Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.11.1998, sp. zn. II. ÚS 236/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 133/12 SbNU 259 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.236.97

sp. zn. II. ÚS 236/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti města J. H. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1.1997, sp. zn. 2 Cdon 1243/96, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2.1996, č.j. 8 Co 17/96-63, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a Ing. R. P. jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Navrhovatel napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1.1997, sp. zn. 2 Cdon 1243/96. Tímto rozsudkem bylo ve vztahu k navrhovateli zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 1996, č.j. 8 Co 17/96-63, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10.1995, č.j. 4 C 309/95-44, kterým měl být vedlejším účastníkem navrhovateli vydán pozemek p. č. 39/2 v k. ú. Jindřichův Hradec. Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Navrhovatel uzavřel dne 11. 3.1992 s vedlejším účastníkem dohodu o vydání pozemku p. č. 39/2 v k. ú. Jindřichův Hradec, která byla zaregistrována dne 7.10.1992. Žalobou z 29. 3.1995 se následně domáhal jejího vydání (nikoli vyklizení) s odůvodněním, že omylem vydal pozemek, který byl v roce 1975 zastavěn stavbou školní jídelny. Soud 1. stupně své rozhodnutí opřel o ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který vyložil tak, že nelze vydat pozemek, na kterém je umístěna stavba, takže dohoda o jeho vydání, uzavřená navrhovatelem a vedlejším účastníkem, je absolutně neplatná, vedlejší účastník není jeho vlastníkem a je povinen vydat jej navrhovateli. To, že navrhovatel věděl o tom, že pozemek je zastavěný, nebylo podle rozsudku okresního soudu rozhodující, neboť mohl nakládat s majetkem jen v souladu s vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která bezplatný převod neumožňovala. Krajský soud svým rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil a zamítl návrh navrhovatele na vydání předmětného pozemku. Podle odůvodnění jeho rozsudku vyšel okresní soud ze správně a úplně zjištěného stavu věci. Neztotožnil se však s jeho právním názorem, když nelze vystačit se závěrem o neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve smyslu ustanovení §39 o. z., pokud by byla v rozporu s tímto zákonem. Ustanovení o. z. o neplatnosti právních úkonů lze použít jen tam, kde tvrzené důvody neplatnosti nelze subsumovat pod speciální kritéria zákona o mimosoudních rehabilitacích, stanovená pro vydání nemovitostí. Tento zákon přezkum dohod o vydání nemovitostí neobsahuje na rozdíl od §9 zákona č. 229/1991 Sb. Proto je takový přezkum možný jen mimo rámec restitučních hledisek obsažených v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. V sporné věci však bylo zpochybněno kritérium obsažené v ustanovení §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, proto nelze jeho přezkum provést. Přezkum takové dohody z hlediska ustanovení §39 o. z. by byl možný jen tehdy, kdyby neplatnost spočívala v jiných okolnostech (nedostatek písemné formy, způsobilosti k právním úkonům apod.). Podle zákona o soudních rehabilitacích se předpokládá oprávnění povinné osoby posoudit naplnění zákonných podmínek pro vydání nemovitosti včetně toho, že zvolená forma dohody v sobě zahrnuje i možnost uznání určitých sporných skutečností. Navrhovatel v této souvislosti nepopírá, že si byl vědom, že vydává zastavěný pozemek, takže z toho nelze dovozovat absolutní neplatnost dohody. Bylo na jeho svobodném rozhodnutí, zda pozemek vydá, byť je zastavěný. Nejvyšší soud svým rozsudkem zamítl dovolání navrhovatele a ztotožnil se s názorem odvolacího soudu v té části, podle které ustanovení §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích je ustanovením dispozitivním, když nemá natolik kategorický charakter, aby vedl k závěru o jeho kogentnosti. Tento zákon ponechal na posouzení povinné osoby, k jakému typu změny stavu nemovitosti došlo (§8 odst. 1 až 4). Ustanovení §8 odst. 3 proto neznamená bezvýjimečnou nemožnost vydání zastavěných pozemků, jak konečně plyne i z ustanovení §8 odst. 5 tohoto zákona, kde se nepřímo počítá s dohodou o vydání nemovitosti místo finanční náhrady. Nejvyšší soud též potvrdil právní názor odvolacího soudu, že obec nebyla vázána právními předpisy o správě národního majetku, neboť ty se vztahují pouze na nakládání s majetkem ve vlastnictví státu. Rozsudky dovolacího a odvolacího soudu napadl navrhovatel svou ústavní stížností. Tvrdí v ní, že shodný právní názor obou soudů ve věci dispozitivní povahy ustanovení §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je ve vztahu k němu porušením jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 90 Ústavy ČR, když v tomto případě nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu. Dále bylo jejich nesprávným postupem porušeno jeho základní právo podle čl 96 odst. 1 Ústavy ČR, když byla v jeho neprospěch porušena rovnost účastníků řízení. Názor obou soudů tak neguje ustanovení §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a činí je de facto zbytečným, neboť dedukuje svobodnou vůli povinné osoby, zda pozemek vydá či ne dokonce i osobě, kterou zákon za oprávněnou neuznává. Smyslem tohoto ustanovení však není možnost povinných osob zvolit si, zda věc vydají, nýbrž povinnost určité věci vydat a určit, které vydat nelze. Kogentnost tohoto ustanovení plyne i z jeho dikce - "nevydává se", která nepřipouští žádné další možnosti. Dále byl ve vztahu k navrhovateli porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konečně namítl, že měl v úmyslu vydat jiný pozemek a že došlo k nesprávnému zápisu čísla pozemku. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny dostupné opravné prostředky. Stejně tak nebyla stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, neboť namítala zásah do oblasti chráněné ústavně zaručenými základními právy. Proto byl návrh přezkoumán ve věci samé, a to se souhlasem účastníků a vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení. Za Nejvyšší soud České republiky se vyjádřila předsedkyně senátu, která plně odkázala na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že nepovažuje za správný názor navrhovatelů o porušení jejich vlastnického práva, stejně jako rovnosti účastníků v řízení. Dále odkázala na soulad názoru Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí o dovolání s blíže neupřesněnou judikaturou Ústavního soudu. Za vedlejšího účastníka se vyjádřil jeho právní zástupce, který uvedl, že postupem soudů nebylo porušeno právo navrhovatele podle čl. 90 Ústavy ČR, když soudy postupovaly podle zákona. Stejně tak porušení rovnosti stran nelze spatřovat v tom, že soudy určitým způsobem vyložily ustanovení §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Právní názor obecných soudů, který učinily v ústavních mezích, pak již nemůže být Ústavním soudem přezkoumán. Stejně tak nemohlo být zasaženo do vlastnického práva navrhovatele, když tento nebyl v době řízení před soudy vlastníkem předmětného pozemku. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho příslušnosti, kterou vymezuje čl. 83 Ústavy ČR tak, že se jedná o soudní orgán ochrany ústavnosti. Jeho zásah do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím je proto možný jen tam, kde došlo k porušení základních práv a svobod navrhovatelů. Navrhovatel v daném případě obecným soudům vytýká, že svým postupem a rozhodnutím porušily jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. I. Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnických práv navrhovatele, ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba uvést, že v dané věci nebyla zpochybněna způsobilost města J. H. vlastnit majetek. Kromě toho je v tomto případě tato způsobilost zakotvená ve speciálním ustanovení čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR, kterého se ovšem navrhovatel nedovolává a je chráněna speciální procedurou čl. 101 odst. 1 a čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ČR. Oba soudy naopak oproti soudu 1. stupně správně opřely svá rozhodnutí o ustanovení §18 odst. 1 obecního zřízení (zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích), podle kterého obec hospodaří se svým majetkem samostatně, a tudíž se nelze dovolávat neplatnosti takového úkonu z důvodu porušení vyhlášky č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku, která se vztahuje na majetek státní. Proto je v tomto ohledu námitka neústavnosti zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se však plně neztotožnil s vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení, že v řízení před soudy navrhovatel nevystupoval jako vlastník předmětného pozemku. To je pravdou potud, že vlastnické právo svědčilo na základě registrace dohody o vydání tohoto pozemku Státním notářstvím v Jindřichově Hradci dne 7.10.1992 vedlejšímu účastníku. Právní názor Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, že při dovolání se čl. 11 Listiny musí jít "zpravidla" o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující", odpovídá povaze restitučních předpisů. Ten, kdo se teprve účastní řízení, jehož výsledkem má být nabytí vlastnictví, proto není těmito ustanoveními chráněn, když jsou chráněna pouze jeho práva v takovém procesu, tj. konkrétně uplatňovat podle restitučních předpisů nárok na konstituování vlastnictví. V daném případě jde však o ústavněprávně jinou situaci. Ústavní předpisy výslovně umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému, pokud došlo k vyvlastnění v rozporu s pravidly, která stanoví Listina v čl. 11 odst. 4. V daném případě soudy projednaly žalobu navrhovatele na vydání pozemku a jeho dovolání, když navrhovatel netvrdil, že vlastnictví nabýt měl a nenabyl, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že vlastnictví nepozbyl v důsledku absolutně neplatného právního úkonu ve smyslu ustanovení čl. 39 o. z., jak je typické pro reivindikační žalobu, jejímž předpokladem je trvání vlastnického práva v době vyhlášení rozsudku podle §154 odst. 1 o. s. ř. Jestliže však odvolací a dovolací soud došly k závěru, že předmětný pozemek vydat nelze, popř. že dovolání není důvodné, neznačí to samo o sobě zásah do vlastnického práva navrhovatele, neboť v řízení bylo prokázáno, že toto právo zaniklo dohodou o vydání předmětného pozemku, která nebyla absolutně neplatná, a že tudíž v důsledku neúspěšné namítané absolutní neplatnosti dohody o vydání nadále vlastnický vztah netrvá a žádost o vydání pozemku je proto bezpodstatná. To však neznamená, že pro tento typ sporů je pro toho, kdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem a žádá vydání své tvrzené věci, uzavřena možnost dovolávat se ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a že soudy nejsou povinny ochranu takovému nároku poskytnout. Pokud však zjistí ústavně konformním způsobem a při dodržení ústavních principů soudního řízení, že vlastnické právo zde v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o.s.ř.) není, protože již dříve v souladu s právními předpisy zaniklo, není to porušením čl. 11 odst. 1 Listiny, jak tvrdí navrhovatel. V tomto bodě shledal Ústavní soud stížnost neopodstatněnou a dále se zaměřil na zachování procesních pravidel řízení. II. Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. V tomto směru je stížnost navrhovatele rovněž zjevně neopodstatněná, neboť v ní v žádném ohledu neprokázal, že by mu byl odepřen přístup k soudu a poskytnuta soudní ochrana. Skutečnost, že odvolací a dovolací soud poskytly na rozdíl od soudu 1. stupně ochranu vlastnickým právům vedlejšího účastníka, ještě neznamená sama o sobě, že byla porušena ústavní práva navrhovatele v této oblasti, zejména rovnost účastníků řízení ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Naopak tento stav je pro institucionální záruky typický. Navrhovatel měl možnost "stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny svá práva před soudy uplatnit v podobě žaloby a dovolání, měl možnost vyjádřit se k odvolání vedlejšího účastníka a jednat v soudním řízení. Žádné konkrétní pochybení soudů kromě obecného poukazu na porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR ani navrhovatel nedoložil, ani nebyl schopen prokázat. I zde proto došel Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Protože Ústavní soud není vázán ve smyslu své ustálené judikatury odůvodněním ústavní stížnosti (nález Pl. ÚS 89/94, Pl. ÚS 16/93), přezkoumal další ústavní aspekty rozsudků napadených ústavní stížností. III. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu odvolacího a dovolacího soudu při hodnocení povahy ustanovení §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Vyšel přitom ze své judikatury, která považuje vztah občanského zákoníku a zákona o soudních rehabilitacích jako vztah obecného a zvláštního právního předpisu. Toto ustanovení stanoví, že "pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává". Navrhovatel tvrdí, že toto ustanovení má kogentní povahu, což značí, že dohoda o vydání takového pozemku je porušením §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tudíž jde o právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu. V daném případě by to znamenalo, že by zákon zakázal takový pozemek vydat. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že ve své konstantní judikatuře stojí na stanovisku, že jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy (zde práva povinné osoby), pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě uzavřel navrhovatel jako vlastník svobodně dohodu o vydání pozemku, o kterém věděl, že byl zastavěn po jeho převzetí státem. Nebylo zpochybněno ani dispoziční právo navrhovatele k tomuto majetku, v daném případě v podobě možnosti uzavřít dohodu o jeho vydání osobě oprávněné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Proto Ústavní soud přezkoumal věc z hlediska své funkce orgánu soudní ochrany ústavnosti, neboť zasahovat do soudního rozhodování mu jinak nepřísluší. Konkrétně se jednalo o dodržení ústavního principu obecné svobody jednání, jak je zakotven v čl. 2 odst. 3 Listiny, i když se porušení tohoto ustanovení navrhovatel nedovolává. Podle tohoto ustanovení může každý "činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Ústavní soud došel k závěru, že odvolací a dovolací soud svým systematickým výkladem sporného ustanovení nevybočily extrémně z mezí ústavnosti, když došly k závěru, že celé ustanovení v komplexu možno chápat tak, že nejen vydání takového pozemku nezakazuje, nýbrž ani nevylučuje, s ohledem na smysl ustanovení §8 odst. 5 téhož zákona, které stanoví, že "v případech uvedených v odstavcích 1 až 4 náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle §13 zákona, pokud jí nebyla věc vydána". Jinak řečeno, pokud jí zastavěný pozemek podle odstavce 3 vydán byl, nepřísluší jí finanční náhrada podle odstavce 5. Podle názoru Ústavního soudu tak platí, že pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen výslovně ve spojení se sankcí neplatnosti (lex perfecta) nebo přímo v právním předpise obsažen výčet kogentních ustanovení, je třeba na povahu ustanovení (kogentnost-dispozitivnost) usuzovat právě s ohledem na související ustanovení právního předpisu, popř. právního řádu. Ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny tak nebylo vyloučeno (bylo možné), aby navrhovatel uzavřel dohodu o vydání zastavěného pozemku, když mohl z hlediska ústavního činit, co mu zákon nezakazoval. Sporné ustanovení tak z hlediska ústavněprávního chránilo navrhovatele před vydáním takového pozemku, pokud by s tím nesouhlasil. Navrhovatel však ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny nebyl nucen činit, co mu zákon neukládal. Pokud by pozemek nevydal, byl by chráněn právě tímto ustanovením. Z vlastnického práva vyplývá svoboda dispozice s majetkem, pokud ji zákon ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny přípustným způsobem neomezí. V daném případě pro ni stanoví zvláštní pravidla speciální zákon, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů a o kterém platí domněnka jeho znalosti. Stejně tak byl navrhovateli znám charakter vydávaného pozemku. Jestliže dodatečně došel k závěru, že se tím poškodil, bylo možno věc posoudit z hlediska dalších ustanovení občanského zákoníku, která se týkala ostatních náležitostí takové dohody jako jsou náležitosti jednajících, jejich vůle a jejího projevu, když předmět této dohody zákonem zakázán nebyl. To však nebylo předmětem řízení před odvolacím a dovolacím soudem a proto se touto otázkou nemohl Ústavní soud zabývat, neboť by tím zasahoval s ohledem na ustanovení §100 odst. 2 o.z. do nezávislosti rozhodování obecných soudů. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4.11.1998