infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-277-003,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.11.1998, sp. zn. I. ÚS 34/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 137/12 SbNU 285 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.34.98

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Přechod práv při společném nájmu bytu

Právní věta Krajský soud v Brně opírá své rozhodnutí o ustanovení §181 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a o ustanovení §708 občanského zákoníku v platném znění. Tento předpis však platí pouze pro případ, kdy trvale opustí společnou domácnost výlučný nájemce bytu; nelze jej použít tehdy, jestliže zemře (nebo trvale opustí společnou domácnost) občan, kterému svědčí právo společného nájmu bytu (§700 odst. 1 občanského zákoníku). O společný nájem bytu jde tam, kde má více osob k bytu stejná práva omezená vždy jen právem druhého (dalšího) spolunájemce. U všech musí jít o práva neodvozená. Jde o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení. Pokud stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona právo společného užívání bytu, pak dohoda o odevzdání a převzetí bytu měla být uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství Brno 2 a oběma společnými uživateli. Toto právo, které se transformovalo v právo nájemní (§871 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů), existenci společné domácnosti nevyžaduje. Proto ustanovení §708 občanského zákoníku (opuštění společné domácnosti) je neaplikovatelné na případy, které podléhají režimu §700 občanského zákoníku, upravujícího společný nájem. Zemře-li spolunájemce, odpadá druhému spolunájemci omezení jeho práva k bytu (ta se rozšíří). Do práv zemřelého nevstupují osoby uvedené v ust. §706 občanského zákoníku a přechod práva na ně zde nenastává do doby, než zůstane poslední nájemce v bytě. Totéž se týká i situace, kdy spolunájemce společný byt opustil. U společného nájmu bytu nelze v případě opuštění bytu jedním z nájemců podat proti němu s úspěchem žalobu na vyklizení bytu, leč toliko výpověď z nájmu bytu za podmínek ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. Nesprávnou interpretaci hmotně právního ustanovení při aplikaci práva nelze sice v zásadě podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, leč taková interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 8, vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1998, str. 149).

ECLI:CZ:US:1998:1.US.34.98
sp. zn. I. ÚS 34/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Z. J., účastníků řízení - Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, vedlejší účastnice - M. K., zastoupené JUDr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 31 C 434/92, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 31 C 434/92, se zrušují. Odůvodnění: V právní věci navrhovatelky M. K. - vlastnice domu v Brně, proti odpůrci - stěžovateli M. B. bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, č.j. 31 C 434/92-58, odpůrci uloženo vyklidit byt do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Brně vzal za prokázáno, že původními společnými uživateli, resp. nájemci, předmětného bytu byli odpůrce a jeho sestra S. Š. Toto právo jim jako sourozencům vzniklo po odstěhování rodičů A. a M. B. ze zákona podle tehdy platného znění ustanovení §179 odst. 1 a §181 občanského zákoníku. Odpůrce pak následně nejméně od uzavření sňatku s J. B., tedy od 7. 12. 1991, přestal vést se svojí sestrou společnou domácnost. Odpůrce nic nenamítal proti dohodě o užívání bytu, sepsané pouze ve prospěch jeho sestry již v únoru 1991 a ani později neměl námitky proti smlouvě, kterou sestra uzavřela s navrhovatelkou v únoru 1992. Je nesporné, že po úmrtí sestry měl odpůrce zájem se do předmětného bytu vrátit a nastěhovat se tam i s manželkou, ovšem v den smrti své sestry, jak uvedla svědkyně J. B., bydlel s manželkou v bytě v Černé Hoře. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl Městský soud v Brně k závěru, že odpůrce užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť společné právo nájmu, které mu "svědčilo přechodem" po odstěhování jeho rodičů, ztratil poté, co již začátkem r. 1992 přestal vést společnou domácnost se svojí sestrou, a jeho další návštěvy v tomto bytě nesplňovaly znaky domácnosti, stanovené v ust. §115 občanského zákoníku. Odpůrci tak zaniklo v souladu s ust. §179 v návaznosti na ust. §181 občanského zákoníku "právo nájmu" k předmětnému bytu. Z toho důvodu prvostupňový soud návrhu navrhovatelky na vyklizení předmětného bytu vyhověl. Pokud jde o lhůtu k vyklizení bytu, stanovil ji Městský soud v Brně s ohledem na situaci odpůrce na 60 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96, byl citovaný rozsudek Městského soudu v Brně změněn tak, že žalovaný - stěžovatel je povinen vyklidit předmětný byt do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Krajský soud v Brně tak rozhodl na základě zjištění, že stěžovatel bydlel v předmětném bytě se svými rodiči a sestrou do ledna 1991. V té době se jeho rodiče odstěhovali do rodinného domu a stěžovatel i jeho sestra S. Š. s nezl. dcerou zůstali bydlet v bytě. Dne 18. 2. 1991 vydal Úřad městské části Brno - Žabovřesky stěžovateli a jeho sestře S. Š. osvědčení o přechodu užívacího práva k tomuto bytu podle ust. §181 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Dne 27. 2. 1991 uzavřela S. Š. dohodu o užívání bytu s Podnikem bytového hospodářství Brno 2. Stěžovateli a jeho sestře tedy vzniklo ze zákona (podle ust. §181 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb.) právo společného užívání bytu ve smyslu ust. §172 odst. 1 tohoto zákona. Dne 7. 12. 1991 uzavřel stěžovatel manželství s J. B., která bydlela v Černé Hoře v bytě své matky. Stěžovatel požádal počátkem roku 1992 o přidělení bytu v Černé Hoře s odůvodněním, že nemá kde s manželkou bydlet. Zde také prováděl úpravu prostor sousedících s bytem jeho tchyně tak, aby byly způsobilé k bydlení. Do tohoto bytu se pak s manželkou nastěhoval, i když v Černé Hoře nepracoval a za manželkou pouze dojížděl. Dne 16. 10. 1992 zemřela stěžovatelova sestra, která bydlela v bytě na B. n. v Brně. Její byt se tak uvolnil, stěžovatel jej začal užívat a neměl zájem dále bydlet v Černé Hoře. Na základě těchto zjištění odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně dovodil, že právo společného nájmu, svědčící stěžovateli a jeho sestře, zaniklo ve smyslu ust. §181 zákona č. 40/1964 Sb. a §708 občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 1992), a to opuštěním společného bytu stěžovatelem pravděpodobně již po uzavření sňatku s J. B., nejpozději však k 1. 5. 1992, kdy se přestěhoval do Černé Hory. Výlučnou nájemkyní předmětného bytu prý zůstala až do své smrti S. Š., stěžovatelova sestra. Po její smrti nemohlo na stěžovatele přejít nájemní právo k bytu, takže v současné době v něm bydlí bez právního důvodu. Žalobkyně M. K. má proto jako vlastnice domu právo domáhat se jeho vyklizení z bytu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud v Brně tedy rozhodnutí soudu prvého stupně v podstatě jako věcně správné potvrdil, přičemž jeho změnu provedl pouze pokud jde o lhůtu vyklizení. Tuto lhůtu stanovil krajský soud na dobu tří měsíců, což se mu jeví jako doba přiměřená možnostem stěžovatele zajistit si odpovídající bydlení. Stěžovatel napadl oba citované rozsudky ústavní stížností. V ní uvedl, že soudy obou stupňů sice správně zjistily, že dne 18. 2. 1991 jemu a jeho dnes již zemřelé sestře bylo osvědčeno právo přechodu užívacího práva k bytu, avšak nesprávně v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") "dovodily závěry o . opuštění společné domácnosti", ačkoli se na jeho případ nevztahovalo ustanovení §181 a §708 občanského zákoníku (účinného ode dne 1. 1. 1992), které o opuštění společné domácnosti hovoří. Předpokladem toho, aby byl stěžovatel řádným spolunájemcem bytu, totiž nebylo vedení společné domácnosti se sestrou, neboť stěžovatel i jeho sestra měli k předmětnému bytu stejná práva, omezená jen právem druhého spolunájemce. Šlo tedy o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení, jehož předpokladem by bylo vedení společné domácnosti. Pokud by bylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno - což se v daném případě nestalo - že se stěžovatel pravidelně v bytě nezdržoval, mohlo by to vést pouze k závěru, že navrhovatelka M. K. má právo dát stěžovateli výpověď z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. Navrhovatelka však stěžovateli řádnou výpověď nedala, nežalovala na udělení souhlasu k výpovědi z nájmu bytu, a proto měl být její návrh (roz. na vyklizení bytu) zamítnut. Soudy obou stupňů dále vůbec nepřihlížely při rozhodování o vyklizení předmětného bytu stěžovatelem k tomu, že v době smrti jeho sestry s ní žila ve společné domácnosti i její dcera, které by v případě, že by bylo vůbec možné akceptovat právní názory soudů v rozsudcích uvedené, svědčilo právo přechodu nájmu bytu a která především z morálního hlediska má právo v předmětném bytě bydlet. Tato stěžovatelova neteř se pravidelně v bytě zdržuje i s matkou stěžovatele, jíž byla svěřena do výchovy. Proto stěžovatel spatřuje v napadených rozsudcích porušení Listiny v článku 7, který zakotvuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, dále v článku 10 odst. 2, dle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a konečně v článku 12 Listiny, podle něhož obydlí je nedotknutelné, není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Stěžovatel také poukázal na to, že jednotlivé důkazy ve věci provedené byly hodnoceny oběma soudy naprosto neobjektivně v rozporu se základními zásadami zakotvenými v občanském soudním řádu a v rozporu s Listinou. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně byly zrušeny. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 9. 12. 1997. Ústavní stížnost byla osobně podána u Ústavního soudu dne 27. 1. 1998, takže ve smyslu ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Brně jako účastník řízení se pouze odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku a poukázal na skutková zjištění a závěry, které z nich soud vyvodil. Dále sdělil, že netrvá na ústním jednání o předmětné ústavní stížnosti. Městský soud v Brně ve svém vyjádření vyslovil názor, že napadeným rozhodnutím žádný článek Listiny, a to ani uváděné články 7, 10 odst. 2., a 12, neporušil. Rozhodnutí soudu bylo řádně odůvodněno a na toto odůvodnění se soud odvolal. Soud vycházel z ust. §181 zákona č. 40/1964 Sb. a §708 občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 1992), protože stěžovateli zaniklo ve smyslu citovaného zákonného ustanovení jeho právo společného nájmu, které mu společně s jeho sestrou S. Š. vzniklo dle ust. §172 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Výlučnou nájemkyní bytu až do své smrti zůstala pouze S. Š. Po její smrti na stěžovatele nemohlo přejít nájemní právo k předmětnému bytu, neboť po zániku jejich společného nájmu nebylo prokázáno, že by mu z jakéhokoli právního důvodu tento právem chráněný nájem opět vznikl. Soud proto dovodil, že v bytě bydlí v současné době bez právního důvodu a žalobkyně se z titulu vlastnického práva domáhá vyklizení bytu po právu. Další skutečnosti namítané v souvislosti s bydlením jeho neteře v předmětném bytě s projednávanou věcí nesouvisí a není možno spojovat právo neteře na bydlení s vyklizením stěžovatele z tohoto bytu. Městský soud v Brně dále sdělil, že na přítomnosti u ústního jednání netrvá. Vedlejší účastnice řízení M. K. označila ve svém vyjádření ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Tato stížnost je prý založena na vadném právním názoru stěžovatele, že mu právo společného užívání bytu opuštěním společné domácnosti nemohlo zaniknout. Základní podmínkou přechodu práva osobního užívání bytu na stěžovatele a jeho sestru bylo vedení společné domácnosti s původními uživateli (jejich rodiči) v den, kdy tito uživatelé trvale domácnost opustili. Pokud tedy přešlo na stěžovatele a jeho sestru právo osobního užívání předmětného bytu jako právo společné, stalo se tak pouze v důsledku toho, že stěžovatel a jeho sestra byli příslušníky jedné a téže domácnosti, kterou opustili jejich rodiče - dosavadní uživatelé bytu. Po odchodu rodičů společná domácnost zůstala. Mýlí se tedy stěžovatel, pokud tvrdí, že vedení společné domácnosti s jeho zemřelou sestrou nemělo žádný vliv na jeho osobní právo užívání předmětného bytu. Z provedeného dokazování u Městského soudu v Brně vyplynulo, že úkony směřující k opuštění společné domácnosti se S. Š. provedl stěžovatel. Stal se příslušníkem jiné domácnosti v obci Černá Hora. Zde mu byl i přidělen byt, na který již nájemní smlouvu s obcí neuzavřel, využil smrti své sestry a nastěhoval se protiprávně zpět do předmětného bytu v Brně, kde vedl dříve se S. Š. domácnost. Napadenými rozsudky proto nebylo porušeno žádné stěžovatelovo právo zakotvené v Listině. Proto vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud podané ústavní stížnosti nevyhověl. Vedlejší účastnice souhlasila s upuštěním od ústního jednání. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je posoudit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pouze v případech, kdyby interpretace právního předpisu obecným soudem vybočila z mezí ústavnosti, by bylo právem a povinností Ústavního soudu takové rozhodnutí zrušit. (blíže Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, vydání 1, Praha, C. H. Beck, 1998, nález č. 66, sp. zn. III. ÚS 31/97). V souzené věci bylo zjištěno, že stěžovatel bydlel v bytě se svými rodiči a sestrou. V lednu 1991 se jeho rodiče odstěhovali do rodinného domku. Dne 18. 2. 1991 vydal Úřad městské části Brno - Žabovřesky stěžovateli a jeho sestře S. Š. osvědčení o přechodu užívacího práva k tomuto bytu podle ust. §181 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Z této skutečnosti oba obecné soudy dovodily, že stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona (tehdy platného) právo společného užívání bytu ve smyslu ust. §172 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Podle jejich názoru právo společného nájmu svědčící stěžovateli a jeho sestře zaniklo ve smyslu ust. §181 zákona č. 40/1964 Sb. a ust. §708 občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 1992) opuštěním společného bytu stěžovatelem pravděpodobně již po uzavření sňatku s J. B., nejpozději však k 1. 5. 1992, kdy se přestěhoval do Černé Hory. Výlučnou nájemkyní předmětného bytu v Brně prý zůstala až do své smrti (tj. do 16. 10. 1992) sestra stěžovatele. Po její smrti nemohlo přejít nájemní právo k bytu na stěžovatele, takže v současné době v něm bydlí bez právního důvodu. Krajský soud v Brně opírá své rozhodnutí o ustanovení §181 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a o ustanovení §708 občanského zákoníku v platném znění. Tento předpis však platí pouze pro případ, kdy trvale opustí společnou domácnost výlučný nájemce bytu; nelze jej použít tehdy, jestliže zemře (nebo trvale opustí společnou domácnost) občan, kterému svědčí právo společného nájmu bytu (§700 odst. 1 občanského zákoníku). O společný nájem bytu jde tam, kde má více osob k bytu stejná práva omezená vždy jen právem druhého (dalšího) spolunájemce. U všech musí jít o práva neodvozená. Jde o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení. V tomto směru lze odkázat na obecně uznávanou literaturu, např. na Komentář k Občanskému zákoníku - JUDr. Jehlička a kolektiv, 3. vydání, 1996, C. H. Beck, strana 613, 624. Právo společného nájmu bytu vzniká nejen smlouvou mezi více nájemci a pronajímatelem, ale v řadě případů i ze zákona v důsledku přechodu práva podle §706 a §708 občanského zákoníku. Pokud tedy bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že stěžovateli a jeho sestře S. Š. vzniklo ze zákona právo společného užívání bytu, pak toto právo existovalo bez ohledu na to, že dohodu o užívání bytu uzavřela s tehdejším Podnikem bytového hospodářství Brno 2 pouze S. Š. (Poznámka: Otázkou práva společného bytu se zabývá např. Karel Soukup v článku "Společné užívání a dispozice se společným bytem" publikovaným v časopisu Správní právo č. 2/1988. Autor zastává stanovisko, že "Jestliže však by šlo o záležitost, která se netýká společného užívání bytu, nýbrž se dotýká samé existence společného užívání, je zapotřebí, aby takový úkon uskutečnili všichni uživatelé jako účastníci a nikoli jen jeden z nich za jejich souhlasu".) Pokud tedy stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona právo společného užívání bytu, pak dohoda o odevzdání a převzetí bytu měla být uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství Brno 2 a oběma společnými uživateli. Toto právo, které se transformovalo v právo nájemní (§871 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů), existenci společné domácnosti nevyžaduje. Proto ustanovení §708 občanského zákoníku (opuštění společné domácnosti) je neaplikovatelné na případy, které podléhají režimu §700 občanského zákoníku, upravujícího společný nájem. Zemře-li spolunájemce, odpadá druhému spolunájemci omezení jeho práva k bytu (ta se rozšíří). Do práv zemřelého nevstupují osoby uvedené v ust. §706 občanského zákoníku a přechod práva na ně zde nenastává do doby, než zůstane poslední nájemce v bytě. Totéž se týká i situace, kdy spolunájemce společný byt opustil. Za tohoto stavu lze tedy dovodit, že u společného nájmu bytu nelze v případě opuštění bytu jedním z nájemců podat proti němu s úspěchem žalobu na vyklizení bytu, leč toliko výpověď z nájmu bytu za podmínek ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. Z těchto úvah je patrno, že v napadených rozsudcích obou soudů došlo k mylné aplikaci §181 zákona č. 40/1964 Sb. a ust. §708 občanského zákoníku (s přihlédnutím k ostatním, v tomto nálezu citovaným ustanovením tohoto zákona). Nesprávnou interpretaci hmotně právního ustanovení při aplikaci práva nelze sice v zásadě podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, leč taková interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 8, vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1998, str. 149). Tato situace v souzené věci nastala, neboť je zřejmé, že v důsledku pochybení obecných soudů při aplikaci hmotného práva došlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v článcích 7 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává. Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. To se týká i otázky možné aplikace čl. 12 odst. 1 Listiny na souzenou věc. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 31 C 434/92, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. listopadu 1998

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1998:1.US.34.98
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 34/98
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 137/12 SbNU 285
Populární název Přechod práv při společném nájmu bytu
Datum rozhodnutí 10. 11. 1998
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 1. 1998
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.1, čl. 10 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §179 odst.1, §708, §711, §700 odst.1, §181, §871
  • 509/1991 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
Věcný rejstřík byt/vyklizení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-34-98
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 31139
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-29