ECLI:CZ:US:1998:3.US.180.98
sp. zn. III. ÚS 180/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů S.Z. a J.Z., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 1998, sp. zn. 2 A 410/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 29 Ca 148/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. dubna 1998 podali navrhovatelé ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 1998, čj. 2 -A 410/98-21, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2.,prosince 1997, čj. 29 Ca 148/97-9, s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 148/97 a z něj zjistil, že Vrchní soud v Olomouci svým usneseními ze dne 16. února 1998, čj. 2A 410/98-21, zastavil řízení o odvolání proti citovanému usnesení Krajského soudu. Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě navrhovatelů podle
§9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, proto, že navrhovatelé nezaplatili ve stanovené lhůtě soudní poplatky.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž namítali, že postupem soudu byla porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i zásady čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítali, že krajský soud zastavil řízení, kterým se domáhali přezkoumání rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. dubna 1997, vydaného podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to proto, že nezaplatili soudní poplatek ve stanovené lhůtě. Soud zároveň vyslovil poučení, že proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. Navrhovatelé mají za to, že proti rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudních poplatků musí být přípustné odvolání, neboť na zmíněnou problematiku je třeba použít ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento názor, podle navrhovatelů, podporuje i ust. §3 citovaného zákona, podle kterého ve věci poplatků v řízení o žalobách nebo o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů rozhoduje soud, který rozhoduje v prvním stupni. Postupem soudu proto bylo, podle jejich názoru, porušeno právo navrhovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces. Navíc, jestliže soud vyměřil poplatek v nesprávné výši, musejí mít účastníci právo bránit se proti nesprávnosti odvoláními. Jinak by účastníci správního řízení byli zbaveni možnosti dosáhnout nápravy nesprávného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 22. května 1998 uvedl, že mu nebyla svěřena kompetence rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím soudů, která jsou vydávána podle části páté, hlavy druhé a třetí o.s.ř. K porušení čl. 36 Listiny proto napadeným rozhodnutím nedošlo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout, a to z těchto důvodů:
Pokud stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 29 Ca 148/97, je nepochybně podána po lhůtě stanovené v §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení bylo navrhovatelům doručeno dne 29. 12. 1997, přičemž ústavní stížnost byla podána Ústavnímu soudu osobně dne 17. 4. 1998. Jedná se tedy o návrh, který byl ve smyslu §43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění novel, podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem. Pokud jde o namítané porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud konstatoval, že navrhovatelům nebylo bráněno, aby se obrátili na nezávislý soud a požadovali projednání své věci. Skutečnost, že pak soud řízení zastavil proto, že navrhovatelé nesplnili svou zákonem stanovenou povinnost zaplatit soudní poplatky, nemůže být přičítána k tíži soudu, ani nemůže být chápána jako porušení základních práv a svobod navrhovatelů. K zastavení řízení totiž došlo výhradně v důsledku nečinnosti navrhovatelů, byt' byli soudem k zaplacení soudních poplatků řádně vyzváni. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, podle nichž správní soudnictví je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno (§250j odst. 4, §250s o.s.ř.). Není přitom určující, zda rozhodnutí vydané soudem v řízení podle části páté o.s.ř. je rozhodnutím ve věci samé či rozhodnutím jiným, neboť ani zákonná úprava zmíněná speciální ustanovení tohoto smyslu nemá, a to ani ve vztahu k tzv. rozhodnutím incidenčním. Proto skutečnost, že k zastavení řízení došlo nikoliv podle procesních ustanovení o.s.ř., ale podle zákona o soudních poplatcích, nemůže způsobit, že by opravný prostředek byl připuštěn. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc spadající do správního soudnictví. Vrchní soud tedy nemohl rozhodnout jinak, než že řízení o odvolání proti usnesení krajského soudu odmítl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavními soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu