infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec64, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-200-000,
ECLI:CZ:US:1998:4.US.99.97
sp. zn. IV. ÚS 99/97
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 23. listopadu 1998 sp.
zn. IV. ÚS 99/97 ve věci ústavní stížnosti F. K. proti rozsudku
Okresního soudu ve Znojmě z 20.10.1994 sp. zn. 5 C 1013/92
a Krajského soudu v Brně z 20.1.1997 sp. zn. 17 Co 21/95
o zamítnutí žaloby na určení, že na stěžovatele a další žalobce
přešlo vlastnictví k nemovitosti.
Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 21/95 - 102 ze
dne 20.1.1997 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě č. j. 5 C
1013/92 - 63 ze dne 20.10.1994 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na
porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co
21/95 - 102 ze dne 20.1.1997, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu ve Znojmě č. j. 5 C 1013/92 - 63 ze dne 20.10.1994.
Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele a
dalších 5 žalobců, opírající se o §8 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"),
na určení, že na každého z žalobců přešlo příslušnou ideální částí
(u stěžovatele dvěma ideálními desetinami) vlastnictví ke sklepu
pod pozemkem parcela č. 820, zapsaném na LV č. 32, vedeném u
Katastrálního úřadu Z. pro obec V. Svou žalobu zdůvodňovali
žalobci tím, že na jejich právní předchůdce R. a A. K. přešlo
podle přídělové listiny MZ-NPF čj.K 3176/47 ze dne 31.12.1947
vlastnictví k zemědělské usedlosti č. 92/257 ve V. a tito právní
předchůdci žalobců se svého přídělu (jehož součástí byl i sklep
pod parcelou č. 820) v důsledku hrubého politického nátlaku vzdali
prohlášením ze dne 28.11.1952 ve prospěch státu. Toto prohlášení
vykazuje znaky darovací smlouvy, protože bylo akceptováno za čs.
stát podpisem pracovníka ONV ve Znojmě, a jsou tak dány restituční
nároky podle §6 odst. 1 písm. h), r) zákona o půdě. Součástí
přidělené usedlosti byl i sklep pod parcelou č. 820, nyní zapsaný
na LV č. 32 u Katastrálního úřadu Z. pro obec V. Žalovaní pak
uzavřeli s čs. státem - MNV ve V. kupní smlouvu z 13.10.1967,
podle níž získali do bezpodílového spoluvlastnictví dům čp. 56 na
pozemku p. č. 393 v k. ú. V., a to za kupní cenu 10 019 Kčs. Po
deseti letech, dne 23.6.1978, pak stát se žalovanými uzavřel
dodatek k označené kupní smlouvě, podle něhož předmětný sklep na
žalované přešel bezúplatně s odůvodněním, že cena byla již
zahrnuta do částky 10 019 Kčs, zaplacené podle kupní smlouvy z
13.10.1967. Žalobci mají za to, že cena sklepa k datu 23.6.1978
samo o sobě převýšila částku, kterou žalovaní zaplatili za dům,
anebo se alespoň této částce přiblížila, takže podle jejich názoru
žalovaní získali sklep na základě protiprávního zvýhodnění.
Soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí odůvodnil po
provedeném dokazování v podstatě tím, že podle jeho názoru k
vzdání se přídělu právními předchůdci žalobců a k přechodu sklepa
na stát nedošlo z důvodů politické perzekuce, a dále dovodil, že k
přechodu vlastnictví ke sklepu na žalované došlo již v roce 1967,
přičemž cena převáděné nemovitosti včetně sklepa byla vypočítána v
souladu s tehdy platnou cenovou vyhláškou č. 73/1964 Sb., o
cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění
nemovitostí, včetně poskytnuté slevy, která mohla činit až 80 %.
Krajský soud v Brně, který ve věci k odvolání žalobců rozhodoval,
rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu I. stupně
krajský soud sice vycházel ze závěru, že žalobci jsou oprávněnými
osobami ve smyslu §4 zákona o půdě, když považoval za nepochybné,
že předmětný sklep přešel na stát v důsledku politické perzekuce
právních předchůdců stěžovatele, přesto však dospěl k závěru, že
podmínky §8 odst. 1 zákona o půdě v daném případě nejsou dány.
Při řešení sporné otázky, zda vlastnictví k předmětnému sklepu
žalovaní nabyli již v základě kupní smlouvy, uzavřené se státem
dne 13.10.1967, či teprve na základě jejího dodatku ze dne
23.6.1978, vycházel krajský soud z obsahu hospodářské smlouvy ze
dne 1.4.1967, o převodu správy národního majetku, z níž zjistil,
že Státní statek ve Z., národní podnik, převedl správu národního
majetku k rodinnému domku č. 56 ve V. s příslušenstvím, a dále
stavební plochu, parcela č. 393 o výměře 498 m2, a stavební plochu
sklepa, parcela č. 285 o výměře 212 m2, do správy Místního
národního výboru ve V. a učinil závěr, že touto hospodářskou
smlouvou byl posuzovaný sklep začleněn do příslušenství domu čp.
56 ve V. a jako součást této nemovitosti byl také oceněn posudkem
zpracovaným odborem výstavby ONV ve Z. dne 27.5.1967 čj.
Výst./odhady/1967, a jako součást nemovitosti čp. 56ve V. byl pak
kupní smlouvou ze dne 13.10.1967 převeden do vlastnictví
žalovaných, čemuž také zcela odpovídá upřesňující dodatek ze dne
23.6.1978 k uvedené kupní smlouvě. Přezkoumáním odhadního posudku,
jímž byla stanovena cena prodávaných nemovitostí, bylo krajským
soudem zjištěno, že cena byla vypočtena v souladu s v té době
platnou vyhláškou č. 73/1964 Sb. a směrnicí č. 10, uveřejněnou ve
Věstníku Ministerstva financí č. 5 z roku 1964, týkající se
prodeje domků z národního majetku občanům, podle níž bylo možno
poskytnout v pohraničních neosídlených oblastech slevu až 80 %
ceny, vypočtené podle cenového předpisu a snížené o opotřebení,
náklady na opravu, údržbu, modernizaci, apod. V případě, že by
byla žalovaným poskytnuta maximální možná sleva na koupi
nemovitosti až do výše 80 % stanovené ceny, byla by částka, kterou
by žalovaní byli povinni za koupi nemovitosti zaplatit, podstatně
nižší, než ve skutečnosti zaplatili. Z uvedeného tedy krajský soud
dovodil, že v daném případě žalovaní nebyli protiprávně při koupi
zvýhodněni, když zaplatili vyšší kupní cenu, než jim ve
skutečnosti mohla být stanovena, a žádné jiné skutečnosti, které
by nasvědčovaly jakémukoliv protiprávnímu zvýhodnění žalovaných
při koupi sklepa, v průběhu řízení zjištěny nebyly.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní
stížnost stěžovatele, jako jednoho z žalobců, který nesouhlasí s
uvedenými závěry krajského soudu, podle nichž dodatek z 23.6.1978
ke kupní smlouvě z 13.10.1967 s touto smlouvou tvoří jeden celek,
neboť není ve shodě s tím, že k vlastnickému převodu podle jedné i
druhé z těchto smluv došlo dnem jejich registrace příslušným
státním notářstvím a mezi daty těchto registrací je téměř
desetiletý časový odstup. To, že byl předmětný sklep zahrnut do
předmětu hospodářské smlouvy ze dne 1.4.1967 a jeho správa byla
převedena od státního statku na MNV V., nemůže sloužit jako
podklad pro závěr, že sklep se stal příslušenstvím domu čp. 56 ve
V. samotným faktem převodu správy nemovitostí z jednoho správce
státního vlastnictví na správce druhého. Sklep se mohl stát
příslušenstvím uvedeného domu, jen pokud by byl předmětem kupní
smlouvy z 13.10.1967. Tímto nesprávným postupem a nesprávným
rozhodnutím obecných soudů byl tedy stěžovatel, jak tvrdí,
poškozen na svém právu spoluvlastnit sklep pod pozemkem parcela č.
820 v k. ú. V., takže došlo k porušení práv zaručovaných čl. 11
odst. 1 Listiny, a navrhl proto zrušení obou rozsudků obecných
soudů.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k
obsahu ústavní stížnosti především poukazuje na to, že čl. 11
odst. 1 Listiny chrání vlastnictví již existující, a nikoliv
vlastnictví, které je předmětem sporu na základě nároku
uplatněného žalobou, a dále uvádí, že v řízení provedené důkazy
hodnotil v souladu s §132 o. s. ř., a dodržel stejně jako soud I.
stupně všechny ústavní principy, zakotvené v ustanovení čl. 36
Listiny, provedl nejen všechny navržené důkazy, ale i důkazy,
které navrhovány nebyly, a po zhodnocení všech důkazů v jejich
vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne
13.10.1967 a dodatek ze dne 23.6.1978 tvoří jeden celek, přičemž
tento závěr je podložen zjištěním, že v kupní ceně uvedené v kupní
smlouvě ze dne 13.10.1967 je zahrnuta i cen předmětného sklepa a
že bylo úmyslem účastníků uvedenou kupní smlouvou prodat i
předmětný sklep. Jestliže dodatek kupní smlouvy upřesnil pojem
vyskytující se ve smlouvě "příslušenství" tím, že uvedl, že do
tohoto příslušenství spadá i předmětný sklep, nejednalo se o novou
smlouvu, neboť sklep byl proplacen již na základě smlouvy ze dne
13.10.1967, a prodávajícím také předán k užívání. Krajský soud
proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního
soudu ve Znojmě sp. zn. 5 C 1013/92, jakož i s obsahem spisu
bývalého Státního notářství ve Znojmě sp. zn. N 1118/67, N 1119/67
a N 720/78, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a
to přesto, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že napadeným
rozhodnutím byl porušen čl. 11 Listiny, neboť jeho ochrany, jak na
to také poukazuje krajský soud ve svém vyjádření, je možno se
dovolávat pouze v poměru k vlastnickému právu již konstituovanému,
a tak tomu v dané věci, kdy předmětem řízení před obecnými soudy
byl restituční nárok, není. Ústavní soud se však s ohledem na
námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti zabýval věcí i z
pohledu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, zaručujících právo na
soudní ochranu a spravedlivý proces, a to se závěrem, že právům
stěžovatele zatím nebyla poskytnuta dostatečná ochrana. Z obsahu
připojeného soudního spisu je patrno, že předmětný sklep je
lokalizován nikoliv na pozemku, na němž se nacházel rodinný domek
převáděný kupní smlouvou ze dne 13.10.1967 do vlastnictví
vedlejších účastníků, podle údajů ve spise označených se tento
sklep nachází u jiné usedlosti, čp. 92, k. ú. V. I kdyby bylo
možno akceptovat názor krajského soudu, že předmětný sklep byl
hospodářskou smlouvou ze dne 1.4.1967 začleněn do příslušenství
domu převáděného v roce 1967 státem na vedlejší účastníky, pak
nelze pomíjet, že šlo o nemovitost (alespoň tomu nasvědčují ve
spise založené výpisy z evidence nemovitostí), pro jejichž platný
převod se vyžaduje písemná forma [§46 občanského zákoníku (dále
jen "o. z.")], jakož i to, že příslušenství, tj. věci, které
náležejí vlastníku věci hlavní, a jsou tím určeny k tomu, aby byly
s věcí hlavní trvale užívány, nepřestávají tímto určením být věcmi
podle §119 odst. 1 o. z. Vlastnictví k nim tak nepřechází bez
dalšího na nabyvatele věci hlavní - může být převedeno i nezávisle
na tomto převodu, a proto ve smlouvě o převodu nemovitostí musí
být vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci,
jež jsou jejím příslušenstvím (rozhodnutí č. 7/87 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). To se však ve smlouvě uzavřené dne
13.10.1967 nestalo, ani výkladem této smlouvy nebylo možno
dovodit, co účastníci učinili předmětem této kupní smlouvy, pokud
jde o příslušenství, a smlouvu tak v poměru k předmětnému sklepu
nelze považovat za platnou (§37 o. z.). Na tomto závěru nemůže
změnit ani fakt, že před uzavřením smlouvy byl odborem výstavby
ONV ve Z. proveden i cenový odhad sklepa, když text uvedené
smlouvy odkaz na cenový odhad vůbec neobsahuje, a smlouva sama se
výslovně ve všech svých bodech zmiňuje pouze o přechodu
vlastnického práva k rodinnému domku. Stěží tak lze souhlasit se
závěrem krajského soudu, že dodatek k uvedené smlouvě, uzavřený
dne 23.6.1978, je možno považovat za součást původní kupní
smlouvy, s níž tvoří jeden celek. Tento dodatek nemohl po více jak
deseti letech konvalidovat, v části týkající se příslušenství,
smlouvu podle §37 o. z. absolutně neplatnou. Je tak proto třeba
přisvědčit stěžovateli v tom, že vlastnictví k předmětnému sklepu
(pokud k jeho přechodu vůbec došlo) mohlo na nabyvatele přejít
nejdříve na základě smlouvy ze dne 23.6.1978, a za tohoto stavu se
měl soud zabývat otázkou, zda nedošlo k naplnění podmínky uvedené
v §8 odst. 1 zákona o půdě, totiž, zda tato nemovitost -
předmětný sklep (který podle údaje v notářském spise obsaženého
získali účastníci za cenu 41,40 Kčs) - nebyla získána za cenu
nižší, než byla její cena odpovídající tehdy platným cenovým
předpisům, případně zda v tomto směru nedošlo k protiprávnímu
zvýhodnění nabyvatelů, a pokud se z tohoto pohledu obecné soudy
věcí doposud nezabývaly, neposkytly tak právům stěžovatele
dostatečnou ochranu. Z uvedených důvodů byl proto napadený
rozsudek krajského soudu a z důvodu procesní ekonomie i rozsudek
soudu I. stupně Ústavním soudem zrušen [§82 odst. 1, odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].