ECLI:CZ:US:1998:1.US.362.97
sp. zn. I. ÚS 362/97
Usnesení
I. ÚS 362/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti E.E., zastoupené advokátem Mgr. J.D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 1997, sp. zn. 6 To 288/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu v Praze 2, sp. zn. 3 T 75/96, ze dne 7. 5. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 2, sp. zn. 3 T 75/96, ze dne 7. 5. 1997.
I. ÚS 362/97
Rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle ustanovení §160 odst. 2 trestního zákona. K naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu mělo dojít tím, že v přesně nezjištěné době od počátku roku 1994 do června 1994 požadovala v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu v kancelářích R. v P., v nebytových prostorách v bazaru svědka M. v P. a jinde úplatek ve formě zlatého řetízku.
Tento úplatek skutečně přijala od J.M. a L.P. pod příslibem zařízení nezvýšení nájemného v nebytových prostorách. Zlatý řetízek pak vrátila stěžovatelka poté, kdy L.P. ověřovala u starosty Městské části P. postup při zvyšování nájemného u předmětných nebytových prostor.
Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Jedná se zejména o právo na osobní svobodu podle čl. 8, odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), o právo na soudní ochranu a spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a o právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny z důvodu, že orgány činné v trestním řízení dle názoru stěžovatelky nestíhaly efektivním způsobem osoby údajně podplácející stěžovatelku. Dále dle mínění stěžovatelky došlo postupem soudů k porušení jejích práv, chráněných čl. 26 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
Podle názoru stěžovatelky se soud prvního stupně odpovídajícím způsobem nevypořádal v opakovaném hlavním líčení s původním právním názorem Městského soudu v Praze tak, jak byl vyjádřen v usnesení, sp. zn. 6 To 10/97. Městský soud novým usnesením, sp. zn. 6 To 288/97, vadný rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a naopak odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné. Stěžovatelka má za to, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí na základě skutkového stavu, o kterém jsou důvodné pochybnosti.
I. ÚS 362197
Stěžovatelka napadá tvrzení svědků M., P., P. a S. jako nevěrohodné. Soudy se dle jejího názoru rovněž nezabývaly okolností, zda stěžovatelka měla žádat úplatek pro sebe nebo pro jiného. Stěžovatelka dále namítá, že z hlediska právního posouzení došly obecné soudy k názoru, který nemá oporu v trestním zákoně. Jedná se o následující závěry: stěžovatelka žádala o poskytnutí úplatku v souvislosti s tím, že u majetkové komise, která rozhoduje o výši nájemného z nebytových prostor, bude působit svým vlivem, dosáhne zde nezvýšení, resp. snížení původního nájemného, tedy že žádala o úplatek v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Dalším závěrem obecných soudů, který stěžovatelka zpochybňuje, je ta okolnost, že majetková komise, jako kolektivní orgán rady, obstarává věci obecného zájmu. Obstarávání věci obecného zájmu nespočívá ve vlastní činnosti stěžovatelky jako majitelky správní firmy. Spočívá však dle názoru obecných soudů v tom, že stěžovatelka bude působit svým vlivem na majetkovou komisi Obvodního úřadu P., aby své rozhodnutí tato komise změnila. Je tedy dána souvislost mezi tím, že stěžovatelka žádá úplatek s obstaráváním věci obecného zájmu, který soud spatřuje v rozhodování majetkové komise Obvodního úřadu pro P. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje závěr soudů v tom smyslu, že svědkové M. a P. byli subjektivně přesvědčeni o tom, že stěžovatelka může svým vlivem u majetkové komise změnit rozhodnutí o zvýšení nájemného.
Stěžovatelka je toho názoru, že soudy nesprávně podřadily její jednání pod ustanovení §160 odst. 2 trestního zákona, ačkoli správně měly uvažovat o aplikaci ustanovení §162 odst. 1 trestního zákona. Podle jejího názoru by se tak mělo postupovat z toho důvodu, že v majetkové komisi zasedají veřejní činitelé. Ustanovení §160 trestního zákona postihuje podle názoru stěžovatelky případy přijímání úplatku, kde pachatelem může být jen osoba obstarávající věci obecného zájmu (tzv. zvláštní subjekt). Musí zde být tedy souvislost mezi osobou, která věci trvale obstarává a úplatkem. Stěžovatelka má při tom za to, že právě taková souvislost zde zcela chybí, stejně tak, jako zde chybí i onen zvláštní subjekt.
I. ÚS 362/97
Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům, že zřejmě přehlédly, že by měly zjišťovat, zda stěžovatelka jednala v součinnosti s některou konkrétní osobou, která sama věc obecného zájmu obstarává. Pak má stěžovatelka za to, že by se jednalo o účastenství podle §10 odst. 1 a §160 odst. 2 trestního zákona. Soudy se navíc dle námitky stěžovatelky nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, tj. pohnutkou a zaviněním obžalované. V další své argumentaci stěžovatelka zejména uvádí, že judikatura k předmětnému trestnému činu pochází z doby starého režimu a je tudíž neudržitelná a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Má přitom za to, že současná praxe soudů nerespektuje zcela zásadním způsobem tu skutečnost, že "morálka" obchodních závazkových vztahů a náhled na etiku podnikání a soutěže jsou odlišné povahy. Má za to, že bude nutno omezit represi na případy tzv. pravého úplatkářství, kdy jde o úplatek v souvislosti s rozhodováním věcí veřejných. V souvislosti s výše uvedenou argumentací stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, podle kterého se zrušuje ustanovení §160 odst. 2 trestního zákona.
Ústavní soud po zvážení popsaného skutkového stavu a na základě prostudování vyžádaných listinných materiálů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není možno považovat za důvodnou.
Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. PI. ÚS 6/98, týkajícího se návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení §160 odst. 2 trestního zákona, vyplývá závěr, že ústavní soud neshledal protiústavnost citovaného ustanovení. Z odůvodnění k uvedenému nálezu je zřejmé, že není možno oddělit soukromoprávní a veřejnoprávní aspekty "obecného zájmu" do samostatně izolovaných sfér. Zákon neomezuje úplatek pouze na bezprostřední obstarávání věci obecného zájmu, ale vztahuje tento pojem na činnosti podniknuté v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Užití vlivu stěžovatelky na majetkovou komisi, která je poradním orgánem rady městské části P. k tomu, aby nebylo zvýšeno nájemné předmětného nebytového prostoru, je třeba chápat ve smyslu citovaného nálezu jako činnost podniknutou v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu.
I. ÚS 362/97
V našem právním řádu má zvláštní povinnosti a závazky vůči veřejné správě nepochybně nejen veřejný činitel, ale i ten, kdo na základě smlouvy s městskou částí přejímá úkol obstarávat v zájmu obce správu věcí, jež spadá do působnosti obce. Právě tato okolnost je v trestním zákoně pojmově vyjádřena "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu". V zájmu obce nemohl být v daném případě příslib nezvyšování nájemného, pokud obec celkově přistupovala k jeho zvyšování.
Pokud se týká ostatních námitek stěžovatelky, Ústavní soud po jejich důsledném zvážení se přiklonil k závěrům soudu druhého stupně.
Jak vyplývá ze zaslaného spisového materiálu, soud prvního stupně vyslechl kromě výše uvedených svědků také svědka D.M. a všechny členy majetkové komise včetně tajemnice komise. Důkazy vyhodnotil tak, že obžalovaná v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu žádala úplatek.
Obecným soudům nelze v daném případě vytýkat neúplnost skutkových zjištění, neboť byly provedeny veškeré důkazy, které mají s projednávanou věcí souvislost. Důkazy byly současně hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu.
Ústavní soud má ze spisových materiálů za prokázané, že z výpovědí svědků M. a P. vyplývá, že stěžovatelka v dané věci navodila situaci, aby jí byl úplatek slíben a nabídnut. Tato okolnost sama o sobě je postačující k tomu, aby mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §160 odst.2 trestního zákona. Některé nepodstatné rozpory ve výpovědích těchto svědků již tuto skutečnost nemohou zvrátit.
Z výpovědí svědků, kteří byli členy majetkové komise vyplývá, že stěžovatelka nebyla členkou této komise a neměla tudíž ani hlasovací právo. Mohla se však zúčastnit jejího jednání, neboť předkládala jménem správní firmy návrhy na úpravu nájmů. Návrhy této správní firmy byly vesměs komisí akceptovány.
I. ÚS 362/97
Provedená skutková zjištění vyhodnotily obecné soudy po stránce právní správně. Úplatek, který obžalovaná požadovala, byl žádán v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Třebaže tento pojem není exaktně v trestním zákoně vyjádřen, lze z obecné praxe a judikatury soudů dovodit, že při obstarávání věci obecného zájmu jde o plnění úkolů, na jejímž řádném a všestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina.
Majetková komise byla oprávněna rozhodovat o přidělování nebytových prostor, zvyšování nájemného a o řadě dalších činností. Zařizovala tedy věci obecného zájmu a rozhodovala o nich. Úplatek byl žádán v souvislosti s tím, že stěžovatelka svým vlivem bude působit na rozhodnutí majetkové komise a dosáhne tak toho výsledku, že ke zvýšení předmětného nájemného nedojde.
Z důkazních materiálů dále vyplývá, že svědci M. a P. byli subjektivně přesvědčeni, že stěžovatelka může svým vlivem u majetkové komise dosáhnout změnu rozhodnutí o zvýšení nájemného.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, když neshledal porušení žádného z ústavních principů trestního řízení. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. prosince 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu