 14. 5. 1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Lesů ČR, s.p., Hradec Králové, zastoupeného JUDr. E. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, ze dne 14. 5. 1996, a rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem - pozemkového úřadu, sp. zn. 3142/RPÚ/95/Fi/987, ze dne 4. 9. 1995, se z r u š u j í . Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36, odst. l, čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, ze dne 14. 5. 1996, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem - pozemkového úřadu, sp. zn. 3142/RPÚ/95/Fi/987, ze dne 4. 9. 1995, kterým tento orgán rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí přesně označených v katastrálním území R. a V. Pozemkový úřad své rozhodnutí, jak Ústavní soud zjistil z jeho spisu, který si připojil, odůvodnil v podstatě tím, že v daném případě není splněn základní předpoklad pro navrácení majetku podle zákona o půdě, kterým je přechod majetku na stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když stěžovatelkou nárokovaný nemovitý majetek byl v původním vlastnictví dr. A. S., z něhož přešel do vlastnictví státu na základě zákona č. 143/1947 Sb. s účinností ode dne 13. 8. 1947. O opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí rozhodoval, a to bez nařízení jednání, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem. Ve svém potvrzujícím rozhodnutí, jak plyne z jeho odůvodnění, k námitkám stěžovatelky týkajících se okamžiku ztráty majetku A. S. v podstatě uvedl, že považuje za nesporné, že majetek, který je předmětem řízení, přešel do vlastnictví státu podle zákona č. 143/1947 Sb. z vlastnictví dr. A. S. Tento zákon ze dne 10. 7. 1947, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 13. 8. 1947, stanovil v §1 odst. l, že vlastnictví majetku rodu S., větve tzv. primogenitury na H.n.V., pokud se tento nachází v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v odst. 2 ze zákona na zemi Českou . V §1 odst. 2 tohoto zákona pak bylo uvedeno, že majetkem podle odst. l se rozumí nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, atd., zapsaný knihovně na J. A., knížete ze S., J., knížete ze S. a dr. A. S., v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy a závazky, dále živý a mrtvý inventář se zásobami a konečně veškerý provozní kapitál. Rozsah majetku odňatého citovaným zákonem byl tedy jednoznačně vymezen §1 odst. l a 2 citovaného zákona s tím, že jde o stav majetku rozhodný ke dni 9.5.1945 (§1 odst. 3 citovaného zákona). Ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona, na který mířily stěžovatelčiny námitky, pouze předpokládalo určení, které majetkové části z odňatého majetku budou předmětem přídělového řízení a jak bude dále naloženo s lesními celky menšími než 100 ha. Soud považoval za nepochybné, že majetek, na který tento zákon dopadal, přecházel na stát ze zákona, tj. účinností zákona, tedy dnem 13. 8. 1947, a neztotožnil se s námitkami navrhovatelky, že vlastnictví přecházelo v tomto případě až zápisem do pozemkové knihy na základě intabulačního principu. Intabulace, jak Městský soud v Praze dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, byla nutná k převodu vlastnictví nemovitých věcí (§431 o.z.o. z roku 1811). Podle §1 odst. l zákona č. 143/1947 Sb. však nedochází k převodu vlastnictví, ale k jeho přechodu na zemi Českou, tedy způsobem odlišným od toho, který uvádí §431 o.z.o. Obecný zákoník občanský z roku 1811 v ustanovení §424 stanovil pouze právní důvody nabytí vlastnictví, které vlastnictví ještě neposkytovaly. Dle ustanovení §424 šlo o důvody prostředečného nabytí, spočívající ve smlouvě, v pořízení pro případ smrti, v soudcovském výroku nebo v nařízení zákona. O právě poslední případ se pak jedná v daném případě, kdy právním důvodem nabytí vlastnictví státem je zákon č. 143/1947 Sb. Obecný zákoník občanský dále v ustanovení §425 stanovil, že pouhý právní důvod neposkytuje ještě vlastnictví a že vlastnictví a všech věcných práv vůbec lze, mimo případy, které zákon stanoví, nabýti jen právním odevzdáním a převzetím. Za způsob právního odevzdání a převzetí při věcech nemovitých a při stavbách byl podle ustanovení §431 o.z.o. považován zápis nabývacího jednání do veřejných knih k tomu určených, tzv. intabulace. Je však třeba si všimnout nejen toho, že o.z.o. v ustanovení §431 hovoří výslovně o převodu vlastnictví, ale také, a zejména toho, že intabulace jako způsob převzetí nemovitého majetku vychází z ustanovení §425 o.z.o., který výslovně stanoví, že vlastnictví lze mimo případy, které zákon stanoví, nabýti jen právním odevzdáním a převzetím. Obecný zákoník občanský tedy v citovaném ustanovení nepředpokládá bezvýjimečné nabytí vlastnického práva odevzdáním a převzetím nemovitosti ve smyslu ustanovení §431, ale předesílá v případech, které zákon stanoví, i možnost jiného způsobu nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem, než uvádí ustanovení §431 o.z.o. Jinými slovy, právním odevzdáním o převzetí nemovitostí, tedy zápisem do pozemkových knih, který měl konstitutivní charakter, se nabývalo vlastnictví jen tehdy, pokud zákon nestanovil jinak. Jinými případy, které zákon stanovil, byly přechody majetku podle některých předpisů vydaných po květnu 1945, které znamenaly průlom do principu konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih. Podle nich k přechodu vlastnictví docházelo ze zákona nebo v důsledku autoritativního výroku správního orgánu nebo soudu. K takovému přechodu vlastnictví se nevyžadovalo zapsání listiny v pozemkové knize ani hmotné odevzdání nemovitosti. Záleželo také na tom konkrétním předpisu, jakým způsobem stanovil okamžik přechodu vlastnictví. Tak například pro nabývání vlastnictví k nemovitostem konfiskovaným podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, měla konstitutivní účinky přechodu vlastnictví na stát poznámka provedení výkupu v pozemkové knize. Zákon č. 142/1947 Sb. nehovoří o odnětí majetku ze zákona, ale o revizi rozhodnutí o zabrání půdy podle záborového zákona (§4 a §5) nebo o převzetí půdy (§6), a je v zákoně o půdě restitučním titulem definovaným jako "odnětí postupem podle zákona". Tím je jasně naznačeno, že nešlo o jeden konkrétní právní akt, ale celý soubor kroků (soupis majetku, zaknihování poznámky zamýšleného převzetí, až po faktické převzetí majetku státem) směřující ke změně vlastnického práva. K ní obvykle, s ohledem na zmíněný postup, došlo až v době rozhodné, tj. po 25. 2. 1948, a proto ji bylo možné jako restituční titul do ustanovení §6 zákona o půdě zařadit. Ustanovení §14 zákona č. 142/1947 Sb. pak nezakotvuje intabulaci, ale obstarání knihovního pořádku na půdě přidělené podle tohoto zákona. Také pro nabývání vlastnictví k nemovitostem konfiskovaným podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945, měl zápis v pozemkové knize rovněž význam jen z hlediska provedení knihovního pořádku podle zákona č. 90/1947 Sb. Z uvedeného srovnání je podle Městského soudu v Praze zřejmé, že do té doby platný intabulační princip včetně výjimek z něj stanovených v o.z.o. byl novými dekrety a zákony prolomen, přitom se tak nestalo v rozporu s právní úpravou způsobu nabytí vlastnictví podle §425 o.z.o. V daném případě byl právní stav ohledně majetku rodu S. nastolen zákonem, nikoliv aktem soukromoprávní povahy tak, aby bylo možné mluvit o převodu vlastnického práva. Zákon č. 143/1947 Sb. byl speciálním konfiskačním předpisem dopadajícím výlučně na majetek hlubocké větve rodu S., tzv. primogenitury na H.n.V., je tedy třeba při kvalifikaci způsobu odnětí majetku vycházet přímo ze znění tohoto zákona. Přechod vlastnictví je zde výslovně zmíněn v ustanovení §1 odst. 1 tak, aniž by bylo řečeno, že se tak děje vkladem vlastnického práva do pozemkových knih. Pokud se stěžovatelka odvolává na ustanovení §4 citovaného zákona, je třeba vidět, že toto ustanovení upravuje jen způsob provedení knihovního zápisu vkladem vlastnického práva pro zemi Českou, nelze z něj však dovodit (a to ve smyslu textu zákona i uvedeného výkladu o průlomu do intabulačního principu) konstitutivní účinky právního stavu tímto zákonem založeného. Datum účinnosti zákona č. 143/1947 Sb. je tedy rozhodujícím časovým okamžikem pro změnu vlastnického práva proto, že v ustanovení §1 odst. l citovaného zákona se výslovně stanoví, že vlastnictví majetku přechází ze zákona na zemi Českou. Jde tedy o přechod vlastnictví ex lege a k přechodu vlastnictví dochází dnem účinnosti tohoto zákona. Uvedený zákon co do způsobu přechodu vlastnického práva k majetku stanovenému v tomto zákoně nelze podle názoru Městského soudu v Praze srovnávat se zákonem č. 142/1947 Sb., podle něhož přecházelo vlastnické právo k zemědělskému majetku na stát na základě jiných právních skutečností než ze zákona (výměrů státních orgánů vymezujících okruh původních vlastníků půdy a rozsah odnímaného majetku faktickým převzetím), proto i právní účinky obou zákonů jsou různé bez ohledu na závěrečné klauzule o účinnosti těchto zákonů, na které stěžovatelka v opravném prostředku poukazuje. Městský soud v Praze tedy uzavírá, že použití zákona o půdě je v daném případě vyloučeno proto, že tento přechod vlastnictví nespadá do rozhodného období, došlo k němu před 25. 2. 1948, použití zákona č. 243/1992 Sb. je pak vyloučeno proto, že tento zákon, ačkoliv se vztahuje na pozbytí majetku před 25. 2. 1948, netýká se jiného majetku než toho, kterého vlastník pozbyl dle dekretu č.12 nebo 108 z roku 1945, a nelze jej proto rozšiřovat na majetek odňatý dle zákona č. 143/1947 Sb. Z uvedených důvodů pak soud považoval za nadbytečné posuzovat, zda u stěžovatelky jsou splněny i ostatní podmínky zákona, týkající se její osoby jako osoby oprávněné ve smyslu §4 zákona o půdě, tj. otázky osvojení otce stěžovatelky dr. A.S. V ústavní stížnosti, směřující proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatelka především namítá, že rozsudek je nesrozumitelný, neboť jeho výrok je v absolutním rozporu s odůvodněním, z rozhodnutí soudu tak není zřejmo, jak vlastně soud chtěl rozhodnout. Pro případ, že by toto rozhodnutí bylo vykládáno v její neprospěch, vytýká dále soudu, že v průběhu řízení nevyhověl jejímu návrhu na přerušení soudního řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na posouzení platnosti zákona č. 143/1947 Sb. Tímto postupem soud porušil ústavní zásady vykonávat soudní moc takovým způsobem, který ochraňuje základní práva a svobody, aniž bral také ohled na příslušná ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a prvního Protokolu k Úmluvě, které jsou podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Vyjadřuje dále nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu v jiné její restituční věci, kdy uplatnila nárok na vydání budovy známé jako "Štekl" a kdy její ústavní stížnost byla odmítnuta. Její stížnost podaná s odvoláním na porušení čl. 6 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proti rozhodnutí Ústavního soudu byla sice Evropskou komisí pro lidská práva odmítnuta, ona se však hodlá v uvedené věci obrátit na Výbor pro lidská práva v Ženevě, na jehož rozhodnutí ve věci "Šimůnek" a závěry tam uvedené současně také odkazuje. K důvodům Městského soudu v Praze uvedeným v jeho rozhodnutí pak stěžovatelka uvádí, že zákon č. 143/1947 Sb. nehovoří o tom, že k převodu majetku není třeba intabulace, a proto je a contrario jasné, že stanovil pro převod majetku intabulaci v souladu s tehdy platným občanským právem. Tato intabulace byla prováděna po 24. 2. 1948, tedy během rozhodného období uvedeného v §4 odst. l zákona o půdě. Nedávno získané důkazy podle ní také jasně dokazují, že bývalé příslušné orgány státní správy chápaly podmínku intabulace v souvislosti se zákonem č. 143/1947 Sb. jako nutnou podmínku k převodu příslušného majetku, což je patrno z pozemkových knih. Poukazuje na politické pozadí, které vedlo k přijetí uvedeného zákona, jehož vydání bylo motivováno touhou české vlády postihnout majetek h. větve S., a rozvádí podrobně argumenty, pro které by měl být tento zákon jako protiústavní zrušen. Tento zákon také podle jejího názoru představuje v historii českého zákonodárství výjimečný akt i tím, že nebyl obecně aplikován, byl a je diskriminačním aktem přímo namířeným proti jedné větvi jedné rodiny, aniž se vůbec snažil předstírat, že byl vydán ve veřejném zájmu nebo jako spravedlivý trest. V porovnání se zákonem č. 142/1947 Sb. byl také zákonem mnohem tvrdším, neboť odnímal v podstatě bez náhrady veškerý majetek. V této souvislosti pak stěžovatelka uvádí, že zákon č. 142/1947 Sb. mohl být použit i v případě majetku h. větve S., přesto však byl majetek zabrán samostatným zákonem. Rozborem textu zákona č. 143/1947 Sb.pak dospívá k závěru, že majetková práva nebyla automaticky převedena dnem vyhlášení zákona, když tento zákon byl pouze právním titulem k převodu vlastnictví na zemi Českou a převod se měl uskutečnit až po vkladu vlastnického práva do pozemkových knih na žádost Zemského národního výboru v Praze. Dokumenty z tehdejší doby také ukazují, že příslušné orgány uvedeným způsobem také zákon č. 143/1947 Sb. interpretovaly. Jednaly na základě skutečnosti, že převod vlastnického práva se mohl uskutečnit pouze v souladu s ustanovením §4 citovaného zákona a platného občanského práva, které vycházelo ze základního principu, že vlastnictví k věcem nemovitým přechází z jednoho vlastníka na druhého registrací tohoto práva v pozemkovém registru a toto se mohlo stát pouze po ukončení národní správy. Tato byla na veškerý majetek zavedena 26. 6. 1945, zákonem č. 143/1947 Sb. zrušena nebyla a zůstala v platnosti až do 31. 5. 1948. V této souvislosti poukazuje také stěžovatelka na znění ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb., jakož i na přiloženou korespondenci, z níž podle ní vyplývá, že jak Ministerstvo zemědělství, tak Zemský národní výbor, jako reprezentanti země České, na správě majetku až do května 1948 neměly zájem. Teprve dne 23. 5. 1948 se konala oficiální slavnost, na níž se země Česká ujala držby majetku. Dne 31. 5. 1948 pak byla národní správa zrušena. Dovozuje tedy, že mezi 13. 8.1947, kdy byl zákon vyhlášen, a 31. 5. 1948, kdy byla zrušena národní správa, nemohlo být vlastnické právo náležející dr. A.S. převedeno na zemi Českou podle zákona č. 143/1947 Sb. Odkazuje dále na přiložené kopie a výpisy z oficiálních záznamů z období mezi 23. 9. 1947 a 24. 11. 1947, tyto záznamy podle ní dokazují, že krajský civilní soud společně se Zemským národním výborem v Praze nepovažoval samotné vyhlášení zákona za právní důvod k převodu majetku na zemi Českou. Výkon držby a úkon intabulace byly považovány pro převod majetku za nezbytné. Naproti tomu pak zdůrazňuje, že Zemský národní výbor v Praze požádal o provedení vkladu ve prospěch země České v srpnu 1948 a soudy tuto intabulaci provedly. Upozorňuje na to, že ve čtyřech okresech jsou údaje o provedení intabulace ve prospěch země České v časovém období od 6. 8. 1948 do 20. 10. 1948 a že část majetku byla konfiskována již na základě konfiskačních dekretů prezidenta republiky z roku 1945. V doplňcích k ústavní stížnosti pak stěžovatelka dále rozvádí již uvedené argumenty, popisuje chování a postoje dr. A.S. za okupace i před ní, odkazuje na doklady, jimiž prokazuje platnost osvojení jejího otce dr.A.S., opětovně rozvádí důvody svědčící podle ní o neústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., a to již v době jeho vydání, v této souvislosti upozorňuje také na to, že tento právní předpis nesplňuje požadavek obecnosti právní normy a podle jejího názoru je i přes svou formu správním aktem, kterým byl vyvlastněn majetek h.větve S. Uvádí dále, že její právní názor týkající se otázky doby přechodu vlastnického práva podporuje také možná analogie se zákonem č. 215/1919 Sb. (záborový zákon) a zákonem č. 329/1920 Sb. (náhradový zákon) s tím, že shodný názor ohledně časového okamžiku přechodu vlastnického práva podle zákona záborového a náhradového vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu č. 166/1995 Sb., ve kterém řešil otázku časového přechodu vlastnického práva podle zákona č. 142/1947 Sb., kdy uvedl, že podle uvedeného zákona docházelo k převodu vlastnického práva na stát teprve okamžikem vkladu vlastnického práva do příslušné evidence. Vzhledem k tomu, že zákon č. 142/1947 Sb. je srovnatelný se zákonem č. 143/1947 Sb., musí být tento časový okamžik rozhodný i pro přechod vlastnického práva i podle tohoto zákona. Tvrdí dále - a k tomuto tvrzení také přiložila písemné doklady (z nichž některé měl k dispozici již pozemkový úřad, jak je patrno z obsahu jeho spisu) - že veškerý majetek h. větve S. byl ještě před vydáním zákona č. 143/1947 Sb. v plném rozsahu konfiskován na základě dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945. Přitom jak uvádí, jí není známo, že by Zemský národní výbor v Praze proti těmto konfiskacím podal námitky ve smyslu ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 143/1947 Sb. Z uvedeného pak v obsáhlém následujícím rozboru dovozuje, že jí vedle nároku na vydání předmětných nemovitostí podle zákona o půdě přísluší, a to v prvé řadě, nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb., kterýžto nárok uplatňovala vedle nároku podle zákona o půdě od samého počátku. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze, eventuálně i rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem - pozemkového úřadu, bylo zrušeno, zákon č. 143/1947 Sb. byl prohlášen za neplatný, a zároveň navrhla zrušení části ustanovení §4 odst. l zákona o půdě. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření se zaměřil především na námitku stěžovatelky týkající se nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí. Přiložil zároveň své rozhodnutí, sp. zn. 28 Ca 395/95, ze dne 14. 5. 1996, jímž zrušil rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích, týkající se rovněž restitučního nároku stěžovatelky. S odkazem na toto své rozhodnutí v jiné věci stěžovatelky pak dále vysvětluje, že zřejmě u stěžovatelky či jejího právního zástupce došlo ke spojení a záměně částí dvou různých rozsudků. K věcnému obsahu ústavní stížnosti pak Městský soud v Praze zcela odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Palivový kombinát, s. p. v Ústí nad Labem, Pozemkový fond ČR a Okresní úřad v Ústí nad Labem - pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly, vedlejší účastník Lesy ČR, s.p., Hradec Králové, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Především je třeba uvést, že řízení o této ústavní stížnosti stěžovatelky bylo s ohledem na spojené návrhy stěžovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. a části ustanovení §4 zákona o půdě přerušeno. Oba uvedené spojené návrhy byly usneseními Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, ze dne 13. 5. 1997, odmítnuty, a to první z nich podle §43 odst. l písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., druhý pak podle §43 odst. l písm. c) zákona č. 182/ 1993 Sb. Po vydání uvedených usnesení Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti a poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a jejích doplňků, vyjádřením účastníka řízení a obsahem spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, jakož i s obsahem spisu Okresního úřadu v Ústí nad Labem - pozemkového úřadu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jakkoliv totiž Ústavní soud ve zcela obecné rovině souhlasí s právními závěry Městského soudu v Praze uvedenými v napadeném rozsudku, týkajícími se otázky okamžiku ztráty vlastnického práva dr. A.S. v poměru k majetku, jehož se měl zákon č. 143/1 947 Sb. týkat, nemůže pominout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že veškerý majetek hlubocké větve S. byl konfiskován již podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945, a to ještě před účinností zákona č. 143/1947 Sb., a nabízí k tomuto svému tvrzení důkazy, z nichž některé, jak již shora uvedeno, byly obsaženy ve spise pozemkového úřadu. Tato svá tvrzení sice stěžovatelka zdůraznila teprve v řízení před Ústavním soudem, nicméně na zákon č. 243/1992 Sb. se odvolávala již v průběhu předcházejícího řízení a právě v této souvislosti nemůže Ústavní soud ponechat stranou fakt, že Městský soud v Praze vydal napadené rozhodnutí s odkazem na ustanovení §250f o.s.ř., aniž nařídil jednání. I když k vydání napadeného rozhodnutí došlo ještě před zrušením uvedeného ustanovení občanského soudního řádu nálezem Ústavního soudu, nebyla jeho aplikace v daném případě namístě s ohledem na to, že posuzovanou restituční věc rozhodně nelze považovat za jednoduchou. Vzhledem k tomu, že použití ustanovení §250f o.s.ř. v daném případě nepřicházelo v úvahu s ohledem na složitost, je třeba vycházet ze závěru, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly postupem soudu porušeny principy spravedlivého procesu, zaručované čl. 38 odst. 2 Listiny, a stěžovatelce tak byla odňata možnost uplatnit v řízení před soudem všechna svá tvrzení a z nich podle ní plynoucí právní závěry. Za této situace a při vědomí toho, že dekrety prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945, které spadají pod režim zákona č. 243/1992 Sb., se konfiskoval majetek ve prospěch československého státu na rozdíl od zákona č. 143/1947 Sb., který zabíral majetek h.větve S. pro zemi Českou, proto nezbylo, než napadený rozsudek, který se z pohledu stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných tvrzení, týkajících se konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 a důsledky z toho plynoucími, nezabýval, a to ani skutkově ani právně, zrušit, když Ústavní soud sám tato tvrzení, aniž je předtím zhodnotil soud obecný a pozemkový úřad, posuzovat nemohl. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl podle §82 odst. l, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. tak, jak je ve výroku nálezu uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. října 1997