ECLI:CZ:US:1999:1.US.474.99
sp. zn. I. ÚS 474/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G. J. R., zastoupeného advokátem JUDr. L. R., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 9 To 451/99, s návrhem na postup podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - jih usnesením ze dne 16. 8. 1999, sp. zn. Nt 146/99, prodloužil lhůtu trvání vazby stěžovatele (obviněného) do 4. 11. 1999.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1 a 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že při celním projednání na hraničním přechodu předložil doklady znějící na zákazníka v Polsku (náhradní díly), ačkoliv věděl, že v nákladním vozidle bylo naloženo 135 ks sudů o obsahu 200 l ethylalkoholu od italského výrobce, "když falešné doklady od nákladu obdržel na území EU od neustanoveného muže s tím, že ethylalkohol má být doručen na blíže neurčené benzinové čerpadlo u Nového Jičína". Tímto jednáním prý vznikl celní dluh ve výši 8,176.934 Kč a stěžovatel byl dne 4. 9. 1998 usnesením Okresního soudu Plzeň ze dne 5. 9. 1998, sp. zn. Nt 154/98, vzat do vazby.
Okresní soud u stěžovatele shledal další trvání vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, neboť prý nadále trvá obava, že by mu v případě propuštění na svobodu nic nebránilo ve vycestování do domovského státu či jakéhokoliv jiného státu a stal by se tak pro orgány činné v trestním řízení "nedosažitelným, neboť je ohrožen vysokým trestem". Tato obava je údajně umocněna dalšími zjištěnými skutečnostmi o větším rozsahu trestného jednání stěžovatele. Důvody prodloužení trvání vazby jsou navíc objektivního charakteru a vyplývají z nutnosti vyčkat výsledků právní pomoci v Itálii a SRN, významné pro další průběh vyšetřování. Z dosud provedeného dokazování prý vyplynula řada závažných skutečností svědčících o tom, že skutek, pro nějž bylo stěžovateli sděleno obvinění, byl skutečně spáchán a stěžovatel je pro obdobnou trestnou činnost stíhán i na území SRN.
Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu Plzeň - jih zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení zejména odkázal na své usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 9 To 301/99, v němž uvedl, jakým způsobem by bylo možno "nahradit vazbu u stěžovatele s tím, že byl odmítnut slib i nabízená záruka a bylo konstatováno, že vazbu je možno nahradit toliko přiměřenou peněžitou zárukou", a to ve výši 5 mil. Kč. Tu však stěžovatel nesložil. Stěžovatel je podezřelý ze spáchání obdobné trestné činnosti ve SRN a pokud by se tedy vrátil do svého domovského státu, ten by jej do České republiky zřejmě nevydal a tím by bylo zmařeno trestní stíhání. Prodloužení trvání vazby považoval krajský soud za přiměřené, neboť zatím nebyly realizovány žádosti o právní pomoc ze SRN a Itálie. Navíc je prý stěžovatel důvodně podezřelý i ze spáchání dalších útoků spočívajících v nezákonných dovozech lihu na území České republiky, nicméně italské justiční orgány dosud nevyhověly žádosti státního zastupitelství a nepředložily potřebné materiály. Proto skutek, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění, nebyl zatím rozšířen o další útoky.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu je dán pouze v případě, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Zároveň je prý nutné, aby výše hrozícího trestu byla reálná a nikoliv "abstraktní", vyplývající z obecně dané samotné trestní sazby.
V daném případě však údajně výše případného trestu není nijak konkretizována a není ani odůvodněno, z čeho vyplývá konkrétní obava z útěku stěžovatele. Trestní sazba je sice stanovena v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody, nicméně v případě stěžovatele je prý dána celá řada polehčujících okolností a trest by mu proto mohl být uložen při spodní hranici této trestní sazby, popř. by mohl být stanoven i pod touto hranicí. Vazební důvod dále nesmí vyplývat toliko ze skutečnosti, že stěžovatel je státní občan SRN, neboť v tomto případě by byli jednoznačně zvýhodňováni státní občané ČR a cizinci by byli diskriminováni. Stěžovatel uvádí, že podle některých svědeckých odpovědí "je osobou společensky, morálně a vůbec lidsky vysoce na výši" a není důvod se domnívat, že by tomu tak nemělo být i v budoucnu a že by nerespektoval rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel dále tvrdí, že nebyly dány ani zákonné předpoklady pro prodloužení vazby ve smysl ust. §71 odst. 2 trestního řádu, neboť v současném stádiu trestního řízení již jeho přítomnost u vyšetřovacích úkonů není nutná a nehrozí obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání.
