Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.11.1998, sp. zn. I. ÚS 229/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 138/12 SbNU 293 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.229.98

sp. zn. I. ÚS 229/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele A., s.r.o., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozhodnutí Okresního úřadu Břeclav - finančního referátu ze dne 25. 10. 1996, sp. zn. Fin. 1110/96, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 29 Ca 419/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Obecní úřad P. platebním výměrem č. 3/96 ze dne 14. 8. 1996 vyměřil stěžovateli místní poplatek ze vstupného, z ubytovací kapacity a za rekreační pobyt v celkové výši 9.213 Kč (včetně penále). V odůvodnění rozhodnutí obecní úřad uvedl, že "neuznává započtení vybraných poplatků jako dluh obce P. vůči" stěžovateli, neboť "nevyřízené pohledávky jsou předmětem jednání právních zástupců obou sporných stran" a není zatím prokázáno, zda tato pohledávka je oprávněná. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav - finančního referátu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti citovanému platebnímu výměru obecního úřadu, v němž stěžovatel namítl započtení své pohledávky, vzniklé neuhrazením faktury č. 032/95 ve výši 57.560,60 Kč za zhotovení díla stěžovatelem pro obec P. K námitkám, podaným v odvolání, okresní úřad uvedl, že způsob úhrady daně a poplatků podle ustanovení §59 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepřipouští možnost úhrady započtením pohledávky dlužníka. To prý vyplývá i z ustanovení §45 citovaného zákona, podle něhož pro daňové řízení není právně účinné, pokud by daňová povinnost byla přenesena místo daňového subjektu zcela nebo částečně na jinou osobu. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na přezkoumání citovaného rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podstatou problému není otázka započtení závazku stěžovatele podle ustanovení §§580 a 581 občanského zákoníku nebo §§358-364 obchodního zákoníku, protože daný případ se neřídí ani občanskoprávní ani obchodně právní úpravou. Základem právního posouzení věci je prý vztah stěžovatele jako daňového subjektu a okresního úřadu jako územního finančního orgánu příslušného ke správě daní. Proto bylo v tomto případě postupováno podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který je speciálním právním předpisem upravujícím řízení ve věcech daní a poplatků. Argumentace stěžovatele prý vychází z občanskoprávní úpravy zániku závazku započtením, což však v tomto případě nepřichází v úvahu. Zákon č. 337/1992 Sb. totiž zánik daňové povinnosti daňového subjektu započtením nezná, takže touto formou (započtením) povinnost daňového subjektu nezaniká, a to ani tehdy, jestliže daňový subjekt v tomto směru projevil svoji vůli. Proto krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. V záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pochybení okresního úřadu a krajského soudu spatřuje stěžovatel především v tom, že oba orgány nerespektovaly skutečnost, že žádný zákon ani jiný právní předpis v tomto případě nezakazuje započtení pohledávek. Stanovení druhů poplatků a jejich sazeb patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky jsou příjmem rozpočtu obce. Pohledávky stěžovatele a obce jsou vzájemné a jsou u nich splněny i ostatní zákonné předpoklady započtení. Krajský soud se prý těmito skutečnostmi nezabýval, zamítl žalobu a tím zvýhodnil obec, jejíž obecní úřad jako správce daně se stěžovatelem zahájil daňové řízení, "i když pohledávky obce vůči navrhovateli již neexistovaly, neboť zanikly započtením." Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti "Expertizu k problematice započtení pohledávek", kterou zpracovala Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně - Středisko celoživotního vzdělávání, z níž v ústavní stížnosti obsahově vychází. Tato expertiza poukazuje na to, že zákonnými předpoklady pro započtení jsou: vzájemné pohledávky; pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu; způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení. Všechny tyto podmínky prý v daném případě byly splněny, neboť pohledávka na zaplacení místních poplatků je pohledávkou obce, spadající do její samostatné působnosti, předmětem obou pohledávek bylo peněžité plnění, jejichž započtení údajně nezakazuje žádný právní předpis a stěžovatel učinil jednostranný úkon, směřující k započtení. V souzené věci prý tedy k započtení pohledávek mohlo dojít. Stěžovatel ústavní stížnost doplnil přípisem ze dne 30. 10. 1998, v němž zejména uvedl, že rozdělení oblasti práva veřejného a soukromého není rozhodné pro skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba může činit vše, co není zákonem zakázáno. Je věcí státu, aby příslušným právním předpisem určil okruh těch pohledávek, které nejsou k započtení způsobilé a skupinu pohledávek, proti nimž není započtení přípustné. Stěžovatel se domnívá, že pokud by bylo vyloučeno započtení pohledávek jednostranným právním úkonem, byla by vyloučena také dohoda o započtení jako dvoustranný právní úkon a tím by byla výrazně omezena smluvní volnost v oblasti veřejného i soukromého práva. Rovněž v oblasti veřejného práva totiž údajně fyzická nebo právnická osoba může činit vše, co není zákonem zakázáno. Stěžovatel dále v citovaném přípisu poukázal na rozdíl mezi samostatnou a přenesenou působností obce, kdy do samostatné působnosti patří také stanovení a vybírání místních poplatků. V rámci samostatné působnosti může obec i podnikat, v daném případě v oblasti ubytovací služby. Obec tedy může vystupovat zároveň jako podnikatel a plátce místních poplatků a zároveň jako správce těchto poplatků vůči sobě samé. Z toho prý plyne, že hranici mezi oblastí práva veřejného a soukromého nelze v tomto případě přesně rozlišit, neboť příjmy obce se "přelévají z veřejné sféry do soukromé a naopak". Proto stěžovatel navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní úřad Břeclav, finanční referát, a Krajský soud v Brně. Okresní úřad Břeclav stručně zrekapituloval průběh dosavadního řízení a prohlásil, že ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou. Okresní úřad sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Brně uvedl, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. V souzené věci totiž krajský soud prováděl pouze přezkumné řízení a byl pro něj závazný stav věci zjištěný správním orgánem v době rozhodování. Stěžovateli proto nebylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu. Obsah stížnosti prý nasvědčuje tomu, že stěžovatel nerozlišuje oblast práva veřejného a úpravu soukromoprávní, neboť placení daní a poplatků je činností uloženou zákonem a není na libovůli daňového subjektu, jak s touto povinností naloží, zvláště jedná-li se o jednostranný projev vůle vůči správci daně. Nesplnění poplatkové povinnosti tedy nelze zhojit kompenzačním projevem. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v souzené věci mezi stěžovatelem a obcí P. došlo k vzájemnému započtení pohledávek, neboť žádný zákon ani jiný předpis jejich započtení v tomto případě nazakazuje. Stanovení druhů poplatků a jejich sazeb prý patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky jsou jejím příjmem. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Podle přesvědčení Ústavního soudu podstatou problému v souzené věci není otázka, zda stanovení druhů místních poplatků a jejich výběr spadá do samostatné nebo přenesené působnosti obce, tzn. zda se jedná o výkon samosprávy nebo státní správy. Významné je, že obec P. jako partner stěžovatele jednala v prvním případě na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 11. 1994 v soukromoprávním vztahu, zatímco ve druhém případě, tj. při stanovení místních poplatků stěžovateli, jednala ve vztahu veřejnoprávním. Jestliže tedy v prvním případě obec P. představovala smluvního partnera stěžovatele, v případě druhém vůči němu jednala jako orgán veřejné moci. Tyto dva vztahy nelze z hlediska posuzování problematiky nerozlišovat. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na vymezení pojmu "orgán veřejné moci", které provedl již Ústavní soud ČSFR, a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, "která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s ním v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba, vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti" (srov. Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, č. 1, Brno, 1992, str. 11). V souzené věci Obecní úřad P., který stěžovateli vyměřil předmětné místní poplatky, jako orgán veřejné moci nesporně jednal. Stěžovatel proto ve vztahu k němu nebyl v rovnoprávném postavení a obsah vydaného rozhodnutí nezávisel na jeho vůli. V daném případě proto nemohlo dojít ani k započtení pohledávek, neboť pohledávka stěžovatele vůči obci P. měla charakter soukromoprávní a vyměřené místní poplatky byly založeny na předpisech práva veřejného. Stěžovatel se dopouští omylu, jestliže se domnívá, že k započtení pohledávek mohlo dojít z toho důvodu, že to žádný právní předpis nezakazuje. Princip "co není výslovně zákonem zakázáno, je povoleno" se totiž vztahuje toliko na osoby soukromého práva (čl. 2 odst. 3 Listiny), pro osoby veřejnoprávní, uplatňující státní moc, naopak platí princip, že mohou činit pouze to, co zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). V daném případě se při vyměření místního poplatku o vztah soukromoprávní nejednalo, takže nebyla rozhodující ta skutečnost, že žádný právní předpis výslovně započtení těchto pohledávek nezakazuje, nýbrž právě naopak bylo rozhodující, že zákon takové započtení nezná. Stěžovatel má pravdu v tom směru, že soukromá fyzická nebo právnická osoba může činit vše, co není zákonem zakázáno, a to i v oblasti veřejného práva. V souzené věci však při stanovení místních poplatků Obecní úřad P. vystupoval jako orgán veřejné moci, který vůči stěžovateli vydal autoritativní rozhodnutí a stěžovatel proto nemohl jednostranným právním úkonem účinky tohoto rozhodnutí eliminovat. Se zřetelem k těmto úvahám neakceptoval Ústavní soud ani obsah expertizy, již stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav - finančního referátu a rozsudkem Krajského soudu v Brně základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušena nebyla. Protože ani Ústavní soud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. listopadu 1998