ECLI:CZ:US:1997:4.US.235.96
sp. zn. IV. ÚS 235/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 877/95, ze dne 18. 6. 1996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 877/95, ze dne
18. 6. 1996, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. l Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), zrušení rozsudku shora označeného. Tímto
rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení, čj. 305 713 480/DO, ze dne 8. 11.
1995, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky uplatněná podle
§3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č.
77/1995 Sb.Česká správa sociálního zabezpečení - v tomto řízení
vedlejší účastník - jak plyne z jejího rozhodnutí, neměla
pochybnosti o tom, že k úmrtí otce stěžovatelky pana Z.P. došlo
následkem utrpení prožitého v koncentračním táboře a v souvislosti
s jeho vězněním, za rozhodující pro své rozhodnutí však považovala
to, že otec stěžovatelky zemřel dne 12. 5. 1945 v nemocnici, tedy
podle názoru vedlejšího účastníka nikoliv za okolností stanovených
v uvedeném ustanovení.
O podaném opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí
vedlejšího účastníka rozhodoval Vrchní soud v Praze, který
vycházel ze zjištění, že otec stěžovatelky je postiženým občanem
(§2 zákona č. 217/1994 Sb.) a stěžovatelka je jeho dcerou, která
ke dni jeho úmrtí nedosáhla věku 18 let, při svém rozhodování však
zaujal názor, jak plyne z odůvodnění jeho potvrzujícího rozsudku,
že nárok na poskytnutí plnění podle §3 odst. l písm. d) uvedeného
zákona nevzniká, pokud k úmrtí postiženého došlo, byť v přímé
souvislosti s vězněním a předchozí nacistickou perzekucí, avšak
v době, kdy postižený občan již nebyl vězněm nacistického vězení,
a to proto, že v té době již vězení nebylo pod nacistickou
správou, bylo osvobozeno nebo kdy k úmrtí došlo sice bezprostředně
po osvobození tábora, ale mimo něj v nemocnici. Z hlediska zákona
proto, podle názoru v uvedeném rozhodnutí vyjádřeného, nemá pro
poskytnutí jednorázové peněžní částky význam skutečnost, že
k úmrtí došlo na území Německa, popřípadě i přímo v bývalém
koncentračním nebo internačním táboře, který postižený ani
neopustil, jestliže tento tábor byl v den úmrtí již osvobozen,
nebo v nemocnici, kam byl převezen k léčení. Soud proto učinil
závěr, že žádosti stěžovatelky podle §3 odst. l písm. d) zákona
č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., vyhovět nelze,
když její otec nezemřel za okolností vymezených tímto ustanovením
zákona.
Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze směřuje
ústavní stížnost stěžovatelky, která v podstatě namítá, že
k tvrzenému porušení rovnosti v právech zaručené čl. l Listiny
došlo v důsledku nesprávného a smyslu zákona odporujícího výkladu
ustanovení §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění
zákona č. 77/1995 Sb., podaného Vrchním soudem v Praze.
Stěžovatelka je toho názoru, že soud je při svém rozhodování vázán
nejen jednotlivými ustanoveními uvedeného zákona, ale také
souvislostmi mezi nimi existujícími a smyslem zákona, který buď
z těchto souvislostí vyplývá, anebo je ve formě preambule zákona
výslovně vyjádřen. Preambule zákona č. 217/1994 Sb. pak jasně
signalizuje, že jakýkoliv výklad zákona, který by vyvolával další
křivdy nebo nerovnost, odporuje jeho smyslu. Vyjádření určité
omezenosti nároků v názvu zákona - jde o zákon o poskytnutí
jednorázové peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce
- podle ní nelze vykládat tak, že činí rozdíl mezi občany, kteří
z věcného hlediska patří do druhově stejné skupiny. V další části
ústavní stížnosti se pak stěžovatelka zabývá výkladem pojmů
užitých zákonodárcem v ustanovení §3 odst. l písm. d) citovaného
zákona, přitom dospívá k závěru, že pro posouzení toho, zda to
které zařízení je či není koncentračním táborem, je nutno brát
v úvahu pouze objektivní situaci vězňů, nikoliv fakt, že správu
tábora převzala spojenecká vojska. Uvádí dále, že soud se
nezabýval otázkou, v jakém prostředí a za jakých konkrétních
okolností její otec zemřel, ve shora uvedených souvislostech se
však stěžovatelce nejeví ani podstatným to, že konkrétním místem
úmrtí byla nemocnice. Jestliže umístění jejího otce tam bylo
důsledkem skutečnosti, že byl vězněm koncentračního tábora nebo
věznice, pak také zemřel jako vězeň koncentračního tábora.
Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno, zároveň však
s ohledem na to, že toto rozhodnutí má svůj původ v ustanovení §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění,
respektive v jeho části vyjádřené slovy "ve vyšetřovací vazbě,
vězeních, koncentračních a internačních táborech" a "v souvislosti
se zatýkáním", spojila s ústavní stížností návrh na zrušení
uvedené části napadeného ustanovení.
Vrchní soud v Praze, jako účastník tohoto řízení, v písemném
vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelkou
tvrzené porušení čl. l Listiny, který zakotvuje svobodu a rovnost
lidí v důstojnosti a právech, a nezadatelnost, nezcizitelnost,
nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod nelze
chápat jako porušení základních práv a svobod. Ta jsou v Listině
konkretizována v hlavě druhé a následujících, zatímco čl. l, jehož
se stěžovatelka dovolává, je systematicky zařazen do hlavy první
jako obecné interpretační ustanovení vyjadřující základní zásady
uplatňované v právním státě. Poukazuje dále na to, že právní
názor, z něhož soud při rozhodování o opravném prostředku
vycházel, je zřejmý z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zastává názor,
že ustanovením §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb.,
v platném znění, byl právě v souvislosti s názvem a preambulí
zákona vyjádřen osobní a věcný rozsah této normy a výklad soudem
učiněný ohledně slovního spojení "zemřelých ve vyšetřovací vazbě,
vězeních, koncentračních a internačních táborech nebo
v souvislosti se zatýkáním" právě umožňuje podle objektivních
zjištění přiznat odškodnění všem za stejných podmínek. Nelze zde
proto hovořit o nerovnosti, neboť hranice mezi "ještě ano" a "už
ne" je dána objektivní skutečností, tj. datem zániku statutu
nacistické káznice v tom kterém koncentračním táboře. K výkladu
rovnosti před zákonem poukazuje pak účastník řízení na nález
bývalého Ústavního soudu ČSFR, publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky
usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, jakož i na závěry
Ústavního soudu ČR vyjádřené v jeho nálezech, publikovaných pod č.
131/1994 Sb., 132/1994 Sb., a zejména pak v nálezu č. 122/1996 Sb.
S tam uvedenými závěry se Vrchní soud v Praze ztotožňuje a nad
rámec odůvodnění svého rozhodnutí pak dále konstatuje, že
s ohledem na různorodost možných způsobů perzekuce, které právě
pro jejich rozmanitost nemohl zákon č. 217/1994 Sb. beze zbytku
postihnout, mělo být při tvorbě tohoto zákona uvažováno o přijetí
ustanovení o zmírnění jeho tvrdosti.
Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení pak ve
svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti k námitce
stěžovatelky o potřebě citlivé interpretace práva ve vztahu
k aplikaci pravidel dura lex sed lex připomíná, že v případě
zákona č. 217/1994 Sb. přistoupil k celé řadě výkladů extenzívní
povahy, jejichž podstatou byla právě snaha citlivě reagovat na
požadavky starých a v minulosti těžce poškozených občanů, a tedy
náležitým způsobem reflektovat širší morální rozměr normy
restituční povahy. V této souvislosti připomíná extenzivní
interpretaci ustanovení o místě uplatnění žádosti, jeho posun
k extenzivnímu výkladu pojmu československého politického vězně,
který se v průběhu aplikace uvedeného zákona postupně rozšiřoval.
Jinou věcí však je posouzení, zda postižený občan zemřel
v zařízení, které mělo v době úmrtí charakter internačního nebo
koncentračního tábora v intencích ustanovení §3 odst. l písm. d)
zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, kdy nakonec u vedlejšího
účastníka převážil názor, podle něhož je pojem koncentračního,
resp. internačního, tábora třeba vykládat v souladu s tím, zda
a do jaké míry toto zařízení v předmětné době plnilo účel, ke
kterému bylo zřízeno, a dospěl k závěru, že tato zařízení byla
podle svého účelu koncentračními, resp. internačními, tábory do té
doby, dokud v nich byla schopna nacistická administrativa
uplatňovat faktickou moc. V daném případě pak navíc nedošlo
k úmrtí vůbec na území koncentračního nebo internačního tábora
a za této situace se vedlejší účastník domnívá, že si nepočínal
necitlivě, pokud dovodil, že zmíněné zařízení mělo charakter
internačního, resp. koncentračního, tábora do té doby, než bylo
osvobozeno spojeneckými vojsky.
Především je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že spojený
návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení §3 odst. l písm.
d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, splňoval podmínky §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo řízení o ústavní
stížnosti stěžovatelky podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
přerušeno do doby rozhodnutí plenární věci - návrhu na zrušení
části shora uvedeného ustanovení.
Usnesením Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/97, ze dne 30.
9. 1997, byl pak tento spojený návrh stěžovatelky na zrušení §3
odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb.,v platném znění, s odkazem
na předchozí nálezy pléna Ústavního soudu ve věcech, uvedených pod
sp. zn. Pl. ÚS 47/95 a Pl. ÚS 23/96, odmítnut podle §43 odst.
l písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., přitom v odůvodnění usnesení
bylo v návaznosti na závěry pléna v označených věcech uvedené
konstatováno, že při vymezení podmínek, které pro vznik nároku
dalších oprávněných osob zákonodárce musel stanovit, je třeba
respektovat jeho vůli, stanovení jejich přesných hranic je však
již věcí ústavně konformní interpretace, přihlížející individuálně
ke konkrétním okolnostem případu. V posuzovaném případě ani Vrchní
soud v Praze nepochyboval o tom, že otec stěžovatelky byl
československým politickým vězněm, k jehož úmrtí došlo 12. 5.
1945 v nemocnici v důsledku útrap věznění v koncentračním táboře,
které, jak je patrno z obsahu spisu, trvalo více než pět let.
S přihlédnutím k těmto konkrétním okolnostem případu
a v návaznosti na závěr, který plénum Ústavního soudu zaujalo
v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 23/96, kdy konstatovalo, že zákon č.
217/1994 Sb. nestanoví ani pojem koncentračního tábora ani dobu
jeho existence (a stejně tak nečiní ani v poměru k internačnímu
táboru) a za tohoto stavu není zákonného podkladu pro
interpretaci, podle níž koncentrační tábor po 5. 5. 1945 již
nemohl existovat a svoboda vězně již nemohla být omezena, bylo
třeba i v tomto případě zvažovat - jak to ostatně v uvedené
plenární věci naznačila i Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření
- zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba
považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit.
V daném případě sice k úmrtí otce stěžovatelky dne 12. 5. 1945
došlo mimo koncentrační tábor v nemocnici, tento moment však lze
považovat za nahodilý (k úmrtím docházelo i v nemocnicích na půdě
koncentračních táborů), a proto také irelevantní, šlo-li
nepochybně až do doby úmrtí o pobyt nepřetržitě nucený,
bezprostředně a přímo vyvolaný předcházejícími útrapami věznění
v koncentračním táboře, který právě z důvodů smrtelné nemoci takto:
vyvolané otec stěžovatelky sám již neměl možnost svobodně opustit.
Smyslu zákona č. 217/1994 Sb. odpovídá proto podle Ústavního soudu
závěr, že i v daném případě je namístě stěžovatelce jako dceři
postižené osoby, která v době úmrtí svého otce nedosáhla věku 18
let, podle §3 odst. l písm. d) citovaného zákona plnění
poskytnout a pokud tedy Vrchní soud v Praze v dané věci vycházel
z jiného názoru, podle Ústavního soudu odporujícího smyslu zákona
č. 217/1994 Sb., neposkytl zatím právům stěžovatelky dostatečnou
ochranu, a proto bylo jeho rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst.
l Listiny Ústavním soudem zrušeno §82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb..
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. října 1997