infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-244-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.11.1998, sp. zn. I. ÚS 77/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 142/12 SbNU 317 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.77.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Závaznost právních závěrů Ústavního soudu

Právní věta Otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. ve věci sp. zn. I. ÚS 70/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, nález č. 29, str. 191), v níž byl vysloven tento názor: "Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který musí být odůvodněn a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění takového nálezu není bez jakéhokoli právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10. Ústavy. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům". Podobně rozhodoval Ústavní soud i ve věci sp. zn. II. ÚS 156/95 (viz tatáž Sbírka - svazek 5, nález č. 9, str. 63). Z právního názoru tam uvedeného plyne, že poněvadž je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti, jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle §226 o.s.ř.

ECLI:CZ:US:1998:1.US.77.97
sp. zn. I. ÚS 77/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek M. K., Z. P. a V. K., všech zastoupených JUDr. M. Č., advokátem, účastníka řízení - Krajského soudu v Brně, vedlejšího účastníka - Okresního úřadu v Prostějově, okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelky podaly ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 24.11.1993, čj. PÚ 4146/92/93-To-999. Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, správní orgán určil, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi nemovitostí v katastrálním území Runářov, o jejichž vydání žádaly v podání ze dne 31.12.1992. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud tak rozhodl na základě zjištění okresního pozemkového úřadu, že předmětné nemovitosti, na které stěžovatelky uplatnily restituční nárok, původně patřily jejich prarodiči L. H. a že tyto nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Okresní pozemkový úřad v Prostějově opřel své rozhodnutí, kterým neobnovil vlastnické právo stěžovatelek k požadovaným nemovitostem, o tu skutečnost, že nebyla splněna podmínka ust. §2 zákona č. 243/1992 Sb. v platném znění, tj. podmínka zpětného nabytí československého státního občanství (pozn.: L. H.). Podkladem pro toto rozhodnutí bylo zjištění, že Okresní národní výbor v Litovli vyhláškou ze dne 22.10.1946, čj. 3339-VIII-20-46, označil podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. L. H. za osobu německé národnosti. Touto vyhláškou mu byl současně konfiskován zemědělský majetek pro účely pozemkové reformy. Odvolání L. H. proti tomuto rozhodnutí bylo výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 2. 9.1947, čj. 18195-VII/44-47, zamítnuto. Krajský soud v Brně dovodil, že majetek L. H. byl pravomocně konfiskován již dnem 23.6.1945 (tj. dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.), protože nebylo prokázáno, že by jmenovaný byl osobou německé národnosti, která se aktivně zúčastnila boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, jíž se majetek nekonfiskuje. Takový způsob nabytí vlastnictví je nutno považovat za originální způsob, přičemž v dané věci není rozhodující, že nebylo vydáno právoplatné rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci majetku, a to z toho důvodu, že takové rozhodnutí by totiž mělo povahu pouze deklaratorní, vyslovující jen to, co již předtím nastalo ze zákona. Krajský soud rozhodl o opravném prostředku stěžovatelek, aniž nařizoval ústní jednání, s poukazem na splnění podmínek vyplývajících z ust. §250f občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s použitím ust. §250l odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně je založen na tvrzení, že k přechodu vlastnického práva na stát u konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo účinností dekretu, tj. dnem 23. 6.1945. S tímto závěrem stěžovatelky nesouhlasí. Otázka, zda k přechodu vlastnictví podle poválečných předpisů došlo již ze zákona nebo až na základě správního aktu (konfiskačního výměru) je řešena nálezem Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 124/93 (viz Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1., C. H. Beck, Praha , 1994, nález č. 8). Podle tohoto nálezu otázku přechodu vlastnictví konfiskací buď ze zákona nebo až správním aktem řeší sám zákonodárce ve prospěch názoru, že vlastnictví přešlo až v souvislosti se správním aktem. Podle rozboru publikovaného v časopise Právník č. 7/94 je konfiskační výměr správním aktem vydaným ve správním řízení, který podléhal instančnímu přezkoumání a nabýval (nebo nenabýval) právní moci. Z archivních materiálů, které mají stěžovatelky k dispozici, je zřejmé, že L. H. podal proti konfiskačnímu výměru na svůj majetek odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 2. 9.1947. Jmenovaný však zemřel dne 10.12.1946, takže mu rozhodnutí o odvolání nemohlo být nikdy doručeno. Doručení však bylo podmínkou právní moci jakéhokoli správního, ale i jiného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že o konfiskaci majetku L. H. nebylo pravomocně rozhodnuto a k přechodu vlastnického práva k jeho majetku na stát proto nedošlo. Krajský soud v Brně se nezabýval skutečností, že L. H. zemřel dne 10.12.1946, a proto nemohl znovu nabýt československé státní občanství podle žádného z předpisů uváděných v ust. §7 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jestliže se jejich platnosti nedožil. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky staly vlastnicemi předmětných nemovitostí na základě dědické posloupnosti, došlo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně k porušení jejich ústavních práv, a to práva vlastnického a práva dědického, garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelek se nárok na vydání požadovaných nemovitostí opírá o ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., (převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu). Stěžovatelky proto navrhly, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a prohlásily, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Soudce zpravodaj nejprve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, nabyl právní moci dne 2. 1.1997. Poslední den lhůty připadl na den 2. 3.1997, což byla neděle, ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě následující den, tj. 3. 3.1997, takže ve smyslu ust. §57 odst. 2, 3 o. s. ř. je lhůta podle ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti zachována (§63 zákona o Ústavním soudu). Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Brně uvedl, že svým rozhodnutím nemohl zasáhnout do práva stěžovatelek vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť toto právo v době jeho rozhodování ještě neexistovalo. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání (č.l. 13v.). Okresní úřad Prostějov, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník sdělil, že při svém rozhodování v předmětné záležitosti vyšel z toho, že konfiskace majetku L. H. je platná dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., kdy jmenovaný ještě žil. Neztotožňuje se s názorem stěžovatelek, že k přechodu vlastnictví L. H. na stát na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. "vlastně vůbec nedošlo", protože o něm nebylo pravomocně rozhodnuto. Dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem (č.l. 14). Další vedlejší účastníci, a to: Pozemkový fond České republiky, Prostějov, VS, s. p., odštěpný závod P. (nyní VSS ČR, s. p., divize P.), L. České republiky, s. p., lesní správa P., SZP Heřmanovice, s. p., ZP R., s. p., a město K., se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali. V souzené věci bylo v prvé řadě zjištěno, že se stěžovatelky v témže případě již obrátily na Ústavní soud ústavní stížností, která byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 57/94. V uvedené věci vydal Ústavní soud nález ze dne 2. 2.1995, kterým zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1.1994, čj. 29 Ca 4/94-9, o odmítnutí opravného prostředku stěžovatelek proti rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov, okresního pozemkového úřadu, ze dne 24.11.1993, čj. PÚ 4146/92/93-To-999. Ústavní soud zrušil uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně po zjištění, že nesprávnou aplikací ustanovení §250p o. s. ř. došlo k porušení základních práv stěžovatelek na soudní ochranu vůbec, jakož i porušení jejich práva na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci zvlášť, ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Současně bylo podle názoru Ústavního soudu porušeno jejich právo, aby věc byla projednána veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit ke všem prováděným důkazům, byť v souzeném případě bylo rozhodnuto bez jednání nikoli z důvodů obsažených v ust. §250f o. s. ř., nýbrž pro formální vady návrhu, v důsledku nichž došlo k odmítnutí opravného prostředku stěžovatele. Po tomto nálezu rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem znovu, aniž by respektoval právní názor Ústavního soudu, že stěžovatelky mají právo, aby jejich věc byla projednána veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Krajský soud v Brně totiž dospěl k názoru, že v dané věci jde jen o posouzení právní otázky, a proto o opravném prostředku navrhovatelek rozhodl, aniž nařizoval jednání, s poukazem na splnění podmínek vyplývajících z ust. §250f o. s. ř. s použitím ust. §250l odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti je třeba uvést, že otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. ve věci sp. zn. I. ÚS 70/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, nález č. 29, str. 191), v níž byl vysloven tento názor: "Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který musí být odůvodněn a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění takového nálezu není bez jakéhokoli právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10. Ústavy. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům". Podobně rozhodoval Ústavní soud i ve věci sp. zn. II. ÚS 156/95 (viz tatáž Sbírka - svazek 5, nález č. 9, str. 63). Z právního názoru tam uvedeného plyne, že poněvadž je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti, jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle §226 o. s. ř. Po posouzení ústavní stížnosti a zmíněných řízení jí předcházejících dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná, byť z jiných příčin, než stěžovatelky uvedly. Stěžovatelky se v podstatě dovolávají porušení svých ústavních práv na ochranu vlastnictví a dědictví garantovaných v článku 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud oproti tomu dospěl k názoru, že v souzené věci došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelek zaručených v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny tím, že v občanskoprávním řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, nebyly stěžovatelky řádně vyslechnuty a nemohly vyjádřit své stanovisko k projednávané věci. Krajský soud v Brně rozhodoval bez nařízení jednání, přestože nebyla splněna podmínka ust. §250f o. s. ř., tj. že by šlo o jednoduchý případ. V projednávané věci zjistil Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 4/94, že již v řízení u tohoto soudu stěžovatelky vytýkaly, že Okresní úřad Prostějov, okresní pozemkový úřad, rozhodl na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu, pouze s odkazem na to, že zemřelý L. H., jemuž byl majetek konfiskován, nenabyl čs. státní občanství. Okresní pozemkový úřad nevzal v úvahu, že L. H. zemřel 10.12.1946 a nezabýval se skutečností, zda konfiskace majetku byla provedena pravomocně. Stěžovatelky poukázaly na právní názor prof. Knappa publikovaný v časopise Právník č. 7/94, dle něhož "dekrety upravující konfiskaci stanovily, že vlastnictví konfiskovaného majetku přechází na stát dnem účinnosti toho kterého dekretu. Právní stav byl tedy ten, že dekret č. 12/1945 Sb. působil ex lege, zároveň však muselo být pravomocně rozhodnuto o tom, že určitá osoba je osobou dotčenou tímto dekretem". Vzhledem k těmto obsáhlým námitkám, poukazujícím jak na nedostatečné zjištění skutkového stavu, tak i na nesprávné právní posouzení věci, lze mít stěží za to, že šlo o jednoduchý případ, jak má na mysli §250f o. s. ř. v té době platný. Krajský soud sám se k důvodům, které jej vedly k úsudku, že jde o případ jednoduchý, nevyslovil. Pro postup podle ust. §250f o. s. ř., tedy za tohoto stavu, nestačil toliko poukaz Krajského soudu v Brně na skutečnost, že se jedná jen o posouzení otázky právní, neboť obě zákonné podmínky ustanovení §250f o. s. ř. splněny nebyly. K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod č. 269/1996 Sb., jímž dnem 1. května 1997 ustanovení §250f o. s. ř. zrušil. Tento nález již byl v době vydání napadeného rozsudku znám. Ústavní soud pro úplnost dodává, že Krajský soudu v Brně dále nerespektoval citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 57/94, v němž Ústavní soud konstatoval, že bylo - mimo jiné - porušeno právo stěžovatelek, aby jejich věc byla projednána veřejně, v jejich přítomnosti, aby se mohly vyjádřit ke všem prováděným důkazům; tuto možnost jim obecný soud neposkytl ani v novém řízení, které předcházelo této ústavní stížnosti. V této souvislosti lze však poznamenat, že se nejedná o stejný případ, jaký judikoval Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 425/97, v němž uvedl, že předchozí nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu představuje překážku rei iudicatae, která brání dalšímu meritornímu rozhodnutí ve věci. To proto, že v této souzené věci byl původně opravný prostředek stěžovatelek odmítnut bez věcného projednání z formálních důvodů, neboť stěžovatelky podle názoru soudu neprovedly úpravu petitu tak, aby odpovídal ust. §250p odst. 2 o. s. ř. Na základě nynější ústavní stížnosti dochází již k posouzení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně po stránce věcné, jehož výsledkem je závěr Ústavního soudu, že pro postup podle ust. §250f os.ř. zákonné podmínky splněny nebyly. Bližší argumentace k této otázce je již uvedena na jiném místě tohoto nálezu. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1996, č.j. 29 Ca 4/94-55, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. listopadu 1998

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1998:1.US.77.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 77/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 142/12 SbNU 317
Populární název Závaznost právních závěrů Ústavního soudu
Datum rozhodnutí 18. 11. 1998
Datum vyhlášení 6. 1. 1999
Datum podání 4. 3. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 89 odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 12/1945 Sb.
  • 229/1991 Sb., §9 odst.4
  • 243/1992 Sb., §2
  • 99/1963 Sb., §226, §250f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-77-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 29636
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30