Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.12.1998, sp. zn. I. ÚS 38/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 153/12 SbNU 407 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.38.98

sp. zn. I. ÚS 38/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. D., bytem V., tč. vazební věznice v Č. B., zastoupeného Mgr. P. O., advokátem AK se sídlem v Č. B., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 4 To 996/97, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Navrhovatel J. D. podal dne 28. 1. 1998 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1 písm. c) tr. zákona a byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Zároveň byl zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zákona dle §226 písm. b) tr. řádu. Navrhovatel podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené pro ústavní stížnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že jako jednatel společnosti P., s. r. o., převzal dne 21. 12. 1993 od leasingové společnosti, s. r. o., osobní automobil zn. Passat Tour v ceně 544 519 Kč. Vzhledem k tomu, že společnost P., kterou založil společně s J. K., se dostala do finančních problémů, neplatila od ledna 1994 leasingové splátky. Z tohoto důvodu dostala z leasingové smlouvy výpověď, kterou navrhovatel převzal dne 19. 1. 1995. Přesto však automobil nevrátil a používal ho dál ke služebním cestám pro společnost P., přičemž při jedné služební cestě na Slovensko mu byl automobil odcizen. Dne 22. 1. 1996 byla společnost P., s. r. o., prodána nové majitelce, která zároveň převzala veškeré závazky a pohledávky společnosti P., a dne 19. 7. 1996 dlužnou částku za osobní automobil ve výši 385 421 Kč společnosti zaplatila. Dne 19. 2. 1997, kdy již nebyl společníkem ani jednatelem společnosti P., bylo navrhovateli sděleno obvinění z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a z trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Při soudním jednání u Okresního soudu v Prachaticích dne 12. 11. 1996 byl navrhovatel zproštěn obžaloby z obou trestných činů. K odvolání státního zástupce však Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 20. 2. 1997 v celém rozsahu zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v souladu s právním názorem odvolacího soudu řízení doplnil a uznal navrhovatele vinným z trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání proti němu bylo zastaveno. Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Prachaticích podal navrhovatel odvolání, Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu v celém rozsahu dne 27. 11. 1997 zrušil a znovu rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným z trestného činu zpronevěry, uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Obžaloby z trestného činu neoprávněného podnikání byl navrhovatel zproštěn. Navrhovatel nesouhlasí s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť se domnívá, že smlouva, která byla mezi leasingovou společností a společností P. uzavřena dle obchodního zákoníku, byla v souladu s obchodním zákoníkem finančně vyrovnána včetně všech úkonů s tím spojených. Navrhovatel tvrdí, že byl obžalován a později odsouzen za trestný čin zpronevěry, i když ne on sám, ale právnická osoba, jejímž byl spolumajitelem a jedním z jednatelů, nebyla z důvodu insolventnosti schopna dostát svému smluvnímu závazku a hradit pravidelné leasingové splátky. Byl odsouzen přesto, že jako fyzická osoba neměl k leasingové společnosti žádný právní vztah, nic mu nebylo jako fyzické osobě svěřeno do užívání a tudíž nemohl jako fyzická osoba nic zpronevěřit. Jinými slovy navrhovatel nesouhlasí s tím, že obchodněprávní smluvní vztah mezi právnickými osobami byl posouzen jako trestné jednání fyzické osoby. Podle navrhovatele tedy došlo k porušení obchodněprávního závazku a nikoliv ke spáchání trestného činu. Podle názoru navrhovatele bylo rozsudkem krajského soudu porušeno jeho ústavní právo, zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a dále bylo porušeno i jeho právo zakotvené v čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť byla narušena jeho dobrá pověst a osobní čest. Ze spisu, sp. zn. 1 T 214/96, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem zpronevěry, jak je uvedeno výše, jehož se dopustil tím, že dne 21. 12. 1993 převzal od obchodního zástupce leasingové firmy , s. r. o., na základě leasingové smlouvy osobní automobil Passat Tour v ceně 544 519 Kč, před převzetím automobilu uhradil procentní částku ceny a první leasingovou splátku ve výši 71 534 Kč dále jednorázovou částku na splátky ve výši 87 564 Kč. Od poloviny roku 1994 však již měsíční leasingové splátky ve výši 17 083 Kč neplatil, ač automobil dále užíval jednak on sám, jednak i další osoby. To vedlo k výpovědi leasingové smlouvy ze strany leasingové firmy, s. r. o. Přestože navrhovatel výpověď převzal dne 19. 1. 1995, automobil ani nevrátil, ani neuhradil dlužnou částku ve výši 385 421 Kč, automobil dále užíval a dlužná částka byla uhrazena až 19. 7. 1996. Dle názoru soudu se navrhovatel hrubým způsobem zpronevěřil podmínkám sjednané leasingové smlouvy, když neplatil smluvené měsíční splátky, nerespektoval sjednaný splátkový kalendář, auto provozoval, aniž by bylo pojištěno ze zákonné odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Za ještě závažnější považoval jednání navrhovatele, který používal auto i poté, co převzal od leasingové firmy písemnou výpověď této smlouvy a byl povinen auto vrátit. Jako účelové považoval soud tvrzení navrhovatele, že mu bylo auto odcizeno na Slovensku v době, kdy jej měl odstavené na nehlídaném parkovišti. Odcizení vozidla nehlásil policii proto, že si byl vědom toho, že neplní podmínky sjednané smlouvy a není pojištěn. Na základě všech zjištěných skutečností dospěl okresní soud k závěru, že jednání navrhovatele je třeba posuzovat tak, jako by jednal a nakládal s autem vlastním, nikoliv s autem pronajatým, poté, co obdržel výpověď smlouvy a byl povinen auto vrátit. Navrhovatel se podmínkám leasingové smlouvy hrubě zpronevěřil a jako zpronevěru je třeba toto jednání posuzovat. Za bezvýznamné považoval soud tvrzení navrhovatele, že splátkový kalendář neplnil proto, že se firma dostala do finančních potíží, když na druhé straně zřejmě vůbec nevzal v úvahu, jaké finanční důsledky mohly firmě hrozit, kdyby při provozu tohoto nepojištěného vozidla došlo k nehodě, protože s autem dále jezdil nejen navrhovatel, ale i další pracovníci firmy P. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl okresní soud k závěru, že navrhovatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a za tento trestný čin byl také odsouzen. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 1997 konstatoval, že soud I. stupně náležitě zjistil a objasnil všechny okolnosti předmětné trestné činnosti navrhovatele, odvolací soud však přesto napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu ve věci rozhodl a toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudek soudu I. stupně byl založen na ne zcela přesných a výstižných úvahách a závěrech. Za zcela prokázané vzal odvolací soud zjištění, že navrhovatel po dni 19. 1. 1995 nevrátil osobní automobil Passat Tour jeho majiteli leasingové firmě, i když k tomu byl povinen, a naopak s tímto vozidlem, jež do té doby užíval na základě smlouvy o finančním pronájmu, dále svévolně nakládal, aniž by k tomu byl jakkoliv oprávněn. Podle názoru odvolacího soudu smlouvu o pronájmu vozidla uzavřela s leasingovou firmou, s. r. o., firma P., s. r. o., která také vedle toho, že vozidlo převzala, což musela učinit konkrétní fyzická osoba (v tomto případě navrhovatel), smluvní podmínky neplnila. V důsledku toho dne 19. 1. 1995, kdy byla navrhovateli jako jednateli firmy P. doručena výpověď smlouvy, nájemní vztah zanikl a bylo povinností této firmy vozidlo leasingové firmě vrátit. Soud dovodil, že počínaje okamžikem doručení výpovědi smlouvy o pronájmu vozidla pozbyla firma P. (a tím i navrhovatel jako pracovník - jednatel - firmy) k předmětnému vozidlu jakýchkoliv práv. Tím nebyla dotčena její povinnost hradit škodu vzniklou v důsledku neplnění zmíněné smlouvy. Až potud šlo o vztah dvou právnických osob. Další jednání navrhovatele je však již třeba posuzovat jako chování fyzické, trestně odpovědné osoby, nikoliv jako oprávněného zástupce osoby právnické (firmy P.). Nelze tedy akceptovat obhajobu navrhovatele, že s vozidlem nakládal jako pracovník firmy P. v odpovědnosti této právnické osoby. Soud vyšel ze skutečnosti, že navrhovatel vozidlo převzal a užíval jako pracovník (jednatel) firmy P., a že mu bylo firmou svěřeno. Avšak v okamžiku, kdy zaniklo oprávnění firmy P. vozidlo užívat, zaniklo i oprávnění navrhovatele jako pracovníka této firmy a naopak vznikla povinnost toto vozidlo neprodleně vrátit. Navrhovatel tak neučinil, využil toho, že mu vozidlo bylo původně svěřeno (měl je ve své dispoziční moci) a vozidlo nadále svévolně užíval a vlastně nikdy leasingové firmě nevrátil. Takto však již jednal jako osoba fyzická a v této době šlo již o projev jeho vlastní vůle. Závěrem soud zdůraznil, že vlastníkem vozidla byla stále leasingová firma, nikoli firma P., takže pokud si navrhovatel vozidlo přisvojil, způsobil škodu nikoli firmě P., ale leasingové firmě. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěry okresního soudu, současně však rozvedl a zpřesnil vymezení skutku i jeho právní posouzení. Okresní soud v Prachaticích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně shrnul obsah trestního spisu, sp. zn. 1 T 214/96, a zároveň uvedl, že navrhovatel je v současné době ve vazbě, neboť byl obviněn z jiného trestného činu zpronevěry. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále doplnil, že podle jeho názoru nelze přistoupit na argumentaci navrhovatele v ústavní stížnosti, neboť jinak by vznikla absurdní situace, kdy jednatel právnické osoby by trestně neodpovídal za jednání, které vykazuje všechny znaky trestného činu. Soud dále nesouhlasil s tvrzením, že by byl navrhovatel jeho postupem poškozen na svých občanských právech, neboť nebyl stíhán proto, že nebyl schopen dostát svému smluvnímu závazku, ale naopak proto, že po vypovězení smlouvy pronajaté vozidlo v souladu se smluvními podmínkami nevrátil, ale svěřené vozidlo si přisvojil. Z toho dovodily soudy obou stupňů jeho trestní odpovědnost. Proto nelze souhlasit ani s tím, že byla narušena dobrá pověst a osobní čest navrhovatele. II. Po přezkoumání všech zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jádro celého problému spočívá v posouzení otázky, zda navrhovatel jako statutární zástupce obchodní společnosti (firmy P. s. r. o.), se mohl zároveň dopustit trestné činnosti jako fyzická osoba - tedy jde o to, jak posoudit jednání navrhovatele, který jako jednatel firmy uzavřel jménem firmy leasingovou smlouvu, nedodržel však podmínky smlouvy - opět jako zástupce firmy, a jako zaměstnanec firmy využil toho, že měl vozidlo ve svém držení a dále s ním neoprávněně jako fyzická osoba nakládal. Navrhovatel tvrdí, že jednal vždy jako zástupce právnické osoby, že tedy veškeré jeho jednání je třeba považovat za jednání právnické osoby, nikoliv osoby fyzické. Nejprve je nutno posoudit postavení navrhovatele v obchodní společnosti P., s. r. o. Dle výpisu z obchodního rejstříku byl navrhovatel zakládajícím společníkem firmy (spolu s J. K.), a zároveň i jednatelem, tedy statutárním zástupcem této společnosti a vykonával pro společnost činnosti z této funkce vyplývající. Ze spisu není zřejmé, zda vykonával činnost pouze jako jednatel na základě mandátní smlouvy či rovněž jako zaměstnanec na základě smlouvy pracovní. To však není v daném případě rozhodující. Podstatné je, že navrhovatel uzavřel leasingovou smlouvu se společností jménem právnické osoby (společnosti P.), a jejím jménem se také zavázal platit měsíční splátky na vozidlo. Motorové vozidlo však nemůže užívat právnická osoba, ale pouze osoba fyzická. Pokud navrhovatel vozidlo užíval, znamená to, že firma jím zastoupená, vozidlo svěřila jemu do užívání, v daném případě tedy navrhovatel sám sobě přidělil vozidlo do užívání. Pokud on sám jako zástupce firmy nezajistil plnění splátkového kalendáře, a proto byla firmě P. leasingová smlouva vypovězena, bylo nepochybně jeho povinností přestat vozidlo pro potřeby své firmy užívat a vrátit jej leasingové firmě. Vzhledem k tomu, že navrhovatel jako zástupce firmy P. a zároveň jako uživatel vozidla, které mu firma svěřila, vozidlo nevrátil a dál je užíval bez oprávnění, lze učinit závěr, že věc svěřenou mu firmou P. zpronevěřil tím, že ji firmě P. nepředal k tomu, aby ji mohla vrátit leasingové firmě, ale užíval ji dále. Tím poškodil firmu P., kterou zároveň zastupoval a po které leasingová firma žádala vrácení vozidla a posléze uhrazení dlužné částky. Vznikla tak velmi složitá situace, daná skutečností, že navrhovatel jako jediný jednatel firmy P. svěřil sám sobě automobil do užívání. Dlužnou částku za osobní automobil (náhradu vzniklé škody) pak uhradila za firmu P. její nová majitelka, jak navrhovatel uvádí v ústavní stížnosti, neboť leasingová firma byla oprávněna požadovat dlužnou částku po firmě P., s níž měla uzavřenou leasingovou smlouvu, nikoliv po navrhovateli jako fyzické osobě. Ústavní soud se tedy ztotožnil se závěrem krajského soudu v tom, že navrhovatel vozidlo převzal a užíval jako jednatel firmy P., neboť mu bylo touto firmou (v daném případě jím samým) svěřeno. V okamžiku, kdy zaniklo oprávnění firmy P. vozidlo užívat, zaniklo i oprávnění navrhovatele jako jednatele vozidlo užívat a vznikla mu povinnost vozidlo vrátit firmě P., která byla povinna je vrátit leasingové firmě. Tím, že navrhovatel tak neučinil, využil toho, že mu bylo vozidlo svěřeno a nadále toto vozidlo svévolně užíval, jednal jako fyzická osoba a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Z výše uvedených skutečností i jejich právního hodnocení vyplývá, že trestní stíhání navrhovatele bylo zcela v souladu s trestněprávními předpisy, a tudíž rozsudky Okresního soudu v Prachaticích i Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k porušení základních práv navrhovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2 a v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví trestní zákon a trestní řád. Nebyl stíhán proto, že nemohl dostát svému smluvnímu závazku, neboť mu nic nebránilo po vypovězení smlouvy auto vrátit, ale proto, že porušil své povinnosti a zároveň tím naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Na základě toho nemohlo ani dojít k porušení jeho práva na dobrou pověst a osobní čest. Na základě uvedených důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 16. prosince 1998