ECLI:CZ:US:1998:4.US.81.97.1
sp. zn. IV. ÚS 81/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti stěžovatelů A.A. a A.H., oba zastoupeni JUDr. V.J., proti výroku ad I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.10.1996. čj. 42 Co 138/96-87, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušeni výroku ad I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.10.1996. sp. zn. 42 Co 138/96, jímž byl zčásti potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19.5.1995, sp. zn. 8 C 75/92, kterým by! zamítnut návrh stěžovatelů na uzavření dohody o vydání nemovitosti čp. 625 -objekt skladu na parcele p.č. 642, zapsané na LV č. 420 k.ú. H., nyní na LV č. 2325 pro k.ú. H.
Stěžovatelé proti této výrokové části výše označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě- brojí s tvrzením, že obecné soudy I i II. stupně podle jejich názoru dospěly k nesprávnému závěru, že jimi uplatněný návrh na uzavření dohody o vydání nemovitosti čp. 625 nebyl u soudu uplatněn ve lhůtě stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., čímž došlo k zániku jejich nároků. S těmito závěry stěžovatelé nesouhlasí a uvádějí, že nesprávný je právní názor obecných soudu, podle něhož lhůta stanovená v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., je lhůtou prekluzívní. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále rekapitulují své návrhy, jež učinili ve směru k vydání jimi požadovaných nemovitostí. Poukazují na to, že celkem se domáhali vydání šesti nemovitostí s tím, že k vydání všech objektu, včetně objektu čp. 625 v k.ú. H., jehož se týká ústavní stížností napadená výroková část rozsudku Krajského soudu v Ostravě, povinnou osobu vyzvali dne 6. 6. 1991, tedy ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., Poté, co ze strany povinné osoby nebyl jejich návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí akceptován, podali v dané věci u Okresního soudu v Opavě dne 24. 3. I992 návrh na zahájení řízení s tím, že sami uvádějí, že tento návrh označení objektu čp. 625 v k.ú. H., neobsahoval, byť podle nich byl v návrhu generální odkaz na příslušný list vlastnický. K výslovnému označení předmětné nemovitosti došlo pak jejich podáním ze dne 22.1.1993,. doručeným soudu dne 25. 1. 1993, označeným jako novace petitu. Soud 1. stupně kvalifikoval toto jejich podání jako změnu návrhu, kterou připustil výrokem č. I rozsudku, čj. 8 C 75/02-63. ze dne 19.5.1995. Stěžovatelé tvrdí, že vzhledem ke skutečnosti včas učiněné výzvy dle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., byl i návrh u soudu ve vztahu k označenému objektu učiněn včas, neboť lhůta uvedená v §5 odst. 4 citovaného zákona, není lhůtou prekluzívní
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí, uvádí, že na svých závěrech setrvává, zcela na ně odkazuje a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu.
V posuzované věci, jak Ustavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě. sp. zn 8C 75/92, byl důvodem nevyhovění návrhu stěžovatelů na stanovení povinnosti povinné osobě uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti shora označených závěr obecných soudu, že stěžovatelé svůj restituční nárok neuplatnili u soudu včas ve lhůtě stanovené ustanovením §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo, podle názoru obecných soudů, k zániku jejich nároku. Ústavní soud se k povaze uvedené lhůty vyslovil již ve svém nálezu, sp. zn. I. US 54/97, ze dne 24. 2. 1997, v němž zaujal právní názor, že se jedná o lhůtu promlčecí, neboť s jejím nedodržením zákon nespojuje zánik nároku, a to na rozdíl od dikce ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona.
Vzhledem k tomu, že otázka povahy lhůty, stanovené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1901 Sb., v posuzovaném případě hrála roli při zvažování důvodnosti ústavní stížnosti a s ohledem na to, že většinový názor čtvrtého senátu, který danou věc posuzuje, se odchyloval od již vysloveného názoru Ústavního soudu ve věci. sp. zn. I. ÚS 54/97, byla ve smyslu ustanoveni §23 zákona č. 182/1993 Sb. čtvrtým senátem tato otázka předložena k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénům Ústavního soudu pak dne 20.10.1998, zaujalo stanovisko, že zákon č 87/100] Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je právním předpisem, který i ve vztahu k občanskému zákoníku má zcela specifickou povahu, když kupř. ponechává a eliminuje typické občanskoprávní instituty, jako dědění, vydržení a navíc i tam, kde obsahuje instituty pojmově shodné s instituty občanského zákoníku {tíseň apod.). při výkladu těchto institutů předpokládá překročení jejich ryze občanskoprávního rámce. Nezbytnost specifické povahy tohoto restitučního předpisuje dána účelem, který tento předpis sleduje, totiž zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období let 1948-1989, kteréhožto účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by uvedený předpis byl vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce. Tendenci zmíněného restitučního předpisu "zprůchodnit" cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá však na druhé straně zjevná tendence vymezil pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. podle kterého nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě I roku, je tedv podle názoru Ústavního soudu nutno interpretovat tak, že učiní-li tak oprávněná osoba později, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo. Svou povahou je tedy lhůta uvedená v citovaném ustanoveni lhůtou propadnou. Skutečnost, že zákonodárce v ustanoveni §5 odst. 2 zákona výslovně vyvodil ze skutečnosti, že oprávněná osoba osobu povinnou nevyzve ve lhůtě 6 měsíců k vydáni věci. zánik nároku, má své jádro a kořeny v tom, že existence včas podané výzvy zde byla posunuta do roviny principiální podmínky uplatnění nároku u soudu. Jinými slovy, zákonodárce v citovaném ustanovení pouze výslovně podmiňuje uplatnění nároku u soudu faktem předchozí výzvy, aniž by tím cokoli relevantně vypovídal o povaze lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Vycházeje z uvedeného stanoviska, jímž je čtvrtý senát vázán (§23 zákona č 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a které v podstatě koresponduje názoru obecných soudů vyslovených v ústavní stížností napadených rozhodnutí, byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu