Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 130/12 SbNU 239 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.325.98

sp. zn. IV. ÚS 325/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 22. října 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. R. A., advokátem AK, proti usnesení Krajského státního zastupitelství Praha ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 KZt 2299/98, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 KZt 2299/98, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému usnesení krajského státního zastupitelství, zamítajícímu stížnost stěžovatele proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Praha-východ, ze dne 15. 4. 1998, čj. ČVS: OVV-720/97, kterým byl podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu vydán, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označený, stavební stroj poškozené firmě E., spol. s r. o., stěžovatel uvádí, že tento stavební stroj vydal policejním orgánům k provedení kriminalistické expertizy, neboť bylo zjištěno, že pochází z trestné činnosti. Přestože požadoval, aby stavební stroj mu byl po provedení potřebných zjištění vzhledem k ustanovení §446 obchodního zákoníku vrácen jako jeho jedinému a výlučnému vlastníku, nebyla v napadeném rozhodnutí tato skutečnost zohledněna a stavební stroj, zcizený ke škodě obchodní společnosti E. v B., byl vrácen této firmě. Stěžovatel má za to, že napadené usnesení krajského státního zastupitelství bylo vydáno v rozporu s článkem 2 Ústavy ČR a že vydáním stavebního stroje třetí osobě došlo k porušení jeho vlastnického práva zakotveného v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a žádá proto, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil. Krajské státní zastupitelství v Praze poukázalo ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 1998 na skutečnost, že napadené rozhodnutí neřeší otázku vlastnictví, ale pouhou předběžnou otázku uplatnění práva na vydání věci. Napadeným usnesením nemohlo tedy dojít k porušení článku 11 odst. 3, 4 Listiny a z tohoto důvodu navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník Policie ČR, Okresní úřad vyšetřování Praha - východ, se postavení vedlejšího účastníka vzdal. Z vyšetřovacího spisu Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Praha - východ, sp. zn. ČVS: OVV-720/97, Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost E. v B. koupila v roce 1996 stavební stroj, což prokázala kupní a leasingovou smlouvou. Dne 7. října 1997 jí byl tento stroj neznámým pachatelem odcizen, a přestože se vyšetřovateli nepodařilo zjistit pachatele krádeže, byl za pomoci servisního střediska uvedený stroj v únoru 1998 nalezen u firmy E. Orgány činné v trestním řízení následně zjistily, že dne 17. 10. 1997 prodal V. Č. předmětný stavební stroj soukromému podnikateli T. M. a ten jej prodal dne 29. 10. 1997 stěžovateli, podnikajícímu pod obchodním jménem E. V. Č. jako možného pachatele krádeže se nepodařilo usvědčit, protože v listopadu 1997 při autonehodě zahynul. Ve vyšetřovacím spise je založena kopie kupní smlouvy uzavřené mezi V. Č. a T. M., soukromým podnikatelem, ze které lze dovodit, že smlouva byla uzavřena v režimu občanského zákoníku, a kopie faktury, svědčící o prodeji stavebního stroje T. M., podnikajícím pod svým jménem v oboru nákup, prodej a opravy motorových vozidel a zámečnictví, firmě E., podnikající v oboru stavebnictví, což naznačuje vzniku obchodního závazkového vztahu mezi podnikateli. Vydání předmětného stavebního stroje obchodní společnosti E. v B. vyšetřovatel ve svém usnesení odůvodnil tak, že s ohledem na předloženou kupní a leasingovou smlouvu není o právu této obchodní společnosti pochyb, zatímco vznik závazkového vztahu mezi podnikateli (tedy T. M. a E.) neznamená bez dalšího automaticky aplikaci obchodního zákoníku. Předmětem činnosti firmy E. jsou totiž projekty a výstavba vodohospodářských staveb, a nikoliv obchod či jiná dispozice s motorovými vozidly, takže nemusí jít o vztah z podnikatelské činnosti. Krajské státní zastupitelství rozhodující o stížnosti proti tomuto usnesení potvrdilo, že "věc byla správně vydána poškozené firmě, která na ni uplatnila nárok a o oprávněnosti nevznikly žádné pochybnosti" a k poukazu stěžovatele na ustanovení §446 obchodního zákoníku konstatovalo, že rozhodnutí neřeší otázku vlastnictví k věci a nebrání tomu, aby se jiná osoba (skutečný vlastník) domáhala případného vydání podle občanskoprávních předpisů. Podle názoru zmíněného státního zastupitelství není proto třeba řešit otázku, na základě jakých skutečností věc nabyla dotčená osoba, neboť rozhodnutí podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá konstitutivní ani deklaratorní charakter. V daném případě jde o výklad článku 2 Listiny, v jehož odst. 2 se stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V předmětné věci není pochyb o tom, že státní moc byla postupem a rozhodnutími vyšetřovatele a krajského státního zastupitelství ve vztahu ke stěžovateli uplatněna, neboť stěžovatel na základě výzvy podle ustanovení §78 odst. 1 trestního řádu vydal inkriminovaný stavební stroj k provedení kriminalistické expertizy, nicméně stroj byl posléze vrácen nikoli stěžovateli, nýbrž obchodní společnosti E. v B. Podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu, není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Jak je konstatováno v Komentáři k trestnímu řádu, 1. vydání, 1995, nakladatelství C.H.BECK/SEVT, str. 331 pochybnosti o právu k věci zde bývají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle již citované věty třetí ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu týkající se úschovy věci. V projednávané věci usoudili vyšetřovatel i krajské státní zastupitelství na "nepochybnost" práva firmy E. z toho, že obchod či jiná dispozice s motorovými vozidly neplyne z předmětu činnosti stěžovatele, a netýká se tak jeho podnikatelské činnosti. Tento závěr však podle názoru Ústavního soudu nemá oporu ve vyšetřovacím spise a je v rozporu se živnostenskými oprávněními, na která se stěžovatel odvolával, i skutečnostmi, které uvedl ve své výpovědi na obvodním oddělení Policie České republiky v Litoměřicích dne 11. 2. 1998. Podle názoru Ústavního soudu existence závazkového vztahu mezi podnikatelem, zabývajícím se nákupem a prodejem motorových vozidel, a podnikatelem, podnikajícím v oboru stavebnictví, jehož předmětem je stavební stroj, povaze obchodního závazkového vztahu spíše nasvědčuje než naopak. Dospěl-li tedy vyšetřovatel k opačnému závěru, resp. k závěru, že o právu firmy E. na věc má pochybnosti, není vůbec zřejmé, z čeho tyto pochybnosti odvozuje. Jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné - zjištěný skutkový stav věci totiž neodpovídá důvodům rozhodnutí -, a je proto i v rozporu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Skutečnost, že tento nedostatek nebyl odstraněn ani v řízení o stížnosti proti usnesení vyšetřovatele, ve svých důsledcích znamená, že touto vadou trpí i napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství. Konstatování uvedené v odůvodnění napadeného usnesení krajského státního zastupitelství, totiž že toto rozhodnutí neřeší otázku vlastnictví a že nebrání tomu, aby se jiná osoba domáhala případného vydání podle občanskoprávních předpisů, tuto vadu nemůže zhojit, protože tento argument je použitelný v případě postupu podle ustanovení §80 odst. 1 věty první, tedy v případě, kdy vydaná či odňatá věc je již vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, a teprve poté na ni uplatní právo jiná osoba (R 2/70). V projednávaném případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemohlo, a ani nesmělo tedy dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení měly postupovat podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu týkající se úschovy. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ně disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Postup orgánů činných v trestním řízení, stejně jako jejich poukaz na to, že jejich rozhodnutí nebrání tomu, aby se jiná osoba domáhala případného vydání podle občanskoprávních předpisů, jde tedy podle názoru Ústavního soudu zcela stranou podstaty věci a je v rozporu s již citovaným článkem 2 odst. 2 Listiny, neboť jimi byly překročeny meze stanovené zákonem, sledujícím, aby ke zmíněnému stavu "neodčinitelnosti" nemohlo vůbec dojít. Jinými slovy, i když lze zastávat názor, že nikoli každé "nezákonností" se vyznačující rozhodnutí je současně protiústavní, je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí právě porušení konkrétního základního práva uvedeného v článku 2 odst. 2 Listiny, jenž umožňuje státu uplatňovat svou moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Za situace, kdy o právu na věc existují pochybnosti, přirozeně neobstojí důvody ústavní stížnosti, dovolávající se porušení článku 11 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 2 odst. 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. října 1998