Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1998, sp. zn. II. ÚS 486/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 145/12 SbNU 349 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.486.97

sp. zn. II. ÚS 486/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti 1) Doc. MUDr. J. V., CSc., 2) H. P., 3) RNDr. V. K., 4) Ing. V. S., všichni zastoupeni JUDr. J. K., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze, a vedlejšího účastníka Ústavu silniční a městské dopravy, s. p. , se sídlem Jánský vršek 13, Praha 1, zastoupeného JUDr. E. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 1997, č. j. 20 Co 244/97-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. září 1996, sp. zn. 22 C 36/92, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 1997, č. j. 20 Co 244/97-145 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 1996, č. j. 22 C 36/92-113, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 1997, č. j. 20 Co 244/97-145, kterému vytýkali absenci spravedlivého soudního procesu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady rovnosti podle čl. 1 a 3 Ústavy a čl. 1, 2 odst.3 a čl. 11 Listiny. Porušení procesního rázu a tím i odepření práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst.2 Listiny spatřovali stěžovatelé ve skutečnosti, že soud I.stupně si nejprve k vyřešení jediné sporné otázky, kterou je "základní přestavba nemovitosti" určil znalkyni, kterou, ač vázán vlastním usnesením, změnil na jiného znalce, a to bez toho, že by účastníkům bylo sděleno a doručeno proč a na základě jakého návrhu a jakých námitek k této změně došlo. Stěžovatelé vytýkají dalšímu znaleckému posudku nedostatek objektivity, a to proto, že znalci nerozlišují stavební "obměnu" (náhradu původního opotřebovaného prvku) a "stavební změnu", jako vznik nové části původní stavby. Porušení čl. 1 a 3 Ústavy a čl. 1, 2 odst.3 a 11 Listiny o otázce rovnosti účastníků spatřují stěžovatelé v tom, že oba procesní soudy odmítly respektovat soudní rozhodnutí, kterým zcela totožná zrcadlová křídlová stavba restituovaného trojdomí byla bez problémů již dávno vydána do vlastnictví původním vlastníkům. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti potvrzuje, že základní skutkové okolnosti jsou podle shodného stanoviska soudů i účastníků zřejmě nesporná. Nebyl tedy zpochybněn restituční nárok na vrácení sporné nemovitosti, pokud jde o oprávněné osoby a osobu povinnou, jakož i restituční důvod podle §6 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jedinou spornou otázkou se stal pojem "zásadní přestavba" podle ustanovení §8 odst.1 cit. restitučního zákona. V tom směru stěžovatelé vytýkají oběma soudům, že se nepokusily zabývat definováním pojmu "zásadní přestavba" a dovozuje dále, že pokud by nešlo rozlišovat pojem obměna a změny stavebních prvků a jakákoli stavební úprava a oprava by měla zůstat nerozlišená, potom by starší, zejména historické památky a stavby nemohly vůbec být vráceny původním vlastníkům. Z přiloženého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 1996 sp. zn. 22 C 36/92 Ústavní soud zjistil, že se jedná o restituční uplatnění navrhovatelů na dům č. p. 325 v Praze 1, Jánský vršek 9 a p. č. 448 v k. ú. Malá Strana, a to alternativním petitem na jejich předání povinnou osobou nebo na povinnost povinné osoby uzavřít s navrhovateli dohodu o jejich vydání. Protože stěžovatelé zúžili ústavní stížnost kromě výše vytýkaných procesních vad pouze do výkladu pojmu "zásadní přestavba", v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně se k této problematice podává : Podle ustanovení §1 odst.1 vyhl. č. 85/1976 Sb. se v podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu za stavbu považují veškeré stavby bez zřetele na a) stavebně-technické provedení, např. budovy atd., b) účel - např. stavby pro bydlení, občanské vybavení atd., c) přístavby, kterými se stavby půdorysně rozšiřují a které jsou vzájemně provozně spojeny s dosavadní stavbou, d) stavební úpravy, při nichž se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Soud dále uvádí, že zákon o mimosoudních rehabilitacích spojuje ztrátu původního stavebně-technického charakteru stavby s její základní přestavbou. Musí se jednat o podstatnou změnu stavby a nikoli pouze o stavební změnu, jak ji má na mysli ustanovení §1 odst.3 uvedené vyhlášky. Na ztrátu původního stavebně-technického charakteru lze usuzovat tam, kde došlo k obměně těch konstrukcí, které stavbu jako celek charakterizují a od nichž technická životnost stavby přímo odvisí. Tato obměna se týká prvků dlouhodobé životnosti, kterými jsou prvky stavby, tvořící její nosnou konstrukci, tedy základy, svislé nosné konstrukce, stropy, nosné schodiště a krov. Rozsah změn těchto jednotlivých prvků tvořících součást nosného systému stavby je uveden v závěru znaleckého posudku znalce ing. Jindřicha Kratěny a v revizním posudku, vypracovaném stavební fakultou ČVUT Praha. Rozsah změn prvků dlouhodobé životnosti je uveden v těchto posudcích, včetně jejich podílů. Soud vzal za prokázané, že u stropů došlo ke změnám v rozsahu 100 %, u schodišť v rozsahu 75 % nebo 82,5 %. Změna krovu byla stanovena na 100 %. Z toho vyvodil soud I. stupně závěr, že u dvou prvků dlouhodobé životnosti došlo ke změně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného typu stavby. Došlo rovněž ke změně účelu stavby, neboť v době převzetí státem se jednalo o dům obytný, nyní je stavba uznávána jako administrativní budova. Soud uzavírá, že předmětná stavba zásadní přestavbou ztratila svůj stavebně-technický charakter. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně i s provedeným důkazním řízením. K problematice, vytýčené v ústavní stížnosti uvedl, že podle právního závěru soudu I. stupně byla žaloba zamítnuta proto, že ji nebylo možno vydat pro překážku podle §8 odst.1 rest. zákona, neboť se jedná o stavbu, která zásadní přestavbou ztratila svůj stavebně technický charakter. Odvolací soud dále dovodil, že i judikatura ohledně výkladu tohoto ustanovení se vyvíjí, a to právě pokud jde o pojem "zásadní přestavba". Uvedl, že v současné době se judikatura i praxe ustálily na názoru, že touto přestavbou je třeba rozumět přestavbu prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu větším než 50 %. Přitom podkladem pro rozhodnutí soudu zde nutně musí být znalecký posudek, který zjišťuje po technické stránce existenci přestavby. Odvolací soud se zcela ztotožnil s námitkou žalovaného (vedlejšího účastníka), že nelze vydat požadovaný pozemek, neboť ohledně něho nebyla výzva podána. Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas a pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a stěžovatelé porušení ústavních základních práv namítali, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze k podané ústavní stížnosti. Městský soud se ve svém vyjádření ze dne 20. 7. 1998 sp. zn. Spr. 908/98 k namítanému porušení rovnosti uvedl, že ji nepovažuje za porušení zásady rovnosti a rozhodl v konkrétní věci jinak, než v jiné věci rozhodl soud jiný. Pojem "zásadní přestavba", který není v právním řádu nikde definován, musí proto soudy vykládat podle konkrétních stavebních změn, konkrétního charakteru atd. Pokud se jedná o skutková zjištění musí soud vycházet z odborného posouzení znalců. Samotný právní závěr, t. j. zda stavební změny ve svém souhrnu naplňují obsah pojmu zásadní přestavba a zda kumulativně i s touto zásadní přestavbou ztratila nemovitost svůj stavebně technický charakter, může činit jen soud. Nemůže se vyjádřit k pojmu obměna a změna stavebních prvků. Vedlejší účastník - Ústav silniční a městské dopravy, s. p. se sídlem Praha 1, Jánský vršek, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl : Spatřuje nepřípustnost ústavní stížnosti v tom, že stěžovatelé nevyčerpali před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jim zákon dovoluje k ochraně jejich práv tím, že nepožádali odvolací soud o připuštění dovolání a že dovolání nepodali. Dále uvádí, že nelze vydat požadovaný pozemek, neboť o jeho vydání nikdy stěžovatelé kvalifikovaně nepožádali a podle názoru vedlejšího účastníka došlo k prekluzi nároku na vydání domu, neboť návrh na jeho podání byl podán před účinností zákona. Dále uvádí, že nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů tím, že se soud nezabýval dalšími důkazy, včetně uváděné expertizy brněnského ústavu. K tomu dále uvádí, že to byl on, vedlejší účastník, kdo soudu navrhoval provedení znaleckého posudku Doc. Ing. A. B., ředitelem Ústavu technického znalectví v Brně. Byli to stěžovatelé, kteří s jeho ustanovením výslovně nesouhlasili. Svůj názor změnili teprve poté, když oba znalecké posudky vyzněly v jejich neprospěch. Vedlejší účastník výslovně upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelé sami nijak nezpochybňují zjištění znalců co do rozsahu stavebních úprav a jejich výhrady směřují pouze k právnímu posouzení pojmu zásadní přestavba. V tomto právním hodnocení se vedlejší účastník plně ztotožňuje s právními názory, obsaženými v odůvodněních rozsudků obou soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy vzhledem k stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod tak, jak předpokládá §72 zák. č. 182/1993 Sb. přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 36/92 a dospěl k závěru, že podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je otázka ústavnosti interpretace ustanovení §8 odst.1 zák. č. 87/1991 Sb., dle něhož stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter se nevydávají, neboť stěžovatel namítá, že mu majetek nebyl vydán s poukazem na údajné naplnění důvodu pro jeho nevydání dle citovaného ustanovení. Ústavní soud již v několika svých rozhodnutích spolu s vrchním soudem konstatoval ( sp. zn. 3 Cdo 199/93, 3 Cdo 95/92, II.ÚS 186/95), že úvahy o ztrátě původního stavebně technického charakteru i zásadní přestavbě jsou problematikou právní a že zák. č. 87/1991 Sb. má i ve vztahu k občanskému zákoníku zcela specifickou povahu, jež je dána účelem, který tento předpis sleduje, totiž zmírnění následků některých majetkových křivd, kteréhož účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by uvedený předpis byl vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce, proto také by mělo být při interpretaci a aplikaci §8 odst.1 zák. č. 87/ 1991 Sb. postupováno přísně od případu k případu, při zachování práva na individuální posouzení. Stejně tak bylo konstatováno, že pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru. Rovněž tak bylo již konstatováno, že i změna v užívání při drobných stavebních změnách je irelevantní. Konečně bylo konstatováno, že zásadní přestavbou, provázenou ztrátou původního stavebně technického charakteru lze stěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti např. stropů, byť na vyšší technické úrovni, když v případě restitučních předpisů máme co činit se 40 letým obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal výrazný posun. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ani cena provedených prací, ani poměr vynaložených investic k časově zjištěné ceně před vynaloženými investicemi nebude mít obvykle podstatnější význam, a to nejen proto, že ceny stavebních prací prodělaly prudký vývoj. Protože se oba soudy z tohoto pohledu věcí nezabývaly a přitom z použité terminologie znaleckých posudků je zřejmé, že ze tří v úvahu přicházejících prvků dlouhodobé životnosti u dvou, t. j. u stropů a krovu, šlo o prostou výměnu s tím, že u schodiště není navíc zřejmé, zda jde o schodiště tvořící součást nosného systému stavby ve smyslu prvku dlouhodobé životnosti, či nikoli, nezbylo Ústavnímu soudu než uzavřít, že v řízení před obecnými soudy, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyla právům stěžovatelů poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 6 odst.1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy povinná osoba teprve v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně namítla nesplnění podmínky písemné výzvy dle §5 odst.1 zák. č. 87/1991 Sb., ohledně pozemku, a krajský soud ji potvrdil, došlo též k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích i práva na stanovené postupy dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí podle ust. §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. listopadu 1998