ECLI:CZ:US:1998:3.US.200.98
sp. zn. III. ÚS 200/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 1998, ve věci ústavní stížnosti Bytového podniku v Praze 6, za účasti vedlejšího účastníka JUDr. O. J., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1996, č. j. 23 Co 214/96-111, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 121/92, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon
1331/97-124, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. dubna
1998, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124, jímž bylo zamítnuto
dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června
1996, sp. zn. 23 Co 214/96, o uložení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání věci. Uvedenými rozhodnutím se cítí být dotčen ve svých
základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1
a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listiny), jakož i z čl. 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu sp. zn. 13
C 121/92, jejž si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu v Praze
6, a dále ze spisu sp. zn. 2 Cdon 1331/97, který si Ústavní soud
vyžádal od Nejvyššího soudu, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. května
1994, č. j. 13 C 121/92-54, byla zamítnuta žaloba JUDr. O. J., takto:
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem,
o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění uvedeného
rozsudku opřel soud prvního stupně svoje zamítavé rozhodnutí
o závěr, dle něhož ke konfiskaci předmětných nemovitostí došlo
přímo ze zákona, a to ke dni účinnosti dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., tj. k 30. říjnu 1945, a nikoli ke dni
nabytí právní moci konfiskačních výměrů (14. prosince 1949), takže
tyto nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období ve smyslu §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
V měnícím rozsudku ze dne 12. října 1994, sp. zn. 23 Co
309/94, Městský soud v Praze uložil stěžovateli, takto odpůrci
v řízení před obecnými soudy, povinnost uzavřít dohodu o vydání
věci. Podle názoru odvolacího soudu k přechodu nemovitostí na stát
v dané věci došlo způsobem, který mají na zřeteli ustanovení §6
odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Nadto odvolací soud dospěl i k závěru, že ke
konfiskaci majetku právních předchůdců vedlejšího účastníka došlo
v rozporu s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., když tito nabyli předmětné nemovitosti v soudní dražbě v roce
1943, přičemž mezi více zájemci byli vybráni losem a nikoli
z důvodu německé národnosti resp. podpory nacistického hnutí.
Nadto se nijak neprovinili spoluprací s okupační mocí proti
českému nebo slovenskému národu. Oba tito právní předchůdci byli
před rokem 1939 československými státními občany, přičemž první,
H. M., byl německé národnosti a jeho manželka K. M., druhý právní
předchůdce vedlejšího účastníka, byla národnosti české.
V dovolání proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel opakovaně
namítl přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem před
rozhodnou dobou, poukázal na skutečnost, že manželé M. se, jak
vyplývá ze správních spisů, hlásili k říšskoněmeckému státnímu
občanství, z dražby byli původně vyloučení jako Češi, ale po svých
protestech se postavení účastníků dražby domohli, přičemž losem
bylo pak rozhodováno mezi nimi a dalším německým zájemcem.
Vrchní soud rozsudkem ze dne 29. prosince 1995, č. j. 4 Cdo
21/95-98, dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vycházel přitom ze závěru,
dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu zčásti vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podklad v provedeném dokazování, když
odvolací soud dovodil, že konfiskační řízení vůči H. a K. M.
nebylo vedeno ke splnění účelu dekretu prezidenta republiky
č.108/1945 Sb., ale v důsledku změněné politické situace po únoru
1948. Rovněž i konstatování odvolacího soudu, dle něhož k přechodu
věci na stát došlo až rozhodnutím vydaným podle ustanovení §2
odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., dovolací
soud nepovažoval za dostatečně odůvodněné, v důsledku čehož jej
klasifikoval jako nepřezkoumatelné.
Ve svém opětovném rozhodnutí ze dne 19. června 1996, č. j.
23 Co 214/96-111, Městský soud v Praze setrval na svém původním
stanovisku a uložil stěžovateli povinnost uzavřít s vedlejším
účastníkem dohodu o vydání věci. Názor, dle něhož k přechodu
v žalobě uvedeného majetku na stát došlo konfiskačními výměry, jež
nabyly právní moci dne 14. prosince 1949, opřel i poukazem na
judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 156/95, III. ÚS 39/95, IV. ÚS
56/94). Opakovaným zhodnocením provedených důkazů dospěl k závěru,
podle něhož uvedené konfiskační dekrety nesplňují podmínky,
vyžadované dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
v důsledku čehož vztáhl pro posouzení přechodu předmětných
nemovitostí na stát režim zákona o mimosoudních rehabilitacích.
V dovolání do uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze
stěžovatel argumentoval zejména skutečností, že v dané věci nebyly
splněny zákonné předpoklady nekonfiskování majetku právních
předchůdců vedlejšího účastníka, když šlo ve smyslu ustanovení §1 bod 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o Němce,
přičemž v řízení nebylo prokázáno, že tito zachovali věrnost
Československé republice, zúčastnili se boje za osvobození
republiky anebo že by trpěli pod nacistickým či fašistickým
terorem.
Rozsudkem ze dne 6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124,
Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl. V odůvodnění vycházel
přitom z právního názoru, dle kterého se vydání věcí,
konfiskovaných na základě dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., lze domáhat dle zákona o mimosoudních rehabilitacích
pouze tehdy, jestliže rozhodnutí podle ustanovení §1 odst. 4
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nabylo právní moci po
25. únoru 1948. Protože v předmětné věci konfiskační rozhodnutí
nabyla právní moci teprve v rozhodném období, zabýval se Nejvyšší
soud dále otázkou, zda použití zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nebrání ustanovení §1 odst. 5 uvedeného
zákona, tj. zdali nešlo o majetek, získaný v době nesvobody
osobami státně nespolehlivými anebo v důsledku rasové perzekuce.
Jelikož tyto skutečnosti prokázány nebyly, posuzoval dovolací soud
naplnění restitučního titulu dle §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm.
c) a §2 odst. 2 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích.
V této souvislosti dospěl k závěru, že po provedeném dokazování
nelze přesvědčivě odvolacímu soudu uvedenou právní kvalifikaci
vytknout.
V ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí
o dovolání, stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se v odůvodnění
svého rozhodnutí přesvědčivě, resp. vůbec, nevypořádal s námitkou
z dovolání, podle které není prokázáno splnění podmínky, obsažené
v §1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., zda se
právní předchůdci vedlejšího účastníka buď činně zúčastnili boje
za osvobození republiky nebo trpěli pod nacistickým nebo
fašistickým terorem. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu pak
spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.
Nadto stěžovatel uvádí, že při rozhodování o jím podaném dovolání
bylo změněno obvyklé složení senátu Nejvyššího soudu, který ve
věci rozhodoval, v důsledku čehož namítá dotčení ve svém právu na
zákonného soudce, plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od
Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 8. června 1998,
Nejvyšší soud poukazuje na konstantní judikaturu (R 15, 16/1994),
týkající se vztahu zákona o mimosoudních rehabilitacích
k rozhodnutím, jež byla vydána podle dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb. K námitce výkladu ustanovení §1 bodu 2 uvedeného
dekretu prezidenta republiky obdobně jako ve svém rozhodnutí
poukázal na právní závěry a argumentaci, obsaženou v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94. Konečně ohledně namítaného
nesprávného obsazení senátu Nejvyšší soud uvedl, že předmětnou věc
rozhodoval senát, jenž je podle rozvrhu práce senátem vyřizujícím
právní věci, týkající se nároků podle zákonů č. 403/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Následně si Ústavní soud od Nejvyššího soudu vyžádal
předložení rozvrhu práce, jakož i poukaz na jeho ustanovení, jimiž
se v daném případě řídilo přidělení věci a složení senátu. Dne
14. září 1998 Ústavní soud obdržel rozvrhy práce pro senáty
občanskoprávního a obchodního kolegia na rok 1997 a 1998, jakož
i sběrný spis sp. zn. 2 Cdon 1331/97. V průvodním přípise se
poukazuje na přidělení věci předsedou Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 1997 (č. l. 23 sběrného spisu), jakož i na ustanovení
rozvrhu práce, jimiž se řídilo přidělení předmětné věci
příslušnému senátu a jeho složení.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 84/94, III.
ÚS 114/94, III. ÚS 118/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 187/98, III. ÚS
206/98). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví
zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce
i ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Základní právo na zákonného soudce (tj.
příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným
vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§9 až 12,
§84 až 89a o. s. ř.), ani pouhým zákonným vymezením obsazení
soudu (§36 až 36c o. s. ř., §9 odst. 2, 3, §12 odst. 2, 3, §15 odst. 2 a §27 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí
interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl.
38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu. Konstatoval, že zmíněný
ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou
podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla
ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje
soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro
každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí
jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad
(procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného
přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody
a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (III. ÚS
232/95). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i ve věci sp. zn.
III. ÚS 230/96, když zdůraznil, že ústavní imperativ, dle něhož
"nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1
Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému
obsazení jednajícího soudu ad hoc.
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů
a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí
základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní
agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených
v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného
soudce nutno podřadit i požadavek vyloučení soudců z projednávání
a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§14 o. s. ř.).
Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1
Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení
soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Ještě naléhavější
je tento požadavek v případě možnosti rozhodování soudu bez
jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.). Osoba soudce ve složení senátů
musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp.
obžaloba ve věci trestní, dojde soudu.
Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu,
projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak
stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu
určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména
vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou
nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.).
Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem
stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.
Dle ustanovení čl. 2 odst. 2 jednacího řádu Nejvyššího soudu
(přijatého usnesením pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince
1995 a publikovaného pod č. 2/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek) rozvrh práce Nejvyššího soudu stanoví předseda
Nejvyššího soudu, přičemž dle odstavce 3 uvedeného článku je v něm
stanoveno zejména zařazení soudců do kolegií a rozdělení práce
mezi jednotlivá kolegia, složení senátů, rozdělení práce
a podmínky vzájemného zastupování. Dle rozvrhu práce Nejvyššího
soudu na dobu od 1. ledna 1997 do 31. prosince 1997 (S 20/97)
jedním z tříčlenných senátů, příslušných k rozhodování
o občanskoprávních věcech, byl stanoven senát, jehož předsedou byl
určen JUDr. M. P., členy JUDr. J. R. a JUDr. F. D., náhradnicí
JUDr. M. R. Opatřením Cpjn 1/98 ze dne 2. ledna 1998 předseda
občanskoprávního a obchodního kolegia stanovil nové složení senátů
z členů kolegia, určených rozvrhem práce, přičemž pro rozhodování
věcí dle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a pro
uznání cizích rozhodnutí určil senát č. 28 ve složení JUDr. M. P.,
JUDr. O. J., JUDr. E. W. a JUDr. F. D. (náhradník).
Dovolání stěžovatele společně se spisem sp. zn. 13 C 121/92
bylo Obvodním soudem pro Prahu 6 Nejvyššímu soudu předloženo dne
18. srpna 1997 (spis sp. zn. 13 C 121/92, č. l. 121).
Dne 19. srpna 1997 se JUDr. O. J. obrátil na předsedu
Nejvyššího soudu JUDr. O. M. s přípisem, ve kterém jej informuje
o podaném dovolání stěžovatele ve věci, ve které je účastníkem
řízení (žalobcem) a žádá o přidělení věci senátu, který o dovolání
rozhodne (spis sp. zn. 2 Cdon 1331/97, č. l. 23). Na uvedeném
přípisu je obsažen pokyn předsedy Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 1997, ve kterém je věc přidělena k vyřízení v souladu
s rozvrhem práce senátu JUDr. M. P.
Předmětná věc byla Nejvyšším soudem rozhodnuta dne 6. ledna
1998 v senátě, složeném z předsedy JUDr. M. P. a soudců JUDr.
J. M. a JUDr. F. D.
Jak plyne z uvedených zjištění, v předmětné věci rozvrhem
práce Nejvyššího soudu stanovený senát rozhodoval v jiném, než
určeném složení. Rozvrh práce ani opatření předsedy
občanskoprávního kolegia přitom neobsahovaly přechodná ustanovení,
řešící obsazení senátu v případě změny jejich složení mezi
termínem nápadu věci a termínem rozhodování, a dále neobsahovaly
ani explicitní pravidla pro zastupování. Nelze se přitom spokojit
s tvrzením účastníka, že v obdobných případech bylo postupováno na
základě ustálené praxe. Funkci rozvrhu práce proporcionálně
přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce,
nutno považovat ve vztahu k požadavkům, plynoucím z čl. 38 odst.
1 Listiny, a to zejména k požadavku předvídatelnosti
a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za
sekundární.
V nedodržení rozvrhem práce určeného složení senátu
v předmětné věci Ústavní soud spatřuje porušení základního práva
na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, pročež nezbylo,
než ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124, zrušit [§82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,ve znění pozdějších
předpisů].
Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před
obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož
zrušením rozsudku obecného soudu se vytváří prostor pro opětovné
posouzení věci a zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost
slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatněníjeho
argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci,
nezabýval se proto ústavností napadeného rozhodnutí obecného soudu
z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. Dle přesvědčení
Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací
zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem,
zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který
zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro
ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro
ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita
hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (III. ÚS 205/97).
V Brně dne 17. prosince 1998