ECLI:CZ:US:1998:4.US.245.97
sp. zn. IV. ÚS 245/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. H., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 223/97, ze dne 17. 4.1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.4.1997, sp. zn.
15 Co 223/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
20.12.1996, čj. 19 C 359/89-140, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým
bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19
C 359/89, ze dne 20.12.1996. Tímto usnesením Obvodní soud pro
Prahu 4, jako soud I. stupně, nepřipustil přistoupení akciové
společnosti MS-R., jako dalšího účastníka řízení na straně odpůrce
a řízení o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady za ztrátu na
důchodu zastavil, a to v podstatě s odůvodněním, že z provedených
důkazů vyplynulo, že stěžovatelem v žalobě označený žalobce není
a nebyl v obchodním rejstříku zapsán, a byl tak tedy jako žalovaný
označen někdo, kdo nemá způsobilost k právům a povinnostem a nemá
tedy ani způsobilost být účastníkem řízení, a soud proto nemohl
postupovat jinak, než pro neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení toto řízení zastavit.
Tato rozhodnutí soudu považuje stěžovatel za nesprávná.
V důvodech ústavní stížnosti poukazuje na to, že v době podání
žaloby existovaly u samotného žalovaného rozpory mezi
delimitačními protokoly a výpisy z obchodního rejstříku. Tyto
rozpory však nemohou jít k tíži stěžovatele. Pokud existovaly
pochybnosti v označení žalovaného, bylo povinností soudu I. stupně
poučit stěžovatele o této případné nesprávnosti a vyzvat ho
k odstranění závad. Do této poučovací povinnosti nesporně patří
i označení žalovaného. Žaloba byla podle stěžovatelova názoru
zamítnuta pouze z formálních důvodů při nesplnění poučovací
povinnosti podle ustanovení §5 o.s.ř., čímž došlo k dotčení jeho
práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje
zrušení stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Městského soudu v Praze a připojil spis Obvodního soudu
pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 359/89. K ústavní stížnosti se vyjádřily
rovněž IPS, a. s., Praha, jako vedlejší účastník.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze co
do důvodu svého postupu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Pokud jde o namítané nesplnění poučovací povinnosti dle §5
o. s. ř., je toho názoru, že pro způsob, jakým stěžovatel označil
žalovaného, nemohl vůči němu soud žádného stupně plnit poučovací
povinnost již proto, že nemohl vědět, koho jiného chce skutečně
žalovat. Stěžovatelova bezradnost v tomto trvá i nadále, jak je
patrno i z označení vedlejších účastníků v jeho ústavní stížnosti.
Soudy obou stupňů respektovaly poučovací povinnost, z označení
žalovaného však nevyplynula možnost, jak stěžovatele poučit, aniž
by se vystavily zjevně nebezpečí vadného poučení o věcné
legitimaci ve sporu a poučování by překročilo hranice stanovené
v §5 o. s. ř. Poučit může soud jen o těch neúplnostech
a nejasnostech označení žalovaného, které jej činí, na rozdíl od
původního stavu, přesným, určitým a srozumitelným. Stěžovatelem
požadovaný zásah soudu by v souzené věci byl nahrazováním podstaty
určení žalovaného soudem a nikoliv dispozitivním úkonem žalobce.
Proto městský soud navrhuje stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
IPS, a. s., se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného
soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.
zn. 19 C 359/89 - který musel být, což v dané věci není zcela bez
významu, zčásti rekonstruován - učinil Ústavní soud tato zjištění,
která v dané věci pro posouzení ústavní stížnosti považuje za
podstatná. Stěžovatel ve své žalobě ze dne 1.12.1989, jíž se
domáhal přiznání náhrady za ztrátu na důchodu v důsledku
onemocnění nemocí z povolání, označil jako žalovaného P. IPS
Praha 4. Vyjádření k této žalobě dne 3. 1.1990 podal subjekt podle
úředního razítka na vyjádření otištěného, označený jako Inženýrské
a průmyslové stavby Praha, státní podnik, P., sdružený podnik,
v němž tento upozorňuje na změnu v organizační struktuře s tím, že
sdružený podnik P.zanikl k 31.12.1989. Ve spise následuje usnesení
soudu I. stupně ze dne 16. 1. 1990, jímž tento soud řízení podle
§109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil s odůvodněním, že u téhož
soudu probíhá pod sp. z. 15 C 150/87 řízení o odškodnění nemoci
z povolání, které s daným sporem bezprostředně souvisí. Proti
tomuto usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel dne 7. 2. 1990
odvolání, v němž označil jako stranu, proti níž byla žaloba
podána, IPS Praha, s.p., Praha 4, Točitá 6a (a obdobně označoval
žalovaného v bezprostředně následujících podáních adresovaných
soudu). Z tohoto upřesnění žalovaného pak zcela zřejmě, jak je to
patrno ze záhlaví usnesení ze dne 11. 4. 1990, vycházel i Městský
soud v Praze, který jako soud odvolací uvedené usnesení soudu I.
stupně změnil tak, že řízení nepřerušil, přičemž v odůvodnění
svého rozhodnutí mimo jiné také uvedl, že nejvýznamnější otázka
pro posouzení základu sporného nároku, totiž, zda žalovaný
odpovídá za škodu způsobenou žalobci nemocí z povolání, je mezi
účastníky nesporná. Na to pak soud I. stupně provedl jednání ve
dnech 23. 7. 1990, 17. 9. 1990, 7. 7. 1992 a 17. 12. 1993, kdy
jednal o věci samé, přitom v mezidobí vyžádal i znalecký posudek
a jeho doplněk za účelem zjištění fiktivního důchodu jako nezbytný
podklad pro rozhodnutí o věci samé. Jakkoliv není možno
z rekonstruovaného spisu zjistit, koho soud I. stupně jako
žalovaného k jednáním předvolával, lze z faktu, že jednání vždy
probíhala za účasti právního zástupce protistrany, aniž byl přitom
jakýmkoliv způsobem namítán nedostatek způsobilosti být účastníkem
řízení, dovodit, že soud I. stupně jednal se subjektem právně
existujícím Inženýrskými a průmyslovými stavbami, státní podnik,
Praha (který byl se sídlem Praha 10, Kubánské revoluce 11, jak
plyne z výpisu z obchodního rejstříku ve spise založeného
a ostatně i ze zjištění učiněných obecnými soudy v době od 1. 7.
1988 do 31. 7. 1990 a od 3. 4. 1990 do 31. 3. 1991, v obchodním
rejstříku zapsán), kterého považoval za žalovaného, a později
postupně, a to v souladu s ustanovením §107 o.s.ř., i s jeho
procesními nástupci. Takovýmto nástupcem byla v době předcházející
jednání dne 17. 12. 1993, u něhož byla konstatována ztráta spisu,
akciová společnost M. Do práv a povinností této společnosti
vstoupila akciová společnost MS-R., na což u uvedeného jednání
upozornil její zástupce, a je to také patrno i z ve spise
založených listinných důkazů, notářských zápisů o osvědčení
o rozhodnutí zakladatele M, a. s. založit podle §172 obchodního
zákoníku uvedenou akciovou společnost, na kterou, jak je patrno
z dalšího listinného důkazu, okamžikem jejího zápisu do obchodního
rejstříku přešla veškerá práva, povinnosti a závazky, jež se před
tímto zápisem vztahovaly na závod 3 akciové společnosti M.
Následujícím podáním pak žalobce rozšířil žalobu i proti akciové
společnosti MS-R. Při dalším jednání soudu dne 27.11.1995, které
se uskutečnilo až po provedení rekonstrukce spisu, pak zástupce
akciové společnosti MS - R., a to v podstatě v tomto řízení
poprvé, namítl, že P. IPS, které byly v žalobě uvedeny jako
žalovaná strana, nikdy jako subjekt práva neexistovaly. Na
objasnění této otázky se pak soud v průběhu dalšího řízení zaměřil
vyžadováním listinných důkazů, z nichž pak učinil již uvedený
závěr vedoucí k zastavení řízení.
S přihlédnutím k tomu, že z rozhodnutí č. 32/1986 ministra
stavebnictví ČSR ze dne 19.12.1986 a rozhodnutí č. 14/1988
ministra výstavby a stavebnictví ČSR ze dne 27. 6. 1988 (č.l. 103
a 106) je patrno, že od 1. 1.1987 existující státní hospodářská
organizace P., národní podnik, byla začleněna, a to veškerý její
majetek se všemi pracovníky i právy a závazky, včetně práv
a povinností z pracovněprávních vztahů, do druhým z uvedených
rozhodnutí založeného státního podniku Inženýrské a průmyslové
stavby Praha (ke dni 1. 7. 1988), je možno podle názoru Ústavního
soudu původní označení žalovaného (a to včetně nesprávné adresy
vztahující se zřejmě k závodu, jehož se spor bezprostředně týkal),
v žalobě považovat pouze za vadu podání - nepřesné označení
žalovaného - tedy nedostatek, který mohl a měl být soudem
odstraněn postupem podle §43 o. s. ř., a to bezprostředně po
podání žaloby. Z obsahu rekonstruovaného spisu nebylo možno
zjistit, zda soud takto postupoval a zda tak splnil i svou
poučovací povinnost, plynoucí pro něj v té době z ustanovení §5
o.s.ř., ve znění platném v době podání žaloby, podle něhož soudy
poskytovaly občanům i organizacím poučení o jejich právech
a povinnostech, pomáhaly jim při uplatnění jejich práv a dbaly
všestranně o to, aby nikdo pro nedostatek právních znalostí
neutrpěl újmu. Skutečností ze spisu dále plynoucí je, že
stěžovatel ve svých následných podáních již protistranu označil
jako Inženýrské a průmyslové stavby, s. p. Praha (a to v době, kdy
tento subjekt byl v obchodním rejstříku zapsán), s níž soud I.
stupně, stejně tak jako s jeho procesními nástupci, jednal. Tímto
způsobem měl soud postupovat i v dalším řízení po provedení
rekonstrukce spisu, neboť zjištění procesního nástupnictví původně
existujícího subjektu (byť ne zcela správně v žalobě označeného)
bylo již jeho úřední povinností. Pokud však obecné soudy
z uvedeného, v době podání žaloby nesprávného označení žalovaného,
po více jak šesti letech trvání sporu vyvodily závěry vedoucí
k zastavení řízení, došlo tím jejich postupem i rozhodnutími
k porušení čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť
zákonem stanoveným postupem dostatečnou ochranu právům stěžovatele
neposkytly. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené
usnesení Městského soudu v Praze a z důvodů procesní ekonomie také
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 19 C 359/89-140, ze
dne 20.12.1996, zrušil [§82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.]
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. listopadu 1998