ECLI:CZ:US:1998:3.US.162.98
sp. zn. III. ÚS 162/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci L. Q. H., zastoupeného JUDr. B. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 17/98, ze dne 5. března 1998, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 17/98, ze dne
5. 3. 1998, se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl navrhovatel shora
uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že tímto
rozhodnutím, označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručená
práva na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil ze spisů Městského soudu v Praze, sp.
zn. 5 To 411/97 i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn.
1 T 121/96, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení před
Městským soudem v Praze podal dne 9. 10. 1997 návrh na vyloučení
předsedkyně senátu JUDr. S. P. z vykonávání úkonů trestního řízení
proti tehdy obžalovanému navrhovateli. Usnesením ve veřejném
zasedání konaném dne 16. 10. 1997 Městský soud, pod sp. zn. 5 To
411/97, rozhodl podle §31 trestního řádu (dále tr.ř.), že
předsedkyně senátu JUDr. S. P. není vyloučena z vykonávání úkonů
trestního řízení proti tehdy obžalovanému L. Q. H. vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 1 T 121/96. To proto,
že předsedkyně senátu obžalovaného nezná, nemá k němu žádný vztah,
stejně jako k projednávané věci, a proto se necítí podjatou.
Zmíněné usnesení konečně obsahuje poučení, že proti němu není
další řádný opravný prostředek přípustný. Přes toto poučení však
navrhovatel proti němu podal stížnost s tím, že navrhl, aby bylo
jako nezákonné zrušeno. O podané stížnosti následně rozhodoval
Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 5. 3. 1998
v neveřejném zasedání stížnost podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř.
zamítl jako nepřípustnou. V odůvodnění svého rozhodnutí potom
uvedl, že stížnost nepřezkoumával podle us. §147 odst. 1 tr.ř.
(tedy správnost výroku napadeného usnesení a řízení, kterému
předcházelo), neboť proti zmíněnému usnesení není stížnost
přípustná. Uvedl též, že senát Městského soudu v Praze postupoval
zcela souladu s ustanoveními §141 odst. 2 věta druhá tr.ř., pokud
stěžovatele poučil o nepřípustnosti stížnosti proti uvedenému
usnesení. To proto, že Městský soud Praze v daném stadiu řízení
rozhodoval jako soud odvolací a nikoli v řízení o věci v prvním
stupni, když pouze v tomto je stížnost přípustná. Takto bylo
poskytnuto i správné poučení (v souladu se zákonem) s tím, že dle
obecné právní zásady nikdo nemůže (a to ani rozhodnutím soudu),
nabýt více práv než mu dává zákon.
Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal
navrhovatel ústavní stížnost. V ní uvedl, že v daném případě se
jedná o řízení, které Městský soud vedl jako soud prvoinstanční,
proto je také proti jeho rozhodnutí přípustná stížnost (§31 odst.
2 tr.ř.) o které musí nadřízený soud (protože jde o rozhodování ve
věci), rozhodnout z pohledu podané stížnosti. Takový druh
rozhodnutí nesmí být ze zákona vyloučen. Citovaným usnesením
Vrchního soudu v Praze potom dle názoru navrhovatele mu bylo
odepřeno právo na soudní ochranu a porušen tak čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. V rámci ústavní stížnosti
poukázal navrhovatel i na nejednotnou soudní praxi, když zmiňuje
odlišný názor vyjádřený v obdobné věci v rozhodnutí Městského
soudu v Praze, pod sp. zn. 7 To 462/96. S ohledem na uvedené proto
navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí
zrušil.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil tak, že
vycházel při svém rozhodování ze striktního výkladu ustanovení §141 odst. 2 věta druhá tr.ř. Dále se zbývá otázkou jak vyložit
pojem "ve věci" a dospívá k závěr, že "věcí" je nutno rozumět
kauzu - tedy předmět celého trestního řízení založený na skutku,
o němž je podána žaloba. Za současné právní úpravy proto výklad
pojem "věc" tak jak je obsažen v ustanovení §141 odst. 2 tr.ř.
umožňuje pouze výklad obsažený v napadeném usnesení. Připustil, že
argumentace stěžovatele má určitou logiku ovšem s tím, že jde
o námět pro úvahy de lege ferenda. Zároveň navrhl, aby ústavní
stížnost byla zamítnuta.
Vrchní státní zástupce ve svém vyjádření ze dne 14. 9. 1998
uvedl, že se postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci
vzdává.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Nutno zdůraznit, že pro trestní řízení je zásadním právo na
spravedlivý proces a tedy zejména také právo na nestranný
a nezávislý orgán, který rozhoduje. Výkladem ustanovení §141
odst. 2 tr.ř., zejména z pohledu ústavně právních hledisek, lze
bezpochyby dospět k závěru, že v případech, kdy rozhodování
odvolacího soudu se netýká samotného předmětu řízení o stížnosti,
tedy rozhodnutí o věci samé - kauzy (tedy např. právě rozhodnutí
o námitce podjatosti soudců nadřízeného soudu nebo jeho rozhodnutí
o vzetí obviněného do vazby), jde o rozhodnutí, kdy právě soud
odvolací přebírá úlohu přezkumného orgánu. V naznačených případech
je totiž nutné, aby odvolací soud vydal další (jiné) rozhodnutí,
a to v postavení soudu I. stupně. Obecně totiž usnesením rozhodují
soudy o způsobu a průběhu řízení, přesto však rozhodnutí shora
popisovaná (podjatost, vazba) jsou tak zásadní, že vždy proti nim
(jako výraz jejich závažnosti) zákon připouští opravný prostředek
- stížnost. V naznačených souvislostech již Ústavní soud
prostřednictvím svého rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 86/98,
konstatoval, že pokud rozhodují obecné soudy usnesením
v souvislosti s věcí (tedy obžalobou) o otázkách k ní sice
přidružených, avšak o takových, které lze snadno od "věci samé"
oddělit, takové usnesení má potom povahu meritorního rozhodnutí,
které se spravuje vlastním procesním režimem. Proto také tam, kde
je ze zákona přezkoumatelné vyšším soudem, má vždy povahu
rozhodnutí prvostupňového. Stanovený postup (čl. 36 odst. 1
Listiny) představuje spravedlivý proces, k jehož základním prvkům
patří i nezávislý a nestranný soud a možnost domáhat se naplnění
této zásady. Jeví se tak důležitým i ústavní požadavek přezkumu
rozhodnutí soudu I. stupně soudem nadřízeným, a to pro nezbytné
naplnění ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a tedy i práva
na již zmíněný spravedlivý proces. Protože v uvedené věci obecné
soudy vycházely z právního názoru který je v rozporu s vyloženými
ústavními zásadami, nezbylo Ústavnímu soudu než shora označené
rozhodnutí zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 22. října 1998