Proto se stěžovatel domnívá, že citovaný vazební důvod není dán a navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušeno. Zároveň Ústavní soud požádal, aby jeho ústavní stížnost byla vyřízena přednostně jako naléhavá (§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), což odůvodnil poukazem na nutnost rozvíjet další podnikání a na svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Plzni a dále Okresní soud Plzeň - jih.
Krajský soud v Plzni toliko odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které v této věci vydal. Rovněž Okresní soud Plzeň-jih se plně odvolal na odůvodnění citovaného usnesení, jež v této věci vydal.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že mu nehrozí vysoký trest a dále že nejsou dány konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že se bude skrývat, takže nejsou dány ani uplatněný zákonný důvod pro uvalení vazby, ani zákonný důvod pro její prodloužení.
K otázce hrozby vysokého trestu Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší - z ústavně právního hlediska a z hlediska jeho funkce jakožto orgánu ochrany ústavnosti - uvažovat o konkrétní výší trestu, která stěžovateli hrozí. Je zřejmé, že ke hrozbě vysokého trestu nelze přistupovat toliko v objektivním smyslu, tzn. z hlediska příslušné trestní sazby, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu a k poměrům obviněného (stěžovatele). Na druhé straně však stěží lze již v tomto stádiu trestního řízení konkrétněji dovozovat, jaká výše trestu obviněnému hrozí, tzn. např. zda v horní či dolní hranici trestní sazby, což ostatně Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - v zásadě posuzovat nemůže. V souzené věci je nicméně zřejmé, že stěžovateli objektivně hrozí udělení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od pěti let do dvanácti let, takže z tohoto hlediska se o vysoký trest jedná, a to i tehdy, pokud by bylo přihlédnuto k případným polehčujícím okolnostem, o nichž se stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje. Navíc nelze přehlédnout, že - jak vyplývá z citovaných usnesení - stěžovatel je důvodně podezřelý i z další trestné činnosti, takže hrozba vysokého trestu se jeví aktuální. Tuto námitka stěžovatele proto nelze akceptovat.
Stěžovatel dále zpochybňuje existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že se bude skrývat a domnívá se, že k tomuto závěru dospěly obecné soudy pouze na základě toho, že je cizím státním občanem. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy - podle obsahu spisu - nevycházely toliko ze skutečnosti, že stěžovatel je státním občanem SRN, nýbrž přihlédly rovněž k trestnímu stíhání, jež je proti němu vedeno v domovském státě (a v jehož důsledku by nemohl být ze SRN do České republiky vydán), i k tomu, že se dopustil další trestné činnosti, a to i na území České republiky. Nelze rovněž přehlédnout fakt, že stěžovatel mohl vazbu nahradit složením přiměřené peněžité záruky (ve výši 5 mil. Kč), avšak této možnosti nevyužil. Ústavní soud proto - při respektování svého výše vymezeného postavení - neshledal důvod tyto skutkové a právní závěry obecných soudů z ústavně právního hlediska zpochybňovat a konstatuje, že i v tomto směru ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Ústavní soud - za této situace - dospívá k závěru, že ústavní stížnost ve své podstatě směřuje pouze do oblasti přehodnocování dokazování obecných soudů, což Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší, neboť mezi závěry obecných soudů, obsaženými v napadených usneseních, a mezi provedeným dokazováním extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud dodává, že nevyhověl ani návrhu stěžovatele podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., neboť důvody, jichž se dovolával, neodpovídají tomu, že by byla tato věc - v porovnání s jinými návrhy na zahájení řízení - věcí naléhavou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 12. 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu