ECLI:CZ:US:1998:3.US.217.98
sp. zn. III. ÚS 217/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti BD Ž., zastoupeného advokátem doc. JUDr. A.G., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1532/96-366, ze dne 11. 2. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 28/95-303, ze dne 12. 1. 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 7. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 12. 5. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1532/96-366, ze dne 11. 2. J998, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 18 Co 28/95-303, ze dne 12. 1. 1996, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 6 C 246/91-241, ze dne 23. 3. 1994, ve věci samé. Podle názoru navrhovatele byla uvedenými rozhodnutími soudů porušena jeho základní práva, zejména pak právo
vlastnické podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 246/91, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byl uplatněn žalobci restituční nárok podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Na straně žalovaného vystupovali jako vedlejší účastníci družstevníci - uživatelé družstevních bytů v předmětné nemovitosti. V předmětné věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud I. stupně, který rozsudkem, čj. 6 C 246/91-241, ze dne 23. 3. 1994, rozhodl tak, že uložil žalovanému BD Ž povinnost uzavřít dohodu o vydání v rozsudku označené nemovitosti ve znění, které bylo přílohou rozsudku. V odůvodnění soud 1. stupně uvedl, že předmětná nemovitost přešla na stát způsobem předvídaným v zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a žalobci jsou oprávněnými osobami podle cit. zákona. Soud 1. stupně dále dovodil, že žalovaný, který předmětnou nemovitost odkoupil od státu, je podle §4 odst. 1 cit. zákona povinnou osobou, a protože žalobci uplatnili svůj nárok na vydání nemovitosti, je povinen ji vydat. Současně soud 1. stupně odmítl návrh žalovaného na zřízení věcného břemene, kterým by stávajícím uživatelům bytů v předmětné nemovitosti z titulu členství v bytovém družstvu byla zachována jejich práva vyplývající z členského poměru. Toto odmítnutí odůvodnil soud tím, že takový požadavek nemá oporu v hmotném právu. Soud připustil, že uživatelé družstevních bytů se nebudou moci nadále dovolávat práv spojených s těmito byty, poukázal však na ust. §11 cit. zákona, který stanoví povinnost státu k majetkovému vypořádání za podmínek v něm uvedených.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž vytýkal soudu 1. stupně nesprávné právní závěry. Namítal, že dům získal bez jakýchkoliv výhod smlouvou o převodu nemovitosti a není proto povinnou osobou ve smyslu §4 cit. zákona. Odkazoval současně na ust. §22 odst. 1 zák. č. 42/1992 Sb., týkající se transformace družstev, z něhož plyne, že na bytová družstva by se zák. č. 87/1991 Sb., vztahovat neměl. Současně namítal, že rozhodnutím soudu došlo k neoprávněnému
zásahu do práv družstva i družstevníků a soud proto pochybil, jestliže tyto důsledky nevzal v úvahu při svém rozhodování. Navrhoval proto, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl. Odvolání podali rovněž vedlejší účastníci, kteří se dovolávali ust. §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož povinnou osobou nejsou obchodní společnosti, jejichž společníky jsou výlučně fyzické osoby a argumentovali, že bytové družstvo má právě takovou povahu. Namítali rovněž povinnost soudu chránit osoby, které věc nabyly řádným způsobem a za odpovídající cenu.
Ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem, č. j. 18 Co 28/95-303, ze dne 12. 1. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a ze zjištěného skutkového stavu, proti němuž žalovaní výslovně nebrojili, vyvodil i správné právní závěry. Odvolací soud uvedl, že zásadní odvolací námitkou žalovaného i vedlejších účastníků na jeho straně bylo tvrzení, že bytové družstvo není povinnou osobou ve smyslu §4 zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se nepřiklonil k názoru vedlejších účastníků, že bytové družstvo je nutno pro účely zák. č. 87/1991 Sb., považovat za obchodní společnost, jejímiž společníky jsou výlučně fyzické osoby a dále uvedl, že právní terminologie používaná jak v dřívějším hospodářském zákoníku, tak v nyní platném obchodním zákoníku, důsledně rozlišuje mezi obchodními společnostmi na straně jedné a družstvy na straně druhé. Za obchodní společnosti jsou pak považovány pouze právnické osoby v příslušném zákoně upravené. Toto rozlišení je zachyceno v platných právních normách a nelze je pro účely zák. č. 87/1991 Sb., účelově vykládat jinak. Odvolací soud dále uvedl, že pokud §4 zák. č. 87/1991 Sb., hovoří o tom, že povinnými osobami jsou stát a právnické osoby, které ke dni účinnosti uvedeného zákona věc drží, a pokud žalovaný není zařazen do výjimek uvedených v §4 odst. 1 cit. zákona, nevidí odvolací soud shodně se soudem I. stupně žádný v zákoně uvedený důvod, pro který by mohl žalobcům plnění ze strany žalovaného odmítnout. Jednoznačné vymezení povinné osoby nedovoluje soudu zkoumat, zda žalovaný jako právnická osoba nabyla předmětnou věc za plnou cenu a bez neoprávněných výhod (o čemž odvolací soud nepochyboval). Podle cit. zákona totiž povinná osoba není tímto
řádným jednáním zproštěna povinnosti věc vydat. Vzhledem k tomu, že pro řešení sporu bylo zásadní otázkou posouzení, zda žalovaný jako bytové družstvo je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., vyslovil odvolací soud v tomto bodě přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Žalované bytové družstvo využilo rozsudkem odvolacího soudu stanovenou přípustnost dovolání a podaným dovoláním se domáhalo zrušení rozsudků soudu I. stupně i soudu odvolacího a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Oprávněnost dovolání opíral žalovaný o to, že podle jeho názoru odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný uvedl, že podle jeho názoru není povinnou osobou ve smyslu §4 zák. č. 87/1991 Sb. Podle jeho názoru bylo nutno právní povahu bytového družstva posuzovat podle zák. č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, který platil do 31. 12. 1991. Podle tohoto zákona bylo družstvo charakterizováno jako "dobrovolné společenství občanů (členů), kteří se sdružili", tedy především jako společenství fyzických osob. Žalovaný poukazoval na to, že i na současnou právní úpravu v obchodním zákoníku existuje právní názor, který tvrdí, že obchodní zákoník považuje družstvo jen za poněkud zvláštní případ obchodní společnosti. Žalovaný se proto domníval, že ve smyslu ust. §4 odst. 4 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb., lze výjimku z pojmu povinné osoby připustit v případě družstev, a to zejména družstev bytových tak, že bytové družstvo je družstvem fyzických osob, které mají zvláštní práva k družstevním bytům, jež nabyly v dobré víře. Dovolání podali rovněž vedlejší účastníci s obdobnou argumentací. Navíc ještě zdůraznili, že rozhodnutími soudů došlo k porušení všech práv vedlejších účastníků. Soudy se podle jich názoru nezabývaly otázkou, jak vstoupí žalobci jako nový vlastníci do práv a závazků účastníků tohoto řízení včetně vedlejších účastníků.
Vzhledem k podanému dovolání rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací. Přípustnost dovolání byla dána podle §239 odst. 1 o.s.ř. pro rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to, zda bytové družstvo je či není povinnou osobou k vydání věci ve smyslu §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud ČR s odvoláním na stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR č. 34/1993 Sb.
Soud rozh. konstatoval, že povinnost vydat věc, jež přešla na stát podle §6 zák. č. 87/1991 Sb., stíhá i družstevní organizaci, která tuto věc koupila od státu. V citovaném stanovisku bylo také vyloženo, že právní postavení družstevní organizace, která věc nabyla koupí od státu, nemůže být horší než postavení té fyzické osoby, kterou mají na zřeteli ust. §11 zák. č. 87/1991 Sb., tj. že takto osoba, jež je povinna věc vydat, má právo na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci od státu s tím, že tento nárok uplatní u příslušného orgánu státní správy. Dovolací soud vycházel z těchto uveřejněných právních závěrů Nejvyššího soudu a domníval se, že v daném případě nebyly dány žádné okolnosti, které by vedly tento soud k jinému právnímu závěru. Vzhledem k uvedenému proto rozsudkem, čj. 2 Cdon 1532/96-366, ze dne 11. 2. 1998, podaná dovolání zamítl.
Proti uvedeným rozsudkům Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze podalo žalované bytové družstvo ústavní stížnost, kterou se dovolává ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah do uvedeného práva byl prý způsoben napadenými rozhodnutími soudů, které rozhodly v rozporu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích i v rozporu se smyslem transformačního zákona. Současně se navrhovatel domníval, že postupem soudů došlo k zásahu do práva navrhovatele podle čl. 11 odst. 4 Listiny, protože rozhodnutími soudu došlo "de
iure i de facto" k vyvlastnění majetku družstva bez náhrady. Základním argumentem, o který navrhovatel opírá svou ústavní stížnost, je názor, že soudy nesprávně vyložily a aplikovaly ust. §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Podle názoru navrhovatele, přestože se v §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., výslovně neuvádí družstvo, je v tomto konkrétními případě bytového družstva složeného výlučně z fyzických osob na místě postupovat extenzívním výkladem zákona podle argumentace per analogiam legis, s argumentací de ratione legis a lex posterior derogat priori. Navrhovatel pro podporu svého tvrzení argumentuje i nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 8/93, ze dne 13. 2. 1995, který charakterizuje "stavební bytové družstvo jako společenství členů; kteří se sdružili ke společné činnosti a k uspokojování potřeb", neboť postavení bytových družstev je značně odchylné od ostatních druhů družstev a obecně právnických osob. Navrhovatel dále uvedl, že výkladem právních předpisů, z něhož soudy vycházely, došlo k porušení právního principu rovnosti všech vlastnických forem a současně došlo i k porušení principu ochrany nabytých práv založených ex lege. Navrhovatel
dále nesouhlasí s právním názorem soudu, který v předmětné věci aplikoval §3 odst. 1 zák. č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by vzal v úvahu blokační ustanovení zakotvené v §22 odst. 1 věta za středníkem. S ohledem na uvedené navrhovatele dovozoval, že rozhodováním soudů vznikla jak navrhovateli tak vedlejším účastníkům újma, která není zhojitelná v režimu zákona č. 87/1991 Sb. Navrhoval proto, aby ústavní soud zrušil všechny rozsudky vydané v předmětné věci. K ústavní stížnosti se připojili i všichni vedlejší účastníci, kteří jako vedlejší účastníci na straně žalovaného vystupovali v řízení před obecnými soudy.
Bez výzvy Ústavního soudu podali k předmětné věci vyjádření i vedlejší účastníci, kteří v řízení před obecnými soudy vystupovali jako žalobci. Ve svém vyjádření uvedli, že nesouhlasí s postupem BD Ž., a restituce byla provedena v souladu s ustanoveními zák. č. 87/1991 Sb.
K výzvě Ústavního soudu podal k návrhu na zahájení řízení své vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že tento soud postupoval v předmětné věci v souladu s ustálenou judikaturou, v níž byl již jednoznačně přijat právní závěr o tom, že povinnost vydat věc podle zák. č. 87/1991 Sb., stíhá i družstevní organizaci, která tuto věc koupila od státu. Dále Nejvyšší soud ČR uvedl, že v předmětné věci neshledal v povaze řešené právní věci okolnosti, které by měly vést k odchýlení od uvedeného právního závěru. Domnívá se proto, že ústavní stížnost navrhovatele není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dozor a dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával právě ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jiní předcházející.
Podstatou ústavní stížnost je nesouhlas navrhovatele s vymezením pojmu povinná osoba tak, jak to učinily soudy všech stupňů. Podle jejich názoru je výklad tohoto pojmu v praxi soudů příliš restriktivní, jestliže pod pojem obchodní společnost, jejímiž společníky jsou pouze fyzické osoby, nezařazuje i bytové družstvo, které je také složeno, resp. jehož členy jsou rovněž výlučně fyzické osoby. Podle jeho názoru měly soudy per analogiam pod pojem obchodní společnost zahrnout i bytové družstvo, které je družstevní organizací "sui generis", sdružující členy ke společné činnosti a k uspokojování jejich potřeb. Ústavní soud se neztotožňuje s uvedeným názorem navrhovatele. V odborné literatuře i v judikatuře není pochybností o tom, jak je možno vymezit pojem obchodní společnost na jedné straně a družstvo na straně druhé. Systematika obchodního zákoníku je zcela jednoznačná, když provádí přesné rozlišení právnických osob, kterým v jeho základním vymezení mohou být obchodní společnosti a družstva. Z uvedené systematiky nelze vyvodit, že by tyto pojmy byly ve vzájemném vztahu v tom smyslu, že jeden z nich by byl pojmem obecnějším (obchodní společnost) a druhý z nich jen druhem tohoto obecného pojmu (družstvo). Naopak ze systematiky obchodního zákoníku zcela jednoznačně vyplývá, že oba uvedené pojmy jsou rovnocenné a představují různé druhy právnických osob. Obecné soudy tak nepochybily, jestliže pod pojem obchodní společnost se společníky, kterými jsou výlučně fyzické osoby, nepodřadily pojem družstvo.
Rozhodování obecných soudů, pokud jde o výklad pojmu povinná osoba podle §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je ustálené a jednoznačně lze z něho vyvodit, že i družstvo, tedy bytové družstvo, je povinnou osobou a je povinno vydat předmětnou věc. Judikatura je ustálená i v tom smyslu, že povinnost vydat předmětnou věc vzniká družstvu tehdy, jestliže předmětná věc přešla původně některým v cit. zákoně uvedeným způsobem na stát, a teprve následně přešla na družstvo. Na tomto stanovisku nic nemění ani v ústavní stížnosti uváděný odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 8/93, ze dne 13. 2. 1995. Předmětem tohoto nálezu nebylo postavení družstva jako povinné osoby v restitučních vztazích, ale družstva jako jednoho ze subjektů družstevních vztahů. Nelze proto ani z tohoto nálezu vyvodit, že by bytové družstvo mohlo být považováno za specifickou obchodní společnost.
Pro posouzení podstaty ústavní stížnosti není podle názoru Ústavního soudu rozhodující ani postavení vedlejších účastníků, členů bytového družstva. Zák. č. 87/1991 Sb., neumožňuje zprostit povinnou osobu povinnosti vydat předmětnou věc s výjimkou případů uvedených v §8 cit. zákona. Vydání předmětné nemovitostí oprávněnými osobám není však ani důvodem ukončení členského vztahu vedlejších účastníků k navrhovateli - bytovému družstvu. Stejně tak jako vydání předmětné nemovitosti nezbavuje tyto vedlejší účastníky práva užívat byty, které se v této nemovitosti nacházejí.
Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu