infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec65, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-264-000,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.1998, sp. zn. III. ÚS 153/97 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 128/12 SbNU 227 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.153.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K přiměřenosti omezení práva na osobní účast při soudním řízení z důvodu uložení zákazu pobytu na území České republiky

Právní věta Jedním z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé, proto musí vycházet z výše uvedeného principu.

ECLI:CZ:US:1998:3.US.153.97
sp. zn. III. ÚS 153/97 Nález Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 22. října 1998 sp. zn. III. ÚS 153/97 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B. Q. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3.2.1997 sp. zn. 28 Ca 202/96 o zamítnutí žaloby na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policie ČR, Správy Západočeského kraje, oddělení cizinecká policie a pasové služby, jímž byl stěžovateli zakázán pobytu na území České republiky. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1997 sp. zn. 28 Ca 202/96 se zrušuje. Odůvodnění: Dne 5.5.1997 podal ústavní stížnost T. B. Q., státní občan Vietnamské republiky. V návrhu požadoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.2.1997 sp. zn. 28 Ca 202/96, protože jím mělo být porušeno jeho základní právo. Zároveň požadoval zrušení §14 odst. 1 písmeno f), §14 odst. 4, §15 odst. 2 a §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Ústavní soud nejprve zjistil ze spisu sp. zn. Pl. ÚS 25/97, že u Ústavního soudu je již od 22.7.1997 vedeno řízení o návrhu na zrušení zde napadených ustanovení zákona o pobytu cizinců. Usnesením ze dne 9. dubna 1998 č. j. III. ÚS 153/97 - 25 proto řízení přerušil a návrh na zrušení některých částí zákona o pobytu cizinců postoupil plénu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že v době podání návrhu navrhovatele již Ústavní soud o návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení citovaného zákona jednal, byla část návrhu navrhovatele, týkající se uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců, usnesením č. j. Pl. ÚS 10/98 ze dne 9. dubna 1998 podle §43 odst. 1 písmeno f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta. Navrhovateli zůstalo právo podle §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. účastnit se jednání ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 25/97 jako vedlejší účastník. Ústavní soud dále proto rozhodoval jen o návrhu na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1997 sp. zn. 28 Ca 202/96. Vyžádal si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 202/96, jakož i spis Policie ČR, Správy Západočeského kraje, oddělení cizinecké policie, č. j. PZC-82/PCDO-C-96. Z uvedeného spisového materiálu zjistil, že dne 9. února 1996 vydala Policie ČR - Správa Západočeského kraje, oddělení cizinecké policie a pasové služby (dále jen "Policie") rozhodnutí č. j. PZC-82/PCDO-C-96, kterým zakázala navrhovateli podle §14 odst. 1 písmeno f) zákona o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, pobyt na území ČR do 9. února 1999. Své rozhodnutí zdůvodnila Policie tím, že navrhovateli byla dne 16. května 1995 uložena rozhodnutím č. j. 391/95 pokuta ve výši 10 000 Kč a současně bylo rozhodnuto o propadnutí zboží, pro spáchání celního deliktu, ke kterému došlo dne 14. března 1995. Téhož dne bylo vydáno další rozhodnutí č. j. 531/95 o uložení pokuty, a to ve výši 3000 Kč a o propadnutí zboží, pro spáchání celního deliktu dne 11. dubna 1995. Jednalo se o dva celní delikty stejného charakteru (prodej textilního zboží v hodnotě 50 410 Kč a prodej videokazet v hodnotě 8800 Kč, ke kterým nemohl navrhovatel prokázat tzv. celní statut). Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 16. května 1995 a uvádí se v nich, že svým jednáním se navrhovatel dopustil porušení §22 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Proto mu byl v souladu s ust. §14 odst. 1 písmeno f) tohoto zákona zakázán pobyt na území ČR. Proti rozhodnutí podal navrhovatel dne 28.5.1996 Městskému soudu v Praze žalobu. V ní uvedl, že uznává spáchání zmíněných celních deliktů, avšak uložené pokuty zaplatil, a tím bylo správní řízení skončeno. Jestliže je za tato porušení právních předpisů znovu trestán zákazem pobytu, je tím porušena zásada ne bis in idem, což je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítal, že §51 odst. 6 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, zakazuje celním orgánům sdělovat informace a údaje jiným osobám bez souhlasu příslušné osoby, s výjimkou případů, kdy to mohou učinit podle zvláštních předpisů. Celní orgány však bez zákonného zmocnění a bez souhlasu navrhovatele sdělily informace o uložení pokuty orgánům cizinecké policie, čímž porušily zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti. Rozhodnutí Policie v části týkající se odejmutí odkladného účinku odvolání odporuje článku 1 odst. 1 Úmluvy, ve znění Dodatkového protokolu č. 7, podle kterého musí mít cizinec před vyhoštěním možnost uplatnit námitky proti vyhoštění, dát přezkoumat svůj případ a dát se za tím účelem zastupovat před příslušným úřadem nebo soudem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení může být cizinec vyhoštěn před výkonem těchto práv pouze tehdy, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku, nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. V daném případě takové důvody neexistovaly. Navrhovatel dále v žalobě namítal, že uvedené skutečnosti uvedl již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí orgánu Policie, odvolací orgán se však jimi nikterak nezabýval, právně je nezhodnotil a ani se k nim nevyjádřil, čímž vlastně své rozhodnutí řádně nezdůvodnil.Navrhovatel proto v žalobě požadoval, aby Městský soud v Praze odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Policie, přerušil řízení a předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu a konečně aby napadené rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze dne 3.2.1997 usnesením č.j. 28 Co 202/96 - 30 nevyhověl žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že orgán, rozhodující o zákazu pobytu, měl správně za prokázané, že navrhovatel spáchal celní delikt, neboť o jeho přestupku bylo pravomocně rozhodnuto. Řízení o přestupku či o správním deliktu, vedené před příslušným orgánem, a řízení o zákazu pobytu podle zákona o pobytu cizinců jsou dva zcela odlišné a samostatné právní instituty. Vyslovení zákazu podle podle §14 odst. 1 písmeno f) zákona o pobytu cizinců z důvodů nedodržení povinnosti cizince dle §22 písm. a) téhož zákona v žádném případě neznamená, že jednání, pro které byla cizinci uložena pokuta ve správním řízení, je opětovně projednáváno orgánem rozhodujícím o zákazu pobytu. Dle čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, na který žalobce v této souvislosti poukazuje, nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Řízení o zákazu pobytu není řízením trestním, nejde o řízení o trestném činu, ani o řízení podle trestního řádu. Není ani řízením o jiném deliktuálním jednání cizince a uložený zákaz pobytu není sankcí za toto konkrétní deliktuální jednání. V řízení o zákazu pobytu totiž správní orgán neprojednává určité konkrétní jednání, nezjišťuje, zda se cizinec jednání v rozporu se zákonem dopustil či nikoliv, a neukládá za toto jednání sankci. Ve zmíněném řízení je v kompetenci správního orgánu pouze posoudit, zda ta skutečnost, že cizinec již byl, a to pravomocně a orgánem k tomu příslušným, uznán vinným, že se dopustil trestného činu, přestupku či správního deliktu, znamená porušení povinností cizince dle §22 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a zda jde o porušení takové intenzity, že je na místě vyslovení zákazu pobytu podle §14 odst. 1 písmeno f) tohoto zákona. Pokud jde o tvrzené neoprávněné použití údajů o osobě navrhovatele, dle §51 odst. 6 celního zákona celní orgány nesmějí předávat doklady a sdělovat údaje a informace jiným osobám bez souhlasu příslušné osoby, s výjimkou případů, kdy tak mohou učinit podle zvláštních předpisů. Tímto zvláštním předpisem je zákon o pobytu cizinců, který v §24 ukládá státním orgánům nebo územním orgánům správy povinnost neprodleně oznámit vznik skutečnosti, která může být důvodem pro zákaz pobytu cizince na území ČR. Městský soud v Praze byl dále toho názoru, že byl naplněn i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že navrhovateli byla dána možnost soudního přezkumu podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, kterou využil tím, že podal předmětnou žalobu. Pokud jde o čl. 1 odst. 1 a 2 Dodatkového protokolu, toto ustanovení se týká vyhoštění cizince, který má na území státu povolen pobyt. Napadené rozhodnutí je však rozhodnutím o zákazu pobytu vydaným podle §14 zákona o pobytu cizinců, o vyhoštění se tedy nejedná. Podle §18 odst. 2 správního řádu, pokud se řízení zahajuje z podnětu správního orgánu, je zahájeno dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníkům řízení první úkon. V daném případě došlo k zahájení řízení předvoláním navrhovatele prvoinstančním orgánem, který pak s ním sepsal zápis o podání vysvětlení. Z obsahu zápisu je zřejmé, že navrhovatel byl před vlastním podáním vysvětlení řádně poučen podle §18 a §33 správního řádu a že se k podkladům k rozhodnutí vyjádřil sám, nežádal poskytnutí lhůty pro zvolení právního zástupce a ve správním řízení ani zastoupen být nemusel. Za této situace nelze podle Městského soudu v Praze správním orgánům vytýkat, že ve věci nenařídily ústní jednání, neboť toto ústní jednání dle §21 správního řádu správní orgán nařídí jen tehdy, vyžaduje-li to povaha věci, zejména přispěje-li to k jejímu objasnění, nebo stanoví-li to zvláštní předpis. Navrhovatel jako jediný účastník nenavrhl doplnění dokazování a k podkladům pro rozhodnutí se vyjádřil do protokolu dne 6. února 1996. Nařízení ústního jednání tedy nebylo nezbytné. Podle názoru soudu nebyl takto zvoleným postupem správního orgánu krácen na svých právech, když věc byla projednána v přítomnosti navrhovatele a ten se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny")]. Soud shledal "do jisté míry důvodnou" námitku navrhovatele, že žalovaný správní orgán se nevypořádal se všemi jeho námitkami, které uplatnil v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí, tím, že nereagoval na podané odvolání z hlediska namítaného rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou a Úmluvou. V odůvodnění svého rozhodnutí však nepochybně uvedl důvody, které jej k rozhodnutí vedly, jakož i právní předpisy, na základě kterých rozhodoval, i úvahy, kterými byl při rozhodování veden. Přestože se žalovaný správní orgán nevypořádal s uvedenými námitkami podaného odvolání, neměla tato skutečnost dle názoru soudu vliv na zákonnost rozhodnutí, a není proto důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost. V ní namítal, že rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena zásada "ne bis in idem". Navrhovatel se dopustil méně závažného přestupku, pro který byl potrestán pokutou, kterou ihned zaplatil, a tím bylo správní řízení skončeno. Podle čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě "nikdo nemůže být potrestán... za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozhodnutím podle zákona tohoto státu". Ačkoliv český překlad Úmluvy obsahuje výraz "trestný čin", originální text Úmluvy obsahuje výrazy "offence" (anglický) a "infraction" (francouzský), jejichž význam je širší a znamená jakékoliv protiprávní, resp. deliktuální jednání. V této souvislosti se navrhovatel odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/94, vyhlášený pod č. 101/1994 Sb., podle kterého má originální text Úmluvy přednost před jeho českým překladem. Navrhovatel dále uvedl, že Městský soud v Praze zaujal stanovisko, že právní úprava řízení o zákazu pobytu údajně nemá nic společného s řízením o vyhoštění. Podle navrhovatele však přitom přehlédl, že vlastní vyhoštění je již pouhým výkonem rozhodnutí o zákazu pobytu, které je již nepřezkoumatelné a ve kterém nikdo žádná práva uplatnit nemůže. To mu patrně zabránilo posuzovat právní úpravu provedenou zákonem o pobytu cizinců ve všech souvislostech. Rozhodnutí o zákazu pobytu je proto v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Bez ohledu na to, zda Městský soud v Praze považoval účast navrhovatele při jednání za nutnou, byl povinen respektovat základní právo navrhovatele na to, aby byl vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, rozhodujícím o jeho právech a povinnostech. Tím, že soud tato práva nerespektoval, porušil čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 10 Ústavy. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 6. června 1997 uvedl, že navrhovatel ve stížnosti opakuje skutečnosti namítané již v podané žalobě, se kterými se soud vypořádal v odůvodnění rozsudku. V daném případě správní orgán odůvodnil vyslovení zákazu pobytu skutečností, že se navrhovatel v rámci svých podnikatelských aktivit opakovaně dopustil celního deliktu. Soud proto nepovažuje vyslovení zákazu pobytu za nepřiměřené a nedomnívá se, že by správní orgán vybočil z mezí správního uvážení při aplikaci ust. §14 odst. 1 písmeno f) zákona o pobytu cizinců. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát Ústavního soudu při posuzování návrhu vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/97, vyhlášeného pod č. 159/1998 Sb., ve kterém se v souvislosti s posuzováním napadených ustanovení zákona o pobytu cizinců konstatuje, že jedním z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé proto musí vycházet z výše uvedeného principu. Navrhovatel sám přiznává, že se dopustil celních deliktů, za které byl podle zákona postižen. Ze skutečnosti, že mu následně podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců byl zakázán pobyt na území ČR do 9. února 1999 a že zmíněné ustanovení zákona bylo nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 pro rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 Listiny zrušeno, lze dovodit, že uplatnění citovaného ustanovení bylo nepřípustným zásahem do jeho základních práv a svobod. Projednávaná věc navrhovatele svým shora zjištěným skutkovým stavem plně zapadá do již uvedených úvah Ústavního soudu, tedy do těch, které ho vedly při rozhodování v již zmíněné plenární věci sp. zn. Pl. ÚS 25/97. Navíc je třeba konstatovat, že podle přesvědčení Ústavního soudu intenzita porušení celních předpisů nebyla (zejména ve druhém případě, kdy se jednalo o cca 40 videokazet) taková, aby opravňovala vyslovení zákazu pobytu na území ČR. Navrhovatel nebyl schopen předložit příslušné doklady o nabytí zboží. To samo o sobě sice je porušením celních předpisů, avšak s ohledem na princip presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 Listiny, tato skutečnost nemůže být vykládána bez důkazu tak, že dotčené zboží bylo získáno trestným činem, nebo že bylo do ČR dopraveno způsobem, který je v rozporu s právem. Ani skutečnost, že vyměřenou sankci (pokutu) zaplatil a proti rozhodnutí se neodvolával, není možné vykládat v neprospěch navrhovatele. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1997 s. zn. 28 Ca 202/96 podle §82 odst. 3 písmeno a) č. 182/1993 Sb. zrušit. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno pro rozpor s čl. 14 Listiny, Ústavní soud se již nezabýval tvrzeným rozporem s čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Účastníci řízení vyslovili v souladu s §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. souhlas s upuštěním od ústního jednání, nález byl proto pouze po neveřejném jednání veřejně vyhlášen.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1998:3.US.153.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 153/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 128/12 SbNU 227
Populární název K přiměřenosti omezení práva na osobní účast při soudním řízení z důvodu uložení zákazu pobytu na území České republiky
Datum rozhodnutí 22. 10. 1998
Datum vyhlášení 22. 10. 1998
Datum podání 3. 5. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1, čl. 10, čl. 81, čl. 90, čl. 96 odst.1
  • 120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 101/1994 Sb.
  • 123/1992 Sb., §14 odst.1 písm.f, §14 odst.4, §15, §16
  • 13/1993 Sb.
  • 326/1999 Sb., §14 odst.1 písm.f, §22 písm.a, §24
  • 71/1967 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstřík vyhoštění
ne bis in idem
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-153-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30102
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30