ECLI:CZ:US:1998:1.US.188.97
sp. zn. I. ÚS 188/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr.Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky E., zastoupené JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1997, č.j. 30 Ca 60/97-7, a proti usnesení krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1997, č.j. 30 Ca 60/97-16, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností v prvé řadě domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1997, č.j. 30 Ca 60/97-7, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství se sídlem v P. ze dne 10. 1. 1997, č.j. 11482-130-96, jímž byl potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu v P. ze dne 24. 10. 1996, č.j. 58398/917/96, ohledně doměření DPH za měsíc září a prosinec 1995 v celkové částce 979.000,- Kč. Při podání žaloby však žalobkyně (stěžovatelka), která nebyla osvobozena od soudního poplatku, soudní poplatek nezaplatila, a
proto ji soud písemnou výzvou ze dne 28. 2. 1997, doručenou jejímu právnímu zástupci dne 3. 3. 1997, vyzval, aby soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč kolkovou známkou do 3 dnů od doručení výzvy zaplatila. Výzva obsahovala poučení, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Protože žalobkyně (stěžovatelka) ve stanovené lhůtě poplatek nezaplatila, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno s poučením, že proti němu není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka však přesto podala proti citovanému usnesení o zastavení řízení odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni dne 22. 4. 1997, č.j. 30 Ca 60/97-16, tak, že se řízení zastavuje. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení i tohoto dalšího usnesení Krajského soudu v Plzni.
Pokud jde o první napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1997, č.j. 30 Ca 60/97-7, stěžovatelka konstatuje, že podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nebyl-li poplatek uhrazen při podání návrhu na zahájení řízení nebo na základě výzvy soudu, soud řízení zastaví. Je-li rozhodnutí soudu o zastavení řízení vydáno a soudní poplatek je uhrazen ve lhůtě k odvolání proti uvedenému usnesení, soud rozhodnutí zruší a v řízení je ve smyslu ust. §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích pokračováno. Krajský soud v Plzni však při poučení o opravném prostředku postupoval podle ust. §250j odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), přestože šlo o procesní rozhodnutí soudu a nejednalo se o rozhodnutí meritorní. Ustanovení §250j o.s.ř. je dle názoru stěžovatelky aplikovatelné jen pro konečné rozhodnutí ve věci, neboť tento závěr je odůvodněn logickým výkladem tohoto ustanovení. Navíc lze argumentovat tím, že v občanském soudním řádu není obsažena speciální úprava režimu soudních poplatků a k tornu účelu byl přijat zákon o soudních poplatcích. Lze tedy systematickým výkladem dovodit, že zákon o soudních poplatcích je speciální zákonem k občanskému soudnímu řádu v části, která se týká soudních poplatků. S ohledem na to, že z ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že v řízení bude pokračováno, bude-li soudní poplatek uhrazen
ve lhůtě stanovené pro podání odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, nemůže být
účastník zkrácen na svých právech tím, že mu bude odňata možnost podání opravného prostředku.
Ohledně dalšího napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1997, č.j. 30 Co 60/97-16, stěžovatelka uvedla, že měl-li Krajský soud v Plzni za to, že odvolání proti rozhodnutí krajského soudu není přípustné, nemělo z jeho strany dojít k zastavení řízení, nýbrž k odmítnutí odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelka se domnívá, že nesprávnou aplikací ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř. byla zkrácena ve svém právu na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Plzni prý porušil zásadu rovnosti mezi účastníky řízení, neboť stěžovatelce byla bez zákonné opory odepřena možnost podání řádného opravného prostředku (čl. 37 odst. 3 Listiny).
Proto stěžovatelka navrhla, aby byla obě napadená usnesení Krajského soudu v Plzni zrušena.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 60/97 se jednalo o řízení podle V. části, II. hlavy, o.s.ř., ve které je upraveno rozhodování o žalobách směřujících proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné správy České republiky. S ohledem na znění ust. §250j odst. 4 o.s.ř. je uvedené soudní řízení jedno - instanční a to jak ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, tak i ve vztahu k rozhodnutím procesním. Přitom z V. části, I. a II. hlavy o.s.ř. nelze dovodit, že by proti některým
procesním rozhodnutím - usnesením - která jsou vydávána na úseku správního soudnictví, byl přípustný opravný prostředek a proti jiným by připuštěn nebyl. Žalobkyně při podání žaloby dne 12. 7. 1997 nezaplatila soudní poplatek, a proto byla soudem dne 28. 2. 1997 písemně vyzvána ke splnění této zákonné povinnosti ve lhůtě 3 dnů po převzetí soudní výzvy. Žalobkyně (stěžovatelka) tuto zákonnou povinnost ve stanovené lhůtě nesplnila, a proto soud
usnesením ze dne 18 3. 1997 pod sp. zn. 30 Ca 60/97 řízení o žalobě zastavil. Žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila až dne 28. 3. 1997. Podle názoru Krajského soudu v Plzni není rozhodné, že v době opožděného uhrazení soudního poplatku žalobcem nebylo usnesení soudu o zastavení řízení v právní moci, protože podstatné je to, že žalobkyně svoji poplatkovou povinnost nesplnila ani při podání žaloby, ani v soudem stanovené lhůtě. Proto Krajský soud v Plzni navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Finanční ředitelství v P. jako vedlejší účastník zaujal názor, že předmětem ústavní stížnosti je procesní postup Krajského soudu v Plzni podle občanského soudního řádu. Nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci samé, a proto nepovažuje za nutné se k ústavní stížnosti vyjadřovat.
Ústavní stížnost není důvodná.
Správní soudnictví České republiky je budováno na principu řízení jednoinstančního, v němž je podání opravných prostředku podle ust. §250j odst. 4 o.s.ř. pro hlavu druhou, části páté, tohoto předpisu vyloučeno. Není určující, zda rozhodnutí vydané soudem v tomto řízení je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním, nebouvedená zákonná úprava neobsahuje v tomto směru žádné rozlišení. Jestliže v usnesení ze dne 18. 3. 1997, č.j. 30 Ca 60/97-7, postupoval Krajský soud v Plzni podle ust. §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a poplatku za výpis z rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů - který jinak v ust. §9 odst. 4 cit. zákona předpokládá možnost podání odvolání - nemůže uvedené ustanovení samo o sobě způsobit, aby byl v souzené věci opravný prostředek přípustný. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc podléhající režimu správního soudnictví: "Při zastavení řízení ve věcech správního soudnictví podle ust. §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích není odvolání přípustné, protože není přípustné ani ve věci samé (arg. a maiore ad minus). Ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích se tu proto neuplatní" (viz Bureš, J. Drápal, L. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání,
Praha, C. H. Beck 1997, str. 822). Citované ustanovení se tedy na souzený případ vztahovat
nemůže, jestliže proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku odvolání přípustné není. Soud prvního stupně proto nemůže toto usnesení zrušit, i pokud byl soudní poplatek zaplacen před doručením usnesení o zastavení řízení, neboť lhůta k podání odvolání vůbec běžet nemohla, jestliže odvolání proti tomuto usnesení přípustné není.
Otázkou správního soudnictví podle části páté občanského soudního řádu se ostatně zabýval Nejvyšší soud České republiky, který v usnesení ze dne 9. 10. 1992, zn. 6 A 91/92, vyslovil tento názor: "Správní soudnictví podle části páté občanského soudního řádu, zákona č. 99/163 Sb. (ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 240/1993 Sb.), je řízením jednostupňovým. Soud, který rozhoduje o věcech správního soudnictví, není ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, který rozhodoval ve věci správního soudnictví, není přípustný, s výjimkou věcí důchodového zabezpečení, a to ani v případech, v nichž soud rozhoduje podle jiných ustanovení
občanského soudního řádu nebo podle ustanovení předpisů o soudních poplatcích. Řízení o podaném opravném prostředku soud zastaví pro neodstranitelný nedostatek funkční příslušnosti". Ústavní soud považuje tento názor Nejvyššího soudu ČR za výklad, který odpovídá předmětné právní problematice a je ústavně konformní.
Pokud stěžovatelka v případě napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1997, č.j. 30 Co 60/97-16, konečně namítla, že jestliže se obecný soud domníval, že odvolání proti jeho rozhodnutí ze dne 18. 3. 1997, č.j. 30 Ca 60/97-17, není přípustné, pak soud neměl řízení zastavit, nýbrž měl odvolání podle ust. §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout, nelze tuto námitku akceptovat. To proto, že Krajský soud v Plzni v souzené věci jako odvolací soud nerozhodoval. Právem proto řízení o nepřípustném odvolání zastavil.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo na soudní ochranu a zásada rovnosti mezi účastníky řízení ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný )odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu