ECLI:CZ:US:1999:1.US.438.98
sp. zn. I. ÚS 438/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v ve věci ústavní stížnosti politické strany "Demokratická unie", se sídlem v Praze 9, U trativodu 358 proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR, ze dne 19. srpna 1998, č. j. 143/61-733/1998, o nevyplacení příspěvku na úhradu volebních nákladů, s níž byl spojen návrh na zrušení části §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění zákona č. 212/1996 Sb., konkrétně o vypuštění té části poslední věty, která zní: "která ve volbách získala nejméně tři procenta z celkového počtu platných hlasů", takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje a Ministerstvu financí se
zakazuje pokračovat v porušování práva politické strany
"Demokratická unie" na výplatu příspěvku na úhradu volebních
nákladů dle §85 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, za účast této strany ve volbách do Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR v roce 1998.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka, politická strana Demokratická unie, svou
ústavní stížností ze dne 16. 10. 1998 napadla sdělení Ministerstva
financí, č. j. 143/61-733/98, z 19. 8. 1998, o nevyplacení
příspěvku na úhradu volebních nákladů a navrhla, aby Ústavní soud
uložil Ministerstvu financí Demokratické unii vyplatit částku 7
778 790 Kč do 15 dnů od vyhlášení nálezu Ústavního soudu.
Protože Ministerstvo financí stěžovatelce s odkazem na
ustanovení volebního zákona sdělilo, že není oprávněno o vyplacení
příspěvku rozhodovat, navrhla stěžovatelkasoučasně Ústavnímu
soudu, aby zrušil podle §74 zákona o Ústavním soudu tu část §85
druhé věty zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České
republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, jež
omezuje poskytnutí volebního příspěvku pouze na strany, které
získaly ve volbách nejméně 3 % odevzdaných platných hlasů.
Stěžovatelka sice před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala
všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva
poskytuje, její ústavní stížnost však splňovala podmínky §75
odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu první
senát Ústavního soudu podle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
usnesením z 25. 11. 1998 řízení přerušil a návrh na zrušení
právního předpisu postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst.
1 písm. a) Ústavy ČR.
Plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 30/98 rozhodlo 13.
10. 1999 tak, že zrušilo část §85 druhé věty zákona č. 247/1995
Sb., která zní: "která ve volbách získala nejméně tři procenta
z celkového počtu platných hlasů". Nález byl publikován 10. 11.
1999 ve Sbírce zákonů pod č. 243/1999 Sb.
Ústavní soud dospěl k závěru, že vazba příspěvku na úhradu
volebních nákladů na získání nejméně tří procent z celkového počtu
platných hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR svým rozsahem
a také zejména s přihlédnutím k existenci též dalších prostředků
finanční diskriminace politických stran, které získaly méně než
pět resp. tři procenta hlasů, přesahuje nezbytnou míru potřebnou
ke zjištění vážnosti volebních úmyslů stran, zasahuje do rovnosti
šancí politických stran ve volební soutěži a je v rozporu
s článkem 5 Ústavy ČR jakož i čl. 22 Listiny základních práv
a svobod. Ústavní soud však současně vyslovil názor, že stanovit
určitou, skutečně přiměřenou mez pro poskytnutí volebního
příspěvku může pouze zákonodárce sám. Tato hranice má odpovídat
svému účelu. Účelem určitého minimálního počtu získaných hlasů
jako podmínky pro poskytnutí volebního příspěvku není stimulace
k integraci, ale pouze ověření věrohodnosti volebního úsilí
politické strany k Ústavou uznanému cíli, jímž je účast na tvorbě
politické vůle ve státě prostřednictvím zvolených poslanců této
strany. Ústavní soud usoudil v citovaném nálezu, že pro důkaz
vážnosti úmyslu politické strany postačuje hranice ve výši kolem
jednoho procenta získaných hlasů, jež se také přibližuje úpravě
této otázky v zemích Evropské unie.
Specifickým rysem celé věci je skutečnost, že Ústavní soud
nemohl vzhledem ke způsobu vymezení své kompetence než zrušit
ustanovení volebního zákona o tříprocentní hranici, a to i když
v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS 30/98) sám vyslovil přesvědčení nikoli
o protiústavnosti jakékoli, ale pouze neúměrně vysoké hranice
počtu hlasů jako podmínky pro získání volebního příspěvku a to
i se zřetelem na současnou kumulaci více finančních znevýhodnění
pro malé strany.
Stěžovatelka po rozhodnutí pléna svým dopisem z 15. 10. 1999
Ústavnímu soudu sdělila své přesvědčení, že požadavek na vyplacení
volebního příspěvku musí být nezbytným důsledkem rozhodnutí pléna
Ústavního soudu, neboť jinak by ústavní stížnost jako taková
vlastně ztratila svůj smysl a význam a protiústavní diskriminace
strany by pokračovala dále.
Když bylo rozhodnuto plénem Ústavního soudu o zrušení
napadeného ustanovení volebního zákona, vyjádřilo se
i Ministerstvo financí dne 13. 12. 1999 k požadavku stěžovatelky
na výplatu požadované částky k úhradě volebních nákladů. Ve svém
sdělení uvádí, že odmítavé stanovisko Ministerstva zcela vycházelo
z dikce zákona tehdy platného, tento zákon dodrželo a v rámci této
dikce rozhodlo. Ministerstvo financí dále upozornilo na to, že
Ústavní soud může napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci podle
§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit, nikoli však
přímo uložit vyplacení žádané částky.
II.
Pokud jde o formální náležitosti ústavní stížnosti
Demokratické unie, první senát odkazuje na odůvodnění plenárního
rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu v této souvislosti došlo
k závěru, že politická strana, tedy i DEU, není odkázána pouze na
ustanovení §73 zákona o Ústavním soudu, ale jako právnická osoba
je oprávněna podat ústavní stížnost i dle §72 téhož zákona,
má-li za to, že bylo porušeno její základní právo nebo svoboda,
a to buď pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
nebo opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci. Ústavní soud
v této souvislosti neuznal námitku, že stěžovatelka nevyčerpala
všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva
poskytuje, neboť jde o věc, která svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a kromě toho by v řízení
o opravném prostředku (žalobě proti České republice u obecných
soudů) došlo ke značným průtahům: i kdyby žalobce navrhl obecnému
soudu, aby požádal Ústavní soud o zrušení napadeného ustanovení
volebního zákona, obecný soud by sice mohl, ale nemusel tak
učinit. Takovou povinnost má pouze tehdy, jestliže sám dojde
k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je
v rozporu s ústavním zákonem.
Po této úvaze zbylo Ústavnímu soudu zvážit, zda předložení
ústavní stížnosti ke dni 16. 10. 1998 splňuje podmínku jednoroční
lhůty ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní
stížnosti, došlo. Tato podmínka je totiž předpokladem, jemuž musí
ústavní stížnost v daném případě vyhovět, nemá-li být odmítnuta
pro nepřípustnost. Ustanovení §75 odst. 1 písm. a) činí z této
podmínky nepominutelný předpoklad ústavní stížnosti.
V daném případě senát Ústavního soudu zjistil, že ústavní
stížnost podala Demokratická unie 16. 10. 1998. Touto ústavní
stížností byl napaden "zásah" orgánu veřejné moci, totiž sdělení
Ministerstva financí o nepříslušnosti rozhodovat o výplatě
volebního příspěvku. Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu počíná běžet lhůta jednoho roku "ode dne, kdy ke
skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo". Takovou
skutečností je i opatření nebo jiný zásah veřejné moci,
spočívající v uplatnění jednotlivých ustanovení napadeného zákona
(§74 zákona o Ústavním soudu). Takovým jiným zásahem, než je
rozhodnutí, je právě napadené sdělení Ministerstva financí.
Z tohoto hlediska se Ústavní soud zabýval též otázkou, zda
rozhodnou skutečností, zakládající běh lhůty, je až sdělení
Ministerstva financí anebo vyhlášení oficiálních výsledků voleb
a vyžádal si od Ministerstva financí a od Ministerstva vnitra
další podklady. Z korespondence Ministerstva financí
s Demokratickou unií i některými dalšími stranami vyplývá, že
Ministerstvo opakovaně a výslovně poukazovalo na to, že není
oprávněno rozhodovat o udělení či neudělení volebního příspěvku
a tudíž ani vydat rozhodnutí ve správním řízení, ale pouze uvolnit
finanční prostředky pro ty strany, kterým připadne ze zákona nárok
na jejich výplatu.
Dotazem na Ministerstvo vnitra pak bylo zjištěno, že dne 23.
6. 1998 byly uveřejněny oficiální výsledky voleb do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky a že součástí tohoto
oficiálního sdělení byly i přílohy, jež tvoří nedílnou součást
zápisu Ústřední volební komise, a mezi těmito přílohami i seznam
politických stran, "kterým jsou hrazeny volební náklady".
V daném případě není z hlediska dodržení lhůty pro podání
ústavní stížnosti rozhodné, zda až napadeným písemným sdělením
Ministerstva financí, jež stěžovatelka chápe jako rozhodnutí,
zásah či opatření orgánu veřejné moci, anebo spíše již opatřením
Ústřední volební komise podle §52 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, došlo k oné skutečnosti, jež je
předmětem ústavní stížnosti. Přísně vzato, stalo se nepochybně již
dnem 23. 6. 1998 pro všechny politické strany zřejmým, zda mají či
nemají nárok na výplatu volebního příspěvku. Za dané právní úpravy
nebylo lze očekávat jakési další rozhodnutí o tom, kdo má a kdo
nemá nárok na výplatu, ledaže by došlo ke sporu o to, zda strana
dosáhla či nedosáhla hranice tří procent z celkového počtu
platných hlasů (v dopise Ministerstva financí ze dne 19. 8. 1998
se chybně hovoří o překročení tří procent z celkového počtu
odevzdaných hlasů). K tomu však po volbách v roce 1998 nedošlo
a oficiální výsledky voleb v tomto směru nebyly žádnou
z politických stran, jež se voleb zúčastnily, napadeny.
Ústavní soud se zabýval též námitkou Ministerstva financí, že
Ústavní soud může napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko
zrušit. Dospěl však k závěru, že v souzeném případě - jak již výše
uvedeno - nebylo napadeno rozhodnutí, nýbrž jiný zásah orgánu
veřejné moci. V takovém případě Ústavní soud dle §82 odst. 3
písm. b) zákona o Ústavním soudu zakáže orgánu veřejné moci, aby
v porušování práva a svobody pokračoval. V tomto smyslu také
Ústavní soud rozhodl. Z jeho rozhodnutí přirozeně vyplývá
i povinnost Ministerstva financí, aby stěžovatelce příspěvek na
úhradu volebních nákladů vyplatil.
Ze všech výše uvedených důvodů poté, co Ústavní soud svým
nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 30/98, zrušil část §85 zákona č.
247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím i omezení
příspěvku na úhradu volebních nákladů hranicí nejméně tří procent
z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro politickou
stranu, dospěl Ústavní soud též k závěru, že návrh stěžovatelky na
výplatu volebního příspěvku politické strany - Demokratické unii
- ve výši 90 Kč za každý platný hlas, odevzdaný pro tuto stranu ve
volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 1998 je
opodstatněný a ústavní stížnosti i v bodě 2 jejího návrhu, tj.
v návrhu na vyplacení volebního příspěvku, v rámci své působnosti
vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 15. prosince 1999