ECLI:CZ:US:1998:1.US.430.98
sp. zn. I. ÚS 430/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. L. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti odložení podnětu stěžovatele na podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím v Brně ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. Nzc 552/98, a o návrhu na zrušení §62 odst. 1 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění zákona č. 91/1998, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 6. 10. 1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 8. 10. 1998.
Svým návrhem se domáhá, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, aby opětovně projednalo jeho návrh na popření otcovství ve smyslu ustanovení §62 zákona o rodině. Domnívá se, že odložením jeho podnětu Nejvyšším státním zastupitelstvím v Brně pod sp. zn. Nzc 552/98, ze dne 25. 8. 1998, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 Listiny základních práv a svobod a rovněž práva dítěte zakotvená v čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. Namítá, že uvedenou situaci nezavinil a byl matkou dítěte podveden. Poukazuje na skutečnost, že ustanovení §62 odst. 1 zákona o rodině má diskriminační charakter vůči ostatním účastníkům rodinněprávních vztahů a odporuje tedy ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a žádá, aby Ústavní soud toto zákonné ustanovení zrušil.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. zákonem o rodině, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že nejvyšším státním zástupcem nebylo vyhověno podnětu stěžovatele k postupu ve smyslu ustanovení §62 zákona o rodině, tedy že nebyl podán návrh na popření otcovství. Jak již konstatoval i nejvyšší státní zástupce, po provedeném šetření nebylo zjištěno, že by zájem dítěte vyžadoval popření otcovství jeho matrikového otce a ke stejnému závěru se po prostudování spisového materiálu přiklonil i Ústavní soud. Ustanovení §62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné zákonné ustanovení o popěrném právu v rámci rodinněprávních vztahů. Jedná se o zcela výjimečné oprávnění státního orgánu (nejvyššího státního zástupce), které lze aplikovat pouze za přesně stanovených podmínek, v daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů. Není ani případné za této situace namítat porušení práv dítěte, jak je stanoveno v čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, neboť žádným zásahem orgánu veřejné moci nebylo porušeno právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči. Stav dnešního rodinného uspořádání stěžovatele, dítěte a jeho matky, je výsledkem svobodného rozhodování dospělých jedinců o svých rodinných poměrech. Za daného stavu věci z výše naznačených důvodů proto nemohla být dotčena základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, a to ani právo na rovnost účastníků řízení a právo na zákonného soudce (čl. 37 odst. 3, čl. 38 Listiny základních práv a svobod).
K žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství, aby opětovně projednalo jeho návrh na popření otcovství podle ustanovení §62 zákona o rodině, Ústavní soud podotýká, že nemá jiných pravomocí než upravených v čl. 87 Ústavy ČR s tím, že ani z úpravy obsažené v §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze v tomto konkrétním případě dovodit jeho oprávnění přikázat jinému státnímu orgánu něco konat, zejména má-li především kasační pravomoci, což současně znamená, že není oprávněn na sebe atrahovat pravomoci jiných státních orgánů.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným usnesením došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, je třeba návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §62 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud konstatuje, že návrh na zrušení ustanovení zákona sleduje osud vlastní ústavní stížnosti a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud tímto návrhem zabývat ani nemohl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu