Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.1998, sp. zn. IV. ÚS 144/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 136/12 SbNU 279 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.144.97

sp. zn. IV. ÚS 144/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. L. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 3 Cdon 499/96-72, ze dne 28. 2. 1997, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a České republiky - Vojenské správy, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, jako vedlejším účastníkem, se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 499/96-72, ze dne 28. 2.1997, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo řízení o návrhu stěžovatele zastaveno poté, co byly zrušeny rozsudky Okresního soudu v Mladé Boleslavi, čj. 4 C 233/92-32, ze dne 18. 11. 1993, a Krajského soudu v Praze, čj. 10 Co 70/94-49, ze dne 8. 3. 1994. Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 4 C 233/92, podal stěžovatel u uvedeného soudu návrh na stanovení povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí v návrhu specifikovaných, které byly zestátněny podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, přitom jako žalovaného označil Vojenskou ubytovací a stavební správu v Litoměřicích. Ve svém následujícím podání, tj. v podání ze dne 12. 7. 1992, již stěžovatel jako žalovaného označil Českou republiku - Vojenskou správu, čímž zřejmě reagoval na vyjádření podané Československým státem - Vojenskou správou, zastoupenou Vojenským oddělením pro zástupčí činnost, v němž tento subjekt, sám se označující za žalovaného, upozornil na v žalobě nesprávně označeného žalovaného s tím, že soudu navrhl, aby stěžovatele vedl ke změně v označení žalovaného a postupoval podle §43 o.s.ř. Soud I. stupně poté, co u jednání dne 11. 11. 1993 připustil, aby v řízení dále jako žalovaný vystupovala Česká republika - Vojenská správa, zastoupená Vojenským úřadem pro právní zastupování v Praze, rozsudkem ze dne 18. 11. 1993 žalobě stěžovatele vyhověl. Toto rozhodnutí bylo pak k odvolání žalovaného Krajským soudem v Praze změněno tak, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta, a to z věcných důvodů v podstatě s odůvodněním, že v daném případě podmínky zákona č. 87/1991 Sb. pro vydání požadovaných nemovitostí nebyly splněny. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR pak ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 2. 1997 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil, když vycházel ze závěru, že za stavu, kdy v žalobě byla stěžovatelem označena zcela přesně a určitě nezaměnitelným názvem i sídlem pouze organizační jednotka České republiky - Vojenské správy, nebylo již žádné upřesnění či doplnění žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. potřebné, neboť stěžovatel tak označil za účastníka řízení někoho, kdo neměl způsobilost jím být, a tudíž nemohl v občanském soudním řízení vstupovat do procesních vztahů. Protože soud je povinen kdykoliv přihlížet k takovému neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení, mělo být, jak dále Nejvyšší soud ČR v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, řízení bez dalšího zastaveno ihned po podání žaloby, a pokud tak soud I. stupně neučinil a v řízení pokračoval, vystupoval před soudem, byť i jen po určitý čas, jako účastník řízení někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Jestliže později v řízení vystupovala jako účastník Česká republika - Vojenská správa, stalo se tak bez náležité procesní legitimace. Do vadně zahájeného řízení pak již nemohl přistoupit další účastník a nemohlo dojít ani k záměně účastníka, neboť za dané situace žádné procesní úkony, následující po podání žaloby, neměly oddálit povinnost soudu zastavit řízení. Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v důvodech vysvětluje, že výzvu k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. podal u tehdejšího federálního ministerstva obrany se záměrem, aby byla ve složitých a mnohdy utajovaných organizačních strukturách přesně označena povinná organizace, přitom uvedené ministerstvo mu sdělilo, že výzvu postupuje k přímému vyřízení věcně a místně příslušné Krajské vojenské ubytovací a stavební správě v Litoměřicích, která s ním následně jednala z pozice právního subjektu, když vyžadovala průkazní listiny a teprve v konečné fázi restituční výzvu odmítla. Popisuje dále průběh řízení před soudy obou stupňů a v závěru dává najevo nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, neboť je přesvědčen o tom, že v jeho případě šlo o odstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 2 o.s.ř., spočívající v upřesnění účastníka řízení, o jehož identitě nebylo pochyb. Pochybení Nejvyššího soudu ČR shledává i v tom, že tento považoval za nesprávný postup soudu I. stupně, který naopak podle názoru stěžovatele postupoval v souladu s ustanovením §104 odst. 2 a §43 odst. 1 o.s.ř. a umožnil tak navrhovateli ochranu jeho práv založených zákonem č. 87/1991 Sb. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo tak k porušení jeho ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na obdobnou argumentaci uvedenou v jeho rozhodnutí publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 7/1996, v němž, jak uvádí, se dovolací soud vypořádal s důvody do té doby mu známých nálezů Ústavního soudu ve vztahu k dané problematice vad návrhu na zahájení řízení na straně jedné a nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně druhé, včetně poučovací povinnosti soudu. S ohledem na následnou judikaturu Ústavního soudu pak dále Nejvyšší soud ČR zdůrazňuje, že v dané věci se jedná o správné označení "právně nekvalifikovaného" účastníka řízení a nikoliv o nesprávné označení účastníka "právně kvalifikovaného". Je tomu tak proto, že správnost označení účastníka řízení se posuzuje z hlediska ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., nikoliv z hlediska §19 o.s.ř., či ustanovení práva hmotného, upravujícího věcnou legitimaci účastníka řízení. Pokud by v odůvodnění napadeného usnesení byl shledán "přepjatý formalismus", poukazuje se ve vyjádření na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. I. ÚS 11/95, z něhož vyplývá, že je tolerován v pracovněprávních vztazích, nikoliv však ve věcech restitučních. Nejvyšší soud ČR se domnívá, že principu rovnosti v právech a požadavku spravedlivého procesu neodpovídá rozdílná aplikace ustanovení procesního předpisu podle věcné povahy sporu. Není také dobře možné, aby soud mohl usuzovat na důležitost určitého zákona s jeho srovnáváním s jinými, rovněž platnými zákony, z hlediska jeho společenského významu či povahy právních vztahů, jež upravuje. V takovém případě by totiž vycházel z kritéria obecnou teorií práva neužívaného, a to kritéria politického, vyjadřujícího určitou společenskou tendenci. Stanovisko Nejvyššího soudu, publikované pod č. 34 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek z roku 1993, na něž bývá v těchto souvislostech poukazováno, se daného problému netýká, a jeho východiska jsou vyvrácena výše zmíněným pozdějším rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 4 C 233/92, dospěl k názoru, že ústavní stížnost je důvodná. Ani v tomto řízení, jehož předmětem je restituční nárok stěžovatele, nemá Ústavní soud důvod odchylovat se od názorů vyslovených již ve svých mnoha předchozích nálezech (například II. ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95, III. ÚS 74/94, II. ÚS 108/93, IV. ÚS 41/95, III. ÚS 127/96 a IV. ÚS 190/96), týkajících se obdobné problematiky, s nimiž v podstatě jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i jeho vyjádření polemizuje. Posuzovaná problematika i v daném případě, kdy namísto České republiky - Vojenské správy, byla původně jako strana žalovaná označena Vojenská ubytovací a stavební správa v Litoměřicích, na niž přímo odkázalo stěžovatele federální ministerstvo obrany, je zcela srovnatelná s případy, jež byly Ústavním soudem řešeny ve shora označených nálezech, kdy vesměs byly jako žalovaní v restitučních řízeních před obecnými soudy označeny obecní úřady, které nemají právní subjektivitu, a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení namísto příslušných obcí. Již v uvedených nálezech, jimiž je senát posuzující tuto věc vázán, dal Ústavní soud zřetelně najevo, že ve věcech restitučních, které jsou specifické tím, že v jejich průběhu jde o posouzení oprávněnosti nároků uplatňovaných podle restitučních zákonů, sledujících odstranění křivd způsobených v minulosti státem, by právě s ohledem na státem způsobené křivdy měl stát a jeho orgány - tedy i soudy - postupovat v souladu s účelem restitučních zákonů a nelpět na ryze formálním přístupu. Jinak vyjádřeno, byl-li to stát, který se v rozhodném období zmocnil majetku jiných, potom nelze považovat za porušení principu rovnosti, má-li těmto osobám být poskytnut prostor pro ujasnění si mnohdy obtížně zjistitelných vlastnických vztahů k věci, jíž se řízení týká. Jestliže v daném případě sám stěžovatel již v řízení před soudem I. stupně označil jako žalovaného Českou republiku - Vojenskou správu, měl i dovolací soud ve smyslu uvedených nálezů Ústavního soudu považovat podání stěžovatele ze dne 12. 7. 1992 za upřesnění žalovaného, s tímto jednat a zabývat se při svém rozhodování věcí samou. Pokud tak neučinil a řízení zastavil, neposkytl tak právům stěžovatele dostatečnou ochranu, a Ústavní soud proto z uvedených důvodů usnesení Nejvyššího soudu ČR pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] . Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. listopadu 1998