ECLI:CZ:US:1998:1.US.34.98
sp. zn. I. ÚS 34/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Z. J., účastníků řízení - Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, vedlejší účastnice - M. K., zastoupené JUDr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 31 C 434/92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn.
20 Co 560/96, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 4.
1996, sp. zn. 31 C 434/92, se zrušují.
Odůvodnění:
V právní věci navrhovatelky M. K. - vlastnice domu v Brně,
proti odpůrci - stěžovateli M. B. bylo rozsudkem Městského soudu
v Brně ze dne 18. 4. 1996, č.j. 31 C 434/92-58, odpůrci uloženo
vyklidit byt do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud
v Brně vzal za prokázáno, že původními společnými uživateli, resp.
nájemci, předmětného bytu byli odpůrce a jeho sestra S. Š. Toto
právo jim jako sourozencům vzniklo po odstěhování rodičů
A. a M. B. ze zákona podle tehdy platného znění ustanovení §179
odst. 1 a §181 občanského zákoníku. Odpůrce pak následně nejméně
od uzavření sňatku s J. B., tedy od 7. 12. 1991, přestal vést se
svojí sestrou společnou domácnost. Odpůrce nic nenamítal proti
dohodě o užívání bytu, sepsané pouze ve prospěch jeho sestry již
v únoru 1991 a ani později neměl námitky proti smlouvě, kterou
sestra uzavřela s navrhovatelkou v únoru 1992. Je nesporné, že po
úmrtí sestry měl odpůrce zájem se do předmětného bytu vrátit
a nastěhovat se tam i s manželkou, ovšem v den smrti své sestry,
jak uvedla svědkyně J. B., bydlel s manželkou v bytě v Černé Hoře.
Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl Městský soud v Brně
k závěru, že odpůrce užívá předmětný byt bez právního důvodu,
neboť společné právo nájmu, které mu "svědčilo přechodem" po
odstěhování jeho rodičů, ztratil poté, co již začátkem r. 1992
přestal vést společnou domácnost se svojí sestrou, a jeho další
návštěvy v tomto bytě nesplňovaly znaky domácnosti, stanovené
v ust. §115 občanského zákoníku. Odpůrci tak zaniklo v souladu
s ust. §179 v návaznosti na ust. §181 občanského zákoníku "právo
nájmu" k předmětnému bytu. Z toho důvodu prvostupňový soud návrhu
navrhovatelky na vyklizení předmětného bytu vyhověl. Pokud jde
o lhůtu k vyklizení bytu, stanovil ji Městský soud v Brně
s ohledem na situaci odpůrce na 60 dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn.
20 Co 560/96, byl citovaný rozsudek Městského soudu v Brně změněn
tak, že žalovaný - stěžovatel je povinen vyklidit předmětný byt do
3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu
I. stupně potvrzen. Krajský soud v Brně tak rozhodl na základě
zjištění, že stěžovatel bydlel v předmětném bytě se svými rodiči
a sestrou do ledna 1991. V té době se jeho rodiče odstěhovali do
rodinného domu a stěžovatel i jeho sestra S. Š. s nezl. dcerou
zůstali bydlet v bytě. Dne 18. 2. 1991 vydal Úřad městské části
Brno - Žabovřesky stěžovateli a jeho sestře S. Š. osvědčení
o přechodu užívacího práva k tomuto bytu podle ust. §181 odst.
1 zákona č. 40/1964 Sb. Dne 27. 2. 1991 uzavřela S. Š. dohodu
o užívání bytu s Podnikem bytového hospodářství Brno 2.
Stěžovateli a jeho sestře tedy vzniklo ze zákona (podle ust. §181 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb.) právo společného užívání
bytu ve smyslu ust. §172 odst. 1 tohoto zákona. Dne 7. 12. 1991
uzavřel stěžovatel manželství s J. B., která bydlela v Černé Hoře
v bytě své matky. Stěžovatel požádal počátkem roku 1992
o přidělení bytu v Černé Hoře s odůvodněním, že nemá kde
s manželkou bydlet. Zde také prováděl úpravu prostor sousedících
s bytem jeho tchyně tak, aby byly způsobilé k bydlení. Do tohoto
bytu se pak s manželkou nastěhoval, i když v Černé Hoře nepracoval
a za manželkou pouze dojížděl. Dne 16. 10. 1992 zemřela
stěžovatelova sestra, která bydlela v bytě na B. n. v Brně. Její
byt se tak uvolnil, stěžovatel jej začal užívat a neměl zájem dále
bydlet v Černé Hoře. Na základě těchto zjištění odvolací soud ve
shodě se soudem prvého stupně dovodil, že právo společného nájmu,
svědčící stěžovateli a jeho sestře, zaniklo ve smyslu ust. §181
zákona č. 40/1964 Sb. a §708 občanského zákoníku (účinného od 1.
1. 1992), a to opuštěním společného bytu stěžovatelem
pravděpodobně již po uzavření sňatku s J. B., nejpozději však
k 1. 5. 1992, kdy se přestěhoval do Černé Hory. Výlučnou nájemkyní
předmětného bytu prý zůstala až do své smrti S. Š., stěžovatelova
sestra. Po její smrti nemohlo na stěžovatele přejít nájemní právo
k bytu, takže v současné době v něm bydlí bez právního důvodu.
Žalobkyně M. K. má proto jako vlastnice domu právo domáhat se jeho
vyklizení z bytu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský
soud v Brně tedy rozhodnutí soudu prvého stupně v podstatě jako
věcně správné potvrdil, přičemž jeho změnu provedl pouze pokud jde
o lhůtu vyklizení. Tuto lhůtu stanovil krajský soud na dobu tří
měsíců, což se mu jeví jako doba přiměřená možnostem stěžovatele
zajistit si odpovídající bydlení.
Stěžovatel napadl oba citované rozsudky ústavní stížností.
V ní uvedl, že soudy obou stupňů sice správně zjistily, že dne
18. 2. 1991 jemu a jeho dnes již zemřelé sestře bylo osvědčeno
právo přechodu užívacího práva k bytu, avšak nesprávně v rozporu
s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") "dovodily
závěry o . opuštění společné domácnosti", ačkoli se na jeho případ
nevztahovalo ustanovení §181 a §708 občanského zákoníku
(účinného ode dne 1. 1. 1992), které o opuštění společné
domácnosti hovoří. Předpokladem toho, aby byl stěžovatel řádným
spolunájemcem bytu, totiž nebylo vedení společné domácnosti se
sestrou, neboť stěžovatel i jeho sestra měli k předmětnému bytu
stejná práva, omezená jen právem druhého spolunájemce. Šlo tedy
o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení, jehož
předpokladem by bylo vedení společné domácnosti. Pokud by bylo
v řízení před soudy obou stupňů prokázáno - což se v daném případě
nestalo - že se stěžovatel pravidelně v bytě nezdržoval, mohlo by
to vést pouze k závěru, že navrhovatelka M. K. má právo dát
stěžovateli výpověď z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. h)
občanského zákoníku. Navrhovatelka však stěžovateli řádnou výpověď
nedala, nežalovala na udělení souhlasu k výpovědi z nájmu bytu,
a proto měl být její návrh (roz. na vyklizení bytu) zamítnut.
Soudy obou stupňů dále vůbec nepřihlížely při rozhodování
o vyklizení předmětného bytu stěžovatelem k tomu, že v době smrti
jeho sestry s ní žila ve společné domácnosti i její dcera, které
by v případě, že by bylo vůbec možné akceptovat právní názory
soudů v rozsudcích uvedené, svědčilo právo přechodu nájmu bytu
a která především z morálního hlediska má právo v předmětném bytě
bydlet. Tato stěžovatelova neteř se pravidelně v bytě zdržuje
i s matkou stěžovatele, jíž byla svěřena do výchovy. Proto
stěžovatel spatřuje v napadených rozsudcích porušení Listiny
v článku 7, který zakotvuje nedotknutelnost osoby a jejího
soukromí, dále v článku 10 odst. 2, dle něhož má každý právo na
ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného
života a konečně v článku 12 Listiny, podle něhož obydlí je
nedotknutelné, není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho,
kdo v něm bydlí. Stěžovatel také poukázal na to, že jednotlivé
důkazy ve věci provedené byly hodnoceny oběma soudy naprosto
neobjektivně v rozporu se základními zásadami zakotvenými
v občanském soudním řádu a v rozporu s Listinou.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky
Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně byly zrušeny.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 a odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska dodržení
zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 9. 12.
1997. Ústavní stížnost byla osobně podána u Ústavního soudu dne
27. 1. 1998, takže ve smyslu ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je lhůta k podání ústavní
stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní
stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší
účastníci řízení.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení se pouze odvolal na
odůvodnění napadeného rozsudku a poukázal na skutková zjištění
a závěry, které z nich soud vyvodil. Dále sdělil, že netrvá na
ústním jednání o předmětné ústavní stížnosti.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření vyslovil názor, že
napadeným rozhodnutím žádný článek Listiny, a to ani uváděné
články 7, 10 odst. 2., a 12, neporušil. Rozhodnutí soudu bylo
řádně odůvodněno a na toto odůvodnění se soud odvolal. Soud
vycházel z ust. §181 zákona č. 40/1964 Sb. a §708 občanského
zákoníku (účinného od 1. 1. 1992), protože stěžovateli zaniklo ve
smyslu citovaného zákonného ustanovení jeho právo společného
nájmu, které mu společně s jeho sestrou S. Š. vzniklo dle ust. §172 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Výlučnou nájemkyní bytu až do
své smrti zůstala pouze S. Š. Po její smrti na stěžovatele nemohlo
přejít nájemní právo k předmětnému bytu, neboť po zániku jejich
společného nájmu nebylo prokázáno, že by mu z jakéhokoli právního
důvodu tento právem chráněný nájem opět vznikl. Soud proto
dovodil, že v bytě bydlí v současné době bez právního důvodu
a žalobkyně se z titulu vlastnického práva domáhá vyklizení bytu
po právu. Další skutečnosti namítané v souvislosti s bydlením jeho
neteře v předmětném bytě s projednávanou věcí nesouvisí a není
možno spojovat právo neteře na bydlení s vyklizením stěžovatele
z tohoto bytu. Městský soud v Brně dále sdělil, že na přítomnosti
u ústního jednání netrvá.
Vedlejší účastnice řízení M. K. označila ve svém vyjádření
ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Tato stížnost je prý
založena na vadném právním názoru stěžovatele, že mu právo
společného užívání bytu opuštěním společné domácnosti nemohlo
zaniknout. Základní podmínkou přechodu práva osobního užívání bytu
na stěžovatele a jeho sestru bylo vedení společné domácnosti
s původními uživateli (jejich rodiči) v den, kdy tito uživatelé
trvale domácnost opustili. Pokud tedy přešlo na stěžovatele a jeho
sestru právo osobního užívání předmětného bytu jako právo
společné, stalo se tak pouze v důsledku toho, že stěžovatel a jeho
sestra byli příslušníky jedné a téže domácnosti, kterou opustili
jejich rodiče - dosavadní uživatelé bytu. Po odchodu rodičů
společná domácnost zůstala. Mýlí se tedy stěžovatel, pokud tvrdí,
že vedení společné domácnosti s jeho zemřelou sestrou nemělo žádný
vliv na jeho osobní právo užívání předmětného bytu. Z provedeného
dokazování u Městského soudu v Brně vyplynulo, že úkony směřující
k opuštění společné domácnosti se S. Š. provedl stěžovatel. Stal
se příslušníkem jiné domácnosti v obci Černá Hora. Zde mu byl
i přidělen byt, na který již nájemní smlouvu s obcí neuzavřel,
využil smrti své sestry a nastěhoval se protiprávně zpět do
předmětného bytu v Brně, kde vedl dříve se S. Š. domácnost.
Napadenými rozsudky proto nebylo porušeno žádné stěžovatelovo
právo zakotvené v Listině. Proto vedlejší účastnice navrhla, aby
Ústavní soud podané ústavní stížnosti nevyhověl. Vedlejší
účastnice souhlasila s upuštěním od ústního jednání.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených
rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl, že mu
v zásadě nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo dokonce
správnost rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je posoudit, zda
napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních lidských práv
a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou
podle čl. 10 Ústavy. Pouze v případech, kdyby interpretace
právního předpisu obecným soudem vybočila z mezí ústavnosti, by
bylo právem a povinností Ústavního soudu takové rozhodnutí zrušit.
(blíže Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, vydání 1, Praha, C. H.
Beck, 1998, nález č. 66, sp. zn. III. ÚS 31/97).
V souzené věci bylo zjištěno, že stěžovatel bydlel v bytě se
svými rodiči a sestrou. V lednu 1991 se jeho rodiče odstěhovali do
rodinného domku. Dne 18. 2. 1991 vydal Úřad městské části Brno
- Žabovřesky stěžovateli a jeho sestře S. Š. osvědčení o přechodu
užívacího práva k tomuto bytu podle ust. §181 odst. 1 občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb. Z této skutečnosti oba obecné soudy
dovodily, že stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona (tehdy
platného) právo společného užívání bytu ve smyslu ust. §172 odst.
1 zákona č. 40/1964 Sb. Podle jejich názoru právo společného nájmu
svědčící stěžovateli a jeho sestře zaniklo ve smyslu ust. §181
zákona č. 40/1964 Sb. a ust. §708 občanského zákoníku (účinného
od 1. 1. 1992) opuštěním společného bytu stěžovatelem
pravděpodobně již po uzavření sňatku s J. B., nejpozději však
k 1. 5. 1992, kdy se přestěhoval do Černé Hory. Výlučnou nájemkyní
předmětného bytu v Brně prý zůstala až do své smrti (tj. do 16.
10. 1992) sestra stěžovatele. Po její smrti nemohlo přejít nájemní
právo k bytu na stěžovatele, takže v současné době v něm bydlí bez
právního důvodu.
Krajský soud v Brně opírá své rozhodnutí o ustanovení §181
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a o ustanovení §708 občanského
zákoníku v platném znění. Tento předpis však platí pouze pro
případ, kdy trvale opustí společnou domácnost výlučný nájemce
bytu; nelze jej použít tehdy, jestliže zemře (nebo trvale opustí
společnou domácnost) občan, kterému svědčí právo společného nájmu
bytu (§700 odst. 1 občanského zákoníku). O společný nájem bytu
jde tam, kde má více osob k bytu stejná práva omezená vždy jen
právem druhého (dalšího) spolunájemce. U všech musí jít o práva
neodvozená. Jde o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení.
V tomto směru lze odkázat na obecně uznávanou literaturu, např. na
Komentář k Občanskému zákoníku - JUDr. Jehlička a kolektiv, 3.
vydání, 1996, C. H. Beck, strana 613, 624. Právo společného nájmu
bytu vzniká nejen smlouvou mezi více nájemci a pronajímatelem, ale
v řadě případů i ze zákona v důsledku přechodu práva podle §706
a §708 občanského zákoníku. Pokud tedy bylo v řízení před
obecnými soudy prokázáno, že stěžovateli a jeho sestře S. Š.
vzniklo ze zákona právo společného užívání bytu, pak toto právo
existovalo bez ohledu na to, že dohodu o užívání bytu uzavřela
s tehdejším Podnikem bytového hospodářství Brno 2 pouze S. Š.
(Poznámka: Otázkou práva společného bytu se zabývá např. Karel
Soukup v článku "Společné užívání a dispozice se společným bytem"
publikovaným v časopisu Správní právo č. 2/1988. Autor zastává
stanovisko, že "Jestliže však by šlo o záležitost, která se netýká
společného užívání bytu, nýbrž se dotýká samé existence společného
užívání, je zapotřebí, aby takový úkon uskutečnili všichni
uživatelé jako účastníci a nikoli jen jeden z nich za jejich
souhlasu".) Pokud tedy stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona
právo společného užívání bytu, pak dohoda o odevzdání a převzetí
bytu měla být uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství Brno
2 a oběma společnými uživateli. Toto právo, které se
transformovalo v právo nájemní (§871 občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů), existenci společné domácnosti nevyžaduje.
Proto ustanovení §708 občanského zákoníku (opuštění společné
domácnosti) je neaplikovatelné na případy, které podléhají režimu
§700 občanského zákoníku, upravujícího společný nájem. Zemře-li
spolunájemce, odpadá druhému spolunájemci omezení jeho práva
k bytu (ta se rozšíří). Do práv zemřelého nevstupují osoby uvedené
v ust. §706 občanského zákoníku a přechod práva na ně zde
nenastává do doby, než zůstane poslední nájemce v bytě. Totéž se
týká i situace, kdy spolunájemce společný byt opustil.
Za tohoto stavu lze tedy dovodit, že u společného nájmu bytu
nelze v případě opuštění bytu jedním z nájemců podat proti němu
s úspěchem žalobu na vyklizení bytu, leč toliko výpověď z nájmu
bytu za podmínek ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského
zákoníku.
Z těchto úvah je patrno, že v napadených rozsudcích obou
soudů došlo k mylné aplikaci §181 zákona č. 40/1964 Sb. a ust.
§708 občanského zákoníku (s přihlédnutím k ostatním, v tomto
nálezu citovaným ustanovením tohoto zákona). Nesprávnou
interpretaci hmotně právního ustanovení při aplikaci práva nelze
sice v zásadě podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl.
36 odst. 1 Listiny, leč taková interpretace může být důvodem
zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem tehdy, pokud je
jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz
nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 8, vydání 1., Praha, C. H.
Beck, 1998, str. 149). Tato situace v souzené věci nastala, neboť
je zřejmé, že v důsledku pochybení obecných soudů při aplikaci
hmotného práva došlo k porušení základních práv stěžovatele,
zakotvených v článcích 7 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny, jichž se
stěžovatel dovolává.
Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavní soud nezabýval,
neboť by to bylo nadbytečné. To se týká i otázky možné aplikace
čl. 12 odst. 1 Listiny na souzenou věc.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96,
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 31
C 434/92, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. listopadu 1998