ECLI:CZ:US:1997:4.US.297.97
sp. zn. IV. ÚS 297/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.K. a J.K., oba zastoupeni advokátkou JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, č. j. 13 Co 174/97-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým včas podaným návrhem domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 10. 1996, č. j. 15 C 164/95-14, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů, jímž se ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, domáhali finanční náhrady každý ve výši Kč 60 000,-. Oba soudy dospěly v souzené věci shodně k závěru, že žalobci nesplňují podmínku státního občanství a že jejich nárok byl uplatněn opožděně. Stěžovatelé se neztotožňují s těmito závěry, neboť jsou přesvědčeni, že občanství České republiky nikdy neztratili, když nepožádali o propuštění ze státního svazku, nikdy jim nebylo odebráno, a proto mají nejen občanství S., ale jsou i státními občany České republiky. V této souvislosti poukazují na Úmluvu o naturalizaci uzavřenou mezi Československem a S., vyhlášenou pod č. 16/1929 Sb., která podle současné americké judikatury není platná. Pokud však, jak dále argumentují, by byla považována za platnou, jsou přesvědčeni, že podmínka státního občanství pro úspěšné uplatnění restitučního nároku odporuje Ústavě i Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když by jako občané jiného státu byli diskriminováni v možnosti získání náhrady za protiprávně odňatý majetek.
Stěžovatelé ohledně lhůty pro podání písemné žádosti o finanční náhradu uvádějí, že se jedná o lhůtu, která odporuje Ústavě, Listině a nálezům č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. Argumentují tím, že po zrušení podmínky trvalého pobytu pro oprávněné osoby měly být nově upraveny i lhůty, obdobně jako se to stalo u zákona č. 229/1991 Sb. zákonem č. 30/1996 Sb.
Soudce zpravodaj si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 164/95.
Soudce zpravodaj po posouzení ústavní stížnosti a soudního spisu, s jehož obsahem se seznámil, dospěl k závěru, že podání ústavní stížnosti je neopodstatněné. Je třeba poukázat na to, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou zcela totožné s argumenty uváděnými v průběhu předcházejícího soudního řízení, k nimž obecné soudy zaujaly na základě zjištěného stavu své právní závěry. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, není jeho úkolem revidovat rozhodnutí obecných soudů, neboť není těmto soudům nadřízen, ale jeho úkolem je chránit ústavnost. Je nepochybné, že při uplatnění restitučních nároků, nevyjímaje ani uplatnění finančních náhrad, je nutné prokázat splnění zákonných podmínek a respektovat tak vůli zákonodárce. Proto musí oprávněná osoba prokázat, mimo jiné, že je státním občanem ČR (dříve ČSFR). Pokud stěžovatelé tvrdili, že nikdy nepřestali být státními občany ČR (ČSFR), je třeba uvést, že toto své tvrzení v řízení před obecnými soudy žádným důkazem neprokázali.
Pokud jde o namítanou neústavnost podmínky státního občanství pro uplatnění restitučních nároků, v čemž, jak vyplývá z obsahu podané stížnosti, je spatřován hlavní důvod pro zpochybnění závěrů obecných soudů, je třeba odkázat na skutečnost, že v tomto ohledu již Ústavní soud ČR stanovisko zaujal. Stalo se tak nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, ze dne 4. 6. 1997, který je publikován pod č. 185/1997 Sb. Z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v tomto nálezu a na které soudce zpravodaj odkazuje, vyplývá zcela jednoznačně, že Ústavní soud nepovažuje podmínku státního občanství ČR (dříve ČSFR) za podmínku neústavní. Tímto názorem je soudce zpravodaj vázán.
K námitce vztahující se k neústavnosti stanovené lhůty pro podání žádosti o finanční náhradu je třeba uvést, že při neprokázání existence podmínky státního občanství ČR je tato námitka pro rozhodnutí v dané věci irelevantní.
Skutečnost, že po provedeném řízení obecné soudy nevyhověly stěžovatelům a vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud k namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny připomíná, že v řadě svých rozhodnutí již vyslovil názor, že ústavněprávní ochranu lze poskytnout zásadně jen vlastnictví již konstituovanému, nikoliv tvrzenému nároku na něj.
Z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za neústavní či nezákonné a z tohoto důvodu nemůže přisvědčit ani názoru stěžovatelů, že vůči nim došlo k namítanému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny.
Soudce zpravodaj proto rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 12. 1997
JUDr.Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj