ECLI:CZ:US:1997:4.US.421.97
sp. zn. IV. ÚS 421/97
Usnesení
IV. ÚS 421/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. prosince 1997 ve věci ústavní stížnosti ing. P.Š., zastoupeného advokátem JUDr. J.A., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, čj. 2 Cdon 1828/96-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítajícímu stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 4. 1996, čj. 12 Co 21/96-90, stěžovatel uvádí, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a to porušením článku 4 a článku 90 Ústavy ČR a dále článku 2 a článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu byla odňata možnost podat ve lhůtě dovolání, když se řídil nesprávně vyznačenou právní mocí v soudním spise, jakož i nesprávným poučením o právní moci, kterého se mu dostalo. Napadeným rozhodnutím bylo pak porušeno i jeho ústavní právo zakotvené v článku 2 odst. 4 Ústavy ČR a článku 4 Listiny. Ze všech uvedených důvodů
- 2 - IV. ÚS 421/97
domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí a současně i odložení jeho vykonatelnosti.
Z obsahu spisu 8 C 243/94 Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 30. 8. 1996. Bylo-li tedy dovolání podáno osobně teprve dne 7. 10. 1996, stalo se tak nepochybně, jak ve svém rozhodnutí konstatuje i Nejvyšší soud ČR, již po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Na uvedené skutečnosti nemůže nic změnit ani, jistě nežádoucí, okolnost, že do již citovaného spisu Okresního soudu v Olomouci bylo původně vyznačeno datum 5. 9. 1996, jako datum nabytí právní moci, neboť lhůta k podání dovolání je zákonnou lhůtou, není možno ji prodloužit a také prominutí zmeškání lhůty postupem podle §58 o. s. ř. je vyloučeno (§240 odst. 2 věta první o. s. ř.). Napadeným rozhodnutím nebylo tedy podle názoru ústavního soudu porušeno žádné ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť Nejvyšší soud ČR nemohl, a také nesměl, rozhodnout jinak, než jak rozhodl. Otázka důsledků spojených s nesprávným vyznačením právní moci a odpovědnosti za toto nesprávné vyznačení vymyká se však již z rámce řízení a rozhodování o této ústavní stížnosti.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. prosince 1997
JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj