ECLI:CZ:US:1998:2.US.3.98
sp. zn. II. ÚS 3/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. R. J, za účasti účastníka řízení 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Krajského soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka Českomoravského lnu, a. s., se sídlem Lnářská 499, Humpolec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 554/96 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1997, sp. zn. 18 Co 359/97, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 1997, sp. zn. 3
Cdon 554/96, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
15. října 1997, sp. zn. 18 Co 359/97, se zrušují.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá
zrušení v enunciátu uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi
byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 3 odst.1 a čl. 11
odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím,
že oběma rozsudky byl akceptován postup podle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. a podle znárodňovacích předpisů, zejména
dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a zákona č. 114/1948
Sb., čímž bylo dědicům původního vlastníka L. P. znemožněno řádně
uplatnit vlastnická práva.
Stěžovatel dále ve své stížnosti popisuje skutkový děj,
spočívající v tom, že původní vlastník L. P. byl nátlakem orgánů
německého státu donucen dne 31. 3. 1941 prodat svůj podnik německé
firmě. Rozhodnutím podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb. byl majetek konfiskován. Dcera původního vlastníka (který
zemřel) G. P. po roce 1945 uplatnila nárok na vydání takto:
konfiskovaného majetku podle §24 dekretu prezidenta republiky č.
105/1945 Sb. Po vydání zákona č. 128/1946 Sb. pokračovala
v uplatňování svých nároků před správními orgány, nepodala však
příslušný návrh k soudu. V té době ještě před uplynutím promlčecí
lhůty podle zák. č. 128/1946 Sb. byl vydán zákon č. 114/1948 Sb.
a tím bylo reálně rozhodnuto o tom, že podnik jí jako soukromé
osobě vydán být nemůže.
Poukazuje také na stanovisko Krajského soudu v Hradci Králové
v rozsudku ze dne 16. 11. 1994. Podle tohoto stanoviska G. P.
neuplatnila nárok na vrácení majetku konfiskovaného německé firmě
podle zák. č. 128/1946 Sb. u soudu, ale tento zákon umožňoval
návrh u soudu podat do tří let od vyhlášení zákona, tedy do 17.
6. 1949. Téměř polovina této lhůty se překrývá s rozhodným obdobím
podle zák. č. 87/1991 Sb. a tedy nejen pro změnu politické
atmosféry po 25. únoru 1948 skončila naděje, že by jí mohl být
rozsáhlý tovární komplex jejího otce vrácen do soukromého
vlastnictví, ale mezitím vydané zákony, zejm. zák. č. 114/1948 Sb.
přímo vylučovaly vydání takového majetku do rukou fyzické osoby,
neboť měl podlehnout znárodnění zestátněním.
Jeho vlastní stížnost však směřuje proti neuznání jeho nároku
podle zákona č. 87/1991 Sb., kdy rozsudkem Okresního soudu
v Náchodě ze dne 2. června 1994, č. j. 5 C 128/92-79, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Českomoravskému lnu,
a. s. Humpolec, o vydání nemovitosti (továrního komplexu) v obci
Teplice a v k. ú. Dolní Teplice v rozsudku konkretizovaných.
Žaloba se opírala o zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž
rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.
listopadu 1994, č. j. 18 Co 92/94-108.
Odvolací soud uvedený rozsudek Okresního soudu v Náchodě
změnil a žalobě - až na nepodstatnou výjimku vyhověl. Dospěl
k závěru, že stěžovatel je osobou oprávněnou podle zákona č.
87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších
předpisů, že nárok včas uplatnil a že nárok je opodstatněný.
Tento rozsudek byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR
ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 554/96 a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Na základě právního názoru vysloveného tímto rozsudkem pak
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 1997, sp.
zn. 18 Co 359/97 původní rozsudek Okresního soudu v Náchodě
potvrdil.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 1994, ze kterého
zjistil : že původní vlastník nemovitostí stěžovatelův děd L. P.
uzavřel dne 31. března 1941 pod tlakem rasové persekuce trhovou
smlouvu s německou společností Wekelsdorfer Flachröste, tedy touto
trhovou smlouvou, uvedené společnosti s ručením omezeným,
nemovitosti prodal.
Krajský soud zjišťoval, zda právní předchůdkyně stěžovatele
- jeho matka A. E. P., provdaná M., (dcera původního vlastníka
nemovitostí, stěžovatelova děda L. P., zemřelého dne 17. 11. 1942
v důsledku sebevraždy) - uplatnila nárok na prohlášení neplatnosti
kupní smlouvy ze dne 31. března 1941 podle zák. č. 128/1946 Sb.
o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody
a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku
vcházejících. Zjistil, že před 25. únorem 1948 tento nárok před
správními orgány sice uplatnila, ale u soudu žalobu nepodala, ač
to zákon č. 128/1946 Sb. vyžadoval. K podání žaloby u soudu běžela
lhůta do 17. června 1949. Krajský soud uvážil, že pro změnu
atmosféry po 25. únoru 1948 již nebyla žádná naděje, že by
A. E. P., provdané M., mohl být tovární komplex jejího otce
vrácen, a nepřipisoval jí proto k tíži, že po 25. únoru 1948 již
žalobu nepodala. Usoudil, že v projednávané věci byla politická
persekuce z rasových důvodů bezpečně prokázána. Restituce podle
zák. č. 87/1991 Sb. pokládal za možnou, i když postup předepsaný
zákonem č. 128/1996 Sb. nebyl po 25. únoru 1948 dodržen.
Krajský soud se v uvedeném rozsudku ze dne 16. listopadu
1994 zabýval i otázkou, zda se překážkou vydání továrního komplexu
nestala privatizace, která byla ještě před pravomocným skončením
soudního řízení provedena podle privatizačního projektu
schváleného dne 23. března 1992. Dovodil, že privatizací bylo
porušeno ustanovení §3 odst.2 zák. č. 92/1991 Sb. o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby ve znění pozdějších předpisů
a že proto uplatněný nárok obstojí i bez zřetele na takto:
provedenou privatizaci.
Proti tomuto podal žalovaný - vedlejší účastník Českomoravský
len, a. s. Humpolec dovolání. Tomuto dovolání Nejvyšší soud ČR
vyhověl a ze skutečnosti, že právní předchůdkyně stěžovatele A. E.
P. - M. nárok na prohlášení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31.
března 1941 podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu neuplatnila,
vyvodil jiné právní důsledky, nežli Krajský soud v Hradci Králové.
Usoudil, že soudní uplatnění uvedeného nároku je nezbytným
předpokladem toho, aby stěžoval se stal se zřetelem k ustanovení
§3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
osobou oprávněnou podle §3 odst. 4 písm.c) cit. zák. Protože
nárok ani před 25. únorem 1948 ani po 25. únoru 1948 u soudu
uplatněn nebyl, stěžovatel osobou oprávněnou není.
Právními následky schváleného privatizačního projektu podle
čl. II. č. 2 zákona 116/1994 Sb. se Nejvyšší soud nezabýval, neboť
to bylo pak již nadbytečné.
II.
K podané ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanovisko
Krajského soudu v Hradci Králové, předsedy senátu 18 Co JUDr.
A. K. Ve svém vyjádření Krajský soud znovu zopakoval zdůvodnění
svého původního rozsudku ze dne 16. listopadu 1994, č. j. 18 Co
92/94-108. V závěru svého vyjádření uvedl, že ve svém druhém
rozsudku ze dne 15. října 1997, č. j. 18 Co 359/97-151 respektoval
právní názor dovolacího soudu, a proto navrhuje, aby byla ústavní
stížnost zamítnuta.
K dožádání Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti ze dne 14. října 1998, sp. zn. 5 SU 58/98
zdůraznil, že i v ústavní stížnosti stěžovatel potvrzuje, že jeho
předchůdkyně nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945
Sb. resp. podle zák. č. 128/1946 Sb. neuplatnila tak, jak to
upravují citované předpisy. Nadále zastává názor, že nebyl-li
takový nárok u soudu uplatněn, nelze - logicky vzato - ani
uvažovat o jeho nerespektování, ani v době neuspokojení a ani
v důvodech jeho neuspokojení. Připomínka, že právní předchůdkyně
žalobce G. P. mohla příslušný nárok podle zák. č. 128/1946 Sb.
uplatnit až do 17. června 1949, nemá podle vyjádření Nejvyššího
soudu ČR žádný právní význam, pokud nárok (kupř. i v době po 25.
únoru 1948) nebyl uplatněn. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis
Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 5 C 128/92.
III.
Ústavní soud po ověření náležitostí podle ustanovení §72
a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dovodil, že ústavní stížnost je oprávněná, neboť ze strany soudů
došlo k porušení ústavnosti.
Při posuzování dvou právních názorů, t. j. názoru Krajského
soudu v Hradci Králové v jeho rozsudku ze dne 16. listopadu 1994,
č. j. 18 Co 92/94-108, a názoru soudu dovolacího, přisvědčil
Ústavní soud právnímu názoru krajského soudu.
Mezi všemi účastníky je naprosto nesporné, že k převodu
nemovitostí ze strany L. P. na německou společnost Wekelsdorfer
Flachröste trhovou smlouvou ze dne 31. března 1941 došlo pod
tlakem okupace a zvláště rasové diskriminace. L. P., osoba české
národnosti, jako Žid odmítl opustit svůj domov v pohraničí, tzn.
v Sudetách. Jako majitel podniku s 250 zaměstnanci byl vystaven
takovému psychickému a nakonec fyzickému nátlaku, který vedl nejen
k převedení jeho podniku na německou firmu, ale i k jeho
sebevraždě těsně před jeho odvozem do koncentračního tábora.
Plně se na tento případ vztahuje Dekret prezidenta republiky
č. 5/1945 Sb., kdy podle ustanovení §1 byla předmětná trhová
smlouva prohlášena za neplatnou, neboť byla uzavřena po 29. září
1939 pod národní a rasovou diskriminací. Právní předchůdkyně
stěžovatele, jeho matka A. E. P., provdaná M. a její sestra G. P.,
nar. 29. 4. 1901, která po osvobození Československa žila v USA,
prostřednictvím svého právního zástupce Oliva a Oliver - 535 Fifth
Avenue New York N. Y. 10017, požádala v r. 1946 prostřednictvím
zastupitelských orgánů v Československu o navrácení majetku
v Teplicích n. Metují. Vyřízení žádosti urgovala prostřednictvím
svého právního zástupce až do r. 1949. V řádně notářsky ověřeném
"čestném prohlášení" ze dne 19. 10. 1992 vzhledem ke svému stáří
91 roků prohlásila, že se veškerého majetku, který byl po r. 1948
zbaven komunistickým státem a který by podílově připadl její
osobě, vzdává ve prospěch stěžovatele.
Žádost o zastavení konfiskačního řízení podala G. P. i jménem
své sestry A., která po návratu z likvidačního koncentračního
tábora nebyla sama schopna podobnou žádost podat.
Je tedy evidentní, že právní předchůdkyně stěžovatele, jeho
matka, uplatňovala nárok ještě před únorem 1948 podle zák. č.
128/1946 Sb., jak o tom svědčí důkazní materiály, obsažené ve
spise a odvolávka na ně v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Námitku na uplatnění neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31.
března 1941 u soudu nutno rozložit do dvou rovin : jednak do
první, týkající se samotné kupní smlouvy a jednak do provedené
konfiskace.
Neplatnost kupní smlouvy byla prohlášena Dekretem prezidenta
republiky č. 5/1945 Sb. Zákon č. 128/1946 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, upravuje potom nároky, vyplývající z tohoto dekretu
a znovu uváděné v §1 a 2 zák. č. 128/1946 Sb. Ze zaslaných příloh
stěžovatele (žalobce) na listu 61 spisu vyplývá, že podle výměru
ONV-OSK v Broumově ze dne 13. 6. 1946, č. j. 00527, byla provedena
konfiskace předmětného majetku.
Dne 1. 11. 1946 byl podán právnímu nástupci zesnulého návrh
na zastavení konfiskačního řízení, resp. bylo podáno odvolání
proti konfiskačním výměrům, a to Okresnímu národnímu výboru
v Broumově. Spis obsahuje m. j. rovněž odkazy na doporučení odboru
ONV v Broumově pro zasedání rady ONV v Broumově ke kladnému
vyřízení žádosti.
V té době pod zn. D 307/46 probíhalo u Okresního soudu
v Polici n. Metují dědické řízení po zesnulém L. P. Spis se
ztratil.
Nutno proto přisvědčit prvému právnímu názoru odvolacího
soudu, že přestože nebyl podán návrh k soudu podle §10 zák. č.
128/1946 Sb., lhůta pro toto podání běžela až ke dni 17. června
1949 a že pro změnu politické atmosféry po únoru 1948 bylo již
zbytečné takovou žalobu na vrácení továrního komplexu podávat.
Z tohoto důvodu vznikl stěžovateli nárok jako oprávněné osobě
podle ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, protože stát převzal nemovitosti bez právního důvodu.
Rovněž je naplněno ustanovení §6 odst. 2 v návaznosti na
ustanovení §2 odst. 1 písm.c) zák. č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §2 odst.3 Dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. konfiskaci nepodléhá majetek, jež v době po 29. září
1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové či
politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení
§1 cit. dekretu. O takový majetek se však v projednávané věci
jedná.
Lhůta k soudnímu podání uplatněného nároku podle §10 zák. č.
128/1946 Sb. je ve své podstatě lhůtou procesní a nikoli lhůtou
prekluzivní.
Nemožnost, resp. nesmyslnost soudního podání v této věci,
nutno i ve vztahu na zákon č. 114/1948 Sb. vykládat rovněž ve
smyslu zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického
režimu, který konstatoval programové ničení tradičních hodnot
evropské civilizace, vědomé porušování lidských práv a svobod
a destrukci tradičních principů vlastnického práva. Z těchto
konstatování vychází i preambule k zákonu č. 87/1991 Sb.
Konečně je nutno se vypořádat i s námitkou, že požadované
nemovitosti nelze vydat, neboť byly privatizovány, a to schválením
privatizačního projektu Ministerstvem pro správu národního majetku
a jeho privatizaci ze dne 23. března 1992, č. j. 20/371/92,
dodatku ze dne 24. června 1993, č. j. 620/25/93. Zde vedlejší
účastník odkazuje na ustanovení čl. II. bod 2 zák. č. 116/1994
Sb., kterým se doplňuje zákon č. 87/1991 Sb. Znění tohoto
ustanovení nabylo právní účinnosti dnem 1. 7. 1994.
Stěžovatel však již dne 4. 9. 1991 uplatnil vůči povinné
osobě nárok na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb.
V odpovědi ze dne 19. září 1991 povinná osoba - Českomoravský len
st. p. dopisem sp. zn. práv 69/91 potvrzuje příjem této výzvy se
žádostí o její doplnění, aby "mohla být žádost vyřízena
k oboustranné spokojenosti." I zde nutno přisvědčit právnímu
názoru krajského soudu, že privatizace byla provedena neoprávněně
a že je neplatná podle ustanovení §3 odst.2 zák. č. 92/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, kdy může být majetek, na jehož
vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních
předpisů, použit pro privatizaci pouze v případě, že nároky na
jeho vydání, vzniklé fyzické osobě, nebyly uplatněny v zákonné
lhůtě nebo byly zamítnuty.
Ze strany obou soudů došlo tak k porušení čl. 11 odst.1
Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť soudem nebyla stěžovateli
poskytnuta ochrana jeho práva. Ústavní soud proto ve smyslu
ustanovení §82 odst.1 ústavní stížnosti zcela vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. prosince 1998